Plný text
5 As 83/2026 - 30
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. S., zast. Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2026, č. j. 10 A 189/2025 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Ze správního spisu vyplývá, že dne 28. 12. 2018 žalobce pozbyl řidičské oprávnění, a to postupem podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť dosáhl celkového počtu 12 bodů. Podáním ze dne 10. 1. 2020 požádal žalobce v souladu s § 123d zákona o silničním provozu o vrácení řidičského oprávnění. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 1. 2020, č. j. MHMP 140348/2020, žalobcově žádosti o vrácení řidičského oprávnění skupin „AM, B1, B“ vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínky pro vrácení řidičského oprávnění, když žádost podal v souladu s § 123d odst. 1 zákona o silničním provozu po uplynutí jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění a k žádosti doložil doklad o odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel zařazených do skupin „AM, B1, B“ i doklad o prokázání zdravotní a psychické způsobilosti.
[2] Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, územní odbor Děčín, oddělení hospodářské kriminality, zaslala žalovanému podnět ze dne 22. 6. 2021, č. j. KRPU 81861 153/ČJ 2021 040281, k obnově řízení o vrácení řidičského oprávnění, k němuž byl přiložen i kamerový záznam ze dne žalobcovy zkoušky z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a v němž policie žalovanému oznámila, že podle jejích zjištění při skládání uvedené zkoušky postupovali zkušební komisaři v rozporu se zákonem, když jeden z nich, jak má být zřejmé z kamerového záznamu, žalobci kontroloval test v čase od 09:44:01 do 09:46:27 hod. Přiložený kamerový záznam byl pořízen policejním orgánem v rámci vyšetřování trestné činnosti zkušebních komisařů Městského úřadu Varnsdorf, a to na základě povolení státního zástupce dle § 158d odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v relevantním znění (dále jen „trestní řád“), ke sledování osob a věcí.
[3] Na základě tohoto podnětu následně žalovaný zahájil řízení o obnově řízení o vrácení řidičského oprávnění žalobci, vedené pod sp. zn. S MHMP 956579/2021, neboť měl za to, že existuje důvodné podezření, že doklad o odborné způsobilosti ze dne 9. 1. 2020, resp. dílčí část zkoušky z odborné způsobilosti skládající se ze zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a ze zdravotnické přípravy vykonané dne 9. 1. 2020, vydaný Městským úřadem Varnsdorf, který žalobce přiložil ke své žádosti o vrácení řidičského oprávnění pozbytého v důsledku dosažení 12 bodů, byl získán v rozporu se zákonem, když žalobce test dne 9. 1. 2020 nevykonal samostatně. Žalovaný vydal rozhodnutí ze dne 14. 9. 2021, č. j. MHMP 1441743/2021, o obnově řízení z moci úřední, které Ministerstvo dopravy, odbor agend řidičů, na základě odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 23. 11. 2021, č. j. MD 36066/2021 160/3, zrušilo a věc vrátilo žalovanému k novému projednání. Žalovaný následně vydal nové rozhodnutí ze dne 9. 2. 2022, č. j. MHMP 244621/2022, o obnově řízení z moci úřední. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 19. 5. 2022, č. j. MD 17008/2022 160/3, zamítlo a rozhodnutí žalovaného o obnově řízení potvrdilo. Žalobu podanou žalobcem proti tomuto odvolacímu rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 5 A 53/2022 40, zamítl.
[4] V mezidobí vydal žalovaný v obnoveném řízení rozhodnutí ze dne 16. 6. 2022, č. j. MHMP 1109139/2022, podle jehož výroku I. se žalobci řidičské oprávnění skupiny B nevrací, jelikož ke své žádosti nedoložil v souladu s § 123d odst. 3 zákona o silničním provozu platný doklad o přezkoušení z odborné způsobilosti, výrokem II. zmiňovaného rozhodnutí bylo původní rozhodnutí ze dne 23. 1. 2020, č. j. MHMP 140348/2020, o vrácení řidičského oprávnění, zrušeno a výrokem III. bylo určeno, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají zpětně ke dni právní moci rozhodnutí ze dne 23. 1. 2020, č. j. MHMP 140348/2020, tj. od 28. 1. 2020. Toto rozhodnutí žalovaného bylo ovšem na základě odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 3. 8. 2022, č. j. MD 25513/2022 160/2, a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání. Žalovaný následně vydal rozhodnutí ze dne 22. 1. 2025, č. j. MHMP 62003/2025, s totožnými výroky jako v předchozím rozhodnutí. Ministerstvo dopravy však na základě nového odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 16. 7. 2025, č. j. MD 42597/2025 160/3, i toto rozhodnutí žalovaného zrušilo a věc mu opět vrátilo k novému projednání.
[5] Žalovaný poté usnesením ze dne 29. 9. 2025, č. j. MHMP 996530/2025, poznamenaným do spisu, řízení dle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zastavil s odůvodněním vycházejícím již ze zmiňovaného posledního odvolacího rozhodnutí Ministerstva dopravy, které v něm poukázalo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2025, č. j. 7 As 17/2024 16, publ. pod č. 4671/2025 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná též na www.nssoud.cz), podle něhož kamerové záznamy získané v rámci sledování osob a věcí dle § 158d odst. 2 trestního řádu nemohou být použity jakožto důkazní prostředky ve správním řízení. Z toho dle odvolacího orgánu a následně i žalovaného vyplývá, že ani kamerový záznam pořízený Policií ČR ve věci žalobce nelze v daném obnoveném správním řízení použít, a vzhledem k tomu, že představuje stěžejní a jediný podklad, na jehož základě žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku odborné způsobilosti, nezbývá než dané řízení zastavit. O tomto usnesení o zastavení řízení žalovaný žalobce vyrozuměl.
[6] Dne 28. 11. 2025 žalovaný požádal Policii ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, územní odbor Děčín, oddělení hospodářské kriminality, o podání zprávy, zda již byl ve věci trestné činnosti zkušebních komisařů Městského úřadu Varnsdorf vydán rozsudek, případně v jaké fázi se trestní řízení nachází. Na to reagoval policejní orgán sdělením, že ve věci vydal Okresní soud v Děčíně odsuzující rozsudek a je vypracováváno jeho odůvodnění.
[7] Následně žalovaný přípisem ze dne 1. 12. 2025, č. j. MHMP 1258782/2025, uvědomil žalobce, že dnem jeho doručení zahajuje dle § 94 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu řízení o odnětí řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel, jehož je žalobce držitelem, a to pro existenci důvodného podezření, že doklad o odborné způsobilosti žalobce ze dne 9. 1. 2020, resp. dílčí část zkoušky z odborné způsobilosti, byly získány v rozporu se zákonem. Důvodnost podezření se dle vyjádření žalovaného zakládá nejen na zmiňovaném podnětu Policie ČR ze dne 22. 6. 2021, č. j. KRPU 81861 153/ČJ 2021 040281, ale též na seznamu přestupků v bodovém hodnocení žalobce dle výpisu z evidenční karty řidiče ze dne 1. 12. 2025. Za účelem nepochybného zjištění odborné způsobilosti žalobce k řízení motorových vozidel současně žalovaný nařídil žalobci dle § 124 odst. 5 písm. d) ve spojení s § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu, aby se ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení tohoto oznámení podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a následně předložil doklad o odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Zároveň byl žalobce poučen, že pokud se nepodrobí přezkoušení z odborné způsobilosti, bude považován za odborně nezpůsobilého k řízení motorových vozidel.
[8] Dne 12. 12. 2025 byla Městskému soudu v Praze doručena žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který žalobce spatřoval jednak v zahájení řízení o odnětí řidičského oprávnění, jednak v nařízení přezkoušení z žalobcovy odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Žalobce se původně v žalobě domáhal toho, aby soud 1) deklaroval nezákonnost zásahu žalovaného, 2) zakázal žalovanému v zásahu pokračovat a 3) přikázal žalovanému obnovení stavu před nezákonným zásahem. Poté, co městský soud usnesením ze dne 19. 1. 2026, č. j. 10 A 189/2025 32, zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření v této věci, se ovšem žalobce podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti a příslušné dokumenty o tomto přezkoušení a jeho nakonec pozitivním výsledku předložil žalovanému dne 30. 1., resp. 13. 2. 2026. Následně žalovaný usnesením ze dne 24. 2. 2026, č. j. MHMP 159732/2026, poznamenaným do spisu, řízení o odnětí řidičského oprávnění dle § 66 odst. 2 správního řádu zastavil, o čemž žalobce uvědomil. V návaznosti na tyto kroky žalobce dne 14. 4. 2026 na výzvu soudu upravil petit žaloby tak, že setrval pouze na deklaraci nezákonného zásahu.
[9] Výrokem I. shora uvedeného rozsudku ze dne 22. 4. 2026, č. j. 10 A 189/2025 60, městský soud zásahovou žalobu v rozsahu, v němž směřovala proti zahájení řízení o odnětí řidičského oprávnění, odmítl. Výrokem II. svého rozsudku městský soud rozhodl, že zásah žalovaného spočívající v tom, že výzvou ze dne 1. 12. 2025, č. j. MHMP 1258782/2025, sp. zn. S MHMP 956579/2021, nařídil žalobci podrobení se přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, byl nezákonný. Výrokem III. rozsudku městský soud rozhodl o nákladech řízení.
[10] V odůvodnění rozsudku městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 As 220/2016 204, konstatoval, že sice není vyloučeno, že zahájení správního řízení může samo o sobě představovat nezákonný zásah, nicméně v praxi se bude jednat o případy zcela výjimečné. Přezkum procesního postupu žalovaného, který mohl vést k vydání rozhodnutí ve věci, má místo v rámci přezkumu zákonnosti konečného rozhodnutí, nikoliv v rámci řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, neboť zásahová žaloba je žalobou akcesorickou k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s., a nemá proto sloužit k prostému negování správního řízení. Městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 5 Aps 2/2013 19.
[11] Dále se městský soud věnoval žalobcem tvrzenému zásahu, který měl spočívat v nařízení přezkoušení z odborné způsobilosti. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, č. j. 31 A 69/2012 32, městský soud zdůraznil, že s ohledem na to, že existence skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost, není zkoumána v žádném zvláštním typu správního řízení, je nutné umožnit žalobci soudní přezkum již v této počáteční fázi řízení o odnětí řidičského oprávnění. Nařízení přezkoušení z odborné způsobilosti není pouhým procesním úkonem, nýbrž jde o akt veřejné moci namířený přímo proti žalobci, kterým je znatelně zasahováno do jeho právní sféry (vzniká mu povinnost se na přezkoušení v určitý čas na určité místo dostavit, řádně se na něj připravit atd.), a v případě, že by se žalobce odmítl k přezkoušení dostavit, měl by pro něj tento přístup nežádoucí následky předvídané v § 97 odst. 5 zákona o silničním provozu. Výzva k přezkoušení dle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu je tedy podle městského soudu pojmově zásahem správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s.
[12] Městský soud se dále zabýval otázkou zákonnosti tohoto zásahu, když nejprve shrnul relevantní judikaturu pro posouzení této otázky. S odkazem na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2025, č. j. 7 As 17/2024 16, městský soud konstatoval, že samotný kamerový záznam, který zachycuje průběh zkoušky, není použitelný jako důkazní prostředek ve správním řízení, nicméně k naplnění hypotézy § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu postačí existence skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost. Městský soud ovšem poukázal na to, že žalovaný své poznatky sice neopírá přímo o kamerové záznamy, nýbrž o samotný podnět Policie ČR, ten je však především souhrnem zjištění policie o typickém průběhu zkoušek u Městského úřadu Varnsdorf a ve vztahu k žalobci toliko konstatuje, že mu zkušební komisař kontroloval test v časovém rozmezí minuty a půl, blíže však jednání žalobce ani komisaře nepřibližuje. Uvedený podnět, resp. v něm obsažená tvrzení tudíž správní orgán mohl konkrétněji ověřit až pouze přímým shlédnutím k němu přiloženého kamerového záznamu.
[13] Při zohlednění již zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2025, č. j. 7 As 17/2024 16, městský soud dospěl k závěru, že podnět je v nyní posuzované věci založen především na zjištěních policie, která byla učiněna na základě kamerových záznamů, tj. operativně pátracího prostředku sledování osob a věcí na základě povolení státního zástupce podle § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že takový důkazní prostředek není ve správním soudnictví obecně použitelný, nemohou dle názoru městského soudu být podkladem pro založení důvodného podezření ani zjištění z něj učiněná, neboť představují citelný zásah do soukromí jednotlivce a došlo by tím k prolomení zákonných limitů užití tohoto operativně pátracího prostředku. Městský soud dále dovodil, že i kdyby podnět neobsahoval odkaz na kamerové záznamy, byl by žalovaný povinen se jím zabývat, nicméně bez kamerových záznamů podnět sám o sobě nemůže založit důvodné podezření, že žalobce nedisponoval odbornou způsobilostí k řízení motorových vozidel, jelikož obecně shrnutá zjištění v něm obsažená se nevztahují přímo k osobě žalobce.
[14] Kromě podnětu žalovaný důvodnost svého podezření o nedostatku odborné způsobilosti žalobce k řízení motorových vozidel založil také na výpisu z evidenční karty řidiče. Městský soud v obecné rovině připustil, že i tento výpis může sám o sobě založit ono důvodné podezření o nedostatku odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Počet bodů a povaha přestupků zapsaných v evidenční kartě řidiče totiž mohou indikovat, zda tato osoba disponuje odbornou způsobilostí k řízení motorových vozidel. Městský soud z výpisu z evidenční karty žalobce jako řidiče zjistil, že žalobce má bohatou přestupkovou minulost, a to celkem 21 záznamů evidovaných od roku 2006 do roku 2023. Teprve z vyjádření žalovaného k žalobě soud seznal, že žalovaný za podstatnou považuje především skutečnost, že žalobce se od roku 2020 (tj. po doložení odborné způsobilosti zpochybňovanou zkouškou) dopustil 4 přestupků v dopravě. Městský soud připomněl, že žalobci bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 1. 2020, č. j. MHMP 140348/2020, vráceno řidičského oprávnění. Podle § 123d odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 31. 12. 2023, přitom ode dne vrácení řidičského oprávnění podléhal řidič novému bodovému hodnocení; obecní úřad obce s rozšířenou působností ke dni vrácení řidičského oprávnění zaznamenal v registru řidičů odečtení všech 12 bodů.
[15] Z výpisu z evidenční karty je přitom zřejmé, že žalobce se od okamžiku vrácení řidičského oprávnění skutečně dopustil 4 přestupků, žalovaný tedy podle městského soudu vycházel z toho, že žalobce přes vrácení řidičského oprávnění opakovaně porušoval dopravní předpisy. Městský soud však dále konstatoval, že nových přestupků se žalobce dopustil již v roce 2021 a 2023 a že od posledního záznamu dne 25. 7. 2023 se žalobce žádného dalšího dopravního přestupku nedopustil. Proto v souladu s § 123e odst. 1 zákona o silničním provozu následně došlo k odečtení všech bodů, které žalobce za uvedené přestupky získal, takže žalobce měl k datu výpisu z evidenční karty řidiče (k 1. 12. 2025) evidováno 0 bodů. Ačkoliv má tedy žalobce bohatou historii v porušování dopravních předpisů, žalovaný podle městského soudu nijak nevysvětlil, proč k postupu podle § 97 zákona o silničního provozu přistoupil až s takovým odstupem od okamžiku, kdy se žalobce naposledy prokazatelně dopustil dopravního přestupku. Ze správního spisu je přitom zřejmé, že zahájení řízení o odnětí řidičského oprávnění je reakcí žalovaného na zastavení obnoveného řízení o vrácení řidičského oprávnění žalobci, ke kterému žalovaný přikročil 3 měsíce před nyní posuzovaným zásahem. Postupem podle § 97 zákona o silničním provozu však podle městského soudu nelze sanovat důkazní nedostatky, které vedly k zastavení původního řízení. Přestupky spáchané žalobcem v letech 2021 a 2023 mohly ve své době zpochybnit žalobcovu odbornou způsobilost. Jak však plyne z výše uvedeného, žalobce následně po delší dobu prokazatelně nespáchal žádný přestupek a ke dni zahájení řízení o odnětí řidičského oprávnění neměl v evidenci zaznamenán žádný bod. Ani uvedené záznamy z let 2021 a 2023 tak dle městského soudu nemohou naplňovat podmínky uvedené v § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu pro nařízení přezkoušení z odborné způsobilosti žalobce k řízení motorových vozidel.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[16] Žalovaný (stěžovatel) napadl výrok II. rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[17] Stěžovatel předně poukazuje na to, že zákon o silničním provozu neupravuje, jakým způsobem má správní orgán zjistit pozbytí odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Je toho názoru, že zahájení řízení o odnětí řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel dle § 94 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu není podmíněno žádným úkonem, přičemž jedinou podmínku, která musí být splněna, zakotvuje § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu, a to, že musí vyjít najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost. Stěžovatel se domnívá, že jelikož má jít o skutečnost pouze důvodně nasvědčující částečnému nebo úplnému pozbytí odborné způsobilosti, není nutné na počátku správního řízení postavit toto pozbytí najisto, neboť zjišťování této otázky je předmětem samotného správního řízení a aktu přezkoušení z odborné způsobilosti. Dle názoru stěžovatele tedy ony skutečnosti důvodně nasvědčující pozbytí způsobilosti nemusí být prokázány postupem podle § 51 a násl. správního řádu, může se jednat o důkazy z jiných správních, případně i trestních řízení, ale mohou postačovat i samotné podněty od orgánů veřejné moci, které již proto, že jsou činěny orgány moci veřejné, vykazují určitou právní relevanci. Dále se dle stěžovatele může jednat o výsledky správních a trestních řízení, avšak v některých případech může být dostačující pouze okolnost, že takové řízení, ať už správní nebo trestní, bylo či je vedeno.
[18] Stěžovatel se domnívá, že posouzení, zda existují skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela svou odbornou způsobilost, je správním uvážením stěžovatele. Stěžovatel připomíná, že při zahájení řízení o odnětí řidičského oprávnění vycházel ze zmiňovaného podnětu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 22. 6. 2021, č. j. KRPU 81861 153/ČJ 2021 040281, a rovněž z výpisu z evidenční karty řidiče. Stěžovatel také poukazuje na to, že před zahájením řízení o odnětí řidičského oprávnění uvedený policejní orgán k jeho dotazu dne 2. 12. 2025 potvrdil, že v trestní věci zkušebních komisařů Městského úřadu Varnsdorf byl vyhlášen odsuzující rozsudek.
[19] Dále stěžovatel poukazuje na to, že v podnětu policejního orgánu bylo uvedeno, že zkušební komisař k žalobci přistoupil v čase od 09:44:01 do 09:46:27 hod. a osobně mu kontroloval test. Dle názoru stěžovatele již tato skutečnost spolu s vydáním odsuzujícího rozsudku zakládá důvodnou pochybnost, že žalobce test vykonal sám, jelikož takový postup zkušebního komisaře je v rozporu se zákonem. Svůj postup dle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu tedy stěžovatel považuje za oprávněný. Stěžovatel se domnívá, že podnět od Policie ČR, včetně kamerového záznamu, jakož i následná odpověď policejního orgánu nebyly důkazním prostředkem ve správním řízení, neboť tyto podklady sloužily pouze k posouzení, zda existují důvodné pochybnosti o odborné způsobilosti žalobce k řízení motorových vozidel. V takovém případě dle stěžovatele postačuje nižší míra jistoty, tedy není nutné postavit najisto, že žalobce pozbyl odbornou způsobilost, nýbrž o tom pouze musí existovat důvodné pochybnosti, přičemž možné podvádění u testů takovou pochybnost zakládá. Dle stěžovatele přitom není rozhodné, zda tato skutečnost vyplývá z kamerového záznamu, či ze samotného podnětu. Závěrem pak stěžovatel uvádí, že je mu znám rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2025, č. j. 7 As 17/2024 16, ze kterého plyne, že důkaz kamerovým záznamem není ve správním řízení přípustný, ovšem stěžovatel je i přesto přesvědčen, že výše uvedené skutečnosti nasvědčovaly tomu, že žalobce u testu podváděl.
[20] Stěžovatel proto navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek městského soudu ve výroku II. zrušil a vrátil věc městskému soudu (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení.
[21] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a jedná za něj k tomu oprávněný zaměstnanec s právním vzděláním, které je požadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zdejší soud podotýká, že přestože stěžovatel napadl pouze výrok II. rozsudku městského soudu, pokud by Nejvyšší správní soud shledal jeho kasační stížnost důvodnou, musel by zrušit i na výroku II. závislý (ve smyslu § 109 odst. 3 věty za středníkem s. ř. s.) výrok III., jímž městský soud stanovil povinnost stěžovatele nahradit žalobci náklady řízení o žalobě. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že kasační stížnost důvodná není.
[24] Podle § 82 s. ř. s. „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen, zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.
[25] Podle § 94 odst. 1 zákona o silničním provozu „[p]říslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností řidičské oprávnění odejme, pokud jeho držitel a) pozbyl zcela zdravotní způsobilost, b) pozbyl zcela odbornou způsobilost, nebo c) nesplňoval při udělení řidičského oprávnění podmínky uvedené v § 82; v případě nesplnění podmínky uvedené v § 82 odst. 1 písm. d) se řidičské oprávnění neodejme, pokud v řízení vyjde najevo, že držitel řidičského oprávnění již tuto podmínku splňuje“.
[26] Podle § 97 odst. 1 zákona o silničním provozu „[p]ozbytí odborné způsobilosti podle § 93 odst. 2 písm. a) nebo § 94 odst. 1 písm. b) se zjišťuje přezkoušením z odborné způsobilosti. Přezkoušením z odborné způsobilosti se rovněž ověřuje trvání odborné způsobilosti žadatele o řidičské oprávnění, jehož doklad o odborné způsobilosti je starší než 6 měsíců.“. Podle odstavce 3 téhož ustanovení „[p]říslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností v rámci řízení o omezení nebo odnětí řidičského oprávnění nařídí držiteli řidičského oprávnění, aby se ve stanovené lhůtě podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti podle odstavce 2, vyjdou li najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost“. Podle odstavce 5 téhož ustanovení „[n]epodrobí li se držitel řidičského oprávnění bez závažného důvodu přezkoušení z odborné způsobilosti ve stanovené lhůtě ani se nepodrobí přezkoušení z odborné způsobilosti ve lhůtě náhradní, považuje se za odborně nezpůsobilého k řízení motorových vozidel“.
[27] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 98, publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS, vymezil, že zásahová žaloba představuje prostředek ochrany proti aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, jež jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Přitom se nemusí nutně jednat o akty neformální povahy nebo o faktické úkony, ale může jít i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat za předpokladu, že jej nelze podřadit pod pojem rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[28] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval otázku, zda nařízení přezkoušení odborné způsobilosti podle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu lze pojmově považovat za zásah správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s.
[29] Touto otázkou se v obdobné věci zabýval již dříve Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 31 A 69/2012 32, na nějž odkazoval i městský soud. Krajský soud v Brně v něm uvedl, že jelikož posuzování existence skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost, není zkoumána v žádném zvláštním typu správního řízení, je nutné umožnit soudní přezkum již v této fázi. Přezkoušení z odborné způsobilosti pak dle tohoto rozsudku není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení, nýbrž jej jím znatelně zasahováno do právní sféry osoby, která má přezkoušení podstoupit. Tento právní názor implicitně aproboval Nejvyšší správní soud v navazujícím rozsudku ze dne 6. 8. 2013, č. j. 5 Aps 2/2013 19, na nějž rovněž odkazoval i městský soud a jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost právě proti zmiňovanému rozsudku Krajského soudu v Brně. Se závěry Krajského soudu v Brně se městský soud v nynější věci ztotožnil a nad rámec této argumentace doplnil, že pokud by se žalobce odmítl k přezkoušení dostavit, měl by pro něj takový přístup nežádoucí následky předvídané v § 97 odst. 5 zákona o silničním provozu.
[30] Nejvyšší správní soud s těmito závěry souhlasí. Z citovaného § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu plyne povinnost příslušného správního orgánu nařídit držiteli řidičského oprávnění přezkoušení z odborné způsobilosti v případě, že vyjdou najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost. Držitel řidičského oprávnění pak má v zásadě pouze dvě možnosti, tedy buď se nařízenému přezkoušení podrobí (v takovém případě, jak již konstatoval městský soud, se musí ve stanovený čas dostavit na předem určené místo, kde přezkoušení proběhne, a již předtím věnovat čas přípravě na toto přezkoušení), nebo nikoliv. S tím je pak ovšem spojen následek vyplývající z § 97 odst. 5 zákona o silničním provozu, jímž je nevyvratitelná právní domněnka jeho odborné nezpůsobilosti k řízení motorových vozidel, která následně nevyhnutelně vede k odnětí jeho řidičského oprávnění. Bez ohledu na to, zda se držitel řidičského oprávnění přezkoušení z odborné způsobilosti podrobí, či nikoliv, je tedy nařízení přezkoušení zásahem do jeho hmotných práv a povinností, a nejde tudíž o pouhý procesní úkon technicky zajišťující průběh řízení. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že nařízení přezkoušení z odborné způsobilosti dle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu je zásahem správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s.
[31] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou zákonnosti zásahu stěžovatele v nynější věci.
[32] Podle § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nařídí příslušný správní orgán za předpokladu, že vyjdou najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela odbornou způsobilost. V nyní posuzované věci stěžovatel vycházel z toho, že ony skutečnosti vyplývají jednak z podnětu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 22. 6. 2021, č. j. KRPU 81861 153/ČJ 2021 040281, jednak z výpisu z evidenční karty řidiče ze dne 1. 12. 2025.
[33] Obsahem podnětu policie k obnově řízení o vrácení řidičského oprávnění je shrnutí jednání zkušebních komisařů Městského úřadu Varnsdorf při skládání zkoušek z předpisů provozu na pozemních komunikacích a ze zdravotnické přípravy ze strany žadatelů o řidičská oprávnění. Podle policie zkušební komisaři nedohlíželi na zákonné provádění zkoušek, radili žadatelům o řidičská oprávnění, a to tak, že je většinou nechali odpovědět na všechny testové otázky a následně k nim přistoupili a na monitoru počítače jim ukazovali, jak opětovně spustit otázky, kdy mávnutím ruky dávali najevo, že žadatelé mají přejít k další otázce, nebo jim na prstech ukazovali správnou odpověď. V několika málo případech pak zkoušky za žadatele skládala jiná osoba, případně přímo zkušební komisaři. Podle podnětu žadatelé ve svých svědeckých výpovědích nejprve popírali skutečnost, že k nim komisaři přistoupili a testy kontrolovali, případně odpovídali vyhýbavě. Po shlédnutí kamerových záznamů pak většina změnila své výpovědi a přiznala, že jim komisaři testy kontrolovali.
[34] Ve vztahu k žalobci je v podnětu uvedeno, že žalobce skládal zkoušku v budově Městského úřadu Varnsdorf dne 9. 1. 2020 v časovém rozmezí od 09:32:39 do 09:46:35 hod., přičemž šlo o zkoušku k vrácení řidičského oprávnění pro skupinu B. Dále je zde uvedeno, že „[n]a přiloženém kamerovém záznamu je zřejmé, že komisař osobě test kontroluje v čase od 09:44:01 do 09:46:27“.
[35] Nejvyšší správní soud se již v minulosti zabýval otázkou použitelnosti kamerových záznamů jako důkazů ve správním řízení. Podrobně se této problematice zdejší soud věnoval zejména v rozsudku ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009 119, publ. pod č. 2344/2011 Sb. NSS, kdy s odkazem na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že „[v] českém právním řádu neexistuje žádný právní základ pro utajené pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci pro účely správního řízení, pokud tyto zasahují do ,soukromého života‘ fyzických osob. Takovýmto základem v žádném případě nemůže být § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. […] Náležitý zákonný základ lze ilustrovat např. na § 158d trestního řádu (Sledování osob a věcí). Zde jsou stanoveny přesné podmínky utajeného pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů osob, podmínky použití záznamu jako důkazu, stejně jako povinnost záznamy zničit, pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Žádný alespoň do jisté míry srovnatelný zákonný základ pro řízení o správním trestání neexistuje.“.
[36] Na to zdejší soud navázal v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 Afs 45/2012 62, kdy ve vztahu k použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst. 6 trestního řádu uvedl, že „[t]restní řád tedy omezuje využití odposlechů jako důkazů; umožňuje je sice využít i v jiných trestních řízeních, než v nichž byl proveden, jejich okruh je však jasně definován. Jestliže samotný trestní řád významně omezuje použitelnost (řádně opatřených) odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu i v rámci trestního řízení, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním – daňovém, jež není řízením o trestním obvinění a jehož předmět je, ve srovnání se soudním řízení trestním, zcela odlišný […].“. Tyto úvahy zdejší soud jako soud kárný dále rozvinul v rozhodnutí ze dne 24. 5. 2017, č. j. 16 Kss 1/2017 183, z něhož plyne, že důkazy pořízené v trestním řízení na základě povolení či příkazu soudce nebo státního zástupce, zejména postupem podle § 88 a § 158d trestního řádu, nelze v kárném řízení použít bez souhlasu osoby, jíž se týkají.
[37] Na tuto judikaturu pak Nejvyšší správní soud navázal i v opakovaně zmiňovaném rozsudku ze dne 27. 1. 2025, č. j. 7 As 17/2024 16, z něhož vycházeli v obnoveném řízení o vrácení řidičského průkazu jak odvolací orgán, tak následně stěžovatel a na nějž se v nynější věci odvolal i městský soud. Zdejší soud v tomto rozsudku konstatoval, že využití záznamů získaných v rámci sledování osob a věcí jako důkazů je s ohledem na to, že jde o citelný zásah do soukromí dotčené osoby, zákonodárcem výslovně v § 158d odst. 10 trestního řádu omezeno, a správní řád neposkytuje dostatečný právní základ k tomu, aby se kamerové záznamy získané dle § 158d trestního řádu mohly použít také v řízení správním, kde zpravidla nejde o ochranu nejpodstatnějších zájmů společnosti.
[38] S ohledem na výše uvedené lze tedy konstatovat, že městský soud správně dovodil, že kamerový záznam zachycující průběh zkoušky není přípustným důkazním prostředkem ve správním řízení. Ostatně, jak již bylo řečeno, i sám stěžovatel z tohoto závěru ve svém postupu předcházejícím nyní posuzovanému zásahu vycházel.
[39] Ačkoliv stěžovatel existenci skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že žalobce pozbyl odbornou způsobilost k řízení motorového vozidla, založil nikoliv na samotném kamerovém záznamu, nýbrž zejména na uváděném podnětu Policie ČR, nelze dospět k závěru, že byl oprávněn takto postupovat.
[40] Stěžovateli lze přisvědčit, že citovaný § 97 odst. 3 zákon o silničním provozu stanoví, že pro nařízení přezkoušení z odborné způsobilosti musí vyjít najevo skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že držitel řidičského oprávnění pozbyl částečně nebo zcela tuto odbornou způsobilost, avšak nepředurčuje, jakým způsobem má správní orgán tyto skutečnosti zjistit (srov. již uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 5 Aps 2/2013 19). Ty ovšem musí objektivně vyplývat z nějakého podkladu, v žádném případě se nemůže jednat pouze o jakési domněnky či spekulace správního orgánu. Stěžovatel v této souvislosti směšuje dvě věci. Jedna věc je, že dané skutečnosti nemusí nutně vést k závěru o částečném či úplném pozbytí odborné způsobilosti, ale postačí, že tomuto závěru důvodně nasvědčují. Jiná věc ovšem je, že samotné tyto skutečnosti (tedy jejich existence) samozřejmě prokázány být musí. Ani posouzení toho, zda jsou tyto skutečnosti dány (prokázány), ani toho, zda důvodně nasvědčují pozbytí odborné způsobilosti, přitom nepodléhá správnímu uvážení, jak se stěžovatel mylně domnívá. Správní uvážení představuje dle doktríny i ustálené judikatury zákonem stanovenou možnost správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích (např. o výši správního trestu) či zvolit některé z více možných řešení, která zákon dovoluje. Posouzení správního orgánu ohledně naplnění zákonných podmínek pro postup dle 97 odst. 3 zákona o silničním provozu vůbec není takovým případem a podléhá tedy na základě zásahové žaloby (ať již zápůrčí, trvá li uvedený zásah či jeho následky, nebo pokud již byl, jako v posuzovaném případě, ukončen, žaloby deklaratorní) plné kognici správních soudů, a to tím spíše, že v případě nepodrobení se výzvě k přezkoušení z odborné způsobilosti nastává dle § 97 odst. 5 zákona o silničním provozu nevyvratitelná domněnka odborné nezpůsobilosti daného držitele řidičského oprávnění, takže žádné další dokazování k odnětí jeho řidičského oprávnění již není potřeba.
[41] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že podnět Policie ČR ze dne 22. 6. 2021 č. j. KRPU 81861 153/ČJ 2021 040281, být oním podkladem osvědčujícím existenci skutečností důvodně nasvědčujících pozbytí odborné způsobilosti žalobce být nemůže. Zdejší soud se v této souvislosti ztotožňuje se závěry městského soudu, že předmětný podnět je po obsahové stránce příliš obecný a neobsahuje sám o sobě relevantní ani podložené skutečnosti pro založení důvodného podezření. Podnět obsahuje pouze obecně shrnutá zjištění (vyplývající dle policejního orgánu z jiných, přímých důkazů, především opět z kamerových záznamů), která se však nevztahují přímo k průběhu zkoušky žalobce, a k němu je konkrétně pouze konstatováno, že zkušební komisař žalobci kontroloval test v daném časovém rozmezí, nicméně více jednání žalobce ani komisaře tento přípis nepřibližuje, a navíc v tomto ohledu opět odkazuje na kamerový záznam. Relevantnost podnětu mohl tedy stěžovatel ověřit pouze přímým shlédnutím kamerového záznamu, který ovšem, jak již bylo vysvětleno výše, není použitelným důkazním prostředkem v žádném správním řízení. Z toho důvodu ani zjištění učiněná z kamerového záznamu nemohou být onou skutečností důvodně nasvědčující pozbytí odborné způsobilosti žalobce. Bez shlédnutí kamerového záznamu pak z podnětu samotného žádné takové skutečnosti rovněž nevyplývají.
[42] Stěžovatel existenci skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že žalobce pozbyl odbornou způsobilost k řízení motorového vozidla, založil také na výpisu z evidenční karty řidiče ze dne 1. 12. 2025. Z něho je patrné, jak již konstatoval městský soud, že žalobce se v minulosti opakovaně dopouštěl dopravních přestupků. Ovšem od vrácení řidičského oprávnění se žalobce dopustil celkem čtyř dopravních přestupků (posledního z nich v roce 2023), přičemž ke dni vyhotovení výpisu neměl v rámci bodového hodnocení evidován žádný bod.
[43] Zdejší soud přitom již dříve ve své judikatuře konstatoval, že pokud se řidič po určitou dobu vyvaruje protiprávního jednání podléhajícího bodovému hodnocení, odrazí se jeho chování v tom, že mu budou z tohoto bodového hodnocení body odečteny (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2021, č. j. 1 As 174/2020 26, publ. pod č. 4146/2021 Sb. NSS, a ze dne 3. 1. 2024, č. j. 6 As 97/2023 37, publ. pod č. 4608/2024 Sb. NSS, na něž odkazuje rovněž městský soud). Výpis z bodového hodnocení, v němž měl žalobce, přestože celkový počet zaznamenaných dopravních přestupků, které spáchal, je skutečně zarážející (a nesl také tomu odpovídající následky), evidovanou nulu, nemohl sám o sobě být podkladem pro závěr, že u žalobce jsou dány okolnosti důvodně nasvědčující tomu, že pozbyl odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel.
[44] Stěžovatel v rámci kasační stížnosti dále poukazoval na to, že mu policejní orgán na jeho dotaz sdělil, že v popisované trestní věci byl již vyhlášen odsuzující rozsudek, jehož písemné vyhotovení se v té době připravovalo. Nejvyššímu správnímu soudu však není zřejmé, jak nepravomocný rozsudek odsuzující trestně stíhané zkušební komisaře, jehož obsah stěžovateli ještě ani nemohl být znám a nemohl z něj tedy ani čerpat konkrétní poznatky ohledně průběhu zkoušky žalobce, mohl představovat skutečnost nasvědčující tomu, že žalobce pozbyl (či spíše znovu nenabyl) odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel.
[45] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nynějším případě nebyly dány skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že žalobce ve smyslu § 97 odst. 3 zákona o silničním provozu pozbyl odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel. Pokud tedy stěžovatel přesto nařídil žalobci podrobit se přezkoušení z odborné způsobilosti, jednalo se o jeho nezákonný zásah.
IV.
Závěr a náklady řízení
[46] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[47] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Ze spisu však nevyplývá, že by žalobci v souvislosti s řízením o kasační stížnosti jakékoli náklady vznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. října 2026
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu