Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

5 As 94/2026

Téma · generováno AIOdůvodnění změny funkčního využití pozemků v územním plánu

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 12. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: CAMRDA JakubECLI:CZ:NSS:2026:5.As.94.2026.30
Další údaje
Předmět řízení: Stavební zákon

Shrnutí · generováno AI

Vlastník napadl změnu rekreačních pozemků na plochu krajinné zeleně, která omezila budoucí stavební využití. Nejvyšší správní soud potvrdil zrušení této části územního plánu, protože město neuvedlo konkrétní a dostatečné důvody pro tak výrazné omezení. Kasační stížnost města zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. vlastník nemá právo na zachování funkčního využití pozemku podle předchozího územního plánu, avšak jeho změna významně omezující dosavadní či dříve přípustné využití zasahuje do jeho právní sféry. Obec musí konkrétní námitky vlastníka materiálně vypořádat a řádně odůvodnit důvody regulace konkrétního pozemku. Obecné cíle ochrany krajiny či nefragmentace ploch samy neospravedlňují nepřiměřené omezení vlastnictví.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Vlastník nemá subjektivní právo na zachování určitého funkčního využití pozemku podle předchozího územního plánu (rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. 8 Aos 4/2013-50). Změna funkčního využití však představuje zásah do jeho právní sféry, zejména tehdy, jestliže nová regulace významně omezuje dosavadní nebo dříve přípustné využití.
    Zobrazit v textu
  • Ochrana krajinného rázu, pohledově významných území, ekologické stability nebo snaha o přehlednost funkčního členění území mohou být legitimními cíli. Samy o sobě však nevysvětlují, proč je nezbytné změnit funkční využití konkrétních pozemků navrhovatelky ani proč zvolená regulace představuje přiměřený prostředek k jejich dosažení.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatele: M. P., zast. Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem [adresa] proti odpůrci: statutární město Brno, se sídlem [adresa] zast. Mgr. Ing. Jánem Bahýľem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, za účasti: Teplárny Brno, a.s., se sídlem [adresa] Brno, zast. Mgr. Ing. Jánem Bahýľem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2026, č. j. 67 A 3/2026-61,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení částku 5 070 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Ing. Martina Matějky, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I.

Průběh dosavadního řízení

[1] Navrhovatel je vlastníkem pozemků parc. č. XA, XB, XC, XD a XE v k. ú. K. Dne 20. 1. 2026 podal u Krajského soudu v Brně návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2025 – Územního plánu města Brna, schváleného usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 10. 12. 2024, č. Z9/22, v části vymezení plochy Zeleně krajinné (ZK) na těchto pozemcích a dále v části vymezení veřejně prospěšné stavby horkovodu (VT.040, TE-112) na týchž pozemcích navrhovatele. Namítal, že podle dosavadního územního plánu byly jeho pozemky součástí plochy s objekty pro individuální rekreaci. Novým zařazením těchto pozemků do plochy ZK bylo podle navrhovatele nepřiměřeně zasaženo do jeho vlastnického práva, neboť nové zařazení není řádně odůvodněno. Navrhovatel rekapituloval proces pořizování územního plánu a své námitky, které uplatnil v jeho průběhu. Upozornil rovněž, že jednu z jeho námitek odpůrce nesprávně posoudil jako připomínku, a zpochybnil rovněž její vypořádání. Nesouhlasil s odůvodněním, že plochu pro rekreační využití nelze vymezit pro její malý rozsah. Právní předpisy umožňují plochy od 0,2 ha, zatímco dotčená rekreační plocha měla přibližně 0,35 ha.

[2] Podle navrhovatele změna neodpovídá ani skutečnému stavu území, kde se nenachází krajinná zeleň, ale sídelní zeleň typická pro zahrádky. Plochy krajinné zeleně nelze vymezovat v zastavěném území. Navrhovatel zdůraznil, že neusiluje o nové rekreační využití, ale pouze o zachování dosavadního stavu. V nově vymezené ploše ZK není možné umisťovat budovy, na jeho pozemcích však již rekreační stavby stojí. Změna podle navrhovatele znehodnocuje jeho investice a blíží se vyvlastnění bez existence skutečného veřejného zájmu a posouzení proporcionality.

[3] Navrhovatel uplatnil také argumentaci proti vymezení zmiňované veřejně prospěšné stavby na jeho pozemcích, nicméně krajský soud během jednání dne 20. 4. 2026 na návrh odpůrce a se souhlasem navrhovatele tuto část návrhu vyloučil k samostatnému projednání.

[4] Po upozornění soudu při jednání, že pozemek parc. č. XA je v územním plánu zařazen do plochy lesní všeobecné mimo zastavěné území a že v daném ohledu bylo ve vztahu k tomuto pozemku pouze převzato řešení podle předchozího územního plánu, vzal navrhovatel část návrhu směřující proti údajnému vymezení plochy ZK na tomto pozemku zpět.

[5] Shora uvedeným rozsudkem ze dne 20. 4. 2026, č. j. 67 A 3/2026-61, krajský soud zastavil řízení ve vztahu k té části návrhu, kterou vzal navrhovatel zpět (výrok I.), a zrušil územní plán v textové a grafické části v rozsahu vymezení plochy Zeleně krajinné – ZK ve vztahu k pozemkům parc. č. XB, XC, XD a XE (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

[6] Krajský soud se neztotožnil s námitkou chybného přehodnocení námitky na připomínku. Vysvětlil, že sporné podání směřovalo proti návrhu územního plánu ve fázi společného jednání, bylo tedy správně vyhodnoceno jako připomínka. Krajský soud připustil, že odůvodnění územního plánu může být obecnější, upozornil však, že u významných změn funkčního využití území musí být zřejmé, proč byla zvolena právě konkrétní regulace. To platí zejména v případech, kdy dochází k přeměně ploch umožňujících zástavbu na plochy zeleně.

[7] Odkaz na minimální velikost vymezovaných ploch podle krajského soudu nepostačoval. Krajský soud uznal legitimní zájem na přehlednosti a omezení fragmentace územního plánu. Zdůraznil však, že takové metodické pravidlo nemůže samo o sobě sloužit při vymezování nových ploch jako východisko, které neodpovídá skutečnému stavu v terénu. Krajský soud poukázal též na výjimku, kterou samotná použitá metodika připouští (vymezení ploch o velikosti 0,2 až 0,5 ha v případě odloučených lokalit se samostatnou zástavbou). K odkazu odpůrce na pohledově významné území Komínská Chochola krajský soud upozornil, že odpůrce nevysvětlil, jak konkrétně stávající rekreační využití dotčených pozemků narušuje krajinný ráz. Krajský soud podotkl, že v témže pohledově významném území se nachází řada ploch určených pro bydlení i rekreaci. Připomněl rovněž, že navrhovatel neusiloval o intenzivnější využití území, ale o zachování současného stavu.

[8] Neobstál ani odkaz odpůrce na sousedství pozemků s prvky územního systému ekologické stability a s lesními pozemky. Podle krajského soudu odpůrce ani zde nevysvětlil, v čem konkrétně je stávající využití pozemků v rozporu s cíli ochrany. Nepřihlédl ani k tomu, že v bezprostředním okolí navrhovatelových pozemků se nacházejí i jiné zastavitelné nebo rozvojové plochy, které taktéž přiléhají k prvkům územního systému ekologické stability a lesním pozemkům. Krajský soud nepovažoval za dostatečné ani využití institutu integrovaných jevů. Podle krajského soudu může tento institut zmírňovat dopady regulace v případech, kdy je odůvodněná. Nemůže však legitimní důvody regulace samotné nahradit. Krajský soud odmítl rovněž odpůrcův odkaz na absenci lokality v územní studii Návrh využití zahrádkářských lokalit na území města Brna. Upozornil, že pozemky navrhovatele nebyly územní studií posouzeny právě proto, že odpůrce v návrhu územního plánu tuto oblast jako rekreační nevymezil. Jednalo se tedy o zdůvodnění kruhem. Krajský soud uzavřel, že odpůrce nedoložil konkrétní, legitimní ani přesvědčivé důvody, které by tak zásadní změnu využití dotčených pozemků ospravedlňovaly.

II.

Obsah kasační stížnosti a vyjádření navrhovatele

[9] Odpůrce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně dovodil, že nebyly uvedeny legitimní důvody pro začlenění bývalé plochy individuální rekreace do plochy zeleně. Stěžovatel je přesvědčen, že postupoval v souladu s vlastní metodikou i celkovou koncepcí územního plánu. Důvodem změny bylo zejména začlenění lokality do pohledově významného území a snaha o omezení fragmentace ploch. Krajský soud nesprávně zpochybnil tyto důvody a chybně zdůraznil vymezení sousedních ploch, aniž by vzal v úvahu odlišné výškové a krajinné poměry území. Jelikož navrhovatelovy pozemky jsou výše položené, může se jejich obraz negativně uplatňovat v dálkových pohledech. Další zastavitelné plochy v pohledově významném území K jsou umístěny na jiné světové straně. Krajský soud podle stěžovatele rovněž podcenil význam integrovaných jevů. Tento institut podle něj zcela omezuje negativní dopady nové regulace na navrhovatele, neboť umožňuje zachovat stávající stavby i využití pozemků. Navrhovatel je omezen pouze v dalším stavebním rozvoji, o který dle svého tvrzení nemá zájem.

[10] Stěžovatel odkazuje na srovnávací škály, které krajský soud použil např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2025, č. j. 66 A 1/2024-108 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby krajský soud tyto škály použil v projednávané věci, nemohl by dojít k závěru o nepřiměřenosti zvoleného řešení. Krajský soud podle stěžovatele staví toliko na pocitech, a nikoli na reálném posouzení přiměřenosti. Podle stěžovatele jsou jeho důvody pro začlenění navrhovatelových pozemků do plochy zeleně relevantní, zatímco zásah do práv navrhovatele nanejvýš mírný. Hodnocení krajského soudu považuje stěžovatel za neracionální, formalistické, přehnané a abstrahující od reality v území. Stěžovatel zdůrazňuje politickou povahu územního plánování a namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, dle níž musí správní soudy vždy vážit význam základního práva územně samosprávného celku na územní samosprávu a význam důvodů svědčících pro takový zásah. Správní soudy bez znalosti místních podmínek a konkrétních ekonomických rozvah podle něj nesmí aktivně vstupovat do politického rozhodování zastupitelstva obce. Stěžovatel je přesvědčen, že nešlo o exces, před nímž by soudy musely navrhovatele bránit.

[11] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, původní návrh navrhovatele v projednávaném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

[12] Navrhovatel se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry krajského soudu. Napadený rozsudek považuje za přezkoumatelný a věcně správný. Krajský soud nezasáhl do práva stěžovatele na samosprávu, ale poskytl ochranu proti nepřiměřenému zásahu do navrhovatelova vlastnického práva. Stěžovatel podle navrhovatele opakuje argumentaci uplatněnou již před krajským soudem a nevypořádává se s podstatou jeho rozhodnutí. Napadený rozsudek nebyl založen na odlišném urbanistickém názoru, ale na tom, že stěžovatel nevysvětlil, proč byly právě pozemky navrhovatele vyňaty z rekreačního využití a zařazeny do plochy Zeleně krajinné. Ani územní plánování není vyňato ze soudního přezkumu – obec musí prokázat zákonnost, legitimitu a proporcionalitu omezení vlastnických práv.

[13] K problematice defragmentace navrhovatel poukazuje na to, že v územním plánu jsou vymezeny i samostatné plochy menší než 0,35 ha. Tvrzení, že právě tato plocha musela být integrována do jiné, podle něj svědčí o nerovném zacházení. Úvahy ohledně výškových poměrů a dálkových pohledů podle navrhovatele nebyly obsaženy v odůvodnění územního plánu ani v rozhodnutí o námitkách. Nelze je doplňovat dodatečně až v kasačním řízení. Navrhovatel navíc zpochybňuje i věcnou správnost těchto argumentů. Sousední plochy (včetně plochy komerční vybavenosti) jsou podle něj v obdobném postavení. Navrhovatel je přesvědčen, že institut integrovaných jevů nemůže nahradit chybějící odůvodnění samotné změny funkčního využití. Zásah podle něj nespočívá pouze v omezení budoucí výstavby, ale v zásadní změně právního režimu pozemků dlouhodobě sloužících rekreaci. Právní předpisy podle navrhovatele nevyžadují použití žádné hodnotící škály, podstatný je obsah úvahy. Stěžovatel proporcionalitu přesvědčivě neodůvodnil a pouze spekuluje o tom, k jakému výsledku měl dospět krajský soud. Ten podle navrhovatele respektoval princip zdrženlivosti a zrušil územní plán pouze v rozsahu týkajícím se navrhovatelových pozemků.

[14] Navrhovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

[15] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[17] Úvodem Nejvyšší správní soud poznamenává, že obdobnou skutkovou a právní situací týkající se pozemků navrhovatelky v dané věci parc. č. XH a XI v k. ú. K, jež sousedí s pozemky navrhovatele v nynější věci a nacházejí se tak ve stejné lokalitě, se krajský soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 4. 2026, č. j. 65 A 2/2026-60, v němž přímo vycházel z rozsudku vydaného ve věci nyní projednávané. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 4. 2026, č. j. 65 A 2/2026-60, zdejší soud zamítl svým rozsudkem ze dne 3. 9. 2026, č. j. 2 As 89/2026-31. Nyní rozhodující 5. senát Nejvyššího správního soudu se plně ztotožňuje s posouzením 2. senátu. Jelikož kasační stížnosti stejně jako skutkové i právní okolnosti byly v obou těchto souvisejících případech téměř totožné, vypořádá zdejší soud nynější kasační námitky především citací odůvodnění svého předchozího rozsudku:

„Pro posouzení věci je v souladu s přechodným ustanovením § 323 odst. 9 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen ‚nový stavební zákon‘), s ohledem na datum zahájení veřejného projednání návrhu Územního plánu města Brna (26. 6. 2024), rozhodná právní úprava obsažená v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen ‚starý stavební zákon‘; viz rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2026, č. j. 21 As 226/2025-78).

Podle § 43 odst. 1 starého stavebního zákona územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen ‚urbanistická koncepce‘), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy přestavby, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.

Vlastník nemá subjektivní právo na zachování určitého funkčního využití pozemku podle předchozího územního plánu (rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. 8 Aos 4/2013-50). Změna funkčního využití však představuje zásah do jeho právní sféry, zejména tehdy, jestliže nová regulace významně omezuje dosavadní nebo dříve přípustné využití. Podal-li vlastník v procesu pořizování územního plánu konkrétní námitky, je obec povinna se s jejich podstatou materiálně vypořádat (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 As 65/2019-29). Rozhodnutí o námitkách je přitom zpravidla místem, v němž mají být vyloženy konkrétní důvody regulace dotčeného pozemku nad rámec obecné koncepce územního plánu (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 As 65/2019-29). Tyto důvody jsou součástí odůvodnění celého opatření obecné povahy, a proto je třeba je vnímat v souvislostech (rozsudek NSS ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 265/2017-29).

Pro soudní přezkum územních plánů jako opatření obecné povahy platí, že správním soudům nepřísluší určovat, jakým konkrétním způsobem má být určité území využito a zda je zvolené využití optimální (rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008-51, rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008-88, rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011-42, rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 As 20/2021-72). Úlohou soudu je bránit jednotlivce před nezákonností a excesy v územním plánování, nikoli územní plány dotvářet či věcně regulovat (rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS, či rozsudek NSS ze dne 5. 8. 2026, č. j. 6 As 85/2026-43).

Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud nepřekročil meze soudního přezkumu a nezasáhl nepřiměřeným způsobem do práva stěžovatele na samosprávu. Jak správně poukázala navrhovatelka ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že tvorba územního plánu je sice projevem práva obce na samosprávu, avšak ani ‚politické‘ rozhodnutí o využití území není vyňato ze soudního přezkumu. I takové rozhodnutí musí obstát z hlediska zákonnosti, legitimity a proporcionality a nesmí představovat svévolný nebo excesivní zásah do základních práv dotčených vlastníků (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 As 65/2019-29, rozsudek NSS ze dne 15. 3. 2021, č. j. 1 As 337/2018-48, č. 4191/2021 Sb. NSS). Jinými slovy, právo obce na samosprávu chrání prostor pro volbu mezi několika zákonnými a řádně odůvodněnými variantami územního rozvoje, nechrání však regulaci omezující vlastnické právo vlastníka bez dostatečných důvodů. Krajský soud nezrušil územní plán jako celek ani stěžovateli neurčil, jaké funkční využití má dotčeným plochám stanovit. Omezil se na zrušení oddělitelné části regulace ve vztahu ke dvěma konkrétním pozemkům navrhovatelky, u níž shledal, že stěžovatelem uváděné důvody regulace nejsou pro omezení vlastnického práva navrhovatelky dostatečné. Takový postup odpovídá zásadě minimalizace soudního zásahu a nezasahuje nepřiměřeně do práva na samosprávu.

Zároveň hodnocení krajského soudu představuje materiálně provedení testu proporcionality, a to jak do vlastnického práva navrhovatelky, tak naopak do práva stěžovatele na samosprávu, neboť se jedná o dvě strany téže mince. Krajský soud totiž poměřil intenzitu omezení vlastnického práva navrhovatelky s důvody, pro něž odpůrce přijal napadenou regulaci. Takový postup odpovídá požadavku, aby omezení vlastnického práva územním plánem sledovalo legitimní a zákonný cíl, bylo k němu rozumně způsobilé, nezbytné a šetrné (rozsudek NSS ze dne 10. 7. 2020, č. j. 5 As 66/2019-41). Současně tím krajský soud nutně posoudil i přiměřenost vlastního zásahu do práva obce na samosprávu. Neobstojí-li regulace pro nedostatek dostatečně závažných důvodů vzhledem k intenzitě omezení vlastnictví, je zrušení dílčí části této regulace ve vztahu k pozemkům navrhovatelky způsobilým, potřebným a přiměřeným prostředkem ochrany vlastnického práva, a tedy i proporcionálním zásahem do samosprávy obce (nález ÚS ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 655/17, odst. 90-96, 101 a 104). Právo obce na samosprávu totiž není absolutní; soud musí přesvědčivě vážit jeho význam proti důvodům svědčícím pro ochranu kolidujícího základního práva. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 938/22, kterým argumentuje stěžovatel, nepředstavuje odklon od těchto východisek. Převážení práva obce na samosprávu v daném případě nebylo vyslovením jeho obecné přednosti, nýbrž výsledkem vážení kolidujících práv a veřejných zájmů v konkrétní věci.

Pokud jde o samotnou intenzitu zásahu do vlastnického práva navrhovatelky, krajský soud správně porovnal možnosti realizace vlastnického práva před a po přijetí napadeného územního plánu. Předchozí územní plán řadil předmětné pozemky do funkčního využití Plochy s objekty pro individuální rekreaci. Přípustným využitím těchto ploch byly stávající objekty pro individuální rekreaci, jejich rekonstrukce a dostavby do velikostí stanovených pro novostavby objektů pro individuální rekreaci, společná hygienická zařízení pro chatovou nebo zahrádkářskou osadu, kůlny na nářadí o zastavěné ploše maximálně 4 m2. Podmíněně přípustné byly mimo jiné novostavby objektů pro individuální rekreaci nepřekračující stanovené parametry. Plochy Zeleň krajinná dle nyní napadeného územního plánu naproti tomu nejsou určeny k umisťování staveb. Lze v nich umisťovat pouze stavby a zařízení sloužící ke zlepšení podmínek využití území pro účely veřejné rekreace, kromě budov a za podmínky, že nedojde k podstatnému narušení ani omezení hlavního využití, kterým je poskytování ekosystémových služeb v území. Krajský soud tuto změnu využití pozemků navrhovatelky označil za zásadní, neboť dříve mohla navrhovatelka využívat své pozemky k individuální rekreaci a za tím účelem na nich umisťovat v omezeném rozsahu stavby, což nyní nemůže. Není přitom pravdou, že by stěžovatel institutem integrovaných jevů (kapitola 6.2 textové části výroku napadeného opatření obecné povahy) zcela omezil negativní dopad nové regulace. Sám totiž připouští, že nová regulace umožňuje zachování a užívání nemovitostí, neumožňuje však stavební rozvoj. Krajský soud navíc poukázal na to, že nyní jsou pozemky navrhovatelky určeny výhradně k poskytování ekosystémových služeb ve veřejně přístupných plochách s důrazem na přírodní složku (v podrobnostech viz odst. 26 napadeného rozsudku) [pozn. 5. senátu: bod 32 rozsudku napadeného v nynější věci]. Tuto argumentaci krajského soudu stěžovatel relevantně nezpochybňuje.

Takto popsaný zásah do vlastnického práva navrhovatelky pak krajský soud poměřoval s důvody posuzované změny, jejich významem a vztahem konkrétně k pozemkům navrhovatelky.

Jelikož se přímo pozemkům navrhovatelky nevěnovalo samotné odůvodnění územního plánu, krajský soud při svém posouzení vycházel primárně z vypořádání námitek a připomínek navrhovatelky. Správně přitom rozlišil mezi existencí obecně legitimních cílů územního plánování a jejich konkrétní aplikací na dotčené pozemky. Ochrana krajinného rázu, pohledově významných území, ekologické stability nebo snaha o přehlednost funkčního členění území mohou být legitimními cíli. Samy o sobě však nevysvětlují, proč je nezbytné změnit funkční využití konkrétních pozemků navrhovatelky ani proč zvolená regulace představuje přiměřený prostředek k jejich dosažení.

Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že nemůže obstát jako důvod pro změnu funkčního využití pozemků navrhovatelky to, že vymezením samostatné plochy pro rekreační využití by vznikla plocha o velikosti necelých 3 500 m2. Krajský soud připustil, že odpůrce mohl použít nad rámec právní úpravy vlastní metodiku pro určení minimální velikosti ploch s rozdílným způsobem využití. Nezpochybnil tedy nijak stěžovatelův úmysl nefragmentovat územní plán na ‚podměrečné‘ plochy. Správně však dospěl k závěru, že stěžovatel jednak tuto vlastní metodiku nedodržel, jednak tento metodický postup nemůže bez dalšího ospravedlnit zásadní změnu funkčního využití dotčené plochy. Územní plán v rámci své metodiky přímo připouští vymezení určitých stabilizovaných ploch v rozmezí 0,2 až 0,5 ha pro solitérní objekty nebo drobnou odtrženou zástavbu od zastavěného území. Krajský soud v bodě 37 svého rozsudku [pozn. 5. senátu: bod 43 rozsudku napadeného v nynější věci] jasně zdůvodnil, proč by toto pravidlo mohlo být využito právě na pozemky navrhovatelky, a naopak stěžovatel nevysvětlil (a nečiní tak ani v kasační stížnosti), proč by využito být nemělo. Pouhé konstatování o ‚podměrečnosti‘ proto neobstojí jako legitimní důvod pro zásah do práv navrhovatelky.

Stěžovatel se dále snaží zpochybnit závěr krajského soudu, že ani skutečnost, že se pozemky nacházejí v pohledově významném území K, nemůže odůvodnit zásah do práv navrhovatelky. Je však nutno poznamenat, že stěžovatel vůbec nezpochybňuje závěr krajského soudu, že argumentace stěžovatele pohledově významným územím byla obecná a nevztahovala se ke konkrétním poměrům dané lokality; stěžovatel v rozhodnutí o námitkách neuváděl, jak konkrétně by stávající využití pozemků stěžovatelem uváděné hodnoty mohlo narušovat. Stejně tak nezpochybňuje závěr krajského soudu, že pohledově významné území je chráněno proti podstatnému negativnímu narušení stěžovatelem uváděných hodnot ve fázi posuzování konkrétních stavebních záměrů.“

[18] V citovaném rozsudku ze dne 3. 9. 2026, č. j. 2 As 89/2026-31, Nejvyšší správní soud stěžovateli dále vytkl, že jeho argumentace ve vztahu k sousední ploše komerční vybavenosti nesměřovala proti napadenému rozsudku ze dne 28. 4. 2026, č. j. 65 A 2/2026-60. V bodě 46 nyní napadeného rozsudku však krajský soud poznamenal, že při hranici s pozemky navrhovatele je vymezena návrhová plocha pro komerční vybavenost, která také bezprostředně přiléhá ke stejnému územnímu systému ekologické stability a lesu. Stěžovatel argumentoval, že pozemky navrhovatele jsou položeny výše v terénu, proto je nelze srovnávat s návrhovou plochou komerční vybavenosti. Jak však správně poznamenal navrhovatel, z mapy není zřejmý žádný „výškový zlom“. Plocha komerční vybavenosti se nachází v obdobné výšce na pozvolně se svažujícím úpatí kopce. Většina pozemků navrhovatele se nachází mezi týmiž vrstevnicemi jako část návrhové plochy komerční vybavenosti (220 a 230 m. n. m.). Ani s námitkou, že rozdíl v přístupu k pozemkům navrhovatele oproti návrhové ploše komerční vybavenosti je zřejmý z nadmořské výšky, se tedy Nejvyšší správní soud neztotožnil.

[19] Oproti kasační stížnosti ve věci sp. zn. 2 As 89/2026 stěžovatel v nynější věci namítá, že navrhovatel sám uváděl, že nemá zájem o intenzivnější využití svých pozemků. Jelikož dosavadní využití je zachováno díky institutu integrovaných jevů, podle stěžovatele změna navrhovatele příliš nezasáhne. Skutečnost, že navrhovatel prozatím nezamýšlí své pozemky využívat intenzivněji, však podle Nejvyššího správního soudu neznamená, že odnětí dříve přípustných možností jejich využití do jeho vlastnického práva nezasahuje. Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, vysvětlil, že omezení vlastníků územním plánem spočívá právě v tom, co se svými nemovitostmi mohou činit do budoucna. Navrhovateli proto nelze upřít ochranu před neodůvodněným omezením jen proto, že dosavadní možnosti dosud v plné míře nevyužil. Jak správně upozornil krajský soud, zachování již povolených staveb prostřednictvím integrovaných jevů nepředstavuje rovnocenné zachování dříve přípustného budoucího využití. Tato okolnost může zásah zmírňovat, nemůže však sama nahradit jeho řádné odůvodnění.

[20] Zbývající argumentace již byla v obou kasačních stížnostech shodná, Nejvyšší správní soud proto i ji vypořádá citací odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 3. 9. 2026, č. j. 2 As 89/2026-31:

„[…] stěžovatelova úvaha, která by skutečně mohla mířit proti části odůvodnění uvedenému v bodě 39 napadeného rozsudku [pozn. 5. senátu: bod 45 rozsudku napadeného v nynější věci], je ta, že jiné zastavitelné plochy jsou na jiné světové straně. Jedná se však pouze o povšechné vysvětlení, které se neopírá o žádný reálný podklad, který by například vysvětloval pohledovou významnost daného území pouze z určité světové strany. Dodatečným zdůvodněním přijaté regulace až v kasační stížnosti navíc nelze nahradit řádné odůvodnění územního plánu – vlastník pozemku má právo seznat důvody změny funkčního využití jeho pozemku již z odůvodnění územního plánu (rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2025, č. j. 5 As 3/2024-23). Je-li změna regulace odůvodňována ochranou pohledových hodnot, musí už opatření obecné povahy vysvětlovat, v čem spočívá konkrétní vztah dotčených pozemků k těmto hodnotám, jak by zachování dosavadního funkčního využití tyto hodnoty ohrožovalo a jaký dopad má napadené řešení na jejich ochranu. Aby se jednalo o regulaci přiměřenou, mělo by být také patrné, proč tyto hodnoty nelze dostatečně chránit méně invazivními prostředky, tj. jak poukazuje krajský soud, až ve fázi posuzování konkrétních stavebních záměrů.

Pokud jde o stěžovatelem původně uváděný další důvod regulace spočívající v sousedství pozemků navrhovatelky se závazně vymezenými skladebnými částmi územního systému ekologické stability a s lesními pozemky, k tomuto důvodu se již stěžovatel v kasační stížnosti nevrací. Nezpochybňuje tak ani závěr krajského soudu, že ani tyto důvody pro zásah do vlastnického práva navrhovatelky neobstojí.

Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně zhodnotil význam integrovaných jevů, neboť navrhovatelce zaručují kontinuitu dosavadního užívání a umožňují zachování stávajících staveb (omezen má být toliko jejich další stavební rozvoj). Z toho, jak krajský soud popsal zásah do vlastnického práva navrhovatelky, je patrné, že dopad institutu integrovaných jevů vzal v úvahu. I přes něj totiž posuzovaná regulace nepochybně navrhovatelku do určité míry omezuje v možnostech využití pozemků v jejím vlastnictví (rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2026, č. j. 5 As 187/2025-102). Stěžovatel již přitom opět nijak nezpochybňuje závěr krajského soudu, podle něhož poukazem na existenci integrovaných jevů nelze nahradit věcné důvody vymezení funkčního využití ploch ZK, pokud odůvodnění v územním plánu chybí nebo jako celek neobstojí.

Z výše uvedeného je patrné, že krajský soud řádně posoudil proporcionalitu napadené regulace. Nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by takové posouzení bylo nedostatečné jen proto, že krajský soud nevyužil pětistupňovou škálu významu sledovaného cíle ani pětistupňovou škálu intenzity zásahu do práv navrhovatelky. Předně se nejedná o metodu hodnocení proporcionality územního plánu předepsanou zákonem či vyžadovanou ustálenou judikaturou. Ani rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2025, č. j. 66 A 1/2024-108, na který stěžovatel odkazuje, takový test nevyžaduje – primárně pracuje s tradičním testem proporcionality o třech krocích (vhodnost, potřebnost, proporcionalita v užším smyslu), jehož využití odůvodnil krajský soud nálezy Ústavního soudu; jmenované pětistupňové škály využil až následně jen jako pomocného kritéria.“

[21] Nejvyšší správní soud nenalezl žádný důvod, proč by se měl od svých závěrů přijatých v citovaném rozsudku v obdobné věci odchýlit, a ani stěžovatel žádný takový důvod nenabídl.

IV.

Závěr a náklady řízení

[22] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi jeho účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Navrhovatel měl ve věci úspěch, náleží mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. V řízení před Nejvyšším správním soudem byl navrhovatel zastoupen advokátem Mgr. Ing. Martinem Matějkou, náleží mu tedy náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením. Pro určení její výše se použije v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“).

[24] Podle § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby v této věci 4 620 Kč. Za převzetí a přípravu zastoupení navrhovateli přiznal náhradu nákladů řízení krajský soud, před nímž již stejný advokát navrhovatele zastupoval. Nejvyšší správní soud ji tedy již nepřiznal. Zástupce navrhovatele učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (vyjádření ke kasační stížnosti). Za tento úkon náleží též náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem je tedy stěžovatel povinen navrhovateli uhradit na náhradě nákladů řízení částku 5 070 Kč, k čemuž mu Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.

[25] Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (§ 60 odst. 5 s. ř. s.). V nynější věci se nejedná o případ, kdy by osoba zúčastněná na řízení bránila své právo vůči neúspěšnému žalobci, a to už jen z toho důvodu, že navrhovatel byl v této věci naopak úspěšný. Vzhledem k tomu, že zdejší soud osobě zúčastněné na řízení neuložil ani žádné povinnosti, s jejichž splněním by jí vznikly náklady, rozhodl dle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. tak, že tato osoba nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 12. listopadu 2026

JUDr. Jakub Camrda

předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací