Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

5 Azs 119/2026

Téma · generováno AIDočasná ochrana po návratu na Ukrajinu

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 29. 9. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: MATYÁŠOVÁ LenkaECLI:CZ:NSS:2026:5.Azs.119.2026.34
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Shrnutí · generováno AI

Ministerstvo vrátilo žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, protože žadatel vycestoval z Ukrajiny ještě před plnou invazí a měl pobytová oprávnění v jiných státech. Městský soud zásah označil za nezákonný; NSS jeho závěr potvrdil, kasační stížnost však odmítl pro nepřijatelnost. Zohlednil, že se žadatel na Ukrajinu vrátil a znovu ji opustil kvůli pokračující válce.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pro postavení osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. musí být kumulativně splněn pobyt na Ukrajině před 24. 2. 2022 a vysídlení z Ukrajiny od tohoto data v důsledku invaze. Dřívější vycestování ani pobytové oprávnění v jiném státě samy o sobě nevylučují dočasnou ochranu, pokud se osoba na Ukrajinu vrátila a znovu ji opustila kvůli trvajícímu konfliktu. § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina proto nelze bez dalšího aplikovat.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina je v návaznosti na čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí nutno kumulativní splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.
    Zobrazit v textu
  • V případě žalobce nemůže aplikace § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina bez dalšího obstát, byť měl žalobce v minulosti uděleno polské pobytové oprávnění (vízum) a v rozhodný den měl pobývat v České republice. Není vyloučeno, že se jednalo jen o dočasný pobyt, resp. krátkodobé pobyty, přičemž zájem (těžiště) žalobcova života setrval na Ukrajině.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. M., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2026, č. j. 44 A 16/2026-26,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) určil, že zásah stěžovatele spočívající tom, že žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod sp. zn. OAM-274074/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný; současně stěžovateli zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti.

[2] Žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, který byl v důsledku ozbrojeného konfliktu nucen opustit svou vlast, přičemž před vypuknutím války měl na Ukrajině trvalý pobyt; Ukrajinu opustil dne 4. 2. 2022. Na území České republiky se nachází jeho nejbližší rodina, konkrétně manželka a nezletilé dítě, jimž již byla dočasná ochrana udělena.

[3] Žalobce v žalobě namítal, že splňuje veškeré zákonné i unijní podmínky pro udělení dočasné ochrany, neboť spadá do osobního rozsahu § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“) a současně do rámce vymezeného prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice o dočasné ochraně, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), a směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Žalobce zdůraznil, že nemá uděleno vízum ani jinou formu pobytového oprávnění v jiném členském státě Evropské unie a vzhledem k probíhajícímu ozbrojenému konfliktu se nemůže bezpečně vrátit na území Ukrajiny. Postup správního orgánu proto považoval za nezákonný, neboť vycházel z nesprávného právního posouzení jeho postavení. Žalovaný rovněž nezohlednil dopad do jeho soukromého a rodinného života, přestože se na území České republiky nachází jeho nejbližší rodinní příslušníci; v úvahu tak připadá rovněž udělení dočasné ochrany za účelem sloučení rodiny. Žalobce rovněž namítl rozpor vnitrostátní právní úpravy, konkrétně § 5 lex Ukrajina s právem Evropské unie, zejména se směrnicí o dočasné ochraně, která dle jeho názoru taxativně stanoví důvody, pro které lze osobu z dočasné ochrany vyloučit. Dle jeho argumentace žalovaný aplikoval vnitrostátní ustanovení v rozporu s unijním právem a nerespektoval povinnost eurokonformního výkladu.

[4] Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel v kontextu čl. 2 odst. 4 písm. a) prováděcího rozhodnutí pochybil, když a priori vyloučil žalobcem aplikovatelnost institutu sloučení rodiny z důvodu, že manželství stěžovatele neexistovalo již ke dni 24. 2. 2022. Prováděcí rozhodnutí totiž představuje speciální úpravu, která upravuje poskytování dočasné ochrany v souvislosti s hromadným přílivem vysídlených osob z Ukrajiny. Uvedené ustanovení proto je třeba považovat za lex specialis vůči vymezení rodinných příslušníků v zákoně č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně cizinců“) - viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 10 A 112/2025-19. Dle městského soudu stěžovatel tak nemohl paušálně uzavřít, že žalobce nesplňuje podmínky pro aplikaci institutu sloučení rodiny, protože není rozhodné, zda došlo k uzavření manželství až po 24. 2. 2022. Dle citovaného ustanovení prováděcího rozhodnutí je rozhodné, zda se příslušný manžel (zde žalobce) zdržoval před 24. 2. 2022 na území Ukrajiny.

[5] Stěžovatel shledal důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu v tom, že žalobce není osobou ve smyslu § 3 lex Ukrajina, resp. že se nejedná o osobu vysídlenou z Ukrajiny v důsledku ozbrojeného konfliktu, protože z území Ukrajiny vycestoval před 24. 2. 2022, což dokládá tím, že žalobce byl držitelem víza opravňujícího k pobytu v Polsku s platností od 18. 1. 2022 do 13. 10. 2022, na které žalobce vycestoval z území Ukrajiny, jak dokládá přechodové razítko v pasu ze dne 4. 2. 2022; rovněž disponoval pozdějším pobytovým oprávněním na Slovensku s platností od 9. 8. 2023 do 9. 8. 2025.

[6] Městský konstatoval, že shora uvedený závěr přijal stěžovatel bez nezbytného zjištění skutečného stavu věci, o němž nejsou dány důvodné pochybnosti. Stěžovatel sice zjistil existenci víza opravňujícího žalobce k pobytu v Polsku i to, že žalobce opustil před vypuknutím ozbrojeného konfliktu území Ukrajiny, nezjistil ovšem již, zda tak žalobce učinil s úmyslem trvalého přesunu těžiště svých životních zájmů z Ukrajiny, resp. nezjistil bližší důvody krátkodobých pobytů žalobce v Polsku, aby mohl uzavřít, že žalobce zpřetrhal svou vazbu na Ukrajinu, což mu ukládá ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu.

[7] V kasační stížnosti stěžovatel namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poukazuje na to, že cestovní doklad je dle judikatury Nejvyššího správního soudu veřejnou listinou a správnost údajů v ní obsažených nebyla žalobcem nijak zpochybněna. Stěžovatel zdůrazňuje, že následuje praxi nastolenou Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2024, č. j. 5 Azs 72/2024-21; pouhá skutečnost, že žadatel o dočasnou ochranu disponuje dlouhodobým vízem uděleným jiným členským státem EU, nevede k zamítnutí žádost žadatele pro nesplnění podmínek dle § 3 lex Ukrajina. Důležitou okolností však nadále zůstává, zda se žadatel v době vypuknutí válečného konfliktu nacházel na území Ukrajiny, což nebyl případ stěžovatele. Pokud městský soud dospěl k závěru, že měl stěžovatel vést správní řízení, aby zjistil skutečný stav věci a těžiště zájmů žalobce, tak na něj neoprávněně přenesl důkazní břemeno. Bylo povinností žalobce prokázat, že i přes údaje obsažené v cestovním dokladu je vysídlenou osobou dle § 3 lex Ukrajina. Tedy že se dne 24. 2. 2022 nacházel na území Ukrajiny. Stěžovatel zpochybňuje závěry městského soudu, které má za nesprávné a založené na extenzivním výkladu, jenž ve výsledku popírá smysl prováděcího rozhodnutí. Dále stěžovatel poukázal na rozdílnou judikaturu, s níž nesouhlasně polemizuje, jakož i na tzv. soft law – totiž sdělení Komise (2022/C 126 I/01) s názvem: „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382“, které městský soud přešel mlčením. Podle stěžovatele zmíněné prováděcí rozhodnutí zjevně staví na existenci příčinné souvislosti mezi opuštěním území Ukrajiny a vpádem ozbrojených sil Ruské federace na Ukrajinu; tato příčinná souvislost však v případě žalobce dána není, neboť tento opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. Provádění zkoumání těžiště zájmů žadatelů o dočasnou ochranu by znamenalo nepřiměřenou zátěž pro stěžovatele a odporovalo by to smyslu a účelu dočasné ochrany.

[8] Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že není rozhodné, zda bylo manželství uzavřeno až po dni 24. 2. 2022, nýbrž, zda se příslušný manžel před tímto datem zdržoval na území Ukrajiny. Stěžovatel namítá, že čl. 15 odst. 1 písm. a) směrnice o dočasné ochraně směřuje na případy již existujících rodin, které byly rozděleny v souvislosti s hromadným přílivem vysídlených osob. Na tutéž logiku navazuje i čl. 2 odst. 4 písm. a) prováděcího rozhodnutí, podle něhož se pro účely čl. 2 odst. 1 písm. c) za rodinné příslušníky považují uvedené osoby, „pokud se již daná rodina zdržovala a pobývala na Ukrajině před 24. únorem 2022“, přičemž mezi ně náleží mimo jiné manžel nebo manželka osoby uvedené v odst. 1 písm. a) nebo b). Stěžovatel zavedl aplikační praxi, že alespoň jeden z manželů splňuje podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany, přičemž manželství existovalo již v době před 24. 2. 2022. Tomu odpovídá i vnitrostátní právní úprava. Podle § 51 odst. 2 písm. a) zákona o dočasné ochraně cizinců se rodinným příslušníkem cizince požívajícího dočasné ochrany pro účely sloučení rodiny rozumí „manžel nebo partner za předpokladu trvání manželství nebo partnerství v době, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující poskytnutí dočasné ochrany“. Dle stěžovatele nevznikl normativní rozpor mezi unijní a vnitrostátní právní úpravou. Takto formulovaná úvaha přehlíží, že pozdější vznik manželství v posuzované věci není izolovanou či nahodilou okolností, ale právně významným znakem svědčícím o tom, že se nejednalo o již existující rodinu, která byla rozdělena v důsledku událostí zakládajících dočasnou ochranu.

[9] Závěrem stěžovatel poukazuje na rozdílné závěry správních soudů v obdobných případech a polemizuje s nimi. Městský soud při posouzení projednávané věci vyšel z pojetí důkazního břemene a z výkladu § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, které nejsou v judikatuře správních soudů ustáleny jako jediné možné. Stěžovatel uvádí, že vedle rozsudků městského soudu existují rozhodnutí, která v obdobných skutkových poměrech vycházejí z opačného přístupu, totiž, že v řízení o zásahové žalobě nese žalobce primární břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně základních podmínek osobního rozsahu dočasné ochrany a že správní orgán může při posouzení nepřijatelnosti žádosti vycházet již z údajů tvrzených a doložených samotným žadatelem. Na základě výše zmíněného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje s rozsudkem městského soudu, který považuje za zákonný a správný; k vyjádření přiložil text žaloby.

[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je včasná a je podána oprávněnou osobou – stěžovatelem, za něhož jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Vzhledem k tomu, že jde o kasační stížnost ve věci, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady podrobně zdejší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) ve věci je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[12] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázku, zda lze bez dalšího aplikovat § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, jestliže se cizinec (žalobce) v rozhodný den (24. 2. 2022) nenacházel na území Ukrajiny. Tato otázka však v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nenaplňuje žádný z důvodů ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla řešena rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení městského soudu. Naopak, městský soud posoudil případ žalobce v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.

[13] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[14] Nejvyšší správní soud v první řadě připomíná, že stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které odešly z Ukrajiny již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (např. z pracovních, studijních či jiných důvodů), od těch, které odešly až po tomto datu, kdy došlo k rozšíření do té doby teritoriálně omezené ruské agrese vůči Ukrajině na v podstatě celé území. U posléze uvedených osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což lze vztáhnout též na případ žalobce.

[15] Žalobce sice opustil Ukrajinu ještě před zahájením plné invaze ruských ozbrojených sil (4. 2. 2022), přičemž v rozhodný den se nacházel v zahraničí, jak je patrné z cestovního pasu žalobce, jakož i jeho poznámky v tiskopise „žádosti o poskytnutí dočasné ochrany“, dle níž se dne 24. 2. 2022 nacházel na území České republiky. Následně se však žalobce na Ukrajinu vrátil, a poté ji opět opustil, přicestoval do České republiky a požádal zde dne 6. 3. 2026 o poskytnutí dočasné ochrany. Opětovné opuštění Ukrajiny, kde nadále probíhá ozbrojený konflikt, je přitom ze strany žalobce zcela pochopitelné, naopak nepochopitelný je „šablonovitý“ postup stěžovatele vycházející zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z Ukrajiny, a tedy „absence nutné příčinné souvislosti“ s ozbrojeným konfliktem. Tento postup stěžovatele popírá relevantní judikatura, která vychází z toho, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což je jistě i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že Ukrajinu opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14).

[16] Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina je v návaznosti na čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí nutno kumulativní splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Podmínka ad (ii) pro přiznání postavení osoby v působnosti dočasné ochrany, tak byla zjevně splněna, jak správně uzavřel městský soud. Podmínku ad (i), tj. pobyt žalobce na Ukrajině před 24. 2. 2022, správní soudy opakovaně posuzovaly, přičemž tato judikatura je stěžovateli známa. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, konstatoval v bodě [18]: „ Občan Ukrajiny, který má nárok na poskytnutí dočasné ochrany dle § 3 odst. 1 zák. č. 65/2022 Sb., se měl na území Ukrajiny nejenom ,právě‛ fyzicky nacházet, ale mělo by se jednat o stálejší a dlouhodobější pobyt…Pouhé udělení polského víza a jeho krátkodobé využití dle názoru Nejvyššího správního soudu k závěrům, které stěžovatel učinil, nepostačuje“; obdobně viz rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20.

[17] Smyslem podmínky ad (i) je odfiltrovat ukrajinské státní příslušníky pobývající dlouhodobě v cizině, a to nikoli v souvislosti s válkou na Ukrajině, což ovšem není případ žalobce, jenž se vrátil na Ukrajinu a následně ji opět opustil v souvislosti s probíhající válkou; to je podstatný aspekt celé věci. Podobně ani Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí, na které stěžovatel odkazuje, nereflektují situaci, kdy se dotyčná osoba navrátila na Ukrajinu; kategorii osob, které nemají nárok na dočasnou ochranu, vymezují v části 1. jako „1) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. únorem 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů“.

[18] V případě žalobce nemůže aplikace § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina bez dalšího obstát, byť měl žalobce v minulosti uděleno polské pobytové oprávnění (vízum) a v rozhodný den měl pobývat v České republice. Není vyloučeno, že se jednalo jen o dočasný pobyt, resp. krátkodobé pobyty, přičemž zájem (těžiště) žalobcova života setrval na Ukrajině. Judikaturu NSS, ze které vycházel městský soud, má stěžovatel ve své aplikační praxi reflektovat, nikoli podávat argumentačně se opakující kasační stížnost za situace, kdy četná a ustálená judikatura kasačního soudu dává dostatečnou odpověď na námitky stěžovatele včetně toho, že se nejedná o žádný extenzivní výklad ve výsledku popírající smysl prováděcího rozhodnutí (srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 258/2025-14); k tomu v podrobnostech viz právě posledně zmíněný rozsudek, v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud vypořádal mimo jiné i kasační argumentaci stěžovatele týkající se rozdílné judikatury (bod [23]).

[19] Za situace, kdy již první důvod postačuje k tomu, že rozsudek městského soudu obstojí, nemá smysl se v rámci konceptu nepřijatelnosti zabývat otázkou uzavření manželství žalobce. Nadto, jak kasační soud zjistil, stěžovatel dočasnou ochranu žalobci již udělil.

[20] Nejvyšší správní uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno zásadní pochybení městského soudu. Ten se svým postupem neodchyluje od judikatury Nejvyššího správního soudu, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností kasační soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k plnému věcnému přezkumu a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.

[21] Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel opětovně převážně polemizuje nad odlišnostmi v rozhodování krajských (městského) soudů, nicméně zcela pomíjí skutková specifika jednotlivých případů. Přes tyto skutkové odlišnosti však je však třeba konstatovat, že judikatura NSS, která je stěžovateli dostatečně známa, není, co se týče právního názoru na jednotlivé otázky týkající se udělování dočasné ochrany příslušníkům Ukrajiny rozporná a krajskými soudy je zásadně respektována.

[22] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že ze spisu zjistil, že žalobci byla stěžovatelem dne 14. 7. 2026 dočasná ochrana z důvodu dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. udělena s platností do 27. 3. 2027; není tudíž zřejmé, jaký význam má akademické vedení kasačního řízení. Stěžovatel ve své setrvalé argumentaci nepředestřel žádná zásadní nova, pro která by měl Nejvyšší správní soud svůj postoj k otázce dočasné ochrany přehodnotit.

[23] Při rozhodování o nákladech řízení zdejší soud vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu rozhodnutí krajského, resp. městského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu přísluší vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobci žádné náklady nevznikly (podal pouze vlastní vyjádření ke kasační stížnosti, které ale bylo prakticky kopií žaloby), Nejvyšší správní soud mu náhradu nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznal.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 29. září 2026

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací