Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. L. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha, za účasti: E. K., o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2026, č. j. 42 A 14/2026-71,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6 135 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem [adresa] Praha.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým tento soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 29. 4. 2026, č. j. OAM-19712-30/PP-2025, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatel podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu, protože existovalo důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek; současně stěžovatel žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů.
[2] Do České republiky žalobce přicestoval v roce 2002; od této doby pobývá na území České republiky. Ode dne 29. 11. 2004 realizoval žalobce povolení k trvalému pobytu na území jako rodinný příslušník občana ČR – (v současnosti již bývalý) manžel občanky ČR. Na základě rozhodnutí stěžovatele bylo toto povolení ke dni 16. 4. 2018 zrušeno s ohledem na to, že žalobce byl za spáchání zvlášť závažného zločinu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 12 let, trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let (od jeho výkonu bylo posléze upuštěno pro nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce) a trestu propadnutí věci. Žalobce v návaznosti na své podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na základě usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 10. 2024 nejprve neúspěšně žádal o mezinárodní ochranu, následně podal dne 9. 12. 2025 žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie (v České republice má manželku – občanku ČR); žalobce má taktéž na území ČR s bývalou partnerkou (státní příslušnost Vietnamská socialistická republika) nezletilého syna, který žije ve společné domácnosti se svou matkou a má jakožto cizinec (státní příslušnost rovněž Vietnamská socialistická republika) povolení k trvalému pobytu.
[3] Stěžovatel tuto žádost zamítl shora uvedeným rozhodnutím, v němž připomněl, že žalobce byl již dvakrát odsouzen. Byť se žalobce v rámci prvního odsouzení již osvědčil, opakované odsouzení za úmyslné trestné činy páchané za účelem finančního obohacení jako člen organizované skupiny svědčí o tom, že žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek. V rámci druhého odsouzení byl žalobce z výkonu trestu podmíněně propuštěn, jeho zkušební doba ovšem trvá až do října 2030. Stěžovatel proto považoval za zjevné, že nevydání povolení k přechodnému pobytu je odůvodněno ochranou veřejného pořádku. Neshledal, že by jeho rozhodnutí nepřiměřeně dopadalo do soukromého života žalobce a jeho rodinných příslušníků. Naznal, že žalobce se svou manželkou i nezletilým synem (se kterým nežije ve společné domácnosti) může komunikovat vzdálenou formou a vzájemně se navštěvovat v rámci vízového režimu. Stěžovatel uvedl, že z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce byl schopen věc objektivně posoudit na základě obsahu spisového materiálu, nevyhověl proto návrhu žalobce na provedení výslechu jeho samého, jeho manželky a provedení šetření příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí.
[4] Žalobce brojil proti rozhodnutí stěžovatele žalobou, ve které uvedl, že kvůli nedostatečnému odůvodnění uplatnění výhrady veřejného pořádku a nedostatečnému zjištění skutkového stavu stěžovatel nemohl poměřit zájem na respektování soukromého a rodinného života žalobce s veřejným zájmem. Krajský soud souhlasil se závěrem stěžovatele, že chování žalobce na území České republiky je možné vyhodnotit jako aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Při posouzení vztahu žalobce s jeho manželkou vycházel stěžovatel z úředních záznamů o pobytovém šetření a z protokolu o pohovoru žalobce, který byl proveden v rámci řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, zatímco v předmětném řízení o žádosti o povolení přechodného pobytu výslech žalobce ani jeho manželky proveden nebyl, ačkoli žalobce tento důkazní prostředek navrhoval. Při posouzení vztahu žalobce s jeho nezletilým synem vycházel stěžovatel ze skutečnosti, že kvůli výkonu trestu odnětí svobody byl žalobce od svého syna odloučen na dobu 8 let, přičemž za tuto dobu syn navštívil žalobce pouze dvakrát. Tyto okolnosti však podle krajského soudu nemohly být dostatečnými pro posouzení hloubky a míry vztahu žalobce s jeho manželkou a synem. Současně stěžovatel odmítl provést další dokazování výslechem žalobce i jeho manželky a šetřením orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jak navrhoval žalobce. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v čemž také spatřoval vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), proto jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
[5] Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal kasační stížnost. V té namítal, že je to především žalobce, kdo měl uvádět skutečnosti rozhodné pro posouzení dopadu zamítavého rozhodnutí do jeho rodinného či soukromého života. V dané věci jde o řízení o žádosti, kde odpovědnost ohledně tvrzení, která odůvodňují vyhovění žádosti, nese právě žadatel, tj. žalobce. Žalobce neoznačil konkrétní skutkové tvrzení, jež by mělo být prokázáno navrhovanými důkazy. Výslech účastníka řízení stěžovatel považoval za nevhodný důkazní prostředek.
[6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že stěžovatel nezjistil rozhodné skutečnosti stran soukromých a rodinných vazeb žalobce, tudíž nemohl řádně posoudit přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí. Žalobce má za to, že provedení výslechu jeho samotného jako žadatele, výslechu jeho manželky a opatření zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí jsou nejvhodnější prostředky pro zjištění rozhodných skutečností a výslechy pak běžnou praxí v tomto typu řízení. Žalobce proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jelikož pokud by tomu tak nebylo, musela by být v souladu s uvedeným ustanovením odmítnuta jako nepřijatelná.
[8] Nejvyšší správní soud v odůvodnění usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, a to tak, že jsou jeho znaky naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, je podle závěrů zaujatých v označeném usnesení přijatelná v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že se přijatelností kasační stížnosti zabývá i v situacích, kde je stěžovatelem žalovaný správní orgán (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2016, č. j. 2 Azs 56/2016-85, či ze dne 29. 11. 2016, č. j. 7 Azs 231/2016-55). V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006-59, konkrétně Nejvyšší správní soud vyslovil, že kasační stížnost podanou žalovaným správním orgánem lze považovat za přijatelnou, „pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu. Přijatelnost by byla konstatována bez ohledu na to, že by takovým pochybením krajský soud zásadně nemohl zasáhnout do hmotně-právního postavení stěžovatele“.
[9] Nyní posuzovaná kasační stížnost k rozhodnutí předestírá otázku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Podle Nejvyššího správního soudu tato otázka nesplňuje výše vymezená kritéria přijatelnosti kasační stížnosti. Nejde o otázku judikaturou doposud neřešenou, řešenou rozdílně či vyžadující učinit judikaturní odklon. V napadeném rozhodnutí nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu. Krajský soud naopak posoudil danou věc v souladu s dosavadní judikaturou, od které zdejší soud neshledal důvod se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud (NSS) má ve shodě s krajským soudem za to, že stěžovatel v dané věci vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V projednávané věci se jedná o povolení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, resp. občana ČR, tedy o řízení o žádosti. Stěžovatel správně poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší správní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil názor, že v řízení o návrhu, resp. žádosti, leží primární povinnost aktivně jednat na žadateli, nikoli na správním orgánu, jelikož je v zájmu samotného žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné podklady (viz např. rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 511/2019-38 a ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38). Zde považuje Nejvyšší správní soud za nutné uvést, že žalobce jakožto žadatel o povolení přechodného pobytu nezůstal pasivní, nýbrž navrhl provedení důkazních prostředků k prokázání vazeb ke svým rodinným příslušníkům, a to formou svého výslechu, výslechu své manželky a opatřením zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu ke svému nezletilému synovi. Žalobce navrhoval provedení konkrétních důkazů, tudíž měl v řízení o žádosti aktivní přístup.
[12] K tomu stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že žalobce ani u jednoho z důkazních návrhů neoznačil konkrétní skutkové tvrzení, které by mělo být těmito důkazy prokázáno. Žalobce ovšem ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 7. 4. 2026 uvedl, že svůj výslech i výslech své manželky navrhuje k prokázání jejich blízké osobní vazby a citového pouta, sdílení společné domácnosti s manželkou a jejími dětmi a podílení se na chodu této domácnosti a že odloučení na předem nepředvídatelnou dobu by manželům způsobilo nenahraditelnou újmu. K návrhu zajištění zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí žalobce ve svém vyjádření uvedl, že má sloužit k prokázání nevratného nepříznivého dopadu zamítnutí jeho žádosti na řádný vývoj, výchovu a výživu nezletilého syna, se kterým žalobce udržuje pravidelný osobní i telefonický kontakt a pravidelně přispívá na jeho výživu. Ze samotné povahy věci navíc zřetelně vyplývá, že těmito důkazy má být prokázána citová vazba žalobce s jeho manželkou i jeho nezletilým synem, se kterým nesdílí společnou domácnost. V dané věci proto bylo zřejmé, co chce žalobce navrhovanými důkazy prokázat. Nadto považuje Nejvyšší správní soud uvedené důkazní návrhy za vhodné vzhledem k tomu, že takto blízké vazby i soužití ve společné domácnosti jsou obecně obtížně prokazatelné skutečnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2022, č. j. 1 Azs 314/2021-47).
[13] Nejvyšší správní soud dodává, že skutečnost, že primární povinnost aktivního jednání leží na žadateli, neznamená absolutní pasivitu správního orgánu (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018-29). Určitá aktivita je po správním orgánu stále vyžadována, a to tím spíše v případě, kdy v posuzované věci figuruje nezletilé dítě, resp. jeho nelepší zájem (viz rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2020, č. j. 4 Azs 171/2019-25).
[14] Zdejší soud se taktéž ztotožňuje s názorem krajského soudu, co se týče posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí stěžovatele do soukromého a rodinného života žalobce, kdy stěžovatel vycházel z indicií dostatečně nevypovídajících o vazbách mezi žalobcem a jeho manželkou a žalobcem a jeho nezletilým synem. Ohledně vztahu žalobce a jeho manželky nebylo provedeno žádné relevantní dokazování, dvě pobytové kontroly, při kterých nebyl zastižen žalobce, ani jeho manželka, v tomto ohledu nemají valnou vypovídací hodnotu. Dopad zamítavého rozhodnutí na vztah žalobce s jeho synem pak stěžovatel vážil pouze s jejich předchozím odloučením v důsledku výkonu trestu odnětí svobody žalobcem. Tyto okolnosti považuje Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem za nedostatečné pro zjištění hloubky rodinných vztahů žalobce. V situaci, kdy stěžovatel o rodinných vazbách žalobce nezjistil dostatek informací, nemohl v návaznosti na to posoudit zásah zamítavého rozhodnutí do rodinného života žalobce (srov. rozsudky NSS ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 Azs 203/2020-36, a ze dne 3. 11. 2022, č. j. 10 Azs 202/2022-42). V důsledku nemožnosti v dostatečné míře zjistit zásah zamítavého rozhodnutí do rodinného života žalobce, nemohl stěžovatel ani posoudit přiměřenost rozhodnutí jako celku při poměřování zájmu na ochraně veřejného pořádku a zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.
[15] Stěžovatel k tomu v kasační stížnosti namítal, že výslech není vhodným důkazním prostředkem, neboť jde o důkazní prostředek podpůrného charakteru a podle judikatury Nejvyššího správního soudu v pobytových věcech o výjimečný důkazní prostředek (stěžovatel odkázal na rozsudky NSS ze dne 11. 5. 2020, č. j. 3 Azs 93/2018-34, a ze dne 6. 2. 2014, č. j. 6 As 147/2013-29). Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podstatou věci je otázka, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Výslech účastníka řízení, popř. osoby zúčastněné na řízení, může být důkazním prostředkem podpůrného charakteru v situaci, kdy z obsahu spisového materiálu vyplývají rozhodné skutečnosti pro řádné posouzení skutkového stavu. V nyní posuzované věci však nebylo provedeno relevantní dokazování, proto je výslech žalobce, popř. jeho manželky, odůvodněn potřebou řádně zjistit skutkový stav (v souladu s § 169j zákona o pobytu cizinců i posledně citované judikatury NSS).
[16] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že kasační stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Dosavadní judikatura poskytuje dostatečné řešení otázky předestřené v kasační stížnosti, nejde o právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně, není dána potřeba učinit judikaturní odklon ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu. Z těchto důvodů kasační stížnost ve smyslu § 104a s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.
[17] Odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost představuje zjednodušený meritorní přezkum (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), výrok o náhradě nákladů řízení se proto opírá o § 60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti stěžovateli, který úspěch neměl. Jako důvodně vynaložené náklady vzal Nejvyšší správní soud odměnu zástupce žalobce a náhradu jeho hotových výdajů stanovenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 4 620 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem jde tedy o částku 5 070 Kč zvýšenou o DPH v sazbě 21 % na částku 6 135 Kč. Stěžovatel je tak povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem [adresa] Praha.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2026
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu