5 Azs 190/2026

Plný text

5 Azs 190/2026 - 49
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: D. N. D., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2026, č. j. 33 A 20/202675, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, zamítl žalobu podanou žalobcem proti rozhodnutí ze dne 25. 3. 2026, č. j. CPR403988/ČJ2025930310V223, kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru cizinecké police, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 3. 11. 2025, č. j. KRPP6537730/ČJ2025030022SV, jímž byla žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, byla stanovena na jeden rok s počátkem ode dne, kdy žalobce vycestuje z území uvedených států. Současně byla podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území těchto států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.

[2] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s.

[3] V odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že v České republice pobývá již více než 17 let, přičemž od září roku 2024, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, trvale sdílí společnou domácnost se svou družkou H. G. B., s níž je v partnerském vztahu více než 7 let, a nezletilou dcerou N. A. D.. Obě jsou držitelkami samostatného pobytového oprávnění. Dcera stěžovatele v České republice plní povinnou školní docházku a stěžovatel o ni soustavně pečuje, zatímco jeho družka vykonává výdělečnou činnost.

[4] Stěžovatel má s ohledem na své odsouzení za závažnou drogovou trestnou činnost spáchanou v České republice rovněž obavy z porušení zásady zákazu dvojího trestání v zemi původu, kde je tato trestná činnost sankcionována trestem smrti. Tyto jeho obavy přitom nebyly ze strany správních orgánů vyvráceny. Nepřiznáním odkladného účinku by stěžovateli, jeho družce a nezletilé dceři byla způsobena nenahraditelná újma spočívající ve významném narušení jejich soukromého a rodinného života, ohrožení řádného vývoje, výchovy a výživy nezletilé dcery a ohrožení života a zdraví stěžovatele. Stěžovatel poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, obnovil společné soužití s družkou a nezletilou dcerou. Blízké osobní vazby a citová pouta mezi stěžovatelem a jeho družkou a dcerou nebyly přetrhány ani v době výkonu trestu odnětí svobody, obě stěžovatele každý měsíc navštěvovaly a každý den mu volaly.

[5] Pokud by stěžovatel musel neprodleně vycestovat z území České republiky, stála by jeho rodina před rozhodnutím, zda přesídlí do země původu jako celek nebo zda stěžovatel vycestuje samostatně a bude odloučen od své družky a dcery na předem nepředvídatelnou dobu, když obě varianty by mohly narušit řádný vývoj, výchovu a výživu nezletilé dcery, která je zvyklá na zdejší kulturní a sociální prostředí a současně si v posledních 2 letech zvykla na osobní přítomnost, péči a výchovu svého otce. Nepředvídatelnost doby odloučení stěžovatel dovozoval s ohledem na kvóty pro ekonomickou migraci ze země původu stanovené nařízením vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, absenci nositele oprávnění ke sloučení rodiny ve smyslu § 42a zákona o pobytu cizinců a s ohledem na nesplnění podmínky trestní zachovalosti podle § 174 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[6] Dále stěžovatel uvedl, že ačkoliv byl v roce 2018 pravomocně odsouzen za spáchání závažné drogové trestné činnosti k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, vzhledem k řádnému chování byl v září roku 2024 podmíněně propuštěn. Od svého propuštění vede řádný život, v minulosti spáchané trestné činnosti upřímně lituje a nedopouští se již žádného protiprávního jednání. Stěžovatel měl tedy za to, že zájem na ochraně jeho soukromého a rodinného života, nejlepšího zájmu jeho nezletilé dcery a jeho života a zdraví převažuje nad protichůdným veřejným zájmem na jeho vycestování.

[7] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 6. 2026, č. j. 5 Azs 88/202629, kasační stížnosti stěžovatele přiznal odkladný účinek. Při svém rozhodování Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že stěžovatel má na území České republiky osobní a rodinné vazby, které popisuje, což ostatně, alespoň v základním rozsahu, vyplývalo i ze správního spisu a napadených rozhodnutí. Zdejší soud tedy přistoupil k poměřování újmy, která by mohla stěžovateli vzniknout právními následky rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů, a případné újmy, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by došlo k odložení účinků těchto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zásah do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože existovalo reálné nebezpečí, že by ještě před rozhodnutím o jeho kasační stížnosti musel stěžovatel opustit území České republiky, kde dlouhodobě žije a kde má osobní a rodinné vazby. Naopak dle názoru zdejšího soudu nebylo bez dalšího zřejmé, že by dočasné setrvání stěžovatele na území České republiky mělo způsobit jakoukoli újmu konkrétním jiným osobám. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů byla nepoměrně větší než případná újma hrozící jiným osobám v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[8] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývající podmínky stanovené v § 73 odst. 2 s. ř. s., podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a rovněž tuto podmínku měl soud za splněnou. Proti podstatné újmě, která hrozila stěžovateli, totiž stálo riziko narušení veřejného zájmu pouze nižší intenzity. Stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, nýbrž z důvodu podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, tedy pro neoprávněný pobyt. Ačkoliv si Nejvyšší správní soud byl vědom toho, že stěžovatel přišel o povolení k pobytu na území České republiky v souvislosti se závažnou drogovou trestnou činností, kterou rozhodně nelze bagatelizovat, z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn a v době rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti nebylo soudu známo, že by stěžovatel byl za obdobnou trestnou činnost stíhán. Zdejší soud tedy měl za to, že za dané situace hrozila stěžovateli a jeho nezletilé dceři v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti újma, která svou intenzitou převýšila míru rizika ohrožení veřejného zájmu spojenou s přiznáním odkladného účinku, a tedy s dalším dočasným setrváním stěžovatele na území České republiky.

[9] Nejvyšší správní soud následně svým rozsudkem ze dne 17. 7. 2026, č. j. 5 Azs 88/202645, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Z předloženého spisu krajského soudu totiž vyplynulo, že stěžovatel byl přípisem krajského soudu ze dne 15. 4. 2026 vyzván k vyjádření dle § 51 odst. 1 s. ř. s., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Výzva byla zástupci stěžovatele doručena dne 16. 4. 2026. Dne 17. 4. 2026 bylo krajskému soudu doručeno prostřednictvím právního zástupce vyjádření stěžovatele k rozhodování soudu bez nařízení jednání, ve kterém stěžovatel sdělil, že na nařízení jednání trvá. Krajský soud však rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, aniž by bylo ze spisu patrné, že by nařídil k projednání věci jednání a účastníky řízení k němu předvolal, a zároveň krajský soud žalobu zamítl, bylo tedy zřejmé, že nepostupoval ani dle § 76 odst. 1 či 2 ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud sice v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že o věci samé bylo rozhodnuto při jednání s ohledem na stanovisko stěžovatele, avšak v jeho spisu chyběl jakýkoliv záznam o tom, že by krajský soud jednání skutečně provedl, natož že by stěžovatele a žalovanou k jednání předvolal. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když řízení před krajským soudem bylo zatíženo zásadní vadou, jež mohla mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé.

[10] Krajský soud po provedeném jednání ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 14. 9. 2026, č. j. 33 A 20/202675, kterým žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2026, č. j. CPR403988/ČJ2025930310V223, opět zamítl.

[11] Tento rozsudek krajského soudu nyní stěžovatel napadá kasační stížností spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku podle § 107 s. ř. s. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil totožně jako v předchozím řízení. Nad rámec dříve uvedeného pouze poukázal na to, že jeho kasační stížnosti proti (zrušenému) rozsudku krajského soudu ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2026, č. j. 5 Azs 88/202629, odkladný účinek přiznán. Dle stěžovatele se skutkové okolnosti případu nezměnily, a proto považuje závěry Nejvyššího správního soudu za přiléhavé a aktuální i nadále.

[12] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.

[13] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost ze zákona odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[14] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[15] Po zhodnocení okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.

[16] Nejvyšší správní soud již výše shrnul závěry, k nimž dospěl ve svém usnesení ze dne 4. 6. 2026, č. j. 5 Azs 88/202629, kterým přiznal odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatele v předchozím řízení. Na toto své usnesení zdejší soud v plném rozsahu odkazuje. S ohledem na to, že nedošlo ke změně podstatných skutkových okolností případu, nemá Nejvyšší správní soud důvod se od svých závěrů odchýlit. Zdejší soud má i nadále za to, že za dané situace hrozí stěžovateli a jeho nezletilé dceři v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti újma, která svou intenzitou převyšuje případnou újmu hrozící jiným osobám v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti i míru rizika ohrožení veřejného zájmu spojenou s přiznáním odkladného účinku, a tedy s dalším dočasným setrváním stěžovatele na území České republiky.

[17] Nejvyšší správní soud tedy podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele proti pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalované ve věci správního vyhoštění stěžovatele.

[18] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o kasační stížnosti.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 22. října 2026

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu