5 Azs 88/2026

Plný text

5 Azs 88/2026 - 48
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: XY, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I.

Průběh dosavadního řízení

[1] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, zamítl žalobu podanou žalobcem proti rozhodnutí ze dne 25. 3. 2026, č. j. CPR403988/ČJ2025930310V223, kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 3. 11. 2025, č. j. KRPP6537730/ČJ2025030022SV, jímž bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění.

[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce se dne 5. 5. 2025 dostavil na Policii ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort k řešení neoprávněného pobytu, neboť předchozím rozhodnutím tohoto správního orgánu ze dne 3. 1. 2025, č. j. KRPP14615136/ČJ2024030022SV50AEU, byla žalobci dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a současně mu podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba k opuštění území těchto států do země jeho státního občanství nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. V této věci v současné době probíhá řízení o kasační stížnosti žalobce vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Azs 156/2025. Žalobce měl dle uvedeného rozhodnutí povinnost vycestovat do 20. 3. 2025, což neučinil, a dle správního orgánu I. stupně pobýval s ohledem na to, že neměl na území České republiky povolen jakýkoliv druh pobytu, na území České republiky od 21. 3. 2025 opět neoprávněně.

[3] Správní orgán I. stupně na základě těchto zjištění oznámením ze dne 5. 5. 2025, č. j. KRPP653779/ČJ2025030022SV, zahájil se žalobcem řízení o správním vyhoštění z důvodu dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Již zmiňovaným rozhodnutím ze dne 3. 11. 2025, č. j. KRPP6537730/ČJ2025030022SV, správní orgán I. stupně uložil žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění. Dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanovil na jeden rok s počátkem ode dne, kdy žalobce vycestuje z území uvedených států, a současně podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil dobu k vycestování z území těchto států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně se zabýval rovněž otázkou zásahu jeho rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Zohlednil přitom délku pobytu žalobce na území České republiky, jeho věk, zdravotní stav, ekonomické poměry na území České republiky, společenskou a kulturní integraci i intenzitu vazby k zemi původu. Správní orgán I. stupně připustil, že s ohledem na intenzitu rodinných vazeb žalobce a členů jeho rodiny dojde k jistému zásahu do této oblasti jejich života, ovšem neshledal tento zásah nepřiměřeným, když poukázal na skutečnost, že žalobce strávil téměř 6 let ve výkonu trestu odnětí svobody pro drogovou trestnou činnost, tedy již tímto bylo zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce.

[4] Žalovaná v již rovněž zmiňovaném, žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 25. 3. 2026, č. j. CPR403988/ČJ2025930310V223, zamítla žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Konstatovala, že průběh správního řízení byl zákonný, vytýkané protiprávní jednání žalobce bylo správně vyhodnoceno jako neoprávněný pobyt naplňující skutkovou podstatu uvedenou v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců a pro vydání napadeného rozhodnutí byly shromážděny dostatečné podklady. Zjištění a závěry, ke kterým správní orgán I. stupně dospěl, byly řádně uvedeny ve výrokové části a byly popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož jednoznačně vyplývá, jaké protiprávní jednání je žalobci vytýkáno a jaké opatření bylo správním orgánem I. stupně přijato, a současně bylo dostatečným způsobem zjištěno, že v tomto případě nejsou dány důvody pro aplikaci § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

[5] Následně ve shora uvedeném rozsudku ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, dospěl krajský soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná, a zároveň konstatoval, že o věci samé bylo rozhodnuto při jednání s ohledem na stanovisko žalobce. Úvodem krajský soud shrnul pobytovou historii žalobce na území České republiky a skutečnosti, které považuje za prokázané. Následně krajský soud dospěl k závěru, že byl shromážděn dostatek podkladů pro rozhodnutí správních orgánů, včetně podkladů pro posouzení jejich přiměřenosti.

[6] Dále se krajský soud zabýval námitkou žalobce týkající se nesprávnosti a nedostatečného odůvodnění závěru o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, když v předcházejícím řízení správní orgán I. stupně za týchž skutkových okolností shledal, že by důsledkem uložení správního vyhoštění z území byl ve smyslu § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. Z tohoto důvodu měla dle názoru žalobce žalovaná přerušit řízení o správním vyhoštění do doby skončení řízení o kasační stížnosti ve věci rozhodnutí o jeho povinnosti opustit území. Ani tuto námitku krajský soud neshledal důvodnou. Uvedl, že žalobce naplnil skutkovou podstatu v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců tím, že pobýval na území České republiky nelegálně, přičemž se jednalo o opakovaný nelegální pobyt, jehož délka v posuzované věci činila 46 dní v období od 21. 3. 2025 do 5. 5. 2025. Byl to právě žalobce, kdo měl učinit vše potřebné pro to, aby jeho pobytová situace neodporovala právnímu řádu České republiky, zvláště za situace, kdy v minulosti bylo při zohlednění jeho rodinné situace přistoupeno k uložení povinnosti opustit území, tedy k mírnějšímu opatření, než kterým je vyhoštění, avšak žalobce ho nerespektoval. Krajský soud rovněž konstatoval, že zákon o pobytu cizinců neukládá povinnost přerušit řízení o správním vyhoštění z důvodu probíhajícího soudního řízení ve věci rozhodnutí o povinnosti opustit území ani z důvodu podané kasační stížnosti. Správní řád v § 64 stanoví, že správní orgán může, nikoliv však musí, řízení přerušit pouze tehdy, pokud rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v daném řízení oprávněn řešit. Taková situace ovšem podle názoru krajského soudu v daném řízení nenastala, neboť řízení o povinnosti opustit území a řízení o správním vyhoštění jsou samostatná a mají rozdílný účel i právní následky a liší se též intenzitou zásahu.

[7] Krajský soud se také zabýval námitkou žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť se v něm dle žalobcova názoru žalovaná stejně jako správní orgán I. stupně nedostatečně vypořádaly s přiměřeností délky doby zákazu vstupu na území z hlediska zásahu do práva žalobce a jeho družky na respektování soukromého a rodinného života a nejlepšího zájmu jejich nezletilé dcery. Ani tuto námitku krajský soud neshledal důvodnou. Poukázal na to, že délka správního vyhoštění podléhá správnímu uvážení správního orgánu. Soudní přezkum správního uvážení je pak limitován na posouzení, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil, a pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat správní úvahu správního orgánu. Krajský soud takové pochybení na straně žalované ani správního orgánu I. stupně neshledal.

[8] K námitce žalobce týkající se nepřiměřenosti dopadu správního vyhoštění z území České republiky do základního práva jeho a družky na respektování rodinného a soukromého života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců a nerespektování nejlepšího zájmu jejich nezletilé dcery krajský soud uvedl, že oba správní orgány se otázkou posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života zabývaly v dostatečném rozsahu. Zohlednily přitom jeho individuální okolnosti, které se v žádném ohledu nevymykají obvyklým rodinným poměrům a nelze z nich dovodit nezastupitelnost osoby žalobce v péči o nezletilou dceru.

[9] Krajský soud konstatoval, že neshledal žádnou z vytýkaných částí napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelnou, když veškerá argumentace žalované jasně, srozumitelně a logicky podává přehled o tom, jaké myšlenkové procesy vedly žalovanou i správní orgán I. stupně k učiněným závěrům, jaké skutečnosti byly považovány za důležité a jaký způsobem byly hodnoceny důkazy. Uvedl, že zjištěný stav věci považuje za dostatečný a správní orgány dle jeho názoru postupovaly v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že si správní orgány obou stupňů obstaraly dostatek podkladů a že správně posoudily společenskou škodlivost jednání žalobce a míru jeho zavinění, když shledaly uložené správní vyhoštění jako opatření, které odpovídá zájmu sledovanému zákonem o pobytu cizinců.

II.

Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[10] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a následně se vyjádřil k její přijatelnosti. Stěžovatel dovozuje přijatelnost kasační stížnosti z toho, že nezákonnost napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí má svými důsledky zcela zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť stěžovatele nutí k opuštění území České republiky, přesídlení do země původu a setrvání tam minimálně po dobu jednoho roku, ačkoliv jeho nezletilá dcera se v České republice narodila a plní zde povinnou školní docházku a stěžovatel i jeho družka mají v České republice veškeré rodinné, ekonomické i sociální zázemí. Zásadní dopad do svého hmotněprávního postavení stěžovatel spatřuje v nepřiměřeném zásahu do základního práva na respektování soukromého a rodinného života.

[11] Stěžovatel předně namítá, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo závažnou procesní vadou spočívající v tom, že krajský soud i přes sdělení stěžovatele, že trvá na nařízení jednání, nenařídil k projednání věci jednání, respektive k němu stěžovatele nepředvolal, ani nepostupoval podle § 76 s. ř. s. a žalobu zamítl. Stěžovateli pak byl pouze doručen napadený rozsudek, v němž krajský soud sice uvádí, že bylo o věci rozhodnuto při jednání, ze soudního spisu je však patrné, že stěžovatel nebyl k jednání řádně předvolán, tudíž si nemohl být vědom, že jednání proběhlo.

[12] Dále má stěžovatel za to, že správní orgány dospěly k nesprávnému a nedostatečně odůvodněnému závěru o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Rovněž se domnívá, že správní orgány zatížily správní řízení vadou, když řízení o správním vyhoštění z území bez řádného a relevantního odůvodnění na návrh stěžovatele nepřerušily do doby nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatele ve věci rozhodnutí o jeho povinnosti opustit území.

[13] Stěžovatel je také přesvědčen, že správní orgány nezjistily veškeré okolnosti důležité pro vymezení nejlepšího zájmu nezletilé dcery stěžovatele, zejména si neopatřily stanovisko orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Tato vada měla dle názoru stěžovatele za následek nesprávný a nedostatečně odůvodněný závěr o přiměřenosti dopadu správního vyhoštění do základního práva stěžovatele a jeho družky na respektování soukromého a rodinného života a nejlepšího zájmu jejich nezletilé dcery. Stěžovatel též považuje žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů v otázce přiměřenosti délky doby zákazu vstupu na území a domnívá se, že správními orgány i krajským soudem byla nedostatečně a nesprávně posouzena otázka možnosti vycestování stěžovatele z důvodu porušení zásady nonrefoulement.

[14] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[16] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

[17] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:

1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.

2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.

3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.

4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

[18] V tomto případě stěžovatel namítá především zásadní procesní pochybení krajského soudu spočívající v nerespektování stěžovatelova práva na soudní jednání, které nelze prima facie vyloučit, jakož ani nelze vyloučit jeho možný dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.

[19] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

[20] Stěžovatel předně namítá, že ho krajský soud nepředvolal k jednání, ačkoliv stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil.

[21] Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže lze ve věci rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a účastníci to shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádříli účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[s]tanovíli tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání o věci samé i v dalších případech“.

[22] Podle § 76 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohloli mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[z]jistíli soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí.“. Podle odstavce 3 téhož ustanovení „[n]ejsouli důvody pro postup podle ustanovení odstavců 1 a 2 nebo podle § 51, nařídí předseda senátu jednání. Z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2 soud napadené rozhodnutí zruší, popřípadě vysloví jeho nicotnost i tehdy, vyjdouli tyto vady najevo při jednání.“.

[23] Jedním ze základních projevů práva na spravedlivý proces je i zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání. V souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na to, aby jeho věc byla soudem alespoň v jedné instanci projednána veřejně, bez průtahů a v jeho přítomnosti, má právo se vyjádřit k provedeným důkazům, stejně jako další důkazy navrhovat, předkládat soudu právní argumenty či tvrdit další skutečnosti.

[24] Otázkou nutnosti nařízení jednání v řízení před krajským soudem rozhodujícím ve správním soudnictví se zabýval ve svých rozhodnutích i Nejvyšší správní soud, který dovodil, že účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci. Rozhodlli proto krajský soud o věci bez nařízení jednání, aniž by byly splněny zákonné podmínky, došlo v řízení k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho zrušení podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/200359, publ. pod č. 482/2005 Sb. NSS). Obdobně závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/200458, jsou shrnuty do právní věty, podle níž „[z]amítlli soud žalobu bez jednání poté, co na výzvu předsedy senátu (§ 51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil účastník řízení s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku odepřena možnost jednat před soudem, důvodná“. Shodně k dané problematice judikuje i Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07 (N 167/47 SbNU 195), potvrdil, že pokud projeví některý z účastníků nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání nebo požadujeli některý z nich nařízení jednání, je povinností soudu k projednání věci samé jednání nařídit, nejdeli o některou ze zákonem stanovených výjimek ve smyslu § 51 odst. 2 a § 76 odst. 1 s. ř. s.

[25] Z předloženého spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel byl přípisem krajského soudu ze dne 15. 4. 2026 vyzván k vyjádření dle § 51 odst. 1 s. ř. s., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Výzva byla zástupci stěžovatele doručena dne 16. 4. 2026. Dne 17. 4. 2026 bylo krajskému soudu doručeno prostřednictvím právního zástupce vyjádření stěžovatele k rozhodování soudu bez nařízení jednání, ve kterém stěžovatel sdělil, že na nařízení jednání trvá. Krajský soud však rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, aniž by bylo ze spisu patrné, že by nařídil k projednání věci jednání a účastníky řízení k němu předvolal, a zároveň krajský soud žalobu zamítl, je tedy zřejmé, že nepostupoval ani dle § 76 odst. 1 či 2 ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř. s.

[26] Krajský soud totiž sice v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že o věci samé bylo rozhodnuto při jednání s ohledem na stanovisko stěžovatele, avšak v jeho spisu chybí jakýkoliv záznam o tom, že by krajský soud jednání skutečně provedl, natož že by stěžovatele a žalovanou k jednání předvolal. Po vyjádření nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím věci bez jednání dne 17. 4. 2026 (č. l. 25 spisu krajského soudu) následuje ve spisu bez dalšího anonymizované znění rozsudku krajského soudu se záznamem o tom, že bylo vyvěšeno na úřední desce soudu od 5. 5. 2026, a dále originál tohoto napadeného rozsudku následovaný pokynem samosoudkyně soudní kanceláři z téhož dne mj. právě k vyvěšení anonymizovaného znění rozsudku na úřední desce a k doručení jeho stejnopisu účastníkům.

[27] V posuzované věci tedy skutečně ze spisu nevyplývá, že by krajský soud konal ve věci jednání, jak ve svém rozsudku uvádí, a zároveň nebyly splněny ani zákonné podmínky pro jeho rozhodnutí o věci samé bez jednání. V této části proto shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou.

[28] Nejvyšší správní soud uzavírá, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo zásadní vadou, jež mohla mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tím došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. S ohledem na nutnost provést v řízení před krajským soudem jednání, v jehož rámci musí mít oba účastníci řízení možnost uplatnit svou argumentaci a případně i navrhnout doplnění dokazování, bylo by v této fázi řízení posouzení ostatních (věcných) kasačních námitek stěžovatele předčasné. Krajský soud bude povinen po řádném provedení jednání i na základě jeho výsledků věc v mezích žalobních bodů znovu posoudit a vydat nové rozhodnutí.

IV.

Závěr a náklady řízení

[29] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. července 2026

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Plný text

5 Azs 88/2026 - 31
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Y, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 5. 2026, č. j. 33 A 20/202634, zamítl žalobu podanou žalobcem proti rozhodnutí ze dne 25. 3. 2026, č. j. CPR403988/ČJ2025930310V223, kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru cizinecké police, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 3. 11. 2025, č. j. KRPP6537730/ČJ2025030022SV, jímž byla žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, byla stanovena na jeden rok s počátkem ode dne, kdy žalobce vycestuje z území uvedených států. Současně byla podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území těchto států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.

[2] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s.

[3] V odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že v České republice pobývá již více než 17 let, přičemž od září roku 2024, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, trvale sdílí společnou domácnost se svou družkou A, s níž je v partnerském vztahu více než 7 let, a nezletilou dcerou B. Obě jsou držitelkami samostatného pobytového oprávnění. Dcera stěžovatele v České republice plní povinnou školní docházku a stěžovatel o ni soustavně pečuje, zatímco jeho družka vykonává výdělečnou činnost.

[4] Stěžovatel má s ohledem na své odsouzení za závažnou drogovou trestnou činnost spáchanou v České republice rovněž obavy z porušení zásady zákazu dvojího trestání v zemi původu, kde je tato trestná činnost sankcionována trestem smrti. Tyto jeho obavy přitom nebyly ze strany správních orgánů vyvráceny. Nepřiznáním odkladného účinku by stěžovateli, jeho družce a nezletilé dceři byla způsobena nenahraditelná újma spočívající ve významném narušení jejich soukromého a rodinného života, ohrožení řádného vývoje, výchovy a výživy nezletilé dcery a ohrožení života a zdraví stěžovatele. Stěžovatel poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, obnovil společné soužití s družkou a nezletilou dcerou. Blízké osobní vazby a citová pouta mezi stěžovatelem a jeho družkou a dcerou nebyly přetrhány ani v době výkonu trestu odnětí svobody, obě stěžovatele každý měsíc navštěvovaly a každý den mu volaly.

[5] Pokud by stěžovatel musel neprodleně vycestovat z území České republiky, stála by jeho rodina před rozhodnutím, zda přesídlí do země původu jako celek nebo zda stěžovatel vycestuje samostatně a bude odloučen od své družky a dcery na předem nepředvídatelnou dobu, když obě varianty by mohly narušit řádný vývoj, výchovu a výživu nezletilé dcery, která je zvyklá na zdejší kulturní a sociální prostředí a současně si v posledních 2 letech zvykla na osobní přítomnost, péči a výchovu svého otce. Nepředvídatelnost doby odloučení stěžovatel dovozuje s ohledem na kvóty pro ekonomickou migraci ze země původu stanovené nařízením vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, absenci nositele oprávnění ke sloučení rodiny ve smyslu § 42a zákona o pobytu cizinců a s ohledem na nesplnění podmínky trestní zachovalosti podle § 174 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

[6] Díle stěžovatel uvádí, že ačkoliv byl v roce 2018 pravomocně odsouzen za spáchání závažné drogové trestné činnosti k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, vzhledem k řádnému chování byl v září roku 2024 podmíněně propuštěn. Od svého propuštění vede řádný život, v minulosti spáchané trestné činnosti upřímně lituje a nedopouští se již žádného protiprávního jednání. Stěžovatel má tedy za to, že zájem na ochraně jeho soukromého a rodinného života, nejlepšího zájmu jeho nezletilé dcery a jeho života a zdraví převažuje nad protichůdným veřejným zájmem na jeho vycestování.

[7] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.

[8] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost ze zákona odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[9] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[10] Po zhodnocení okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.

[11] Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojdeli k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, bude stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocných rozhodnutí správních orgánů nucen vycestovat zpět do země původu, což by znamenalo citelný zásah do jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života a rovněž do práv jeho nezletilé dcery. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že otázka intenzity rodinných vazeb v České republice, resp. to, zda a případně v jaké míře se podílí na výchově své nezletilé dcery a zda je na něm závislá, nemůže být předmětem posouzení soudu při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť tyto otázky jsou podstatné pro posouzení samotné kasační stížnosti, soud by tedy jejich hodnocením nepřípustně předjímal své konečné rozhodnutí. Pro účely rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy Nejvyšší správní soud musel vyjít z předpokladu, že stěžovatel na území České republiky má osobní a rodinné vazby, které popisuje, což ostatně, alespoň v základním rozsahu, vyplývá i ze správního spisu a napadených rozhodnutí.

[12] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k poměřování újmy, která by mohla stěžovateli vzniknout právními následky rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů, a případné újmy, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by došlo k odložení účinků těchto rozhodnutí. Zásah do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože existuje reálné nebezpečí, že by ještě předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti, musel opustit území České republiky, kde dlouhodobě žije a kde má osobní a rodinné vazby. Naopak není bez dalšího zřejmé, že by jeho dočasné setrvání na území České republiky mělo způsobit jakoukoli újmu konkrétním jiným osobám. Lze proto dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů byla nepoměrně větší než případná újma hrozící jiným osobám v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[13] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývající podmínky stanovené v § 73 odst. 2 s. ř. s., podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a rovněž tuto podmínku má soud za splněnou. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/201425, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008131, č. 1698/2008 Sb. NSS).“. V daném případě stojí proti podstatné újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu pouze nižší intenzity. Stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, nýbrž z důvodu podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, tedy pro neoprávněný pobyt. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že stěžovatel přišel o povolení k pobytu na území České republiky v souvislosti se závažnou drogovou trestnou činností, kterou rozhodně nelze bagatelizovat, nicméně z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn. Příslušný trestní soud mu tedy poskytl možnost, aby prokázal, že již nepředstavuje závažnou hrozbu pro společnost. Je také nutné podotknout, že není známo, že by stěžovatel za obdobnou trestnou činnost byl v současnosti stíhán. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je navíc rozhodnutím toliko dočasné povahy, které pouze po omezenou dobu oddaluje povinnost stěžovatele vycestovat z území České republiky (a výše uvedených zemí), jež se plně obnoví v případě, že bude kasační stížnost stěžovatele neúspěšná a stěžovatel mezitím nezíská jiný pobytový titul. Nejvyšší správní soud má za to, že za dané situace hrozí stěžovateli a jeho nezletilé dceři v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti újma, která svou intenzitou převyšuje míru rizika ohrožení veřejného zájmu spojenou s přiznáním odkladného účinku, a tedy s dalším dočasným setrváním stěžovatele na území České republiky.

[14] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele proti pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalované ve věci správního vyhoštění stěžovatele.

[15] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o kasační stížnosti.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 4. června 2026

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu