Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: B. H. N., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2025, č. j. 58 Az 6/2025-41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou dne 14. 9. 2025 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci se žalobce (stěžovatel) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2025, č. j. OAM-521/BA-BA07-HA15-2025. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v tehdejším znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 5. 2025, č. j. KRPA-142951-11/ČJ-2025-000022-ZSV, byl stěžovatel zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění a rozhodnutím ze dne 3. 5. 2025, č. j. KRPA-142951-24/ČJ-2025-000022-ZSV, týž správní orgán uložil stěžovateli podle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, na 3 roky.
[3] Dne 6. 5. 2025 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice. K žádosti dne 16. 5. 2025 uvedl, že je vietnamské státní příslušnosti a národnosti, nevyznává žádnou víru a nemá žádné politické přesvědčení. Je ženatý a má dvě děti. Jeho rodina žije ve Vietnamu. Z Vietnamu odletěl v roce 2021 do Rumunska (měl pracovní vízum), odtamtud v zimě 2024 přijel autem do České republiky. Je zdráv, nebyl odsouzen za trestný čin (ani nebyl trestně stíhán) a o mezinárodní ochranu nikde jinde nežádal. Doplnil, že by zde chtěl zůstat a pracovat a získat tak peníze ke splacení dluhu ve Vietnamu.
[4] V pohovoru dne 5. 6. 2025 uvedl, že Vietnam opustil v únoru 2020 na základě cestovního pasu a rumunského víza, protože ve Vietnamu měl velký dluh. Při vyřizování pasu ani hraniční kontrole problémy neměl. Neměl problémy ani dříve se státními či bezpečnostními orgány v zemi původu. Návratu podle něj brání, že si půjčil peníze od lidí, kteří mají vliv na policii. Vysvětlil, že má velký dluh (tzv. „černé peníze“) a věřitelé mu mohou ublížit. Už mu pětkrát až sedmkrát vyhrožovali (naposledy 14 dní před odjezdem), protože nebyl schopen splácet. Policie by to dle jeho slov neřešila, protože je zkorumpovaná. Při přestěhování do jiné části Vietnamu by věřitelé vyhrožovali jeho rodině. Při vycestování z Vietnamu nepočítal s komplikacemi a žádá, aby mu byl udělen azyl, neboť nemá jinou možnost legálního pobytu. Přál by si pracovat a získat peníze ke splacení dluhu. Zbývalo mu doplatit asi miliardu vietnamských dongů, tedy přibližně milion korun. V České republice pracoval na stavbách a dne 2. 5. 2025 byl po cestě metrem zadržen při kontrole. O legalizaci pobytu na území České republiky se do té doby nepokusil, o azyl chtěl požádat, ale nestihl to.
[5] Tehdejší zástupce stěžovatele při pohovoru doplnil, že podstata žádosti spočívá v tom, že stěžovatel čelí výhružkám lichvářů, aniž by se mohl obrátit na policii, která je zkorumpovaná. Lichváři ho nechali být jen v době, kdy v Evropě vydělával dost peněz na splácení dluhu. Po propuštění ze zajištění má v úmyslu pracovat legálně, nikoli vykonávat nelegální práci. Jeden z jeho přátel se zavázal, že jej zadarmo ubytuje a bude jej finančně podporovat po dobu řízení.
[6] Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 25. 7. 2025, č. j. OAM-521/BA-BA07-HA15-2025, konstatoval, že z tvrzení stěžovatele nevyplývalo, že by v zemi původu vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Netvrdil ani žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by mohl mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Žalovaný upozornil, že stěžovatel měl svou pobytovou situaci řešit jinou zákonnou cestou. K možnému pronásledování věřiteli jakožto nestátními původci žalovaný vysvětlil, že taková situace by mohla představovat důvod pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by měla souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování (což v tomto případě absentuje) a pokud by orgány země původu nebyly schopny či ochotny poskytnout stěžovateli ochranu. Z informací o zemi původu podle žalovaného vyplývalo, že existují maximální úrokové sazby a že vietnamské úřady vnímají patologické jevy související s lichvou jako nežádoucí. Existuje i trestně-právní úprava a vláda má v plánu vytvořit i speciální zákon a novelizovat občanský zákoník. Dlužník může svou situaci řešit v civilním řízení, nebo se obrátit na prokuraturu a zejména policii. Stěžovatel však žádné z těchto možností nevyužil. Žalovaný odkázal na judikaturu, z níž plyne, že nedůvěra ve státní orgány neodůvodňuje absolutní rezignaci na využití prostředků ochrany v zemi původu.
[7] Žalovaný dále neshledal ani důvody k udělení národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025. Stěžovatel je dospělý, zdravý a práceschopný, netvrdil žádné výjimečné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by mu měl být národní humanitární azyl udělen. Následně se žalovaný zabýval možností udělit stěžovateli doplňkovou ochranu. Vyhodnotil, že podle informací o zemi původu stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. a) ani b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. V zemi neprobíhá ani žádný ozbrojený konflikt, který by vedl ke skutečnému nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.
[8] V žalobě stěžovatel namítal, že žalovaný důvody pro udělení azylu a doplňkové ochrany posoudil nedostatečně. Podle stěžovatele nedostál své povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav, zjištěný skutkový stav následně vykládal v rozporu se skutečností a dospěl tak k nesprávným závěrům, zejména ve vztahu k neudělení „humanitárního azylu“ a doplňkové ochrany. Stěžovatel odkázal na judikaturu, z níž vyplývají meze přezkoumání správního uvážení žalovaného a požadavky na odůvodnění jeho rozhodnutí. Žalovaný podle něj tyto závěry judikatury nereflektoval a z napadeného rozhodnutí nelze vysledovat úvahy ani hodnocení možného důvodu hodného zvláštního zřetele pro udělení „humanitárního azylu“. Stěžovatel byl přesvědčen, že pro nedostatek odůvodnění otázky „humanitárního azylu“ je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Strach z věřitelů podle stěžovatele představuje dostatečně závažný důvod pro použití tohoto institutu.
[9] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 58 Az 6/2025-41, žalobu zamítl. Úvodem poznamenal, že žaloba doslovně kopíruje námitky uplatněné v žalobě jiného žalobce zastupovaného týmž zástupcem a neobsahuje žádná tvrzení, která by stěžovatelův případ individualizovala. Krajský soud vyhodnotil, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav (zejména provedl se stěžovatelem pohovor, při němž mu umožnil sdělit všechny podstatné okolnosti) a vyjádřil se ke všem stěžovatelovým tvrzením. K otázce národního humanitárního azylu krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 Azs 6/2018-33 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Krajský soud shrnul, že žalovaný se zabýval stěžovatelovou rodinnou, sociální i ekonomickou situací, přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Situaci stěžovatele nepovažoval v žádném ohledu za mimořádnou. Krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil a považoval je za dostatečné. Nepřisvědčil stěžovatelově námitce nepřezkoumatelnosti. Ke stěžovatelem citované judikatuře krajský soud upozornil, že stěžovatel argumentoval toliko obecně a neuvedl, kterým konkrétním požadavkům podle něj žalovaný nedostál. Podle krajského soudu se žalovaný dostatečně zabýval i podmínkami pro udělení doplňkové ochrany.
[10] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou považuje za přijatelnou, neboť krajský soud se podle něj odklonil od judikatury v otázce „posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu“, jakož i v otázce „požadované intenzity a důkazního břemene na straně žadatele o mezinárodní ochranu ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle § 14a zákona o azylu“.
[11] Podle stěžovatele se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel je přesvědčen, že ve správním řízení sdělil důvody dostatečné pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Krajský soud však tuto námitku shledal nedůvodnou. Tím vadou nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti zatížil i napadený rozsudek. Krajský soud podle stěžovatele nedostatečně posoudil i žalobní námitku směřující vůči neudělení „humanitárního azylu“. Zde stěžovatel téměř doslova opisuje svou žalobní argumentaci (pouze s úpravou označení „žalobce“ na „stěžovatel“) a následně uzavírá, že v rámci správního řízení vylíčil rozhodné skutečnosti, pro něž mu měl žalovaný „humanitární azyl“ udělit. Krajský soud měl proto rozhodnutí žalovaného zrušit a tím, že jej nezrušil, zatížil svůj rozsudek nezákonností. Podle stěžovatele lze jeho argumentaci vztáhnout i na otázku doplňkové ochrany. Je toho názoru, že v jeho případě je dáno skutečné nebezpečí „závažné újmy“ podle § 14a zákona o azylu (ve znění účinném do 11. 6. 2026). Pokud je dán důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, tím spíše je podle stěžovatele dán důvod pro udělení doplňkové ochrany, neboť zde není vyžadován prvek pronásledování.
[12] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil „Krajskému soudu v Plzni“ (sic!) k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v prvé řadě upozorňuje, že kasační stížnost pouze opakuje žalobní námitky směřující proti jeho rozhodnutí. Stěžovatel nereaguje na napadený rozsudek krajského soudu a pouze opakuje svá předchozí tvrzení. Ač obecně tvrdí, že rozsudek krajského soudu je nezákonný, konkrétní důvody neuvádí. Proto žalovaný považuje kasační stížnost za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s. a navrhuje její odmítnutí. Dále žalovaný poznamenává, že v kasační stížnosti chybí vazba na individuální okolnosti případu. Jde o typizované podání právního zástupce bez individualizace skutkového stavu.
[14] K námitce neudělení národního humanitárního azylu žalovaný připomíná, že se zabýval rodinnou, sociální i ekonomickou situací stěžovatele, jeho věkem i zdravotním stavem. Na národní humanitární azyl nebyl právní nárok a bylo možné jej udělit pouze ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele. Stěžovatel však žádné mimořádné skutečnosti neuvedl a žalovaný jeho situaci vyhodnotil jako běžnou. Ve vztahu k doplňkové ochraně žalovaný sděluje, že stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti nasvědčující hrozbě vážné újmy při návratu do země původu. I tuto část svého rozhodnutí považuje žalovaný za řádně odůvodněnou. Závěrem žalovaný zdůrazňuje, že tvrzené důvody svědčí o snaze stěžovatele legalizovat svůj pobyt v České republice. K tomu však mezinárodní ochrana neslouží.
[15] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, popř. zamítl.
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Byť je kasační stížnost vzhledem ke své nízké kvalitě a doslovnému převzetí některých pasáží obdobně nekonkrétní žaloby na samé hranici projednatelnosti, přinejmenším vzhledem k uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu ji nelze považovat za nepřípustnou dle § 104 odst. 4 s. ř. s., jak navrhuje žalovaný.
[17] S ohledem na skutečnost, že před krajským soudem rozhodovala ve věci specializovaná samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[18] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[19] Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti dostatečné argumenty svědčící pro její přijatelnost. To platí zejména o pasáži, kde stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce přijatelnost své kasační stížnosti zdůvodňuje. Je zřejmé, že přinejmenším tento odstavec právní zástupce stěžovatele „zrecykloval“ z některého ze svých předchozích podání ve věcech svých jiných klientů a nepřizpůsobil ho projednávané věci. V projednávané věci totiž nebyla dosud zmíněna otázka „posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu“ a ani smysluplně zmíněna být nemohla, neboť je stěžovatelem prostřednictvím jeho zástupce formulována zcela nesmyslně (relevantní by v jiné věci mezinárodní ochrany mohla být buď otázka odůvodněnosti strachu z pronásledování nebo otázka, zda působené či hrozící příkoří dosahuje intenzity pronásledování, „intenzita strachu“ však skutečně relevantním kritériem být nemůže). Ani na otázku „požadované intenzity a důkazního břemene na straně žadatele o mezinárodní ochranu ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle § 14a zákona o azylu“ stěžovatelova žaloba ani kasační stížnost žádným způsobem nenavazují.
[20] Častým, velmi závažným nedostatkem azylového systému v ČR je nízká kvalita právního zastoupení žadatelů o mezinárodní ochranu, jejíž příčiny lze spatřovat nejen v nedostatečné orientaci advokátů, kteří v této oblasti, byť i dlouhodobě, působí, v azylovém právu, ale též v minimální pozornosti, které těmto svým kauzám věnují. Nyní posuzovaná kasační stížnost (obdobně jako žaloba formulovaná týmž právním zástupcem), je extrémním, byť bohužel zdaleka ne ojedinělým, příkladem této nekvality. Chybné označení krajského soudu, jemuž se má věc podle petitu kasační stížnosti vrátit, je tím nejmenším z mnoha pochybení. Další okolností, která svědčí o nedostatečné pozornosti právního zástupce stěžovatele, je chybná terminologie: přestože již od 1. 7. 2023 byl institut upravený v § 14 zákona o azylu označen jako „národní humanitární azyl“ a žalovaný tento název v napadeném rozhodnutí používá správně, zástupce stěžovatele změnu vůbec nevzal v potaz a nadále hovoří o „humanitárním azylu“. Nijak rovněž nereflektuje, že již od 1. 10. 2025 byl tento institut ze zákona o azylu vypuštěn. Je neméně tristní, pokud zástupce stěžovatele, po letech zastupování ve věcech mezinárodní ochrany zaměňuje zákonný pojem vážné újmy za „závažnou újmu“ a pokud si zjevně není vědom ani takové notoriety, že institut azylu, resp. postavení uprchlíka, od subsidiárního institutu doplňkové ochrany neodlišuje primárně „prvek pronásledování“, neboť určité příkoří velmi často představuje zároveň pronásledování i vážnou újmu, nicméně pro udělení doplňkové ochrany není třeba, aby působení tohoto příkoří mělo jakoukoli souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování.
[21] I ty námitky, které lze nějakým způsobem přiřadit k posuzované věci, zástupce stěžovatele formuloval velmi obecně a vágně, přičemž z velké části pouze téměř doslovně převzal žalobní argumentaci. Vůbec přitom nereaguje na její vypořádání ze strany krajského soudu (nad rámec obecného konstatování, že ho považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční a Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti. Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozsudku a musí v kasační stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského soudu. Kasační soud při přezkumu nemůže tuto roli převzít, jeho úkolem není nahrazovat činnost krajského soudu a opětovně přezkoumávat napadené rozhodnutí správního orgánu, jako kdyby rozhodnutí krajského soudu neexistovalo. Z tohoto důvodu platí, že obsah a kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54). Povinností stěžovatele je sdělit, z jakých důvodů závěry krajského soudu považuje za nezákonné, nikoliv pouze vyjádřit obecný nesouhlas s rozhodnutím napadeným kasační stížností (srov. obdobně rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 7. 2021, č. j. 5 Azs 271/2019-30).
[22] V návaznosti na obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek kritéria přezkoumatelnosti splňuje. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se ve své judikatuře tento soud již mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Není však projevem nenaplněné subjektivní představy účastníka řízení o tom, jak měl krajský soud rozhodnout, resp., jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). Krajský soud uvedl, proč námitky uplatněné stěžovatelem neshledal důvodnými, a jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o odůvodnění, ze kterého je zřejmé, proč krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. Stěžovatel ani v žalobě, ani v kasační stížnosti nespecifikoval, jaké konkrétní skutečnosti podstatné pro řízení nebyly žalovaným zjištěny, ač zjištěny být měly, resp. jaké skutečnosti žalovaný posoudil nesprávně ani v jakém smyslu pak v tomto směru pochybil krajský soud. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku sdělil, že souhlasí se závěrem žalovaného ohledně posouzení žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany z hlediska § 14 zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025. Jeho úvahu považoval krajský soud za dostatečnou, přezkoumatelnou a nevybočující z hledisek stanovených zákonem. Rozsudek krajského soudu pak nelze považovat za nepřezkoumatelný ani z toho důvodu, že krajský soud neshledal stěžovatelem tvrzené skutečnosti relevantní z hlediska udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
[23] Byť stěžovatel v kasační stížnosti zcela obecně poukazuje na to, že v jeho případě byl dán důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, či doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona v témže znění, v průběhu správního řízení uvedl jedinou skutečnost, která by mohla k tvrzení relevantnímu z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany směřovat: strach z věřitelů, od nichž si půjčil vysokou částku a nezvládl ji splácet, a proto mu dle jeho tvrzení věřitelé vyhrožovali. Žalovaný se tímto tvrzením stěžovatele zabýval a vysvětlil, proč je nepovažoval za dostatečný důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (již z toho důvodu, že není dána žádná souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování), ani doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona témže znění, byť těžiště této argumentace mělo být soustředěno právě z důvodu absence souvislosti s relevantními důvody pronásledování do části odůvodnění týkající se doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1a 2 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, nikoli azylu dle § 12 písm. b) téhož zákona v témže znění. Nicméně, v každém případě se žalovaný opřel zejména o jím shromážděné informace o zemi původu, z nichž podle něj vyplývá, že dlužník má možnost bránit se před věřiteli jakožto potenciálními nestátními původci v civilním řízení a v případě nátlaku (a tedy i násilí představujícího vážnou újmu) požádat o pomoc policii, což stěžovatel neučinil, a tudíž podle žalovaného ani není možné ověřit jeho tvrzení, že by mu policie pro svou údajnou zkorumpovanost pomoc neposkytla. Stěžovatel tyto závěry žalovaného v žalobě konkrétně nenapadl, formuloval toliko obecný nesouhlas, s nímž se krajský soud neztotožnil. Na to stěžovatel v kasační stížnosti reagoval pouze již zmiňovaným nesmyslným argumentem, podle něhož, když je „dán důvod pro přiznání azylu podle § 12 zákona o azylu, je zřejmé, že tím spíše je dán důvod pro udělení doplňkové ochrany“. Není zřejmé, jaký důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany má stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) na mysli.
[24] V kasační stížnosti dále stěžovatel rovněž zcela obecně poukazuje na údajně chybné závěry žalovaného i krajského soudu ohledně nenaplnění důvodů pro udělení národního humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025. Sám stěžovatel přitom v kasační stížnosti připouští, že zákonodárce v případě této (paradoxně vnitrostátní) formy mezinárodní ochrany zvolil kombinaci neurčitého právního pojmu („v případě hodném zvláštního zřetele“) a následného správního uvážení („lze udělit“) (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004-72, publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS, a ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014-27, publ. pod č. 3200/2015 Sb. NSS) a že na udělení národního humanitárního azylu tedy nebyl právní nárok. Správní soudy přezkoumávaly v souladu s § 78 odst. 1 druhou větou s. ř. s. posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu a později národního humanitárního azylu žalovaným pouze z toho hlediska, zda žalovaný nepřekročil meze svého správního uvážení či zda jej nezneužil (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48), nemohly však jeho uvážení bez dalšího nahradit vlastní úvahou. Jak však navíc zdejší soud upozornil výše, s účinností od 1. 10. 2025 byl tento institut z právního řádu bez náhrady vypuštěn, přičemž po tomto datu mohl být národní humanitární azyl udělen pouze tehdy, pokud došlo k vrácení věci soudem „k novému projednání“ žalovanému a lhůta pro vydání nového rozhodnutí žalovaného započala běžet do 30. 9. 2025 (srov. přechodné ustanovení čl. II odst. 1, 2 a 9 zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; dále rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2026, č. j. 6 Azs 60/2026-17, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2026, č. j. 41 Az 8/2026-44).
[25] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že jeho dosavadní judikatura poskytuje dostatečné odpovědi na námitky uvedené v kasační stížnosti. Lze uzavřít, že nebyl shledán žádný z důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji Nejvyšší správní soud shledal nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s. a odmítl ji.
[26] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, publ. pod č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil. Ze spisu však nevyplývá, že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. září 2026
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu