5 Azs 347/2019

Plný text

5 Azs 347/2019 - 36
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: C. T. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 15 A 186/2016 – 37,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 15 A 186/2016 – 37, se ruší.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2016, č. j. MV-109432-5/SO-2016, se ruší a věc se jí vrací k dalšímu řízení.

III. Žalovaná je povinna uhradit k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka náhradu nákladů soudních řízení ve výši 24 456 Kč a to do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba podaná proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2016, č. j. MV-109432-5/SO-2016; tímto bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 30. 6. 2016, č. j. OAM-12325-36/TP-2015, jímž byla podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 7. 2016 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost stěžovatele o povolení k trvalému pobytu podaná podle § 68 zákona o pobytu cizinců.

[2] Stěžovatel měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání s platností od 16. 9. 2005; dne 20. 7. 2015 podal žádost o povolení k trvalému pobytu, v níž jako účel pobytu uvedl „trvalý pobyt po pěti letech + rezidence“.

[3] V průběhu správního řízení uvedl, že pracuje v Kadani, má nehtové studio, bydlí společně s manželkou a dcerou v Kadani, v České republice má dále strýce, bratrance a sestřenice, ve Vietnamu žije jeho otec a jeho sourozenci. Na výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí uvedl, že navrhuje výslech své dcery a manželky; tyto důkazy nebyly provedeny. Správní orgán I. stupně žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítl, neboť z cizineckého informačního systému dne 28. 8. 2015 bylo zjištěno, že stěžovatel je evidován v informačním systému smluvních států (dále jen „SIS“) jako nežádoucí cizinec; k jeho osobě bylo uvedeno, že by mu měl být na vnější hranici odmítnut vstup na území, a pokud by byl zajištěn ve vnitrozemí, pak by měl být vyslechnut, a správní orgán by měl kontaktovat národní centrálu SIRENE a další správní orgány za účelem jeho vyhoštění. Podle rozsudku Zemského trestního soudu ve Vídni ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 062S Hv 43/10m, byl stěžovatel odsouzen k 21 měsícům odnětí svobody, z toho k 7 měsícům odnětí svobody nepodmíněně a k 14 měsícům odnětí svobody podmíněně se zkušební dobou 3 roky, za to, že z České republiky dovezl do Rakouska marihuanu o hmotnosti 7 260 g obsahující minimálně 866 g čisté látky delta-9-THC; stěžovateli byl rozhodnutím Ředitelství spolkové policie Vídeň ze dne 12. 5. 2011, č. j. III-1289081/FrB/11, uložen zákaz pobytu s časovým omezením na dobu 10 let.

[4] Proti zamítavému rozhodnutí o odvolání podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl. V žalobě a při jednání soudu konaném dne 4. 9. 2019 stěžovatel zdůraznil, že nezákonnost rozhodnutí žalované spatřuje v neprovedení důkazů výslechem manželky a v tom, že nebylo vyžádáno stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí; tyto důkazy měly prokázat dopad případného negativního rozhodnutí do jeho rodinného a osobního života. Žalovaná dle něj ve svém rozhodnutí dostatečně neodůvodnila, proč nebyly navrhované důkazy provedeny, čímž porušila § 68 správního řádu, byl nedostatečně zjištěn skutkový stav; správní rozhodnutí považuje za nepřiměřené, poukázal na to, že se otázkou přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k dopadu do osobního a rodinného života stěžovatele správní orgán sice zabýval, a poměřoval zájem na veřejném pořádku, ve vztahu k dopadům rozhodnutí do osobního a rodinného života, ovšem neprovedl žádné další dokazování.

[5] Krajský soud žalobu zamítl; k námitce neprovedených důkazů uvedl s odkazem na část odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, že žalovaná srozumitelně vysvětlila, že jedním z důvodů, proč správní orgány nepřistoupily k provedení výslechu manželky stěžovatele a k vyžádání zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí, bylo též to, že stěžovatel nekonkretizoval, které konkrétní skutečnosti by měly být těmito důkazy prokázány.

[6] Krajský soud dále uvedl, že v projednávané věci byla žádost o vydání trvalého pobytu zamítnuta dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, z něhož plyne, že pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu je třeba, aby současně byly splněny dvě podmínky, a to zařazení cizince v SIS a přiměřenost tohoto rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

[7] Krajský soud dospěl k závěru, že byla prokazatelně naplněna první podmínka obsažená v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, neboť stěžovatel byl zařazen v SIS; naplnění této podmínky přitom stěžovatel nezpochybňoval. K námitce (ne)přiměřenosti krajský soud odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, jež se otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého života cizince oproti veřejnému zájmu na trestní zachovalosti osob, jimž stát umožní na jeho území trvale pobývat, podrobně zabývala; konkr. vycházel z rozsudků NSS ze dne 1. 12. 2016, č. j. 9 Azs 253/2016 - 30, ze dne 2. 3. 2017, č. j. 4 Azs 7/2017 - 36, ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014 - 34, ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 39, ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30; z nich dovodil, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu by mohlo v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, popřípadě čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nepřiměřeně zasáhnout do stěžovatelova soukromého a rodinného života jen za velmi specifických okolností; krajský soud namítanou nepřiměřenost napadeného rozhodnutí co do dopadů do jeho soukromého a rodinného života neshledal.

[8] Krajský soud rovněž upozornil, že rozhodnutím o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu není samo o sobě dotčeno právo cizince na území České republiky pobývat, ale dochází pouze k odepření výhod plynoucích ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu. Poukázal na to, že v posuzované věci jde o řízení zahájené na žádost, a v takovém případě nelze po správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, a to i pokud jde o nepřiměřenost tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života, pokud sám žalobce takové skutečnosti ani neoznačí. Dle krajského soudu měly správní orgány za prokázané, že společně se stěžovatelem žije na území České republiky jeho manželka a nezletilá dcera, které zde pobývají na základě povolení k trvalému pobytu; provedení navrhovaných důkazů nebylo pro zjištění skutkového stavu potřebného pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele nezbytné.

[9] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítá nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro nedostatek důvodů a jeho nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ]. Stěžovatel má za to, že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi jeho žalobními námitkami; fakticky byla opomenuta námitka nedostatečného zjišťování skutečností svědčících o přiměřenosti rozhodnutí správního orgánu; krajský soud se jí na první pohled věnoval, avšak zcela nedostatečně, resp. argumentace krajského soudu se zcela míjí s její podstatou, když krajský soud dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele odmítá s tím, že v minulosti porušil právní normy členského státu Evropské unie. Nijak se však nezabývá délkou pobytu stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na území a časem, který od spáchání trestného činu uběhl; se skutečností, že na území České republiky má manželku a nezletilou dceru, se rovněž nijak věcně nevypořádal. Odůvodnění krajského soudu se tak zcela míjí se žalobní námitkou a jako takové je nutné jej považovat za obsahem vyprázdněné. Stěžovatel znovu uvádí, že má na území ČR vytvořeno komplexní rodinné zázemí, sdílí společnou domácnost se svojí manželkou a nezletilou dcerou, které mají povolen trvalý pobyt v České republice. Stěžovatel v žalobě namítal, že správní orgány dostatečně neodůvodnily, proč neprovedly navrhované důkazy, a to výslech manželky a zpracování stanoviska OSPOD. Tyto důkazy měly osvětlit míru zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Správní orgány sice měly za prokázané, že stěžovatel sdílí domácnost se svou manželkou a dcerou, ale v řízení nezjišťovaly, nakolik by odcestování stěžovatele zasáhlo do života jeho manželky a dcery. Stejně tak nebylo prokázáno, jakou roli stěžovatel hraje ve společné domácnosti, nakolik se stará o domácnost a svou dceru, zda by bylo možné, aby manželka stěžovatele se sama postarala o svou dceru a zároveň vydělala dostatečné finanční prostředky na zajištění rodiny, jelikož po celou dobu pobytu stěžovatele na území se o finance staral právě stěžovatel. Stěžovatel podotýká, že krajský soud ve svém odůvodnění odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30 , který při zvažování zásahu do soukromého a rodinného života posuzuje též délku pobytu cizince na území České republiky, nicméně sám právě délku pobytu stěžovatele vůbec nezkoumal, stejně jako narušení dalších sociálních vazeb na území. Pokud krajský soud v odůvodnění argumentuje tím, že v případě řízení zahájeného na návrh nelze po správním orgánu požadovat, aby ze zvláštní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, stěžovatel zdůrazňuje, že navrhoval důkaz výslechem své manželky a zpracování stanoviska OSPOD; to krajský soud pro nadbytečnost (stejně jako žalovaná) zamítl.

[10] Dle stěžovatele žalovaná i krajský soud pochybily, když dostatečně neposoudily přiměřenost rozhodnutí, a to zejména s ohledem na čas, který uplynul od spáchání trestného činu (již téměř 10 let), kdy stěžovateli bylo 22 let. V té době neměl rodinu a z mladistvé nerozvážnosti jednal neuváženě. Svého pochybení si je plně vědom a lituje jej. Od té doby však již uplynulo téměř 10 let, žije spořádaným rodinný životem a řádně se stará o svou rodinu. Na území České republiky žije více než 13 let a v domovské zemi již nemá žádné zázemí.

[11] Stěžovatel dále namítá porušení Úmluvy o právech dítěte (čl. 1 a čl. 9 odst. 1 této úmluvy), jakož i směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny, konkrétně její čl. 5 odst. 5 (,,Při posuzování žádosti členské státy dbají na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí."). Krajský soud dle stěžovatele zcela rezignoval na posouzení nejlepšího zájmu dcery a manželky stěžovatele a tím se dopustil nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí; v tomto ohledu odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 – 31; postup žalovaného i krajského soudu je s ním rozporu.

[12] Žalovaná ve vyjádření uvedla, že její rozhodnutí jakož i napadený rozsudek krajského soudu považuje za souladné se zákonem, kasační námitky má za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[13] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z důvodů a v rozsahu uplatněných kasačních námitek; zkoumal rovněž, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[14] Kasační stížnost je důvodná.

[15] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku; shledal-li by ji důvodnou, již tato skutečnost by sama o sobě bránila věcnému přezkumu. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu rozhodující orgán vyšel a jak o něm uvážil. Povinností soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (srov. rozsudky NSS ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45 atp.). Rovněž i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01).

[16] V projednávané věci rozhodnutí správního orgánu I. stupně, potažmo rozhodnutí žalované vadou nepřezkoumatelnosti netrpí; je zjevné, jaký skutkový stav vzala žalovaná za prokázaný; na něm poté setrval i krajský soud, který její závěry aproboval. Posouzení správnosti skutkových a právních úvah, na kterých žalovaná své rozhodnutí založila (a tyto soud převzal), je však otázkou zákonnosti. Pokud se tedy krajský soud ztotožnil s odůvodněními prvostupňového rozhodnutí i rozhodnutí žalované, jinými slovy, vzal za své rovněž úvahy a hodnocení zjištěného skutkového stavu, právní úvahy žalované včetně její argumentace ohledně přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele, nelze jeho rozsudek označit za nepřezkoumatelný. Nejvyššímu správnímu soudu tedy nic nebránilo zabývat se dále jeho zákonností.

[17] V projednávané věci není sporu o naplnění podmínky dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců; stěžovatel byl zařazen do informačního systému smluvních států. Spornou však zůstává otázka přiměřenosti zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu stěžovatele s ohledem na jeho rodinný a soukromý život; v tomto akcentuje stěžovatel především zájmy nezletilého dítěte.

[18] Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Toto hledisko nejlepšího zájmu dítěte přenáší Evropský soud pro lidská práva (ESLP) i do posuzování zásahů smluvních stran Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod do rodinného života cizinců ve smyslu čl. 8 Úmluvy, jež se dotýkají (především nezletilých) dětí, a přisuzuje mu zejména ve své recentní judikatuře zcela zásadní význam, byť ne v tom smyslu, že by musela vždy a za všech okolností převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem, ale právě především z hlediska procesního, tedy ESLP posuzuje, zda skutečně příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny v konkrétní věci také definovat, a případným konkurujícím veřejným zájmem, a zda tuto svou úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily. Nejvyšší správní soud se otázkou práv dítěte v daném kontextu podrobně zabýval např. rozsudku ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, v němž odkázal na četnou judikaturu ESLP, která podrobně vymezila kriteria, jimiž se mají státy při svém rozhodování při posouzení nezbytnosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince řídit.; obdobně viz rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 – 28, na který Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje.

[19] Z uvedené judikatury vyplývá, že určujícím kriteriem v posuzování přiměřenosti správního rozhodnutí je zájem dítěte. V zájmu dítěte zcela jistě, zejména v případech páchané trestné činnosti (především v oblasti obchodování s drogami a jinými omamnými látkami), nemusí být vždy setrvat s oběma rodiči. Nicméně zájem dítěte v každém jednotlivém případě musí správní orgán především definovat a zjistit veškeré skutkové okolnosti v té které věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 81/2016 – 33, ze dne 25. 5. 2016, ve kterém soud uvedl, že přiměřenost dopadů rozhodnutí je nutné zkoumat nejen ve vztahu k žadatelům, ale také jejich rodinným příslušníkům, a dále, že možné dopady rozhodnutí je třeba nejprve jasně vymezit a až následně je poměřit). Takto však žalovaná v daném případě nepostupovala a na zjištění rozhodných skutečností týkajících se rodinného života stěžovatele rezignovala.

[20] Krajský soud postavil závěr o přiměřenosti správního rozhodnutí na skutečnosti, že rodinné vazby a majetkové a finanční poměry stěžovatele a jeho rodiny měly správní orgány za prokázané, proto nebylo třeba pro nadbytečnost provádět další dokazování. Takový závěr však Nejvyšší správní soud zásadně nesdílí. Především je třeba odmítnout tvrzení žalované, které potažmo převzal i krajský soud, že stěžovatel nespecifikoval žádnou konkrétní okolnost, kterou by správní orgány nehodnotily, proto navrhované důkazy nebylo třeba provádět. Pokud stěžovatel tyto důkazy navrhoval v souvislosti se svým tvrzením, že rozhodnutí bude mít zásadní nepříznivý vliv do jeho rodinného života, je zcela zjevné, co hodlal prokazovat. Přímo v odvolání stěžovatel uvedl, že do rodinného života zasaženo bude, neboť manželka i dcera jsou na něm existenčně zcela závislé. Navrhované důkazy měly být provedeny právě proto, aby otázka přiměřenosti byla postavena najisto. Pokud tedy žalovaná tvrdí, že stěžovatel nespecifikoval, co hodlá návrhem výpovědi manželky a stanoviskem OSPOD prokázat, je třeba toto tvrzení odmítnut.

[21] Žalovaná ve svém rozhodnutí konstatovala, že podmínka přiměřenosti zásahu byla správním orgánem I. stupně náležitě zhodnocena na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a s tím se ztotožnila. V prvostupňovém rozhodnutí však nic zhodnoceno nebylo. Vyplývají z něj pouze skutečnosti zjištěné na základě výpovědi samotného stěžovatele, a to ohledně jeho zdravotního stavu, jeho rodinných vazeb v České republice, resp. ve Vietnamu, a dále okolnosti stran jeho trestné činnosti spáchané před deseti lety a následně řádně vedeného rodinného života. Současně stěžovatel však rovněž konstantně tvrdil, že by se manželka sama neuživila a že stěžovatel je hlavní živitel rodiny. Není tedy zřejmé, jak žalovaná dospěla k závěru, že skutkový stav byl náležitě zjištěn, pokud se těmito skutečnostmi nezabývala. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, samotný nezpochybnitelný fakt, že stěžovatel skutečně žije ve společné domácnosti, nic nevypovídá sám o sobě o tom, zda důsledek správního rozhodnutí lze považovat s ohledem na veškeré možné aspekty za zásah přiměřený či nikoli.

[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány jakož i krajský soud dospěly k závěru o přiměřenosti zásahu, aniž by jej však vůbec definovaly a učinily relevantní skutková zjištění. Rozhodnutí žalované, resp. správní řízení, na základě něhož rozhodnutí vydala, bylo stiženo závažnými vadami při zjišťování skutkového stavu, pro které mělo být krajským soudem zrušeno. Vzhledem k tomu, že tak krajský soud neučinil, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.

[23] S ohledem na skutečnost, že vady, pro které přistoupil Nejvyšší správní soud ke zrušení rozsudku krajského soudu, se týkaly již rozhodnutí žalované, Nejvyšší správní soud postupoval dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. a současně zrušil rovněž rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení; v něm je žalovaná vázána dle § 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

[24] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem.

[25] Stěžovatel v řízení před krajským soudem uhradil soudní poplatky ve výši 3000 Kč za podání žaloby; v řízení před kasačním soudem pak stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši 5000 Kč za podání kasační stížnosti a ve výši 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Vzhledem k tomu, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti byl Nejvyšším správním soudem zamítnut, nelze soudní poplatek za tento návrh ve výši 1000 Kč považovat za důvodně vynaložené náklady řízení o kasační stížnosti.

[26] Stěžovatel vynaložil rovněž náklady na právní zastoupení. V řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).

[27] Náklady stěžovatele za řízení o žalobě spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast na jednání [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu], a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelem na jeho právní zastoupení v řízení před krajským soudem činí 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, zvyšuje se tato částka o 2142 Kč připadajících na DPH ve výši 21 %, tedy na 12 342 Kč. Dále stěžovateli přísluší náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, které spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi zastupování ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelem na jeho právní zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 3400 Kč. Tato částka se zvyšuje o částku 714 Kč připadající na DPH ve výši 21 %, tedy na 4114 Kč. Celkem tedy přísluší stěžovateli náhrada nákladů řízení ve výši 24 456 Kč; k její úhradě stanovil Nejvyšší správní soud žalované přiměřenou lhůtu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné

V Brně dne 27. března 2020

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu

Plný text

5 Azs 347/2019 - 19

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ch. T. N., zast. advokátem Mgr. Petrem Václavkem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 15 A 186/2016 – 37,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti o povolení trvalého pobytu.

[2] Žalobce pobývá na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s platností od 16. 9. 2005. Dne 20. 7. 2015 podal žádost o povolení trvalého pobytu. Správní orgán z cizineckého informačního systému zjistil, že žalobce je evidován v informačním systému smluvních států (SIS) jako nežádoucí cizinec; z výpisů z evidence cizinců s povoleným pobytem na území České republiky bylo zjištěno, že manželka a nezletilá dcera žalobce mají na území České republiky povolen od roku 2013 trvalý pobyt; stěžovatel uzavřel manželství ve Vietnamu v roce 2012; dcera se narodila v roce 2013 a má vietnamské občanství.

[3] Žalobce byl na základě rozsudku zemského trestního soudu ve Vídni ze dne 2. 7. 2010 odsouzen k 21 měsícům odnětí svobody, z toho k 7 měsícům nepodmíněně a k 14 měsícům podmíněně se zkušební dobou 3 roky za to, že z České republiky dovezl do Rakouska marihuanu o hmotnosti 7 260 g obsahující minimálně 866 g čisté látky delta-9-THC.

[4] Žádost o vydání povolení k trvalému pobytu byla žalobci zamítnuta z důvodu jeho zařazení v systému SIS.

[5] V žádosti o přiznání odkladného účinku žalobce především poukazuje na právo na spravedlivý proces a odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že je třeba vyvažovat újmu, která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku ve vztahu k újmě třetích osob; poukazuje na to, že nepřiznáním odkladného účinku by došlo k podstatnému omezení jeho práv, především práva na spravedlivý proces, neboť by nemohl setrvat na území České republiky do skončení řízení; zde odkazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 7 As 26/21009, podle něhož realizace vyhoštění v průběhu odvolacího řízení zásadně fakticky oslabuje možnost cizince uplatňovat svá práva, neboť jej nutí vést odvolací řízení na dálku a tedy pouze prostřednictvím svého zástupce či písemně. Dle stěžovatele by přiznání odkladného účinku nemohlo nijak působit vůči jiným osobám. K podmínce možného ohrožení veřejného zájmu zdůrazňuje, že nepostačuje pouhá existence kolidujícího veřejného zájmu, musí se jednat o důležitý veřejný zájem. Dle stěžovatele by pobyt na území České republiky nepředstavoval riziko zakládající rozpor s důležitým veřejným zájmem. Nepřiznání odkladného účinku by naopak dle stěžovatele znamenalo nepřiměřený zásah do jeho života. Na území České republiky žije již 13 let, strávil zde většinu svého dospělého ekonomicky aktivního života; podílel se na prosperitě země, platil daně a nezatěžoval nijak sociální systém; řádně zde vychovává dceru a je již zcela integrován do české společnosti. Uznává, že se v minulosti dopustil v Rakousku zavrženíhodného jednání, svého jednání však lituje, odpykal si za ně trest a již několik let žije spořádaným životem; nadto tento čin se stal před více než 10 lety. Uvádí, že se nachází v situaci, kdy mu bezprostředně hrozí odcestování ze země, kde má rodinu, práci a veškeré zázemí, do Vietnamu, kde toto zázemí nemá. Nepřiznání odkladného účinku by znamenalo fatální zásahy do osobního, rodinného, i pracovního života.

[6] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

[7] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[9] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě splněny.

[10] Zamítnutím žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu není nijak dotčeno právo stěžovatele pobývat na území České republiky na základě jeho dosavadního pobytového oprávnění. V řízení o neudělení povolení k trvalému pobytu jde z povahy věci o méně intenzivní zásah do práv stěžovatele, než v případě rozhodnutí o zrušení povolení. Se zamítnutím žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu není spojena bezprostřední povinnost opustit území České republiky, byť to stěžovatel tvrdí. Odkazovaná judikatura, kterou stěžovatel na podporu své žádosti uvádí, není přiléhavá. V daném případě totiž stěžovateli nebylo odňato dosavadní pobytové oprávnění. Tím se nyní posuzovaná věc liší od případů, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o odnětí stávajícího pobytového oprávnění z důvodů, u nichž je patrné, že daný cizinec má malou šanci získat jiný typ pobytového statusu na území České republiky, mají bezprostřední následek v podobě povinnosti cizince území České republiky opustit (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100.)

[11] Nepřiznání nejvyššího pobytového oprávnění na území České republiky nevylučuje zachování stávajícího pobytového statusu; stěžovateli byla zamítnuta žádost o trvalý pobyt na území České republiky; k odnětí, resp. zániku jakéhokoli oprávnění k pobytu nedošlo. Pobytový status stěžovatele by se tedy nezměnil ani v případě, že by byl odkladný účinek kasační stížnosti přiznán, neboť jeho přiznání, které má za následek dočasné navrácení do právního stavu před právní mocí žalobou napadeného rozhodnutí, by s ohledem na povahu věci nemohlo mít za následek vznik nebo obnovení jiného oprávnění stěžovatele k pobytu na území České republiky, než kterým již stěžovatel disponuje.

[12] Nejvyšší správní soud po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí a stěžovatelem tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dospěl k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozsudku krajského soudu či žalobou napadeného rozhodnutí pro stěžovatele samy o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu na jeho procesních právech ani na jeho právu na respektování soukromého a rodinného života. Není proto splněna hned první podmínka pro přiznání odkladného účinku.

[13] Nejvyšší správní soud se shora uvedených důvodů podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.

[14] Nejvyšší správní soud dodává, že usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76).

Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 4. října 2019

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu