5 Azs 36/2019

Plný text

5 Azs 36/2019 - 38

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: I. O., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 - 37,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Průběh dosavadního řízení

[1] Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 16. 11. 2018, č. j. MV – 19776-4/SO/sen-2018, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 5. 12. 2017, č. j. OAM – 13675 – 24/ZM – 2016, kterým byla dle § 44a odst. 10 ve spojení s § 46e odst. 1, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty.

[2] Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí žalované u Krajského soudu v Praze, který ho usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 - 11, vyzval, aby ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení konkretizoval žalobní body tak, aby z nich bylo patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, a případně uvedl, jaké důkazy navrhuje provést. Vzhledem k tomu, že žalobce doplnil žalobu až po uplynutí k tomu stanovené lhůty (podáním předaným k poštovní přepravě dne 22. 1. 2019 a doručeným krajskému soudu o den později), která dle krajského soudu odpovídala zbývající části lhůty pro podání žaloby dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, krajský soud usnesením ze dne 28. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 – 37, žalobu dle § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítl.

II.

Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby kasační stížnost, v níž odkazuje na důvody dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a namítá „nesrozumitelnost v postupu soudu, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“.

[4] Stěžovatel uvádí, že podal dne 27. 12. 2018 ke Krajskému soudu v Praze dvě žaloby, přičemž jedna směřovala proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 2018, č. j. MV-19776-4/SO/sen-2018, a týká se předmětné věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 54 A 4/2019, druhá směřovala proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 2018, č. j. MV-19787-4/SO/sen-2018, ve věci související (týkající se patrně neudělení souhlasu stěžovateli se změnou zaměstnavatele – pozn. NSS), vedené krajským soudem pod sp. zn. 54 A 5/2019.

[5] Stěžovatel dne 3. 1. 2019 obdržel v předmětné věci usnesení ze dne 7. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 – 11 (obsahující výzvu k doplnění žaloby ve lhůtě 5 dnů od jeho doručení), a to vhozením této písemnosti do poštovní schránky. Dne 11. 1. 2019 bylo stěžovateli doručeno usnesení krajského soudu ze dne 8. 1. 2019, č. j. 54 A 5/2019 – 7, k odstranění vad žaloby ve zmiňované související věci, ovšem z kopie tohoto usnesení, které stěžovatel přiložil ke kasační stížnosti, vyplývá, že tak měl stěžovatel učinit „ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno žalobou napadené rozhodnutí“.

[6] K uvedenému stěžovatel dodává, že obě žaloby byly ke krajskému soudu podány dne 27. 12. 2018 v jedné poštovní zásilce a obě spolu věcně souvisí. Následná usnesení krajského soudu k odstranění vad žaloby v obou věcech stěžovatele dle jeho tvrzení zmátla svým obsahem natolik, že obě žaloby byly doplněny až dne 22. 1. 2019 a odeslány v jedné poštovní zásilce soudu.

[7] Stěžovatel spatřuje naplnění § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v rozdílném postupu krajského soudu ve věcech sp. zn. 54 A 4/2019 a 54 A 5/2019, když byly stanoveny rozdílné lhůty k odstranění vad žaloby, ač obě žaloby byly podány ve stejný den a týkaly se souvisejících předmětů řízení.

[8] Stěžovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[11] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného usnesení v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost, i před dále konstatované závažné deficity v postupu krajského soudu, není důvodná.

[12] Na úvod Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětná kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS, všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). Pod tyto důvody lze podřadit i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (nikoliv o věci samé), jak namítá stěžovatel (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 – 53).

[13] Jelikož kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu, nemůže se ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tedy zákonností rozhodnutí žalované ve věci žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení je toliko otázka, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když žalobu stěžovatele odmítl z toho důvodu, že nebyla v soudem stanovené lhůtě doplněna o žalobní body.

[14] Ze správního spisu vyplývá, že rozhodnutí žalované napadené žalobu v této věci bylo tehdejší zástupkyni stěžovatele doručeno dne 23. 11. 2018. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel tzv. formulářovou žalobu, která obsahovala výčet ustanovení správního řádu, jež měla žalovaná porušit, nikoliv však žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy skutkové a právní důvody (vztažené ke konkrétní věci), proč stěžovatel považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017 – 72, a prejudikaturu rozšířeného senátu tam citovanou). Tuto žalobu stěžovatel podal, jak sám uvádí, k poštovní přepravě dne 27. 12. 2019, krajskému soudu byla doručena dne 31. 12. 2018. Dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stěžovatel tuto žalobu mohl podat ve lhůtě 30 dnů od doručení žalobou napadeného rozhodnutí, takže jestliže ji dne 27. 12. 2018 předal v souladu s § 40 odst. 4 s. ř. s. k poštovní přepravě, učinil tak poslední den zákonné lhůty (konec třicetidenní lhůty by připadl na neděli 23. 12. 2018, vzhledem k vánočním svátkům byl nejblíže následujícím pracovním dnem ve smyslu § 40 odst. 3 s. ř. s. právě čtvrtek 27. 12. 2018). Není tedy pravdou, že by v den podání žaloby (a tím méně dne 3. 1. 2019, kdy krajský soud vydal výzvu k jejímu doplnění) zbývalo ze lhůty pro podání žaloby 5 dnů, jak nesprávně uvedl krajský soud v napadeném usnesení o odmítnutí žaloby.

[15] Podle § 71 odst. 2 s. ř. s. lze žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro její podání. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 – 31, publ. pod č. 3733/2018 Sb. NSS, se tato koncentrační zásada uplatní i na případy, kdy žaloba, tak jako v posuzované věci, neobsahuje žádný žalobní bod. To, aby žaloba obsahovala alespoň jeden žalobní bod ve výše uvedeném smyslu, je podle zmiňovaného rozsudku rozšířeného senátu zvláštní náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž absence takové náležitosti se odstraňuje postupem dle § 37 odst. 5 s. ř. s. Soud pro odstranění této vady tedy stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby, ovšem je povinen vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů pouze tehdy, je-li se zřetelem na konkrétní situaci pravděpodobné, že žalobce bude s to žalobu doplnit včas. Není-li tato vada ve zbývající části lhůty na výzvu soudu odstraněna, nebo nelze-li jí již z důvodu uplynutí této lhůty pro doplnění žaloby odstranit, soudu nezbývá, než žalobu dle § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout.

[16] Za situace, kdy stěžovatel podal předmětnou formulářovou žalobu k poštovní přepravě poslední den zákonné lhůty a tato žaloba byla krajskému soudu doručena již po uplynutí této lhůty, je zjevné, že jí již nebylo možné doplnit o konkrétní žalobní body a krajský soud vůbec nebyl povinen (a vlastně ani oprávněn) stěžovatele vyzývat k jejímu doplnění. Pokud tak však přesto usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 - 11, učinil, přičemž mj. vyzval stěžovatele, aby „konkretizoval žalobní body“ (správně mělo být, aby doplnil žalobu o žalobní body) ve zmiňované lhůtě 5 dnů, a to navíc až od doručení uvedené výzvy, byl v souladu s citovaným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 – 31, touto svou výzvou vázán. Rozšířený senát totiž dospěl k závěru, že pokud soud poučí žalobce ve výzvě podle § 37 odst. 5 s. ř. s. nesprávně a určí mu k doplnění žalobních bodů delší lhůtu, než je lhůta zákonná, nesmí být žalobci na újmu, pokud postupoval v dobré víře ve správnost poučení obsaženého ve výzvě soudu a doplnil žalobu v delší lhůtě, nesprávně stanovené tímto poučením. Pokud by tedy stěžovatel skutečně doplnil žalobu o alespoň jeden žalobní bod v takto (byť nesprávně) soudem stanovené lhůtě, bylo by třeba vycházet z toho, že tak učinil včas.

[17] Stěžovatel však, jak sám uvádí, žalobu o konkrétní argumentaci doplnil až podáním předaným k poštovní přepravě dne 22. 1. 2019, tedy i po uplynutí pětidenní lhůty, dodatečně mu stanovené usnesením krajského soudu ze dne 3. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 – 11, jež mu bylo doručeno již dne 7. 1. 2019. Za této situace nelze než uzavřít, že žalobu stěžovatel doplnil v rozporu s § 71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců opožděně, takže nezbylo, než ji dle § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout.

[18] Na tomto závěru nemůže nic změnit ani postup krajského soudu v jiné, byť související věci stěžovatele, kde, dle přiložené kopie usnesení ze dne 8. 1. 2019, č. j. 54 A 5/2019 – 7, soud stěžovatele k odstranění vad žaloby vyzval „ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno žalobou napadené rozhodnutí“, a tedy pro změnu pochybil v tom ohledu, že na věc uplatnil obecnou dvouměsíční lhůtu dle § 72 odst. 1 s. ř. s. namísto lhůty zvláštní stanovené pro cizinecké věci v § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Je skutečně nepochopitelné, proč tentýž vyšší soudní úředník nejenže v každé z obou věcí stanovil zcela odlišnou lhůtu pro doplnění žaloby, ale navíc ani v jedné z těchto věcí nepostupoval správně. Jeho pochybení ve věci sp. zn. 54 A 5/2019 má však význam pouze pro posuzování včasnosti doplnění žaloby v uvedené věci, naopak nemůže mít vliv na to, že ve věci nyní posuzované stěžovatel podal blanketní (formulářovou) žalobu v poslední den zákonné lhůty a ani v dodatečné lhůtě, krajským soudem stěžovateli sice nad rámec zákona, ale zcela jednoznačně stanovené, ji nedoplnil.

[19] Byť se tedy krajský soud i v nyní posuzované věci dopustil poměrně závažných pochybení, neměly tyto procesní vady vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o odmítnutí žaloby, neboť nakonec dospěl ke správnému závěru, že žaloba nebyla včas doplněna o projednatelný žalobní bod a je tedy třeba ji dle § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout.

IV.

Závěr a náklady řízení

[20] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, náleželo by jí tedy vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Žalované však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. července 2021

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Plný text

5 Azs 36/2019 - 26
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: I. O., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 - 37, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 16. 11. 2018, č. j. MV-19776-4/SO/sen-2018.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 16. 11. 2018, č. j. MV – 19776-4/SO/sen-2018, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 5. 12. 2017, č. j. OAM – 13675 – 24/ZM – 2016, kterým byla žalobci dle § 44a odst. 10 ve spojení s § 46e odst. 1, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty.

[2] Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí žalované u Krajského soudu v Praze, který ho usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 - 11, vyzval, aby ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení konkretizoval žalobní body tak, aby z nich bylo patrné, z jakých skutkových a právní důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, a případně uvedl, jaké důkazy navrhuje provést. Vzhledem k tomu, že žalobce doplnil žalobu až po uplynutí k tomu stanovené lhůty, která dle krajského soudu odpovídala zbývající části lhůty pro podání žaloby dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2019, č. j. 54 A 4/2019 – 37, žalobu odmítl.

[3] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 s. ř. s.

[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodnil tím, že jeho vycestování by mělo závažný dopad do života rodiny stěžovatele, a to i z hlediska zajištění základních hmotných potřeb. Na území České republiky žije manželka stěžovatele na základě povolení k trvalému pobytu spolu s jejich nezletilým synem, který se na území České republiky narodil a byl mu zde rovněž povolen trvalý pobyt. Rodina si v ČR zakoupila byt, na který jí byla poskytnuta hypotéka. Na území Ukrajiny nemá stěžovatel ani jeho rodina již jakýkoliv majetek ani bydlení, neboť veškeré své trvalé zázemí budují v České republice, o čemž dle stěžovatele svědčí také jeho oprávněný pobyt v délce 11 let. Stěžovatel dále odkázal na § 174a zákona o pobytu cizinců, tedy na zkoumání přiměřenosti dopadu správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince s tím, že se po celou dobu pobytu nedopustil žádného trestného činu, jakéhokoliv přestupku proti občanskému soužití ani jiného protiprávního jednání.

[5] Žalovaná ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti navrhla, aby odkladný účinek přiznán nebyl, neboť dle jejího názoru návrh nesplňuje podmínky dle § 73 odst. 2 s. ř. s. Komise zdůraznila, že se jedná o institut výjimečného charakteru a stěžovateli v daném řízení nemůže vzniknout újma dle § 73 odst. 2 s. ř. s., neboť by mu mohla vzniknout až na základě rozhodnutí o jeho vyhoštění, proti němuž může stěžovatel podat žalobu ke správnímu soudu, která má ze zákona odkladný účinek. Dle žalované tedy existují právní instituty, jimiž se může stěžovatel domáhat posouzení své situace a odkladného účinku v jiném následném řízení, a proto nelze dovozovat, že mu v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí žalované hrozí újma. Stěžovatel je navíc řádně zastoupen právní zástupkyní, proto je dle žalované zajištěna náležitá ochrana jeho práv. Právo stěžovatele účastnit se projednávání jím podané kasační stížnosti je navíc možno realizovat udělením víza k pobytu do 90 dnů dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex).

[6] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[8] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.

[9] Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k odkladu právních účinků žalobou napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, bude stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocných a vykonatelných rozhodnutí správních orgánů nucen opustit území České republiky, a to ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti.

[10] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že vzhledem k jeho stávajícím osobním a rodinným poměrům, jak je stěžovatel vylíčil v návrhu na přiznání odkladného účinku (viz bod [4] tohoto usnesení), by nucené opuštění České republiky pro něho mohlo znamenat značnou újmu. Nejvyšší správní soud přihlédl také k délce pobytu stěžovatele v České republice a absenci zázemí pro rodinu stěžovatele v zemi původu.

[11] Je sice pravdou, že k setrvání mimo území České republiky by mohl být stěžovatel bezprostředně donucen až v souvislosti s rozhodnutím o jeho správním vyhoštění, nicméně tato skutečnost nemůže být podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Jen stěží lze totiž předpokládat, že stěžovatel má předejít případné zmiňované újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území České republiky a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy spojen zákaz pobytu na území Evropské unie na určitou dobu. V daném případě lze tedy nalézt příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem újmy na straně stěžovatele.

[12] Nejvyšší správní soud tedy vychází z toho, že pokud by nedošlo k odkladu právních účinků pravomocného rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty na území České republiky do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, stěžovatel bude nucen opustit území České republiky.

[13] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývajících podmínek stanovených v § 73 odst. 2 s. ř. s., přičemž neshledal, že by se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé jakkoli negativně dotklo jiných osob, a rovněž podmínku, podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, má soud za splněnou. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, dostupném na www.nssoud.cz, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“. V daném případě stojí proti podstatné újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu pouze nízké intenzity. V případě stěžovatele nedošlo ke správnímu vyhoštění, ale pouze k neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty z důvodů, které dle správních orgánů spočívaly v jiné závažné překážce pobytu cizince na území ve formě vykonávání nelegální práce.

[14] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Je však třeba uvést, že přiznání odkladného účinku pouze vůči rozhodnutí krajského soudu za situace, kdy byla žaloba odmítnuta a o návrhu stěžovatele na odkladný účinek žaloby nebylo rozhodováno, by nemohlo vést k odložení účinků rozhodnutí žalované po dobu trvání řízení o kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud vymezil rozsah odkladného účinku tak, že jeho přiznáním se pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti přímo účinky rozhodnutí žalované. V takovém případě se do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti dočasně obnoví fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, jímž je i zaměstnanecká karta (§ 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců), dle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců: „Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, ačkoliv žádost byla podána v souladu s podmínkami uvedenými v odstavcích 1 až 3, považuje se vízum nebo povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.“

[15] V této souvislosti ovšem Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je pouze dočasné povahy a nijak nepředjímá rozhodnutí o věci samé.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 11. března 2019

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu