Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek3× citováno

Ústavní stížnost I. ÚS 372/2015: Odmítnuto (usnesení ze dne 25. 2. 2015).

Spisová značka

6 Ads 1/2012

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 26. 11. 2014Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠONKOVÁ EvaECLI:CZ:NSS:2014:6.Ads.1.2012.129
Další údaje
Předmět řízení: Sociální ochrana – Státní sociální podpora

Právní věta

I. Česká republika nebyla do 1. 5. 2010 [za účinnosti nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství] ani poté [po jeho nahrazení nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení] státem příslušným pro výplatu rodičovského příspěvku svému občanu, jehož obvyklé bydliště ve smyslu středu jeho zájmů bylo v rozhodné době v jiném členském státě EU (kde aktuálně z důvodu péče o dítě přestal pracovat), a to ani když splňoval podmínky stanovené českými právními předpisy pro přiznání této dávky [§ 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, tj. byl hlášen k trvalému pobytu na území ČR].; II. Nepříslušný členský stát může rodinné dávky poskytovat pouze výjimečně, je-li mezi jeho územím a předmětnou situací dána přesná a zvláště úzká vazba a za podmínky, že není nepřiměřeně ovlivněna předvídatelnost a účinnost koordinačních pravidel v nařízení EU [nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství a rovněž nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, jež původní nařízení nahradilo]. Administrativní přihlášení k pobytu takový výjimečný postup neodůvodňuje.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 26. 11. 2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Mgr. K. B., zastoupena Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem, se sídlem [adresa] Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 16. 11. 2010, č. j. MSK 175719/2010, sp. zn. SOC/42073/2010/Zap, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2011, č. j. 38 Ad 2/2011 – 35,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2011, č. j. 38 Ad 2/2011 – 35, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci a průběh dosavadního řízení

[1] Žalobkyně je občankou České republiky a matkou nezletilé dcery, narozené dne [datum] v [místo narození] ve Francii. Žalobkyně měla ve Francii nárok na dávky v nezaměstnanosti, zdravotní pojištění celé rodiny je ve Francii, manžel (otec dítěte, rovněž občan ČR) vykonává výdělečnou činnost ve Francii a bydliště celé rodiny v rozhodné době bylo (až do konce roku 2012) ve Francii. Žalobkyně dále pobírala ve Francii mateřský příspěvek a poté i doplňující rodičovský příspěvek. Rodiče dítěte mají evidováno místo trvalého pobytu na adresách v České republice. V nyní posuzované věci se jedná o nárok žalobkyně vůči České republice na dávku státní sociální podpory – rodičovský příspěvek po vyčerpání obdobné dávky ve Francii.

[2] Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2010, č. j. 9898/9/OTD/9 Úřad práce v Ostravě rozhodl na základě žádosti žalobkyně podané dne 16. 7. 2009, o poskytnutí dávky státní sociální podpory – rodičovského příspěvku žalobkyni ve výši 11.400 Kč měsíčně ode dne 1. 12. 2009. Nárok na dávku byl s ohledem na skutečnost, že v okruhu společně posuzovaných osob je migrující pracovník (otec dítěte), posouzen s přihlédnutím k nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 1408/71“). Podle něj je státem primárně příslušným pro výplatu dávky stát výkonu povolání, tj. Francie. Správní orgán zjistil, že rodina měla ve Francii nárok na obdobnou dávku od června do listopadu 2009, a to ve výši, jež přesahovala nárok podle českých právních předpisů. Proto přiznal žalobkyni rodičovský příspěvek až od měsíce, kdy nárok na výplatu dávky ve státě primárně příslušném již neexistoval.

[3] Jelikož Úřad práce v Ostravě z formuláře zaslaného žalobkyni k vyplnění údajů pro období od 1. 5. 2010 zjistil, že žalobkyně považuje za své bydliště (ve smyslu místo, kde se soustředí její zájmy), adresu ve Francii, zahájil ve věci předmětné dávky správní řízení, a to s odkazem na to, že dne 1. 5. 2010 vstoupilo v účinnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 883/2004“), považující toto kritérium za rozhodné. Rozhodnutím ze dne 19. 8. 2010, č. j. 9898/9/OTD/11 (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“)jí dávku ode dne 1. 5. 2010 s poukazem na čl. 11 a čl. 68 zmíněného nařízení odňal, protože nárok na ni zanikl. V odůvodnění uvedl, že Česká republika není státem příslušným k výplatě rodinných dávek, neboť není státem výkonu výdělečné činnosti žalobkyně ani jejího manžela, nejsou zde zdravotně pojištěni, žádné ze společně posuzovaných osob zde nevznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti či na důchod a Česká republika ani není státem bydliště rodiny.

[4] Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor sociálních věcí, jehož pravomoci přešly na Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“), k odvolání žalobkyně svým rozhodnutím ze dne 16. 11. 2010, č. j. MSK 175719/2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“), potvrdil prvostupňové rozhodnutí o odejmutí rodičovského příspěvku. Akcentoval nutnost nového posouzení nároku na předmětnou dávku v souvislosti s tím, jak je upraven institut bydliště v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „prováděcí nařízení“), jež vstoupilo v účinnost rovněž dne 1. 5. 2010. Žalovaný dovodil, že Česká republika již není z hlediska unijních předpisů o koordinaci sociálního zabezpečení „sekundárním státem“, neboť společně posuzované osoby (žalobkyně a její manžel) nemají bydliště na území ČR, ale ve Francii, kde rovněž manžel vykonává výdělečnou činnost, žalobkyni jsou vypláceny dávky v nezaměstnanosti a oba zde hradí zdravotní pojištění. Existenci evidenční adresy na území ČR přitom nijak nezpochybnil. Podle žalovaného došlo v období, na něž byla dávka přiznána, ke změně skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku dle § 52 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) tím, že vstoupilo v účinnost nové nařízení (č. 883/2004), jež je přímo závazné a aplikovatelné, a tedy bylo třeba zkoumat, zda v této souvislosti nenastala změna na straně příjemce dávky. Konstatoval, že musel vyhodnotit jako novou skutečnost, již sdělila sama žalobkyně, změnu bydliště. Žalovaný neuznal odvolací námitku žalobkyně, že by měl být aplikován čl. 87 odstavec 8 nařízení č. 883/2004, podle něhož pro ni má platit i nadále původní právní úprava, protože nepožádala, aby se na její případ vztahovalo nařízení nové. Opáčil, že zmíněné přechodné ustanovení se v této situaci neuplatní, neboť nové určení bydliště pro období nového nařízení znamená změnu podmínek, již je správní orgán povinen posoudit.

[5] Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti způsobené nedostatečným odůvodněním nutnosti nového posouzení jejího nároku na dávku kvůli nastoupivší účinnosti nařízení č. 883/2004 a prováděcího nařízení. Z napadeného rozhodnutí podle žalobkyně není zřejmé, co žalovaný považoval za změnu ve smyslu § 52 zákona o státní sociální podpoře – zda změnu bydliště, kterou ona nicméně popírá, či účinnost nových nařízení, jež se však na její případ nevztahují. Nárok na dávku odvozuje ze zákona o státní sociální podpoře a je přesvědčena, že i po 1. 5. 2010 má být posuzován podle nařízení č. 1408/71, neboť přechodné ustanovení čl. 87 odst. 8 nařízení č. 883/2004 stanoví, že nedojde-li ke změně situace, popř. o to dotčená osoba sama nepožádá, použijí se nová nařízení pouze na žádosti podané po jejich vstupu v platnost. Žalobkyně nadto napadenému rozhodnutí vytkla, že bylo vydáno v rozporu se zásadou zjišťování materiální pravdy (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), neboť z něj není zřejmé, že by se žalovaný vůbec zabýval zjišťováním skutkového stavu, když pouze na základě vyplněného formuláře dospěl k závěru o změně žalobkynina bydliště, ačkoli již v průběhu předcházejícího řízení bylo správnímu orgánu známo, že žalobkyně se svou rodinou žije ve Francii a ani ona sama netvrdila, že by v této nebo jiné rozhodné skutečnosti došlo ke změně. Dále namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 2 odst. 1 správního řádu, neboť správní orgány obou stupňů nepostupovaly v souladu s nařízeními, jimiž samy odůvodňují zánik nároku na dávku. Nebude-li shledána nepřezkoumatelnost, pak měla za to, že žalovaný věc nesprávně právně posoudil na podkladě nesprávného výkladu nařízení č. 883/2004, jakož i prováděcího nařízení. Ta totiž neobsahují žádné ustanovení o tom, že její nárok na výplatu dávky zanikl, popřípadě nevznikl, z důvodu pobytu v jiném členském státě Evropské unie, než ve státě, kde je instituce odpovědná za poskytování dávek (čl. 7 nařízení č. 883/2004). Poukázala na to, že ustanovení o rodinných dávkách představují výjimku z obecného pravidla aplikace právního řádu jednoho státu stanoveného nařízením č. 883/2004, což dokládala pravidly přednosti upravenými v čl. 68 téhož nařízení. Z toho, že jí ani manželovi nárok na rodinnou dávku ve Francii nevzniká, dovozovala neaplikovatelnost ustanovení o pravidlech přednosti, což má podle ní za následek, že dávky poskytuje jediný stát, a to ten, jehož právní řád nárok na dávku dotyčné osobě přiznává, což je v jejím případě Česká republika. Poukázala na množství chyb a nesrozumitelných formulací v napadeném rozhodnutí a navrhla jeho zrušení.

[6] Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „ krajský soud“ a „napadený rozsudek“) žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil, neboť ač dostatečně odůvodněno, bylo dle jeho názoru založeno na nesprávném právním posouzení. Přijal v zásadě argumentaci žalobkyně, že dávky poskytuje ten jediný stát, jehož právní řád nárok na ně přiznává, a tím je v jejím případě Česká republika na podkladě zákona o státní sociální podpoře. Nedošlo k takové změně, jakou má na mysli § 52 citovaného zákona a ani nová nařízení neobsahují žádné ustanovení, ze kterého by bylo možno usuzovat, že nárok na výplatu dávky zanikl z důvodu pobytu žalobkyně v jiném členském státě EU (čl. 7 nařízení č. 883/2004). Považoval za nesporné, že podle právní úpravy platné do 30. 4. 2010 bylo rozhodné evidované bydliště žadatele (v ČR), které se v žalobkynině případě lišilo od místa výkonu výdělečné činnosti společně posuzované osoby (ve Francii), proto byla příslušným státem primárně Francie a sekundárně Česká republika. Podle krajského soudu nedošlo u žalobkyně ke změně bydliště, jak ho označila v žádosti o rodičovský příspěvek ze dne 16. 7. 2009. Závěr žalovaného o odnětí dávky opřený o nová nařízení, chápající pod pojmem bydliště od 1. 5. 2010 napříště obvyklé bydliště osoby, kde se soustředí její zájmy, označil za předčasný. Žalovaný nepostupoval tak, aby byl řádně zjištěn stav věci a neodstranil rozpor v uvedení místa bydliště žalobkyně. Za situace, kdy žalobkyně setrvávala na tom, že její trvalé bydliště je v Ostravě a na formuláři uvedla adresu přechodného pobytu ve Francii, měl správní orgán žalobkyni poučit o jejích právech a povinnostech, a nikoli rozhodnout o odnětí dávky pouze na základě nepřesně vyplněného tiskopisu. Žalovaný podle krajského soudu předčasně posoudil žalobkyní poskytnutý údaj ve formuláři doplňujících údajů jako změnu bydliště, neboť čl. 11 nařízení č. 987/2009 umožňuje vedle bydliště jako střediska zájmů i volbu místa pobytu odlišného od bydliště, kde pobytem se rozumí dočasné bydliště.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně

[7] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že měl žalobkyni lépe poučit a vést k odstranění rozporu v uvedení místa obvyklého bydliště, když ona sama ve formuláři z 16. 6. 2010 změnu deklarovala, když zde vyplnila, že napříště považuje Francii za obvyklé bydliště, tj. střed jejích zájmů. Stěžovatel má za to, že z citace čl. 7 nařízení č. 883/2004 krajským soudem lze dovodit, že soud přistoupil na názor, že tyto nové koordinační předpisy na žalobkyni dopadají, i když se de facto v odůvodnění napadeného rozsudku se souvisejícími žalobními námitkami přímo nevypořádal. Zmíněný článek se 7 podle něj vztahuje na situace, kdy např. osoba vykonává výdělečnou činnost v jiném státě, než v jakém má ona či její rodinní příslušníci bydliště (míněno faktické, nikoli pouze evidované). V případě žalobkyně, kde místo výkonu výdělečné činnosti i místo bydliště u všech rodinných příslušníků splývá, jej tedy nelze aplikovat. Stěžovatel shrnul, že za staré právní úpravy bylo na pojem bydliště pohlíženo vždy přes národní právní úpravy (podmínkou nároku byla existence evidovaného trvalého pobytu), ale od 1. 5. 2010 v důsledku změny koordinačních pravidel (ve smyslu nové definice bydliště v čl. 11 prováděcího nařízení) ztrácí Česká republika prohlášením obvyklého bydliště žalobkyní postavení sekundárně příslušného státu a jediným příslušným státem k poskytování dávky je Francie (bez ohledu na to, že česká právní úprava dávku poskytuje po delší dobu a na základě evidovaného trvalého pobytu posuzované osoby). Institut trvalého pobytu, jak je upraven v českých předpisech, nenahrazuje nynější pojetí bydliště podle unijního práva. Byť se na žalobkyni nařízení č. 883/2004 na základě jeho osobní působnosti vztahuje, nedochází ke kolizi, neboť jediným příslušným státem je Francie, i když z jejího systému již dávky obdobné rodičovskému příspěvku nenáleží. Stěžovatel zdůraznil, že k odnětí dávky došlo pro změnu spočívající v tom, že Česká republika přestala být státem sekundárně příslušným k výplatě dávky. Navrhl zrušení napadeného rozsudku.

[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítla právní názor, podle něhož je změna právní úpravy rozhodnou skutečností zakládající změnu ve smyslu § 52 zákona o státní sociální podpoře. Rovněž poukázala na čl. 87 odst. 8 nařízení č. 887/2004, který vylučuje použitelnost citovaného nařízení vůči dávkám, na něž vznikl nárok za účinnosti předchozích nařízení. Z tohoto pak dovodila nesprávnost právního názoru stěžovatele ohledně nespornosti aplikace daného nařízení na její případ. Tvrdila, že stěžovateli musí být známo, že k 1. 5. 2010 nezměnila obvyklé ani trvalé bydliště, ani neučinila prohlášení o tom, co napříště hodlá za své bydliště považovat. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatele jedná osoba s příslušným právnickým vzděláním, jak vyžaduje § 105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.

[10] Předmětem sporu je otázka, zda má žalobkyně vůči České republice od 1. 5. 2010 nárok na výplatu rodičovského příspěvku za situace, kdy je zde přihlášena k trvalému pobytu, ale celá rodina žije ve Francii (kde její manžel pracuje a ona pobírala dávky v nezaměstnanosti i mateřský a rodičovský příspěvek).

[11] Při přezkoumávání rozhodnutí vychází správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

[12] Skutkově považuje Nejvyšší správní soud za nesporné, že v době původně předpokládané existence nároku na dávku (tj. od 1. 12. 2009, nejméně do 1. 5. 2010) byla žalobkyně státní občankou České republiky, hlášenou k trvalému pobytu na jejím území. Se svou rodinou (manželem a nezletilou dcerou narozenou ve Francii) se dlouhodobě, nejméně od 1. 12. 2009 a minimálně do 1. 5. 2010, zdržovala na adrese ve Francii v Paříži, kde bylo i její výlučné středisko zájmů. Z potvrzení příslušné francouzské instituce vyplynulo, že manžel žalobkyně nepobíral ve Francii žádné rodinné příspěvky od 1. 12. 2009. Žalobkyně byla od 9. 2. do 30. 5. 2009 na mateřské dovolené a z toho titulu pobírala ve Francii sociální dávku ve výši 64,27 EUR denně, poté ještě doplňující rodičovský příspěvek závislý na příjmu příjemce (prestation d´accueil du jeune enfant, tzv. PAJE), v období od 1. 6. do 30. 11. 2009. Dne 16. 7. 2009 podala v České republice žádost o rodičovský příspěvek (rodinnou dávku).

[13] Podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře náleží dávky státní sociální podpory včetně rodičovského příspěvku státnímu občanu České republiky při splnění dalších podmínek tehdy, když on a osoby s ním společně posuzované jsou na území České republiky hlášeny k trvalému pobytu dle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel).

[14] Podle osobního a věcného vymezení se na žalobkyni v době, kdy požádala o přiznání rodičovského příspěvku, vztahovala působnost nařízení č. 1408/71, jež bylo s účinností od 1. 5. 2010 nahrazeno nařízením č. 883/2004 a prováděcím nařízením (dále v textu též „nová nařízení“). Nařízení je obecně pramenem práva Evropské unie, u kterého se presumuje přímý účinek (čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie) a je přímo aplikovatelné správními orgány členského státu i vnitrostátními soudy. Český správní orgán je stejně jako soud povinen vyložit příslušné právní předpisy primárně v souladu s právem Evropské unie a není-li zbytí, i přistoupit k přímé aplikaci unijního ustanovení za neaplikace českého právního předpisu (shodně viz Bobek, M., Bříza, P., Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 505, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 Afs 53/2009 - 63, dostupný stejně jako ostatní zde zmíněná rozhodnutí tohoto soudu na www.nssoud.cz)

[15] Jelikož v řízení před Nejvyšším správním soudem vyvstaly otázky výkladu práva Evropské unie, vznikla mu podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie (dále též „SDEU“). Nejvyšší správní soud tak učinil usnesením č. j. 6 Ads 1/2012 - 38 ze dne 2. 5. 2013, v němž položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžné otázky. Zodpovězeny byly rozsudkem devátého senátu SDEU ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. C-394/13 (dostupným na http://curia.europa.eu). Výklad unijního práva poskytnutý SDEU v odpovědi na předběžné otázky je pro Nejvyšší správní soud i pro ostatní soudy, správní orgány a pochopitelně i účastníky řízení závazný.

[16] Ačkoli správní orgány rozhodovaly o odnětí rodičovského příspěvku žalobkyni od 1. 5. 2010 (data vstupu v účinnost nových nařízení), a takto je tedy nyní vymezen i předmět přezkumu správními soudy, týkaly se položené předběžné otázky i výkladu nařízení předcházejícího, podle něhož byl žalobkyni rodičovský příspěvek od 1. 12. 2009 přiznán, neboť žalobkyně uplatnila argumentaci, podle které má být její nárok nadále posuzován podle původní právní úpravy účinné do 30. 4. 2010, neboť o to, aby se na její případ vztahovala nová nařízení, nepožádala, ani nedošlo ke změně situace, jak to předpokládají přechodná ustanovení nařízení č. 883/2004 (čl. 87 odst. 8).

[17] Soudní dvůr Evropské unie akcentoval ustálenou judikaturou potvrzenou vůdčí zásadu koordinačních nařízení (starého i nových), podle níž účelem úpravy o určení právních předpisů, jež se použijí na pracovníky pohybující se v rámci EU, je, aby dotčené osoby v zásadě podléhaly systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, s cílem zabránit souběhu vnitrostátních předpisů a složitostem, které by z něj mohly vyplynout. Tento princip je vyjádřen v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 (viz zejména rozsudek SDEU ze dne 12. 6. 2012, Hudzinski a Wawrzyniak, C-611/10 a C-612/10, bod 41). Použitím koordinačních pravidel však také může dojít i k tomu, že nárok na dávky v členském státě, kam se žadatel přestěhoval, bude nižší. Podle SDEU však i použití vnitrostátní úpravy, která je z pohledu dávek sociálního zabezpečení méně příznivá, může být v souladu s požadavky primárního unijního práva v oblasti volného pohybu osob (obdobně rozsudek SDEU ze dne 30. 6. 2011, da S. M., C-388/09).

[18] SDEU zcela jednoznačně konstatoval, že v případě žalobkyně jsou rozhodné právní předpisy určeny čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71, podle něhož se použijí právní předpisy státu, kde předtím vykonávala závislou činnost, pokud tam má nadále bydliště, tedy Francie.

[19] Žalobkyně je v postavení tzv. neaktivní osoby, neboť v době, na kterou žádala o přiznání dávky, pečovala o své dítě, tedy nebyla (dočasně) ekonomicky aktivní, a proto nepatřila do žádné ze skupin vyjmenovaných pod písmeny a) až e) čl. 13 odst. 2 citovaného nařízení, podle nichž se určuje aplikovatelné právo. V rozsudku v případě A. K. ze dne 11. 6. 1998, C-275/96 SDEU potvrdil, že se článek 13 odst. 2 písm. f) nařízení vztahuje nejen na osoby, jež přestaly vykonávat povolání definitivně, ale i takové, které tak učinily dočasně, např. právě z důvodu péče o dítě. Aplikovat se v jejich případě má lex loci laboris, tj. právo státu, kde byly předtím zaměstnány, pokud tam mají stále bydliště, popřípadě toho státu, kam své bydliště přesunuly.

[20] Pod pojmem „bydliště“ je přitom třeba podle čl. 1 písm. h) téhož nařízení rozumět obvyklé bydliště, tj. místo, kde dotyčné osoby obvykle bydlí a kde se nachází střed jejich zájmů. Výraz „bydliště“ je autonomním pojmem vlastním unijnímu právu a musí být vykládán i vnitrostátními orgány v souladu s judikaturou SDEU (viz body 28 a 29 rozsudku SDEU ze dne 25. 2. 1999, Swaddling, C-90/97). Podle unijního koordinačního nařízení tedy v době podání žádosti o rodičovský příspěvek nebyla Česká republika státem příslušným, a to ani když české vnitrostátní předpisy žalobkyni tento nárok přiznávaly za dodržení podmínky (formálně) evidovaného bydliště na jejím území. Žalobkyně totiž od počátku uváděla, že žije s celou rodinou ve Francii, kde předtím pracovala, pobírala dávky v nezaměstnanosti, čerpala mateřskou dovolenou i mateřský a rodičovský příspěvek.

[21] Judikatura SDEU dala vzniknout ještě doplňujícímu pravidlu, jež je výjimkou z právě popsaného pravidla základního, že dávky vyplácí pouze příslušný stát. Na základě závěrů přijatých v již zmíněném rozsudku ve věci Hudzinski totiž byla ponechána nepříslušnému členskému státu možnost, aby ve výjimečném případě, kdy je mezi jeho územím a předmětnou situací dána přesná a zvláště úzká vazba (specific and particularly close connecting factors) a za podmínky, že není nepřiměřeně ovlivněna předvídatelnost a účinnost koordinačních pravidel citovaného nařízení, rodinné dávky přece poskytoval. V nyní projednávaném případě však SDEU vyslovil domněnku, že pouhá skutečnost, že se žalobkyně přihlásila k trvalému pobytu v České republice, při doložení skutkových okolností shrnutých v odstavci [12], patrně takovou vazbu zakládat nemůže (konkrétně v případě Hudzinski byla přesná a zvláště úzká vazba nalezena v neomezené daňové povinnosti ohledně příjmů z dočasné práce žadatele, vykonávané na území nepříslušného státu, i s ohledem na to, že požadovaná rodinná dávka byla financována daňovými příjmy tohoto státu).

[22] Soudní dvůr Evropské unie dospěl tedy k závěru, že nařízení č. 1408/71, „zejména jeho článek 13, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byl členský stát považován za stát příslušný k poskytování rodinné dávky určité osobě již z pouhého důvodu, že je tato osoba na území tohoto členského státu hlášena k trvalému pobytu, když ani ona ani její rodinní příslušníci v uvedeném členském státě nepracují ani v něm nemají obvyklé bydliště. Článek 13 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že brání také tomu, aby členský stát, který není ve vztahu k posuzované osobě příslušným státem, poskytoval této osobě rodinné dávky, není-li mezi předmětnou situací a územím prvně uvedeného členského státu dána přesná a zvláště úzká vazba“.

[23] Nyní k samotnému předmětu tohoto řízení. Jelikož článek 11 nařízení č. 883/2004 je ekvivalentem článku 13 nařízení č. 1408/71, platí pravidlo tzv. jediného příslušného státu i podle nové úpravy, platné od 1. 5. 2010. Žalobkyně tedy na základě čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 i nadále podléhá právním předpisům státu bydliště, jak je definováno v čl. 1 písm. j) tohoto nařízení, tj. „bydliště obvyklého“. Výkladové pravidlo k tomuto pojmu poskytuje prováděcí nařízení, pokládající za bydliště střed zájmu dotyčné osoby a uvádějící řadu kritérií vypracovaných původně unijní judikaturou, jež jsou zde kodifikována, jako např. délku a nepřetržitost přítomnosti na území státu, povahu vykonávaných činností, rodinnou situaci a vazby, trvalost bydlení či daňové rezidentství (čl. 11, Prvky pro určení bydliště).

[24] SDEU výslovně uvedl, že nařízením č. 883/2004 nebyla oproti nařízení č. 1408/71 zavedena žádná relevantní změna v ustanoveních týkajících se určování příslušného členského státu a pojmu „bydliště“, takže Česká republika nebyla a není státem příslušným k výplatě rodičovského příspěvku žalobkyni. S ohledem na to již nebylo nutné zaujmout stanovisko k přechodným ustanovením (čl. 87) nařízení č. 883/2004, jejichž aplikace se žalobkyně dovolávala. Výklad, jenž podal SDEU k předběžné otázce týkající se nové úpravy, platné od 1. 5. 2010, lze shrnout tak, že nařízení č. 883/2004 zejména jeho článek 11, „musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byl členský stát považován za stát příslušný k poskytování rodinné dávky určité osobě již z pouhého důvodu, že je tato osoba na území tohoto členského státu hlášena k trvalému pobytu, když ani ona ani její rodinní příslušníci v uvedeném členském státě nepracují ani v něm nemají obvyklé bydliště“.

[25] Nejvyšší správní soud vázán právním názorem Soudního dvora Evropské unie poté posoudil kasační stížnost z hlediska její důvodnosti, přičemž také zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

[26] Z podrobné rekapitulace výkladu rozhodných ustanovení unijních předpisů je zjevné, že rozsudek krajského soudu nemůže obstát. Ačkoli jsou rozhodovací důvody krajského soudu nekoherentní, kuse odůvodněné, a proto i obtížně srozumitelné, lze z odůvodnění napadeného rozsudku seznat, že krajský soud na posuzovaný případ nahlížel právně nesprávně. Krajský soud při svém rozhodování pominul rozhodná přímo aplikovatelná, účinná a závazná ustanovení koordinačních nařízení a chybně dovodil opodstatněnost žalobkyniny žádosti o rodičovský příspěvek ze zákona o státní sociální podpoře. Přikládal sice správně význam kritériu místa výkonu výdělečné činnosti (Francie), avšak konstatoval „sekundární“ příslušnost k výplatě dávek u České republiky, kde byla žalobkyně formálně evidována k pobytu, přestože státem bydliště je třeba rozumět členský stát, kde má osoba centrum svých zájmů. Chybně (nadbytečně) tedy aplikoval koordinační pravidla řešící souběh nároků na rodinné dávky (čl. 68 nařízení č. 1408/71), i když konstantní eurokonformní výklad pojmu „bydliště“ jej měl vést k závěru, že místo (posledního) výkonu povolání i místo bydliště v případě žalobkyně splývalo (obojí se nacházelo ve Francii), takže nárok na rodinné dávky ve více členských státech nevznikl.

[27] Nadto krajský soud nedůvodně zavázal žalovaného k tomu, aby žalobkyni znovu poučil a vedl ji k odstranění domnělého rozporu v uvedení místa jejího bydliště, ačkoli ona po celou dobu správního řízení setrvale uváděla, že žije s celou rodinou ve Francii a nic nenasvědčovalo opaku. Konečně nesprávně opíral své rozhodnutí i o čl. 7 nařízení č. 883/2004, který na situaci žalobkyně nedopadá. Jak správně podotkl stěžovatel v kasační stížnosti, toto ustanovení míří na situace, kdy je bydliště příjemce dávky nebo jeho rodinných příslušníků v jiném než příslušném státě. Pro krajský soud bude v novém řízení závazný právní názor, že Česká republika nebyla podle nařízení č. 1408/71, ani není nyní, podle nových nařízení, státem příslušným k přiznání a výplatě nároku na rodičovský příspěvek žalobkyni. Tento závěr stojí na skutkovém zjištění, že žalobkyně měla v rozhodném období (v tomto řízení tedy od 1. 5. 2010 do 31. 3. 2011) bydliště ve smyslu středu svých zájmů ve Francii.

[28] S krajským soudem lze souhlasit toliko, pokud jde o dílčí závěr, že v průběhu správního řízení nedošlo ke změně, jakou má na mysli § 52 zákona o státní sociální podpoře. Ten váže povinnost správního orgánu nově posoudit nárok na dávku tehdy, došlo-li v období, na něž byla dávka přiznána, ke změně skutečnosti rozhodné pro tento nárok. Na rozdíl od krajského soudu, který měl za to, že pro nedostatečná skutková zjištění ohledně bydliště žalobkyně by byl závěr správního orgánu, že ke změně bydliště došlo, předčasný, neboť bylo rozhodováno na základě „nepřesně vyplněného tiskopisu“, Nejvyšší správní soud tuto konstrukci odmítá ze zcela jiného důvodu. V žalobkynině případě k žádné relevantní změně nedošlo. Konzistentně totiž tvrdila, že žije s rodinou ve Francii. Původně však správní orgán toto kritérium mylně hodnotil jako nevýznamné, a vycházel při přiznání dávky z údaje o trvalém pobytu, jak to považoval podle českých právních předpisů za rozhodné pro vznik nároku na dávku. Ve formuláři pro období od 1. 5. 2010 žalobkyně sama výslovně uvedla Francii jako své obvyklé bydliště, ve smyslu středu jejích zájmů, jak tento pojem definovaly vysvětlivky k příslušné kolonce tiskopisu. Shodná byla i tvrzení v žalobě. Jelikož by při správném výkladu pojmu bydliště českými správními orgány nedošlo k souběhu nároků na dávku z více členských států, nelze změnu spatřovat ani v tom, že od účinnosti nové unijní úpravy je souběh vyloučen a příslušným státem je jedině Francie. Důvodem odnětí dávky nemohla být ani změna unijní právní úpravy, jak se mylně domnívali stěžovatel i správní orgán prvého stupně. Příčinou odnětí dávky žalobkyni je z výše rozebraných důvodů pouze fakt, že jí nikdy nárok na rodičovský příspěvek v České republice neměl být přiznán [§ 53 odst. 2 písm. a) zákona o státní sociální podpoře], jelikož tomu bránila výše citovaná nařízení Evropské unie. S tím souvisí i nemožnost aplikace přechodných ustanovení nových nařízení, kterých se dovolávala žalobkyně, jejichž podmínkou je, že nárok (na rodičovský příspěvek v České republice) žalobkyni podle nařízení č. 1408/71 náležel.

[29] S ohledem na výše podrobně vyložené podmínky pro určení státu výlučně příslušného pro výplatu rodičovského příspěvku žalobkyni, je v souladu se zásadou vázanosti krajského soudu názorem Nejvyššího správního soudu založeným na autoritativním výkladu práva Evropské unie provedeným v této věci SDEU, krajský soud povinen nadále vycházet z toho, že Česká republika nebyla podle starého ani nových koordinačních nařízení státem příslušným k výplatě rodičovského příspěvku žalobkyni. Při novém posouzení důvodnosti žaloby vezme v úvahu i požadavek (formulovaný v odstavci 29 rozsudku SDEU vydaného v této věci) o nutnosti zkoumat, zda není v případě žalobkyně aplikovatelná výjimka tzv. přesné a zvláště úzké vazby žalobkyniny situace k území České republiky jako nepříslušného státu. Jinými slovy, k prolomení závěru, že Francie byla a je jediným státem příslušným k výplatě dávky odpovídající rodičovskému příspěvku, by mohlo dojít pouze tehdy, bylo-li by zjištěno, že mezi Českou republikou a situací žalobkyně lze najít přesnou a zvláště úzkou vazbu, která by odůvodňovala, aby ČR i jako nepříslušný stát dávku poskytovala. Přitom pouze evidovaný trvalý pobyt na adrese v ČR bez dalšího takovou skutečností být nemůže. Krajský soud bude mít v novém řízení příležitost uvážit, zda shromážděná skutková zjištění poskytují dostatečnou oporu pro aplikovatelnost výjimky, nebo zda je namístě zavázat k doplnění skutkových zjištění a jejich následnému vyhodnocení správní orgán.

[30] Nejvyšší správní soud nad rámec nutného odůvodnění dodává, že si je vědom legislativní změny, k níž došlo přijetím zákona č. 336/2011 Sb. od 1. 1. 2012, kdy bylo pro potřeby rozhodování o rodičovském příspěvku redefinováno bydliště (vazbou na § 5 odst. 6 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi), takže trvalý pobyt evidovaný na základě zákona o evidenci obyvatel napříště zcela pozbyl relevantnosti.

[31] Nejvyšší správní soud připouští, že názoru stěžovatelky, že platná právní úprava poskytování sociálních dávek je zejména kvůli přesahům unijního práva nepřehledná a pro adresáta-jednotlivce, který je právním laikem, obtížně uchopitelná, nelze upřít jisté opodstatnění. To však nemůže být důvodem pro rezignaci na nápravu tam, kde došlo při aplikaci práva správními orgány k pochybení, v důsledku něhož byly vyplaceny dávky v rozporu se závaznými právními předpisy.

IV. Závěr a náklady řízení

[32] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věta před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, včetně případných nákladů řízení před SDEU, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2014

JUDr. Petr Průcha
předseda senátu

Právní věta

I. Česká republika nebyla do 1. 5. 2010 [za účinnosti nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství] ani poté [po jeho nahrazení nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení] státem příslušným pro výplatu rodičovského příspěvku svému občanu, jehož obvyklé bydliště ve smyslu středu jeho zájmů bylo v rozhodné době v jiném členském státě EU (kde aktuálně z důvodu péče o dítě přestal pracovat), a to ani když splňoval podmínky stanovené českými právními předpisy pro přiznání této dávky [§ 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, tj. byl hlášen k trvalému pobytu na území ČR].; II. Nepříslušný členský stát může rodinné dávky poskytovat pouze výjimečně, je-li mezi jeho územím a předmětnou situací dána přesná a zvláště úzká vazba a za podmínky, že není nepřiměřeně ovlivněna předvídatelnost a účinnost koordinačních pravidel v nařízení EU [nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství a rovněž nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, jež původní nařízení nahradilo]. Administrativní přihlášení k pobytu takový výjimečný postup neodůvodňuje.

Usnesení ze dne 2. 5. 2013

Plný text

pokračování 6 Ads 1/2012 - 42

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Mgr. K. B., zastoupené Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem, se sídlem [adresa] Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 16. 11. 2010, č. j. MSK 175719/2010, sp. zn. SOC/42073/2010/Zap, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2011, č. j. 38 Ad 2/2011 - 35,

takto:

I. Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládají tyto předběžné otázky:

1. Je třeba vykládat čl. 76 nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství tak, že je za okolností, jaké jsou v této věci, tj. žadatelka i její manžel a dítě žijí ve Francii, manžel tam pracuje, mají tam středobod svých zájmů a žadatelka v plném rozsahu čerpala rodinnou dávku, PAJE - prestation d'accueil du jeune enfant, ve Francii, Česká republika státem příslušným k poskytnutí rodinné dávky – rodičovského příspěvku?

Pokud je odpověď na otázku č. 1 kladná:

2. Je třeba vykládat přechodná ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení tak, že ukládají poskytovat rodinnou dávku Českou republikou po 30. 4. 2010, třebaže příslušnost státu může být od 1. 5. 2010 ovlivněna novou definicí bydliště podanou nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (čl. 22 a násl.)?

Pokud je odpověď na otázku č. 1 záporná:

3. Je třeba vykládat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (zejména čl. 87) tak, že je za okolností, jaké jsou v projednávané věci, Česká republika od 1. 5. 2010 příslušným státem k poskytování rodinné dávky?

II. Řízení se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce.
Odůvodnění:

Skutkový základ sporu, řízení předcházející položení předběžných otázek

[1] Žalobkyně je občanka České republiky, matka nezl. dcery P. S., narozené dne X v Paříži ve Francii. Místo pobytu nezletilé dcery, manžela žalobkyně i žalobkyně v rozhodné době (tedy od 1. 12. 2009 do 31. 3. 2011) bylo a stále je ve Francii, na adrese P., ulice L., č. 9. Žalobkyně ve Francii měla nárok na dávky v nezaměstnanosti, zdravotní pojištění celé rodiny je ve Francii, manžel vykonává výdělečnou činnost ve Francii a bydliště celé rodiny je ve Francii. Žalobkyně pobírala ve Francii mateřský příspěvek a poté i doplňující rodičovský příspěvek. V nyní posuzované věci se jedná o nárok žalobkyně na rodičovskou dávku – rodičovský příspěvek po vyčerpání obdobné dávky ve Francii vůči České republice.

[2] Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2010 Úřad práce v Ostravě rozhodl o poskytnutí dávky státní sociální podpory – rodičovského příspěvku žalobkyni ve výši 11 400 Kč měsíčně ode dne 1. 12. 2009. Dne 13. 7. 2010 bylo zahájeno další řízení ve věci dávek státní sociální podpory s tím, že podle nařízení č. 883/2004, ve znění pozdějších předpisů je státem příslušným k výplatě dávek ten, ve kterém osoby společně posuzované bydlí, přičemž bydlištěm se rozumí místo, v němž se soustřeďují zájmy oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných. Podle žalovaného měl být nárok žalobkyně na dávku k datu 1. 5. 2010 nově posouzen, neboť z jí doložených podkladů bylo zjištěno, že střed zájmů její rodiny je ve Francii. Příslušný správní orgán, Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor sociálních věcí, jehož pravomoci přešly na Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“), svým rozhodnutím ze dne 16. 11. 2010, č. j. MSK 175719/2010, sp. zn. SOC/42073/2010/Zap 701 S15, potvrdil rozhodnutí o odejmutí dávky státní sociální podpory – rodičovský příspěvek ode dne 1. května 2010 s odůvodněním, že žalobkyně má nárok na podporu v nezaměstnanosti v jiném státě Evropské unie (Francii), v tomtéž státě její manžel jako společně posuzovaná osoba vykonává výdělečnou činnost a zároveň žalobkyně i její rodina považují Francii za střed svého zájmu. Podle sdělení žalobkyně v průběhu řízení před předkládajícím soudem Úřad práce 3. 12. 2012 zahájil s žalobkyní řízení o vrácení přeplatku za období od 1. 12. 2009 do 31. 3. 2011, neboť žalobkyni nárok na českou dávku – rodičovský příspěvek vůbec nevznikl, s odkazem na to, že od samého počátku, tedy ode dne uplatnění žádosti o rodičovský příspěvek, byl střed zájmů její rodiny ve Francii, a to proto, že veškeré písemnosti byly žalobkyni doručovány do Francie, ve Francii měla nárok na dávky v nezaměstnanosti, celá rodina je zdravotně pojištěna ve Francii, manžel vykonává výdělečnou činnost ve Francii a bydliště celé rodiny bylo ve Francii.

[3] Žalovaný vycházel při svém rozhodování z toho, že žalobkyně i její manžel, který je otcem jejich společného dítěte, mají sice evidenční adresu bydliště v České republice v O., ona na adrese J. B., č. p. [č.p.], č. orient. 11 a on na adrese V., č. p. [č.p.], č. orient. 18, avšak skutečné, obvyklé bydliště ve smyslu příslušných předpisů práva EU má žalobkyně i její rodina ve Francii.

[4] Mezi žalobkyní a žalovaným byla v řízení jak před krajským soudem, tak před předkládajícím soudem sporná otázka, zda žalobkyni vůbec vznikl k 1. 12. 2009 nárok na dávku státní sociální podpory – rodičovský příspěvek podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), ačkoli pobývá v jiném členském státě EU, a zda má na případnou existenci tohoto nároku vliv nová právní úprava v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“). Podle původního rozhodnutí žalovaného v době účinnosti předchozí koordinační úpravy, tedy nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení č. 1408/71“), byla Francie primárním státem k výplatě dávek a Česká republika byla v postavení státu sekundárně příslušného. S účinností k 1. 5. 2010 však došlo ke změně koordinačních pravidel a k nové interpretaci obvyklého bydliště, kdy prohlášením o obvyklém bydlišti ve Francii ztratila pro žalobkyni Česká republika postavení sekundárně příslušného státu a jediným státem příslušným k poskytování dávky zůstala Francie, a to bez ohledu na to, že česká právní úprava dávky – rodičovského příspěvku přiznává tuto dávku na delší období než francouzská právní úprava. Institut trvalého pobytu, jak je upraven v právním řádu České republiky, nenahrazuje nynější institut bydliště v rámci EU. Jediným státem příslušným k výplatě dávky je Francie, kde tuto dávku žalobkyně pobírala, byť z tohoto systému žalobkyni již dávka obdobná rodičovskému příspěvku nenáleží.

[5] Podle žalobkyně není změna právní úpravy rozhodnou skutečností, která by v její věci měla vliv na zánik nároku na dávku ve smyslu příslušných evropských koordinačních pravidel. Nová právní úprava výslovně vylučuje svou použitelnost na dávky, na které vznikl nárok za účinnosti nařízení předchozích (čl. 87 odst. 8 nařízení č. 883/2004). Pro nárok žalobkyně tedy není možno použít nová koordinační pravidla, neboť se na její nárok vztahují pravidla předchozí.

[6] Žalovaný zastává názor, že podle nařízení č. 883/2004 ve znění pozdějších předpisů je státem příslušným k výplatě dávek ten, ve kterém osoby společně posuzované bydlí, přičemž bydlištěm se rozumí místo, v němž se soustřeďují zájmy oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných. Nárok žalobkyně na dávku měl být k datu 1. 5. 2010 nově posouzen, neboť z jí doložených podkladů bylo zjištěno, že střed zájmů její rodiny je ve Francii.

[7] Předkládající soud považuje za skutkově jednoznačné, že žalobkyně byla v rozhodné době na území České republiky hlášena k trvalému pobytu podle zvláštního právního předpisu a byla státní občankou České republiky. Žalobkyně se se svou rodinou, kterou tvoří její dítě, které se narodilo ve Francii, a její manžel, který je otcem tohoto dítěte, zdržuje na adrese ve Francii v Paříži, kde je i její výlučné středisko zájmů.

[8] Z potvrzení Ústavu sociálního zabezpečení v Paříži, které si příslušný orgán státní sociální podpory vyžádal, vyplývá, že manžel žalobkyně nepobíral ve Francii žádné rodinné příspěvky od 1. 12. 2009. Žalobkyně byla v období od 9. 2. 2009 do 30. 5. 2009 na mateřské dovolené a z toho titulu pobírala ve Francii tomu odpovídající sociální dávku ve výši 64.27 EUR denně, celkem tedy 7133.97 EUR za celé období. Poté žalobkyně pobírala ve Francii doplňující rodičovský příspěvek závislý na příjmu příjemce (tzv. PAJE) v období od 1. 6. 2009 do 30. 11. 2009.

Použitelné vnitrostátní právo

[9] Předkládající soud se nejprve zabýval charakterem posuzované dávky, tedy rodičovského příspěvku, a sporné podmínky jejího přiznání, a to podmínky spočívající v tom, že oprávněná osoba byla na území České republiky hlášena k trvalému pobytu podle zvláštního právního předpisu (zákona o evidenci obyvatel), pokud je státní občankou České republiky. Rodičovský příspěvek byl k rozhodnému datu dávkou, na kterou měl nárok rodič, který osobně celodenně a řádně pečoval o dítě, které je nejmladší v rodině a nedosáhlo dvou let věku.

[10] V České republice je od roku 1995 problematika rodinných dávek, tedy i rodičovského příspěvku, upravena zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Jednalo se o nový systém zabezpečující podporu rodin s dětmi ze strany státu, tvořený dávkami poskytovanými adresně v závislosti na výši příjmu rodiny i plošně bez závislosti na výši příjmu. Podle důvodové zprávy k zákonu „jednotlivé systémy státní podpory rodin v různých zemích mají často hluboké historické kořeny a vzájemně se v některých případech výrazně odlišují. To naznačuje, že volba nového systému v naší zemi musí rovněž vycházet z historických a teritoriálních souvislostí a k zahraničním zkušenostem musí přihlížet zejména v zájmu dosažení srovnatelné hodnoty podpory rodin a srovnatelných základních forem, z nichž se nový systém bude skládat. To se týká i technické a organizační stránky nového systému. V evropských státech se dlouhodobě uplatňuje zájem postupně harmonizovat cíle v oblasti podpory rodin v jednotlivých zemích, a to s ohledem na mobilitu pracovních sil a migraci. … Pro jejich poskytování nebude rozhodná státní příslušnost těchto osob, nýbrž místo jejich trvalého pobytu. Místem trvalého pobytu je místo, kde je fyzická osoba hlášena k takovému pobytu podle § 4 odst. 1 zákona č.135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů. Tato podmínka se bude vyžadovat i u cizinců, kteří pokud v České republice pobývají dlouhodobě nebo trvale, mají podle § 19 odst. 3 zákona č.123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, stejnou povinnost. Takovou striktní úpravu vyžaduje skutečnost, že jde o státní dávky, které mohou být poskytovány ve značném rozsahu a jiné řešení (např. jen podle místa, kde se osoby zdržují) by mohlo vést k jejich zneužívání.“ V citovaném zákoně byla tedy jednoznačně a dle odůvodněného a vysvětleného stanoviska zákonodárce zvolena jako podmínka vyplácení rodičovského příspěvku skutečnost, že oprávněná osoba je hlášena k pobytu na území České republiky dle příslušného zákona o hlášení a evidenci pobytu občanů.

[11] Podle § 3 a § 31 odst. 1, druhá věta zákona o státní sociální podpoře ve znění k datu vydání napadeného správního rozhodnutí rodičovská dávka náleží fyzické osobě, jestliže je na území České republiky hlášena k trvalému pobytu podle § 10 a § 10a zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel).

[12] Teprve zákonem č. 366/2011 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2012, tedy až po vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí, se pro výplatu rodičovského příspěvku vyžaduje, aby celá rodina měla bydliště na území České republiky podle definice § 5 odst. 6 zákona o hmotné nouzi: „Osoba má bydliště na území České republiky, zejména pokud se zde dlouhodobě zdržuje, vykonává zde výdělečnou činnost, žije zde s rodinou, plní zde povinnou školní docházku nebo se zde soustavně připravuje na budoucí povolání, popřípadě existují jiné významné důvody, zájmy či aktivity, jejichž vzájemná souvislost dokládá sepětí této osoby s Českou republikou.“

[13] Podle právních předpisů účinných v České republice ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí žalobkyně jako oprávněná osoba tuto zákonem stanovenou podmínku potřebnou k přiznání dávky – rodičovského příspěvku splňovala, tedy měla úředně evidované bydliště na adrese v České republice. Takto evidovaná adresa pobytu žalobkyně však nesplňovala žádnou z podmínek, které právo EU předpokládá pro to, aby určitá adresa byla považována za adresu obvyklého bydliště či pobytu příslušné osoby a její rodiny.

[14] Právním předpisem, který upravuje problematiku trvalého pobytu, je zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona je místem trvalého pobytu adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v registru obyvatel, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Zákon je formulován tak, že osoba není povinna mít jako místo trvalého pobytu adresu, na níž se zdržuje či k níž fakticky má bližší vztah. Proto i konstantní judikatura a doktrína vychází ze závěru, že adresa trvalého pobytu má pouze evidenční charakter, „ místo ohlášeného pobytu leckdy není místem skutečného bydliště" (viz Pavlíček, V. - Hřebejk, J. - Knapp, V. - Kostečka, J. - Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl.: Práva a svobody, Linde a.s., Praha 1995, str. 136; srov. např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/02 ze dne 30. 10. 2002).

Použitelné právo Evropské unie

[15] Podle čl. 1 písm. z) nařízení č. 883/2004 jsou rodinnou dávkou všechny věcné nebo peněžité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů. Typickou rodinnou dávkou v Evropské unii je přídavek na dítě, zpravidla financovaný mimo pojistné systémy. V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie a se stanoviskem Evropské komise mezi rodinné dávky v České republice vedle přídavku na dítě patří i rodičovský příspěvek.

[16] Podle odůvodnění nařízení č. 883/2004 je při realizaci koordinace rodinných dávek třeba přihlížet k tomu, že „rodinné dávky jsou velmi rozmanité“ (bod 34). Základním účelem koordinace v oblasti rodinných dávek tedy není určení, který stát je výlučně příslušen, ale stanovení přednosti v případě souběhu dávek v několika členských zemích; to potvrzuje obsah bodu 35 odůvodnění nařízení, který poukazuje na to, že pro vyloučení neodůvodněného souběhu dávek je třeba „stanovit pravidla přednosti v případě souběhu nároků na rodinné dávky podle právních předpisů příslušného členského státu s nároky na rodinné dávky podle právních předpisů členského státu bydliště rodinných příslušníků.“ Žalobkyně v rozhodné době, tedy od 1. 12. 2009, měla se svou rodinou hlavní středisko zájmu ve Francii, které je jejím místem reálného pobytu i bydliště. Citované nařízení však ve své kapitole 8 připouští, že osoba má nárok na rodinné dávky jak podle místa svého pobytu, tak i podle místa, které členský stát považuje za bydliště oprávněné osoby, přičemž účelem koordinace je stanovit pravidla přednosti v případě souběhu dávek poskytovaných ze stejného důvodu (čl. 68 nařízení č. 883/2004). V nařízení č. 883/2004 je převzata a upřesněna úprava předchozího nařízení č. 1408/71, které se rovněž v oblasti rodinných dávek zaměřovalo na stanovení pravidel přednosti v případě jejich souběhu.

[17] Obě nařízení, jak aktuálně účinné nařízení č. 883/2004, tak i dřívější nařízení č. 1408/71, obsahují shodné obecné pravidlo: „Osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu.“ ; v nařízení č. 883/2004 vyjádřené v čl. 11, v nařízení č. 1408/71 v čl. 13. Jak již však bylo výše uvedeno, na zvláštní úpravu nařízení v části upravující rodinné dávky se toto pravidlo nevztahuje, neboť speciální úprava koordinace rodinných dávek v obou nařízeních vychází z toho, že různorodé rodinné dávky jsou vázány na místo pracoviště, místo pobytu i místo bydliště a mohou být přiznávány členskými státy velmi různě, jak dle bydliště dítěte, tak dle místa pracoviště rodičů, a proto není možno určit jediný příslušný členský stát. To potvrzuje i judikatura Soudního dvora EU ve vztahu k nařízení č. 1408/71. Základní interpretační směrnicí zůstává primární právo, které stanoví, že migrující pracovníci ani jejich rodinní příslušníci nesmějí ztratit své nároky na dávky sociálního zabezpečení ani jim nesmí být snížena částka těchto dávek z důvodu, že využili právo na volný pohyb, které jim právo EU přiznává (Nemec, C-205/05 z 9. 11. 2006). Podle výše citovaného pravidla sice podléhá osoba zaměstnaná na území jiného členského státu právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu, nicméně státu bydliště nemá být tímto nařízením bráněno v tom, aby této osobě přiznal nárok na rodinné přídavky podle svých právních předpisů (Bosman, C–352/06, Christine Dodl a P. O. proti Tiroler Gebietskrankenkasse, C-543/03).

[18] Předkládající soud v této věci tedy dospěl k závěru, že právo EU nechává členským státům poměrně rozsáhlou volnost právní úpravy rodinných dávek a pouze řeší situace souběhu totožné dávky ve více státech EU. V případě českého rodičovského příspěvku v rozhodné době Česká republika navázala nárok na rodičovský příspěvek na podmínku, že na jejím území byla osoba hlášena k trvalému pobytu. S ohledem na výše rekapitulovaný skutkový stav je zřejmé, že žalobkyně v rozhodné době sice žádnou rodičovskou dávku ve Francii nepobírala, avšak předtím než požádala o rodičovskou dávku v České republice, tak ji čerpala podle francouzských předpisů. O českou rodičovskou dávku požádala žalobkyně teprve poté, kdy jí nárok na tuto dávku podle francouzských předpisů již skončil, pravděpodobně s ohledem na věk dítěte a délku čerpání. Teprve po vyčerpání nároku na dávku v místě svého skutečného bydliště ve Francii se tedy žalobkyně obrátila na Českou republiku jako na místo svého evidovaného bydliště. Případ žalobkyně se odlišuje od případů dosud posuzovaných Soudním dvorem a zmíněných výše (v bodě 17), neboť žalobkyně ve Francii má bydliště, pobírala tam i rodičovské dávky a dávku v nezaměstnanosti. Její manžel tam pracuje i bydlí, rovněž jejich společné dítě ve Francii s nimi bydlí. Jediné, co žalobkyni i jejího manžela v posuzované době vázalo k České republice, bylo to, že má na adrese v České republice evidován trvalý pobyt. Výše citované rozsudky Soudního dvora EU řešily situaci, kdy posuzovaná rodina měla na území dvou států své zájmy, např. pracoviště bylo v jiném státě než bydliště apod. V tomto případě však veškeré zájmy žalobkyně i její rodiny byly v rozhodné době podle výše uvedených skutkových zjištění spojeny jen s Francií.

[19] Příslušný správní orgán, který o poskytnutí dávky v České republice rozhoduje, shledává nesprávným vyplácet rodičovský přídavek podle evidovaného bydliště v České republice, když má příslušná osoby skutečné bydliště v jiném členském státě EU, neboť to shledává rozporné s právem EU. I z výše popsaného legislativního vývoje plyne, že si této skutečnosti Česká republika vědoma byla, neboť od 1. 1. 2012 již legislativa váže nárok na rodinný přídavek na skutečné bydliště, nikoli na bydliště evidované.

Rozbor předkládaných předběžných otázek

[20] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejdříve vyjádřit své přesvědčení, že předběžné otázky pokládá v souladu s povinnostmi, které mu ukládá čl. 267 třetí pododstavec Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť je soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky. Činí tak v situaci, kdy zákonodárce provedl právní úpravu vykládaného ustanovení tak, že nyní již podle názoru Nejvyššího správního soudu otázku nároku na rodičovský příspěvek řeší způsobem lépe přizpůsobeným tradicím koordinace sociálního zabezpečení v Evropské unii, nicméně předkládající soud je povinen rozhodnout podle právní úpravy dřívější, kterou výše popsal. Nejvyšší správní soud je pak konfrontován s postupem vnitrostátního správního orgánu (žalovaného), který dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na rodinnou dávku – rodičovský příspěvek vůbec nevznikl, neboť středisko zájmů její rodiny bylo ode dne uplatnění žádosti ve Francii, nikoli v České republice.

K otázce č. 1

[21] Podstata první otázky spočívá v tom, zda za okolností, jaké jsou v této věci, tj. žadatelka i její manžel a dítě žijí ve Francii, manžel tam pracuje, mají tam středobod svých zájmů a žadatelka v plném rozsahu čerpala rodinnou dávku - PAJE ve Francii, je Česká republika státem příslušným k poskytnutí obdobné rodinné dávky – rodičovského příspěvku (při péči o dítě do dvou let).

[22] Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře podmiňuje poskytnutí dávek fyzickým osobám přihlášeným k trvalému pobytu na území České republiky.

[23] Institut přihlášení k trvalému pobytu je v právním řádu České republiky chápán jako formální postup, kterým je na základě prohlášení osoby a doložení zákonem stanovených dokladů zanesen údaj o místě pobytu osoby ve státem vedené evidenci. Místo trvalého pobytu si může osoba zvolit, zákon stanoví, že je to zpravidla tam, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Není však stanovena povinnost, aby místo evidovaného trvalého pobytu odpovídalo středobodu zájmu určitelného na základě všech dostupných a významných informací.

[24] Oproti bydlišti v evropském významu, pro jehož vymezení je důležitý materiální aspekt (faktický stav), převažoval v rozhodné době v případě národního práva aspekt formální – zápis do státem vedené evidence. Tím dochází k významovému rozdělení obou pojmů – místo trvalého pobytu je totiž „místem, ve kterém se soustřeďují zájmy osoby,“ pouze v případě, že je naplněn i materiální aspekt a osoba má v místě trvalého pobytu i své bydliště. Pokud není materiální aspekt bydliště naplněn, je místo trvalého pobytu pouze záznamem v evidenci, který nemá vypovídající hodnotu a neodpovídá skutečnému bydlišti. Dle popsaných skutkových okolností případu tato situace nastala i v případě žalobkyně.

[25] Zásadní v posuzované věci je však také skutečnost, zda za situace, kdy již žalobkyně, která má se svou rodinou střed svých zájmů ve Francii a která v plném rozsahu podle francouzských předpisů čerpala rodinnou dávku – rodičovský příspěvek, je ještě oprávněna znovu v České republice tuto rodinnou dávku čerpat, a to s využitím skutečnosti, že je na tuto dávku nárok v České republice po dobu delší než ve Francii a že český zákon v rozhodné době vázal tuto dávku na evidovaný trvalý pobyt, nikoli na bydliště či pobyt ve smyslu nařízení č. 1408/71.

[26] Předkládající soud své pochyby o příslušnosti České republiky k poskytnutí dávky žalobkyni odvozuje rovněž z argumentů uvedených v materiálu zpracovaného v rámci trESS, Think Tank Report on residence z roku 2008, zabývajícího se vztahem bydliště a svobodného pohybu osob (dostupného na: http://www.tress-network.org/EUROPEAN%20RESOURCES/ EUROPEANREPORT/ThinkTank_Residence.pdf), který mimo jiné (na str. 18) uvádí: „Může se také stát, že právní předpisy státu bydliště, které jsou označeny jako aplikovatelné, podmiňují vznik nároku na dávky získáním legálního pobytu na území. Ani tady nařízení nestanoví zvláštní pravidla pro tento případ. Ve skutečnosti právní pojem bydliště - tj. bydliště v souladu s vnitrostátními imigračními pravidly harmonizovanými evropskými právními předpisy včetně směrnice 2004/38 - zcela chybí v nařízení, které přijalo faktický koncept bydliště. Avšak takové podmínky je třeba posuzovat v souladu s obecným rámcem rovného zacházení a volného pohybu; takové podmínky mají podle definice vliv pouze na cizí státní příslušníky a mohou být použity pouze v případech objektivně odůvodněných a způsobem přiměřeným sledovanému cíli.“

K otázce č. 2

[27] Předkládající soud je dále toho názoru, že pokud bude shledána Česká republika příslušnou pro poskytnutí rodinné dávky, pak je sporné, zda je tato příslušnost dána i po 1. 5. 2010 s ohledem na novou úpravu bydliště v prováděcím nařízení č. 987/2009. Tuto pochybnost vyjádřil zejména žalovaný správní orgán, který k věci uvedl, že v době účinnosti předchozí koordinační úpravy (nařízení č. 1408/71) byla Francie primárním státem k výplatě dávek a Česká republika byla v postavení státu sekundárně příslušného. S účinností k 1. 5. 2010 však došlo ke změně koordinačních pravidel a k nové interpretaci obvyklého bydliště, kdy prohlášením o obvyklém bydlišti ve Francii ztratila Česká republika postavení sekundárně příslušného státu a jediným státem příslušným k poskytování dávky zůstala Francie, a to bez ohledu na to, že česká právní úprava nárok na dávku – rodičovský příspěvek přiznává na delší období než francouzská právní úprava. Institut trvalého pobytu, jak je upraven v právním řádu České republiky, nenahrazuje nynější institut bydliště v rámci EU. Jediným státem příslušným k výplatě dávky je Francie, byť z tohoto systému žalobkyni již dávka obdobná rodičovskému příspěvku nenáleží.

[28] Překládající soud tedy zejména s ohledem na argumentaci žalovaného uvedenou v řízení před krajským soudem považuje i tuto otázku za spornou. A to i přes to, že žalovaný následně dospěl k závěru, že i za účinnosti původní koordinační úpravy žalobkyni nárok na rodičovský příspěvek nevznikl.

K otázce č. 3

[29] Pokud by k první otázce předkládajícího soudu dospěl Soudní dvůr Evropské unie k závěru, že podle nařízení č. 1408/71 nebyla Česká republika příslušná k poskytnutí rodinné dávky – rodičovského příspěvku, je třeba vyjasnit, zda ani za účinnosti nového nařízení č. 883/2004 nedošlo k žádné změně a zda ani za účinnosti nového nařízení č. 883/2004 není Česká republika příslušným státem k poskytování rodinné dávky.

[30] Předkládající soud by mohl dovodit závěr, že nová úprava spíše jednoznačněji upravila definování bydliště a nerozšířila žalobkyni možnost žádat tutéž dávku v České republice, avšak ani řešení třetí otázky nelze pokládat za zjevné a nepochybné, takže nejde o acte clair. Tím spíše, že se jedná o otázku, která je mezi stranami sporu sporná a dosud ani nebyla předmětem rozhodování Soudního dvora ES, nejedná se tedy ani o acte éclairé.

Přerušení řízení před Nejvyšším správním soudem

[31] V návaznosti na položení předběžných otázek pak Nejvyšší správní soud dle § 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 303/2011 Sb., přerušil řízení. Poté, co Soudní dvůr o předložených otázkách rozhodne, bude v řízení pokračovat (§ 48 odst. 5 cit. zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 303/2011 Sb.).

V Brně dne 2. května 2013

JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu

Právní věta

Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládají následující předběžné otázky:
1. Je třeba vykládat čl. 76 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství tak, že je za okolností, jaké jsou v této věci, tj. žadatelka i její manžel a dítě žijí ve Francii, manžel tam pracuje, mají tam středobod svých zájmů a žadatelka v plném rozsahu čerpala rodinnou dávku, PAJE - prestation d'accueil du jeune enfant, ve Francii, Česká republika státem příslušným k poskytnutí rodinné dávky – rodičovského příspěvku? Pokud je odpověď na otázku č. 1 kladná:; 2. Je třeba vykládat přechodná ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení tak, že ukládají poskytovat rodinnou dávku Českou republikou po 30. 4. 2010, třebaže příslušnost státu může být od 1. 5. 2010 ovlivněna novou definicí bydliště podanou nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (čl. 22 a násl.)? Pokud je odpověď na otázku č. 1 záporná:; 3. Je třeba vykládat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (zejména čl. 87) tak, že je za okolností, jaké jsou v projednávané věci, Česká republika od 1. 5. 2010 příslušným státem k poskytování rodinné dávky?

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací