6 As 24/2021

Plný text

6 As 24/2021 - 39
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. L. Č., zastoupený JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem [adresa] Jihlava, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem [adresa] Praha 1, za účasti: K. B., týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018, č. j. MHMP 182504/2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, č. j. 4 A 12/201863,

takto:

I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu
[1] Úřad městské části PrahaPetrovice (dále též „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 15. 11. 2017, č. j. 1708/2017 MCPPET, zastavil řízení o přestupku proti občanskému soužití, zahájené na základě návrhu žalobce ze dne 30. 6. 2017. Důvodem zastavení bylo nedostavení žalobce k ústnímu jednání bez náležité omluvy a bez důležitého důvodu, přestože byl řádně a včas k jednání předvolán [§ 76 odst. 1 písm. j) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích]. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal, že řízení o přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, nebylo možno zastavit dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť se nejednalo o přestupek návrhový, a žalobce tedy nemohl být navrhovatelem. Žalobce rovněž tvrdil, že prvostupňový správní orgán vedl řízení dle nesprávné procesní normy (zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), a teprve po upozornění pokračoval v řízení podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, aniž původní řízení zastavil, anebo poučil účastníky o pokračování řízení dle jiné procesní normy. Žalobce dále uvedl, že k ústnímu jednání před prvostupňovým orgánem nebyl řádně a včas předvolán, neboť mu předvolání nebylo doručeno do jeho datové schránky.
[3] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Podrobně se zabýval otázkou, jaká právní úprava měla být na daný případ aplikována, a uzavřel, že z hlediska hmotného práva bylo třeba aplikovat pozdější (pro obviněného příznivější) právní úpravu, tedy zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, zatímco z procesního hlediska byl rozhodnou právní úpravou zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, za jehož účinnosti bylo řízení zahájeno na základě žalobcova návrhu. Žalobce měl proto postavení navrhovatele v návrhovém řízení o přestupku, přestože pozdější právní úprava již návrhové přestupkové řízení nezná. Postup správních orgánů tak městský soud shledal v souladu s právní úpravou. Přestože prvostupňový správní orgán zpočátku chybně považoval za rozhodnou procesní úpravu zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dle městského soudu bylo toto pochybení v průběhu řízení napraveno a žalobce byl správně poučen o tom, že má v řízení postavení navrhovatele ve smyslu § 72 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Městský soud proto odmítl žalobcovy námitky, že prvostupňový správní orgán měl řízení zastavit z důvodu užití chybné právní úpravy a že účastníky nepoučil o pokračování řízení dle jiné procesní normy.
[4] Nedoručení předvolání k ústnímu jednání ve správním řízení do žalobcovy datové schránky městský soud sice považoval za vadu řízení, která však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (na zastavení přestupkového řízení z důvodu nedostavení navrhovatele k ústnímu jednání). Městský soud tento závěr odůvodnil skutečností, že žalobce se s předvoláním k jednání prokazatelně seznámil nejpozději dne 2. 11. 2017 během nahlížení do správního spisu.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž poukázal na procesní vadu, k níž došlo v řízení před městským soudem a která dle jeho názoru měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Stěžovatel namítal, že ze strany soudu nebyla zachována lhůta pro předvolání k ústnímu jednání v délce 10 dnů před konáním jednání, jak zákon předpokládá v § 49 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel proto očekával, že věci bude nařízeno nové jednání, při němž bude moci rozvinout právní argumentaci k jednotlivým žalobním bodům a uvést další rozhodné skutečnosti. Městský soud však v rozporu se zákonem projednal věc v jeho nepřítomnosti.
[6] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením městského soudu stran učiněné změny procesní úpravy, dle které v řízení postupoval prvostupňový správní orgán. Stěžovatel se domníval, že prvostupňový správní orgán měl zastavit řízení vedené z moci úřední (zahájené dne 7. 7. 2017) pro překážku litispendence, neboť v téže věci již bylo zahájeno řízení na návrh stěžovatele dne 30. 6. 2017. K tomu stěžovatel odkázal na správní spis vedený pod sp. zn. RP 307/2017. Stěžovatel uvedl, že prvostupňový správní orgán nebyl oprávněn pokračovat v řízení na základě „přepnutí“ do režimu odlišné procesní normy, a řízení vedené z moci úřední zastavit pro nedostavení se k ústnímu jednání, s čímž se pojí uložená povinnost uhradit náklady řízení. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že prvostupňový správní orgán nevyrozuměl o změně procesního postavení osobu obviněnou. Ústní jednání se tak nemělo vůbec konat, neboť v řízení absentovala osoba v procesním postavení obviněného.
[7] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením městského soudu v otázce poskytnutí dostatečné lhůty pro zajištění právní pomoci a poskytnutí dostatku času k zajištění stěžovatelovy účasti na ústním jednání před prvostupňovým orgánem dne 6. 11. 2017. Pokud se stěžovatel dle městského soudu seznámil s předvoláním dne 2. 11. 2017, nebyla dodržena pětidenní lhůta dle § 49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a stěžovatel tak ve skutečnosti měl k přípravě na jednání pouze jeden celý pracovní den, což je dle jeho názoru doba nepřiměřeně krátká.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že se ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, a navrhl kasační stížnost zamítnout.
[9] Osoba zúčastněná na řízení práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitku procesní vady, k níž došlo v řízení před městským soudem a která měla dle jeho názoru za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť nebyla zachována lhůta pro předvolání k jednání v délce 10 dnů před konáním jednání, jak upravuje § 49 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však 10 dnů; kratší čas k přípravě lze stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny. Podle odst. 3 téhož ustanovení zákona neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsouli důvody pro odročení podle § 50.
[12] V souzeném případě Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého soudního spisu ověřil, že v řízení před městským soudem skutečně nebyla dodržena zákonem stanovená doba, jež se poskytuje účastníkům řízení pro přípravu k projednání věci samé při nařízeném jednání. Městský soud nařídil ústní jednání ve věci na den 27. 11. 2020, k němuž stěžovatele předvolal písemností doručenou mu systémem datových schránek dne 19. 11. 2020. K doručení písemnosti stěžovateli do datové schránky došlo dne 11. 11. 2020. Ačkoliv tedy městský soud v souzené věci doručoval předvolání k jednání stěžovateli s dostatečným předstihem, doba dle § 49 odst. 1 s. ř. s. nebyla zachována, neboť stěžovatel měl na přípravu k jednání 7 dnů (namísto 10 dnů). Ze zvukového záznamu pořízeného z jednání u městského soudu pak vyplynulo, že městský soud v úvodu jednání bez dalšího konstatoval, že stěžovatel se k jednání nedostavil, a následně vyhlásil usnesení, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Učinil tak, aniž ověřoval a hodnotil, zda byl stěžovatel k jednání řádně předvolán ve smyslu § 49 odst. 1 a 3 s. ř. s.
[13] V dřívějších rozsudcích ze dne 31. 5. 2004, č. j. 7 Ads 41/200350, č. 323/2004 Sb. NSS, a ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 As 199/201639, Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že nedodržíli krajský soud zákonem stanovenou nejkratší dobu pro přípravu k projednání věci samé na jednání (§ 49 odst. 1 s. ř. s.) a zároveň účastníci výslovně neuvedli, že je poskytnutá lhůta dostačující, musí soud odročit jednání podle § 50 s. ř. s. za účelem poskytnutí dostatečné doby k přípravě. V opačném případě zatíží své rozhodnutí vadou s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[14] Při předběžném posouzení této věci dospěl šestý senát k názoru odlišnému od shora uvedených rozsudků. Dle názoru šestého senátu striktní a paušální pojímání následků nedodržení desetidenní doby pro přípravu na jednání, které dovodila dřívější judikatura, nemá opodstatnění. Věc proto v souladu s § 17 odst. 1 větou první s. ř. s. postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[15] Rozšířený senát v usnesení ze dne 4. 10. 2023, č. j. 6 As 24/202130, vyslovil závěr, že smyslem a účelem doby pro přípravu k projednání věci samé na jednání je umožnit účastníkům řízení účinnou ochranu veřejných subjektivních práv v řízení před soudem. Účastníkům je tak poskytován časový prostor, v němž může shromáždit argumenty a podklady svědčící v jeho prospěch, připravit se na pravděpodobné argumenty a podklady jiných aktérů řízení a celkově připravit svou procesní strategii pro jednání před soudem. To však dle rozšířeného senátu neznamená, že porušením tohoto pravidla dochází vždy a bez dalšího ke znemožnění účinné ochrany práv toho, vůči němuž k porušení došlo. To závisí na konkrétních okolnostech věci, které je třeba zkoumat a následně posoudit, zda dotyčná vada řízení mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. „Tyto konkrétní okolnosti nelze předem abstraktně definovat, avšak přesto lze označit určité typické rysy, podle nichž lze o možnosti následku v podobě nezákonného rozhodnutí o věci samé uvažovat. Jedním z nich je míra nedodržení doby na přípravu – v čím větší míře dodržena nebyla (tj. v čím kratším předstihu před jednáním byl o něm účastník informován), tím pravděpodobnější je, že tato vada následek v podobě nezákonnosti rozhodnutí o věci samé mít mohla. Za běžných okolností totiž lze předpokládat, že kratší doba na přípravu účastníka vystaví stresu a časovému tlaku, který může kvalitu jeho přípravy negativně ovlivnit, a tedy jeho procesní pozici ztížit. Dalším rysem, který je třeba vzít v úvahu, je povaha věci samé, zejména míra její skutkové a právní složitosti a z toho vyplývající pravděpodobná náročnost (časová, intelektuální aj.) přípravy, kterou by účastník či jeho zástupce za běžných okolností věci věnoval. Vliv mohou mít i nejrůznější individuální okolnosti, například to, že o konání jednání se účastník věrohodně fakticky dozvěděl dříve, než o tom byl formálně vyrozuměn, či jeho argumentace při jednání soudu. Při hodnocení možnosti následku v podobě nezákonnosti rozhodnutí o věci samé je nutno v pochybnostech mít za to, že taková možnost byla dána, neboť to nesmí být jednotlivec, který by nesl případné negativní následky procesního pochybení orgánu veřejné moci. Na druhé straně, pokud byl možný negativní dopad takového pochybení na jednotlivce prakticky vyloučen, není důvodu jen kvůli tomuto pochybení rozhodnutí soudu rušit“ (bod 21 usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 24/202130).
[16] Rozšířený senát následně přistoupil k aplikaci shora vyslovených závěrů na nyní projednávaný případ. Uvedl, že bylli stěžovatel toho názoru, že doba 7 dnů, kterou měl k dispozici k přípravě, byla nedostatečná, měl k dispozici časový prostor o tom soud s předstihem informovat a požádat o odročení jednání. Stejně tak by mohl postupovat v případě, pokud by mu např. doručením předvolání (ať již s dostatečným předstihem či nikoli) vznikla v jeho časovém plánu kolize s nařízeným jednáním. I pokud však stěžovatel nepožádal soud o odročení jednání předem, stále se mohl dostavit na nařízené jednání a na něm prohlásit, že mu nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě, a požádat o odročení jednání. Stěžovatel nicméně nic takového neučinil. Ze záznamu z jednání před městským soudem plyne, že se k jednání vůbec nedostavil. Rozšířený senát uzavřel, že „vcelku dlouhá doba na přípravu jednání, kterou měl stěžovatel k dispozici (7 dnů namísto 10 dnů dle zákona), ve spojení s jeho procesní pasivitou ve vztahu k této vadě tedy v daném konkrétním případě nenasvědčuje tomu, že by, pokud by doba na přípravu jednání byla dodržena bezezbytku, v řízení před soudem jednal způsobem, který by mohl vést k jinému výsledku rozhodnutí o věci samé. Rovněž v řízení o kasační stížnosti bylo stěžovateli doručeno usnesení o předložení jeho věci rozšířenému senátu a poučení, že se k právní otázce předkládané rozšířenému senátu může vyjádřit. Ani poté nicméně nepředstřel důvody, které by nasvědčovaly, že pokud by v jeho případě doba na přípravu jednání byla dodržena bezezbytku, mohlo to vést k jinému výsledku řízení o žalobě. Rozšířený senát ani sám neshledává, že by se jednalo o věc výjimečně skutkově či právně složitou“ (body 26 a 27 tamtéž).
[17] Dle rozšířeného senátu tedy za těchto okolností v projednávané věci nevyšel najevo vliv nezajištění minimální doby 10 dnů pro přípravu na jednání před soudem na zákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvedenými závěry rozšířeného senátu je šestý senát vázán.
[18] Ke kasační námitce týkající se změny procesní normy, dle které prvostupňový správní orgán postupoval v průběhu správního řízení, je nutno na úvod upozornit, že ve věci probíhalo pouze jedno správní řízení o přestupku (vedené pod sp. zn. 1708/2017/MCPPET, kterou prvostupňový orgán nesprávně označuje na písemnostech jako číslo jednací  „č. j.“). Toto správní řízení bylo zahájeno na základě stěžovatelova návrhu ještě dle předchozí právní úpravy (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích), jak náležitě a přesvědčivě odůvodnil městský soud. Stěžovatel tedy měl v řízení postavení navrhovatele ve smyslu § 72 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a byl proto povinen dostavit se na ústní jednání (nemělli k neúčasti důležitý důvod). Procesní důsledky spojené s nedostavením se (bez omluvy nebo bez vážného důvodu) právní úprava stanovila v podobě zastavení návrhového řízení o přestupku dle § 76 odst. 1 písm. j) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, na jehož základě bylo také přestupkové řízení v nyní souzené věci zastaveno.
[19] Na uvedeném nic nemění skutečnost, že prvostupňový správní orgán zpočátku omylem nepovažoval stěžovatele za navrhovatele, a měl za to, že správní řízení je třeba zahájit oznámením obviněné osobě (č. l. 5 správního spisu) a vyrozumět stěžovatele o zahájení řízení jako osobu přestupkem přímo postiženou ve smyslu současné právní úpravy obsažené v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (č. l. 7 správního spisu). Jak v této souvislosti správně uvedl městský soud, prvostupňový správní orgán po nesouhlasu stěžovatele (č. l. 23 správního spisu) uvedené pochybení napravil a stěžovatele posléze řádně poučil o jeho skutečném procesním postavení navrhovatele (č. l. 27 správního spisu). Stejně tak osoba obviněná byla seznámena s tím, že v řízení bude nadále procesně postupováno podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (č. l. 29 správního spisu). Oznámení o zahájení přestupkového řízení tak bylo třeba posuzovat nikoli jako akt, kterým bylo zahájeno další (v pořadí druhé) přestupkové řízení, jak se mylně domnívá stěžovatel, nýbrž jako vyrozumění o řízení již dříve zahájeném stěžovatelovým návrhem. Ostatně, v souladu s § 73 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, platilo, že je občan obviněným z přestupku, jakmile správní orgán učinil vůči němu první procesní úkon. Oznámení ze dne 24. 7. 2017 (č. l. 5 správního spisu), které obsahovalo také předvolání osoby obviněné k ústnímu jednání, bylo právě tímto prvním procesním úkonem, na jehož základě se osoba (označená navrhovatelem) stala osobou obviněnou z přestupku.
[20] Nejvyšší správní soud proto považuje úvahy stěžovatele obsažené v kasační stížnosti o existenci dvou přestupkových řízení za účelové konstrukce, které nemají odraz ve spisové dokumentaci, ani ve zjištěném skutkovém stavu. Je nutno poznamenat, že z ničeho neplyne, že by ve věci bylo souběžně vedeno řízení pod sp. zn. RP 307/2017, jehož se stěžovatel dovolává; žádný z odkazovaných dokumentů tuto spisovou značku neobsahuje. Naopak je zřejmé, že shora popsané pochybení prvostupňového orgánu bylo ihned na počátku správního řízení napraveno, stěžovatel si byl vědom svého procesního postavení, kterého se navíc ve správním řízení sám dovolával, a proto toto pochybení správního orgánu nemohlo mít vliv na zákonnost vydaných správních rozhodnutí.
[21] Lichá je rovněž stěžovatelova argumentace opírající se o nedostatečnost časového prostoru k přípravě na jednání před správním orgánem prvního stupně. Je zřejmé, že stěžovatel v této souvislosti uplatňuje obdobnou „strategii“ jako v případě nedostavení se k ústnímu jednání u soudu: „Když se dle městského soudu stěžovatel s předvoláním k ústnímu jednání na den 6. 11. 2017 prokazatelně seznámil dne 2. 11. 2017, taktéž nebylo jeho povinností se k ústnímu jednání dostavit, neboť dle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán uvědomí o ústním jednání účastníky nejméně s pětidenním předstihem.“ Městský soud v napadeném rozsudku argumentoval v souvislosti se seznámením stěžovatele s obsahem předvolání nahlížením do správního spisu, k němuž se stěžovatel dostavil dne 2. 11. 2017. Z obsahu správního spisu je však patrné, že stěžovatel do správního spisu nahlížel již dříve, konkrétně dne 10. 10. 2017, přičemž již tohoto dne bylo předvolání k jednání součástí spisového materiálu a odesláno stěžovateli poštou. Přesto se stěžovatel z jednání nařízeného na den 6. 11. 2017 řádně a včas neomluvil a k jednání se nedostavil.
[22] Správný je v této souvislosti závěr městského soudu, že prvostupňový správní orgán sice pochybil tím, že před odesláním předvolání k ústnímu jednání důkladně neprověřil, zda stěžovatel není držitelem datové schránky. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/201366) nicméně vyplývá, že „pokud byl účastník správního řízení s obsahem doručované písemnosti prokazatelně seznámen, materiální funkce doručení byla naplněna. Neplatnosti doručení se tudíž nemůže domáhat ten, kdo byl s písemností seznámen (viz argumentaci v cit. rozsudku č. j. 1 As 90/201095, srov. též rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 31/201188, bod 16)“. Ke zkrácení na právech stěžovatele tedy v daném případě nedošlo.
[23] Městský soud také správně upozornil na obsah spisového materiálu, ze kterého vyplývá, že již dne 28. 7. 2017 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění o ústním jednání konaném dne 14. 8. 2017, k jednání se však nedostavil (vyrozumění ze dne 24. 7. 2017 s doručenkou a protokol o ústním jednání ze dne 14. 8. 2017). Dne 18. 8. 2017 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění o ústním jednání konaném dne 11. 9. 2017 (vyrozumění ze dne 15. 8. 2017 s doručenkou), následně stěžovatel zaslal prvostupňovému správnímu orgánu stanovisko ze dne 8. 9. 2017, dle kterého by řízení mělo být vedeno podle zákona o přestupcích, současně se z ústního jednání konaného dne 11. 9. 2017 omluvil bez odůvodnění, proč se ke správnímu orgánu nemůže dostavit. K jednání konanému dne 11. 9. 2017 se nedostavil (protokol o ústním jednání ze dne 11. 9. 2017). Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s hodnocením městského soudu, že opakované nedostavování se stěžovatele k nařízenému jednání správního orgánu (stejně jako opakované zpřístupňování a znepřístupňování datové schránky) vykazuje znaky účelovosti jeho jednání a obstrukční taktiky.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech účastníků řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost, ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání nákladů řízení, proto rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. října 2023

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Plný text

6 As 24/2021 - 33
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Karla Šimky, Lenky Krupičkové, Zdeňka Kühna, P. M., B. P. a A. R. v právní věci žalobce: Ing. L. Č., zastoupený JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem [adresa] Jihlava, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] Praha 1, za účasti: K. B., bytem [adresa] rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018, č. j. MHMP 182504/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, č. j. 4 A 12/2018  63,

takto:

I. Nedodržení nejkratší zákonem stanovené doby 10 dnů, poskytnuté účastníkům řízení pro přípravu k projednání věci samé při nařízeném jednání podle § 49 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nemusí být podle okolností takovou vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) téhož zákona.

II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí šestému senátu.

Odůvodnění:

I. Jádro sporu a jeho dosavadní průběh
[1] Jádrem sporu je, zda nedodržení nejkratší zákonem stanovené doby 10 dnů, poskytnuté účastníkům řízení pro přípravu k projednání věci samé při nařízeném jednání podle § 49 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), představuje takovou vadu řízení, která bez dalšího mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., anebo nikoli.
[2] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018, č. j. MHMP 182504/2018. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Úřadu městské části Praha  Petrovice ze dne 15. 11. 2017, č. j. 1708/2017 MCPPET, kterým bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití, zahájené na základě žalobcova návrhu.
II. Kasační stížnost žalobce
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž mimo jiné poukázal na procesní vadu, ke které došlo v řízení před městským soudem a jež měla dle jeho názoru za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel namítal, že ze strany soudu nebyla zachována lhůta pro předvolání k jednání v délce 10 dnů před konáním jednání, jak zákon předpokládá v § 49 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel očekával, že jednání bude v souladu s dosavadní judikaturou z tohoto důvodu odročeno, resp. že ve věci bude nařízeno nové jednání, při němž bude moci rozvinout svou dosavadní právní argumentaci k jednotlivým žalobním bodům a uvést další rozhodné skutečnosti. Městský soud tak dle názoru stěžovatele zatížil řízení vadou mající vliv na zákonnost napadeného rozsudku, projednalli věc v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[4] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout.
IV. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu
[5] Šestý senát Nejvyššího správního soudu, zjistil, že v dané věci skutečně nebyla dodržena zákonem stanovená doba, jež se poskytuje účastníkům řízení pro přípravu k projednání věci samé při nařízeném jednání. Městský soud nařídil ústní jednání ve věci na den 27. 11. 2020, k němuž stěžovatele předvolal písemností doručenou mu systémem datových schránek dne 19. 11. 2020. K odeslání a dodání písemnosti stěžovateli do datové schránky došlo dne 11. 11. 2020. Ačkoliv tak soud v souzené věci doručoval předvolání k jednání stěžovateli s dostatečným předstihem, doba dle § 49 odst. 1 s. ř. s. nebyla zachována, neboť stěžovatel měl na přípravu k jednání 7 dnů (namísto 10 dnů). Ze zvukového záznamu pořízeného z jednání u městského soudu pak vyplynulo, že městský soud v úvodu jednání bez dalšího konstatoval, že stěžovatel se k jednání nedostavil, a následně vyhlásil usnesení, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Učinil tak, aniž ověřoval a hodnotil, zda byl stěžovatel k jednání řádně předvolán ve smyslu § 49 odst. 1 a 3 s. ř. s.
[6] Šestý senát dospěl při předběžném posouzení věci k názoru odlišnému od dřívějších rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího správního soudu. Má za to, že neodročení jednání nebo nenařízení jednání na nový termín v případě, kdy soud poskytl účastníku k přípravě na jednání dobu kratší deseti dnů, nemusí vždy představovat vadu řízení před krajským soudem s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Ve vyslovení tohoto závěru však předkládajícímu senátu brání dřívější rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 7 Ads 41/2003  50, č. 323/2004 Sb. NSS, a ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 As 199/2016  39. Ve starším z rozsudků se uvádí, že „jestliže účastník, jemuž byla k přípravě na jednání poskytnuta lhůta kratší deseti dnů (§ 49 odst. 1 s. ř. s.), neprohlásil, že tato lhůta je dostačující, soud nemůže jednat a vydat rozhodnutí, ale musí nařízené jednání do uplynutí zákonem stanovené lhůty odročit. Nepostupujeli tak a ve věci rozhodne, je vydané rozhodnutí zatíženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
[7] Šestý senát je přesvědčen, že striktní a paušální pojímání následků nedodržení desetidenní doby pro přípravu na jednání, které dovodila dřívější judikatura, nemá opodstatnění. Dle jeho názoru je naopak nutno zohledňovat další rozhodné skutkové okolnosti konkrétní věci.
[8] Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Rovněž Ústava v čl. 96 odst. 2 zaručuje veřejnost a ústnost jednání před soudem. Účastníkům řízení je tedy Listinou základních práv a svobod a Ústavou garantováno základní právo na osobní účast při jednání před soudem. Soud má zásadně předvolávat účastníky tak, aby měli čas k přípravě na jednání přiměřený povaze věci, nicméně vždy nejméně 10 dnů. Účastníkovi by mělo být poskytnuto na přípravu jednání vždy celých 10 dnů tak, aby jednání proběhlo až den jedenáctý. Pokud je účastníku řízení ve výsledku poskytnut kratší čas na přípravu (jak k tomu došlo v nyní předkládané věci), jedná se o procesní vadu řízení způsobenou nedodržením doby stanovené v § 49 odst. 1 s. ř. s. Tato vada však nemusí bez dalšího způsobovat nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, jejímž nutným následkem je zrušení rozsudku krajského soudu (zde městského soudu) na základě § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[9] Dle šestého senátu nedochází k porušení ústavního práva na veřejné ústní projednání věci, pokud se sám účastník řízení na předvolání nedostaví k jednání soudu ani svou neúčast na jednání předem neomluví, přestože byl k jednání v předstihu předvolán a předvolání se prokazatelně dostalo do jeho dispozice. Je přiměřené, aby účastník řízení v takovém případě, domníváli se, že mu nebyla zachována desetidenní lhůta na přípravu, poskytl soudu alespoň minimální procesní odezvu. Předvolání soudu k jednání má svou váhu, nelze je účastníky ignorovat a námitku nedostatečnosti soudem poskytnutého času k přípravě si ponechat tzv. „v záloze“ až do řízení o kasační stížnosti v návaznosti na to, jaký bude výsledek rozhodnutí ve věci samé. Nelze akceptovat procesní strategii účastníků řízení spočívající ve vyčkání na vlastní výsledek sporu a vznesení uvedené námitky poprvé až v kasační stížnosti v případě věcného neúspěchu, k níž Nejvyšší správní soud musí podle dosavadní judikatury napadené soudní rozhodnutí bez dalšího zrušit. Neposkytnutí dostatečného času účastníkům řízení k přípravě na jednání může představovat vadu s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Z řízení o žalobě před krajským soudem však musí být patrná alespoň nějaká aktivita účastníka řízení takto zkráceného na svém právu, jež je vedena snahou tento pro něj nepříznivý stav zvrátit.
V. Posouzení věci rozšířeným senátem
V. 1. Pravomoc rozšířeného senátu
[10] Podle § 17 odst. 1 věty první s. ř. s., dospělli senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[11] V rozsudcích č. j. 7 Ads 41/2003  50 a 7 As 199/2016  39 byl vysloven právní názor, že nedodržíli krajský soudu zákonem stanovenou nejkratší dobu pro přípravu k projednání věci samé na jednání (§ 49 odst. 1 s. ř. s.) a zároveň účastníci výslovně neuvedli, že je poskytnutá lhůta dostačující, musí soud odročit jednání podle § 50 s. ř. s. za účelem poskytnutí dostatečné doby k přípravě. V opačném případě zatíží své rozhodnutí vadou s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[12] Podle šestého senátu je naopak nastíněná situace sice vadou řízení před soudem, avšak nemusí mít bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Zejména by neměla tato vada představovat důvod pro zrušení rozhodnutí o věci samé, jestliže účastník řízení zvolil procesní strategii, podle které zůstává v řízení před krajským soudem ve vztahu k otázce času na přípravu pasivní, vyčkává na výsledek řízení o žalobě, a až v případě neúspěchu ve věci samé jako „zálohu“ v řízení o kasační stížnosti namítá, že jeho čas na přípravu nebyl dostatečný.
[13] Šestý senát tak k posuzované otázce chce zaujmout právní názor odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Uvedená právní otázka je přitom rozhodná pro rozhodnutí o kasační stížnosti, neboť setrvání na již vyjádřeném právním názoru by bez dalšího vedlo ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu pro vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pravomoc rozšířeného senátu je tedy dána.
V. 2. Právní názor rozšířeného senátu
[14] Řízení o přestupku bylo zahájeno podle § 68 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalobce tedy podal žalobu s oporou v § 65 odst. 2 s. ř. s. (viz k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 As 57/2008  35, č. 1949/2009 Sb. NSS, ze dne 26. 2. 2015, č. j. 5 As 139/2014  21, č. 3217/2015 Sb. NSS, ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 As 214/2019  38, body 19 až 20, ze dne 19. 10. 2021, č. j. 3 As 379/2019  45, bod 32, či ze dne 12. 8. 2022, č. j. 8 As 28/2020  32, body 17 až 18). V řízení o přestupku měl žalobce jako navrhovatel postavení účastníka řízení ve smyslu § 72 písm. d) zmíněného zákona a s tím spojená procesní práva, mimo jiné i právo na to, aby řízení bylo zastaveno jen ze zákonného důvodu. Na tom nic nezměnilo ani následné nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (viz přechodné ustanovení v § 112 odst. 4 tohoto zákona, podle něhož zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních zákonů).
[15] Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[16] Podle § 49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však 10 dnů; kratší čas k přípravě lze stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny. O jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení.
[17] Podle § 49 odst. 3 s. ř. s. neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsouli důvody pro odročení podle § 50.
[18] Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že žádná procesní pravidla nejsou samoúčelná – jejich cílem je poskytování ochrany hmotně právním vztahům (usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/201453, č. 3196/2015 Sb. NSS, bod 24).
[19] Není pochyb o tom, že zužující podmínka, že vada řízení u soudu je relevantní pro výrok přezkumného soudu jen tehdy, mohlali mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], znamená, že v určitých situacích zůstane nezákonnost spočívající ve vadě řízení procesně „nepotrestána“ a ve výroku rozhodnutí přezkumného orgánu se neprojeví. Tento důsledek je však zákonodárcem nepochybně zamýšlen – znění zmíněného ustanovení je jednoznačné. V kontextu dalších pravidel právního řádu není ani pochyb o jeho ústavní konformitě – zákonodárce dal v určité míře přednost efektivitě fungování mechanismů rozhodování o právech a povinnostech před přísným lpěním na tom, aby se dílčí procesní nezákonnosti, k nimž v něm dojde, vždy a za každých okolností, i když nemají dopad na zákonnost rozhodnutí o věci samé, projevily povinností veřejné moci odstranit je v opakovaném řízení.
[20] Smyslem a účelem doby pro přípravu k projednání věci samé na jednání je umožnit účastníkům řízení účinnou ochranu veřejných subjektivních práv v řízení před soudem. Má zřejmý a obecně i značný procesní význam. Poskytuje časový prostor, v němž může účastník shromáždit argumenty a podklady svědčící v jeho prospěch, připravit se na pravděpodobné argumenty a podklady jiných aktérů řízení a celkově připravit svou procesní strategii pro jednání před soudem. To však neznamená, že porušením tohoto pravidla dochází vždy a bez dalšího ke znemožnění účinné ochrany práv toho, vůči němuž k porušení došlo. To závisí na konkrétních okolnostech věci, které je třeba zkoumat a následně posoudit, zda dotyčná vada řízení mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[21] Tyto konkrétní okolnosti nelze předem abstraktně definovat, avšak přesto lze označit určité typické rysy, podle nichž lze o možnosti následku v podobě nezákonného rozhodnutí o věci samé uvažovat. Jedním z nich je míra nedodržení doby na přípravu – v čím větší míře dodržena nebyla (tj. v čím kratším předstihu před jednáním byl o něm účastník informován), tím pravděpodobnější je, že tato vada následek v podobě nezákonnosti rozhodnutí o věci samé mít mohla. Za běžných okolností totiž lze předpokládat, že kratší doba na přípravu účastníka vystaví stresu a časovému tlaku, který může kvalitu jeho přípravy negativně ovlivnit, a tedy jeho procesní pozici ztížit. Dalším rysem, který je třeba vzít v úvahu, je povaha věci samé, zejména míra její skutkové a právní složitosti a z toho vyplývající pravděpodobná náročnost (časová, intelektuální aj.) přípravy, kterou by účastník či jeho zástupce za běžných okolností věci věnoval. Vliv mohou mít i nejrůznější individuální okolnosti, například to, že o konání jednání se účastník věrohodně fakticky dozvěděl dříve, než o tom byl formálně vyrozuměn, či jeho argumentace při jednání soudu. Při hodnocení možnosti následku v podobě nezákonnosti rozhodnutí o věci samé je nutno v pochybnostech mít za to, že taková možnost byla dána, neboť to nesmí být jednotlivec, který by nesl případné negativní následky procesního pochybení orgánu veřejné moci. Na druhé straně, pokud byl možný negativní dopad takového pochybení na jednotlivce prakticky vyloučen, není důvodu jen kvůli tomuto pochybení rozhodnutí soudu rušit.
[22] V souladu s požadavkem patřičně respektovat zákonem zaručená procesní práva účastníka řízení je i zásada, že pochybení v souvislosti se zachováním doby na přípravu je třeba pokud možno minimalizovat a napravit v takové míře, jak to jen rozumně jde. Proto tedy, pokud doba na přípravu nebyla soudem zachována a účastník jej na toto pochybení upozorní a domáhá se nápravy (typicky tím, že písemně či přímo na jednání požádá o odročení z uvedeného důvodu), je nezbytné mu vyhovět.
V. 3. Shrnutí
[23] Z výše uvedeného výkladu tedy plyne, že nedodržení nejkratší zákonem stanovené doby 10 dnů poskytnuté účastníkům řízení pro přípravu k projednání věci samé při nařízeném jednání podle § 49 odst. 1 s. ř. s. nemusí být podle okolností takovou vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V. 4. Aplikace právního názoru rozšířeného senátu na projednávanou věc
[24] V nyní projednávané věci stěžovatel v odpovědi na výzvu soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. výslovně uvedl, že požaduje nařízení jednání. Ve věci není sporu o tom, že předvolání k jednání bylo stěžovateli řádně doručeno, byť nikoliv s předstihem splňujícím podmínky § 49 odst. 1 s. ř. s.
[25] Pokud by stěžovatel měl za to, že doba 7 dnů, kterou měl k dispozici k přípravě, byla nedostatečná, měl k dispozici časový prostor o tom soud s předstihem informovat a požádat o odročení jednání. Stejně tak by mohl stěžovatel postupovat, pokud by mu doručením předvolání (ať již s dostatečným předstihem či nikoli) vznikla v jeho časovém plánu kolize s nařízeným jednáním. I pokud však stěžovatel nepožádal soud o odročení jednání předem, stále se mohl dostavit na nařízené jednání a na něm prohlásit, že mu nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě, a požádat o odročení jednání. Stěžovatel nicméně nic takového neučinil. Ze záznamu z jednání před městským soudem plyne, že se k jednání nedostavil.
[26] Vcelku dlouhá doba na přípravu jednání, kterou měl stěžovatel k dispozici (7 dnů namísto 10 dnů dle zákona), ve spojení s jeho procesní pasivitou ve vztahu k této vadě tedy v daném konkrétním případě nenasvědčuje tomu, že by, pokud by doba na přípravu jednání byla dodržena bezezbytku, v řízení před soudem jednal způsobem, který by mohl vést k jinému výsledku rozhodnutí o věci samé.
[27] V řízení o kasační stížnosti bylo stěžovateli doručeno usnesení o předložení jeho věci rozšířenému senátu a poučení, že se k právní otázce předkládané rozšířenému senátu může vyjádřit. Ani poté nicméně nepředstřel důvody, které by nasvědčovaly, že pokud by v jeho případě doba na přípravu jednání byla dodržena bezezbytku, mohlo to vést k jinému výsledku řízení o žalobě. Rozšířený senát ani sám neshledává, že by se jednalo o věc výjimečně skutkově či právně složitou.
[28] Za těchto okolností je třeba při posouzení, zda nezajištění doby 10 dnů pro přípravu na jednání před soudem mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., uzavřít, že takový možný vliv nevyšel najevo.
VI. Další postup ve věci
[29] Rozšířený senát v dané věci posoudil předloženou spornou právní otázku. V souladu s § 71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu rozhodl usnesením jen o této otázce a věc vrátil šestému senátu, který o ní rozhodne v souladu s vysloveným právním názorem.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. října 2023

Filip Dienstbier
předseda rozšířeného senátu

Plný text

6 As 24/2021 - 26
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a F. D. v právní věci žalobce: Ing. L. Č., zastoupený JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem [adresa] Jihlava, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem [adresa] Praha 1, za účasti: K. B., týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018, č. j. MHMP 182504/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, č. j. 4 A 12/2018  63,

takto:

Věc se postupuje rozšířenému senátu.

Odůvodnění:

I. Předmět soudního řízení

[1] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018, č. j. MHMP 182504/2018. Tímto rozhodnutí žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Úřadu městské části Praha  Petrovice ze dne 15. 11. 2017, č. j. 1708/2017 MCPPET, kterým bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití, zahájené na základě žalobcova návrhu.

II. Kasační stížnost

[2] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž mimo jiné poukázal na procesní vadu, k níž došlo v řízení před městským soudem a která měla dle jeho názoru za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Stěžovatel namítal, že ze strany soudu nebyla zachována lhůta pro předvolání k jednání v délce 10 dnů před konáním jednání, jak zákon předpokládá v § 49 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel očekával, že jednání bude v souladu s dosavadní judikaturou z tohoto důvodu odročeno, resp. že ve věci bude nařízeno nové jednání, při němž bude moci rozvinout svou dosavadní právní argumentaci k jednotlivým žalobním bodům a uvést další rozhodné skutečnosti. Městský soud tak dle názoru stěžovatele zatížil řízení vadou mající vliv na zákonnost napadeného rozsudku, projednalli věc v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti.

III. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu

[3] Z předloženého soudního spisu vyplývá, že stěžovatel podáním ze dne 19. 4. 2018 (č. l. 51) sdělil městskému soudu, že nesouhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání, a požaduje nařízení jednání. Městský soud nařídil ústní jednání ve věci na den 27. 11. 2020, k němuž stěžovatele předvolal písemností doručenou mu systémem datových schránek dne 19. 11. 2020 (viz doručenka na č. l. 59); k odeslání a dodání písemnosti stěžovateli do datové schránky došlo dne 11. 11. 2020 (viz totožná doručenka). Je tedy zřejmé, že ačkoli soud v souzené věci doručoval předvolání k jednání stěžovateli s dostatečným předstihem, lhůta dle § 49 odst. 1 s. ř. s. nebyla zachována, neboť stěžovatel měl na přípravu k jednání 7 dnů (namísto 10 dnů). Ze zvukového záznamu pořízeného z ústního jednání u městského soudu (založeného v soudním spisu na č. l. 62) pak vyplývá, že městský soud v úvodu jednání bez dalšího konstatoval, že stěžovatel se k jednání nedostavil, a následně vyhlásil usnesení, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Učinil tak, aniž ověřoval a hodnotil, zda byl stěžovatel k jednání řádně předvolán ve smyslu § 49 odst. 1 a 3 s. ř. s.
[4] Šestý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžném posouzení věci k názoru odlišnému od dřívějších rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího správního soudu. Má za to, že neodročení jednání, resp. nenařízení jednání na nový termín, v případě, kdy soud poskytl účastníku k přípravě na jednání lhůtu kratší deseti dnů, nemusí vždy představovat vadu řízení před krajským soudem s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Ve vyslovení tohoto závěru však v nyní souzené věci brání šestému senátu dřívější rozhodnutí sedmého senátu Nejvyššího správního soudu.
[5] V rozsudku ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 As 199/2016  39, se sedmý senát Nejvyššího správního soudu ztotožnil se závěry odborné komentářové literatury (viz Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges 2014, komentář k § 49 odst. 1 s. ř. s.). Konstatoval, že „i v případech, kdy bude mít předseda senátu za to, že účastníci řízení nepotřebují s ohledem na povahu věci delší čas na přípravu, tato lhůta nesmí být kratší než 10 dnů a je třeba ji dodržet. (…) Zmíněná lhůta 10 dnů začíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy bylo nařízení jednání účastníkovi doručeno (§ 40 odst. 1 s. ř. s.). Pokud by se stalo, že se jednání uskuteční ještě před uplynutím zmíněné lhůty 10 dnů, soud nemůže jednat a rozhodnout a musí jednání odročit (§ 50 s. ř. s.). Výjimkou by byla situace, kdy by účastník, u něhož předmětná lhůta nebyla zachována, sám soudu sdělil, že tato lhůta je dostačující a na jejím zachování netrvá.“ V tehdejší věci panovaly pochybnosti rovněž ohledně samotného doručení předvolání, nicméně sedmý senát v bodě [17] odůvodnění rozsudku konstatoval, že i v případě, že by pochybnosti o doručení neměl, nebyla v tehdejší věci zachována lhůta k přípravě na jednání (6 dnů namísto zákonem požadovaných 10 dnů). Z rozsudku zároveň bez pochybností vyplývá, že tato vada řízení byla společně s dalšími důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu.
[6] Rovněž v dřívější věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 Ads 41/2003 se sedmý senát zabýval situací, kdy krajský soud nedodržel zákonem stanovenou desetidenní lhůtu pro přípravu na jednání (byť tehdy se ještě jednalo o lhůtu 10 „pracovních“ dnů) a z tohoto důvodu rozsudek krajského soudu zrušil. Rozsudek v uvedené věci ze dne 31. 5. 2004, č. j. 7 Ads 41/2003  50, byl publikován ve Sb. NSS pod č. 323/2004 s následující právní větou: „Jestliže účastník, jemuž byla k přípravě na jednání poskytnuta lhůta kratší deseti dnů (§ 49 odst. 1 s. ř. s.), neprohlásil, že tato lhůta je dostačující, soud nemůže jednat a vydat rozhodnutí, ale musí nařízené jednání do uplynutí zákonem stanovené lhůty odročit. Nepostupujeli tak a ve věci rozhodne, je vydané rozhodnutí zatíženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“

IV. Názor šestého senátu na posuzovanou věc

[7] Šestý senát je přesvědčen, že striktní a paušální pojímání následků nedodržení desetidenní lhůty pro přípravu na jednání, které dovodila dřívější judikatura, nemá opodstatnění. Dle jeho názoru je naopak nutno zohledňovat další rozhodné skutkové okolnosti konkrétní věci.

[8] Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Rovněž Ústava České republiky v čl. 96 odst. 2 zaručuje veřejnost a ústnost jednání před soudem. Účastníkům řízení je tedy Listinou základních práv a svobod a Ústavou ČR garantováno základní právo na osobní účast při jednání před soudem, což šestý senát nijak nezpochybňuje.
[9] Podle § 49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však 10 dnů; kratší čas k přípravě lze stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny. Podle odst. 3 téhož ustanovení zákona neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsouli důvody pro odročení podle § 50.
[10] Z popsané právní úpravy plyne, že soud má zásadně předvolávat účastníky tak, aby měli čas k přípravě na jednání přiměřený povaze věci, nicméně vždy nejméně 10 dnů. Účastníkovi by mělo být poskytnuto na přípravu jednání vždy celých 10 dnů tak, aby jednání proběhlo až den jedenáctý. Chceli mít soud jistotu, že dojde k dodržení tohoto zákonného požadavku, je vhodné, aby tomu přizpůsobil obesílání účastníků a jejich zástupců [a tedy v této souvislosti zohlednil též případnou možnost doručování fikcí (§ 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, či § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů)]. Pokud je účastníku řízení ve výsledku poskytnut kratší čas na přípravu (jak k tomu došlo v nyní předkládané věci), jedná se o procesní vadu řízení způsobenou nedodržením lhůty stanovené v § 49 odst. 1 s. ř. s.
[11] Šestý senát se však na rozdíl od dosavadní judikatury nedomnívá, že by uvedenou vadu bylo možno zhojit pouze tím způsobem, že „účastník, u něhož předmětná lhůta nebyla zachována, sám soudu sdělí, že tato lhůta je dostačující a na jejím zachování netrvá“ (sp. zn. 7 As 199/2016), tedy „prohlásí, že tato lhůta je dostačující“ (sp. zn. 7 Ads 41/2003), zatímco ve všech ostatních případech musí soud vždy nařízené jednání přeložit na jiný termín, přičemž neučiníli tak, je soudní řízení zatíženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru šestého senátu nemusí uvedená vada bez dalšího způsobovat nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, jejímž nutným následkem je zrušení rozsudku krajského soudu (zde městského soudu) na základě § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[12] Dle šestého senátu nedochází k porušení ústavního práva na veřejné ústní projednání věci, pokud se sám účastník řízení na předvolání nedostaví k jednání soudu, ani svou neúčast na jednání předem neomluví, přestože byl k jednání v předstihu předvolán a předvolání se prokazatelně dostalo do jeho dispozice. Rovněž nepokládá za neadekvátní požadovat po účastníku řízení, aby v případě, kdy se domnívá, že mu nebyla zachována desetidenní lhůta na přípravu, poskytl v takové situaci soudu alespoň minimální procesní odezvu. Ta může spočívat buď v osobním dostavení se na jednání, kde účastník požádá o jeho odročení (resp. nařízení na nový termín) z důvodu nedostatečného času na přípravu, anebo v kontaktování soudu již před jednáním (písemně, či telefonicky) a požádání o nařízení jednání v jiném termínu. V takovém případě bude pravidelným výsledkem nařízení jednání na nový termín, případně náležité zdůvodnění, proč tak soud neučinil, což následně může být předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci samé.
[13] Předvolání soudu k jednání má svou váhu, nelze je účastníky ignorovat a námitku nedostatečnosti soudem poskytnutého času k přípravě si ponechat tzv. „v záloze“ až do řízení o kasační stížnosti v návaznosti na to, jaký bude výsledek věci samé. Šestý senát odmítá akceptovat procesní strategii účastníků řízení spočívající ve vyčkávání na vlastní výsledek sporu a vznesení uvedené námitky poprvé až v kasační stížnosti v případě věcného neúspěchu, k níž Nejvyšší správní soud musí podle dosavadní judikatury napadené soudní rozhodnutí bez dalšího zrušit. Případy podobné nyní předkládanému, kdy stěžovatel bude mít v řízení před krajským soudem na přípravu k jednání méně než deset dnů, avšak na předvolání soudu nijak nezareaguje a na tuto skutečnost soud předem neupozorní, nehodnotí šestý senát jako vadu řízení, která by bez dalšího měla vliv na zákonnost rozhodnutí, pro kterou by muselo být napadené rozhodnutí zrušeno.
[14] Jak již bylo uvedeno výše, shora předestřeným názorem šestého senátu není nijak omezena možnost kasačního přezkumu otázky dostatečnosti poskytnutého času k přípravě na jednání před krajským soudem. Pokud se totiž předvolaný účastník, kterému nebylo poskytnuto celých deset dnů na přípravu, k jednání dostaví a tuto vadu namítne, krajský soud se s námitkou musí vypořádat, přičemž v drtivé většině případů jí bude muset vyhovět a jednání odročit, resp. jednání nařídit na nový termín. Pokud se účastník k jednání nedostaví, avšak předem z týchž důvodů požádá soud o přesunutí termínu jednání, rovněž na toto podání musí soud procesně reagovat, přičemž lze i v tomto případě zpravidla očekávat vyhovění návrhu. Postup krajského soudu bude opět podléhat případnému přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé s tím, že v těch případech, kdy se krajský soud s účastníkem vzneseným návrhem nevypořádá, či bezdůvodně termín jednání nepřeloží, bude se ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednat o vadu řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

V. Závěr

[15] Šestý senát proto postupuje věc dle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu s otázkou, zda i v případě zcela pasivního přístupu účastníka v řízení před krajským soudem a vznesení námitky neposkytnutí dostatečného času k přípravě na ústní jednání poprvé až v kasační stížnosti je nutno uvedenou vadu řízení před krajským soudem hodnotit jako vadu mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci, pro kterou je nutno rozsudek krajského soudu bez dalšího zrušit z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. F. D., JUDr. Z. K., JUDr. P. M., JUDr. B. P., Mgr. A. R. a JUDr. K. Š.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V téže lhůtě mohou účastníci a osoba zúčastněná na řízení rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému senátu.

V Brně dne 18. května 2022

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu