Rozsudek ze dne 26. 3. 2014
Plný text
pokračování 6 As 80/2013 - 41
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: TESORO v.o.s., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2012, č. j. 150339/2011/KÚSK/OŽP/Mi/8, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, č. j. 46 A 20/2012 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 4 114 Kč, k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta se sídlem [adresa] Praha 1, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předcházejících řízení
[1] Žalobkyni, společnosti TESORO v. o. s., byla rozhodnutím Městského úřadu Černošice ze dne 14. 3. 2008 č. j. ŽP/MEUC-054098/2007/L/Mi podle § 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“) uložena pokuta 50 000 Kč za nesplnění opatření uloženého rozhodnutím orgánu státní správy lesů vydaným podle tohoto zákona (konkrétně zalesnění pozemku). K odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 6. 2008 č. j. 71705/2008/KÚSK/OŽP/Mi/2 toto rozhodnutí změnil tak, že delikt kvalifikoval podle § 54 odst. 1 písm. d) lesního zákona a pokutu zvýšil na 60 000 Kč.
[2] Krajský soud v Praze však k žalobě zmíněné rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil, že žalovaný pochybil, když změnil právní kvalifikaci deliktu na jiný, přísnější, neboť žalobkyně byla v rozhodnou dobu v postavení vlastníka lesa, jehož se týkalo uložené opatření, a proto nemohla být postižena podle univerzálního ustanovení § 54 lesního zákona. Žalovaný podle názoru soudu odůvodnil závažnost jednání žalobce nepřesvědčivě a dopustil se porušení zásady zákazu reformationis in peius (změny k horšímu). Na základě tohoto rozsudku žalovaný znovu posoudil odvolání žalobkyně a změnil část výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně tak, že pokutu uložil podle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona, přičemž setrval na výši 60 000 Kč. Na základě nové žaloby Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) vydal rozsudek označený v záhlaví, kterým napadené rozhodnutí žalovaného znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Podstatou napadeného rozsudku je právní závěr, že nebyly splněny podmínky umožňující změnit odvoláním napadené rozhodnutí k horšímu. Žalobní námitku směřující proti procesnímu postupu žalovaného shledal soud nedůvodnou.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[4] Žalovaný v kasační stížnosti uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, vrácení věci k dalšímu řízení a požadoval přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
[5] Žalobkyně se vyjádřila ke kasační stížnosti v tom smyslu, že v otázce nesplnění předpokladů pro možnost změnit správní rozhodnutí v její neprospěch se ztotožnila s právním názorem krajského soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku a odmítla námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Chybné označení konkrétního odstavce § 78 s. ř. s. v jeho odůvodnění považovala za chybu v psaní bez vlivu na zákonnost soudního rozhodnutí. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti a přiznání práva na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu vázán rozsahem a důvody, jež žalovaný (dále „stěžovatel“) vznesl, posoudil rovněž, zda nebyly naplněny důvody, jež je třeba zkoumat z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
A/ K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku
[7] Stěžovatel namítal, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění je nesrozumitelné v části, kde je uvedeno, že se rozhodnutí žalovaného ruší podle § 78 odst. 7 s. ř. s., ačkoli se toto ustanovení týká zamítnutí žaloby. Uvedl, že nedostatky, jež krajský soud shledal v jeho rozhodnutí, nemohly zkrátit práva žalobkyně. Dále soudu vytýkal, že neuvedl, v čem spatřuje rozpor skutkového stavu se spisy, případně potřebu jeho doplnění, a v čem je rozhodnutí žalovaného nesrozumitelné. Podle stěžovatele krajský soud nevycházel ze skutkových zjištění a úvah patrných ze správního spisu, ale současně s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (např. II. ÚS 156/2000, II. ÚS 361/2000) spatřoval pochybení soudu v tom, že nahradil správní uvážení svým vlastním, což není možné. Představuje-li totiž správní uvážení logické vyústění řádného hodnocení skutkových zjištění, nemůže soud ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry.
[8] Pokud jde o namítané nesprávné uvedení konkrétního ustanovení soudního řádu správního (v odůvodnění), podle něhož krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, má stěžovatel pravdu, že místo § 78 odst. 1 odkázal krajský soud na § 78 odst. 7 s. ř. s., jenž se týká zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud to však pokládá za nevýznamnou chybu v psaní, překlep, který nemohl mít vliv na zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nesrozumitelným, ani pro takové pochybení nepřezkoumatelným, neboť z jeho výroku i odůvodnění je zjevné, že krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a koherentně vyložil i důvody, proč tak učinil. Tato námitka tedy není důvodná.
[9] Zdejší soud se dále zabýval otázkou, zda je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz) nepřezkoumatelnost nezakládají dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových; zejména půjde o takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů bude dána rovněž tehdy, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS).
[10] Krajský soud zjevně v odůvodnění napadeného rozsudku nevytýkal žalovanému rozpor zjištěného skutkového stavu se spisy, nevyjádřil se v tom směru, že skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění, ani že by jeho rozhodnutí bylo nesrozumitelné. Na straně 7 a 8 odůvodnění naopak přehledně vyložil, že rozhodnutí žalovaného nemůže obstát pro nesprávné právní posouzení, a vypořádal se také s druhou žalobní námitkou, mířící na vady řízení před správním orgánem, přičemž tento žalobní bod neshledal důvodným. Skutkový stav ani postup při jeho zjišťování žalobkyně nezpochybnila, takže se vůbec nestal předmětem soudního přezkumu. Krajský soud vycházel ze skutkového základu, na němž spočívá rozhodnutí žalovaného, a správní uvážení o výši pokuty z pohledu míry naplnění kritérií majících na ni vliv vůbec nehodnotil. Jádrem jeho rozhodnutí totiž byl závěr, že nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v neprospěch žalobkyně podle § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Pokud přímým důsledkem porušení tohoto ustanovení žalovaným bylo zvýšení pokuty pro žalobkyni o 10 000 Kč, postrádá opodstatnění rovněž výtka, že krajským soudem nalezené nedostatky v jeho rozhodnutí nemohly zkrátit práva žalobkyně.
[11] Námitky podřaditelné pod důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnými.
B/ K námitce nesprávného právního posouzení
[12] Podle § 90 odst. 3 správního řádu odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.
[13] Stěžovatel nesouhlasil s právním závěrem krajského soudu, že nebyla splněna podmínka pro změnu prvostupňového rozhodnutí způsobem citelněji postihujícím odvolatelku, spočívající v rozporu přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy. Stěžovatel spatřoval naplnění tohoto předpokladu v tom, že správní orgán prvého stupně dle jeho mínění hodnotil některá kritéria pro stanovení výše sankce v rozporu se zákonem. Konkrétně měl porušit § 56 odst. 2 lesního zákona, určující rámec pro volné úvahy o výši pokuty: „při stanovení výše pokuty se přihlédne k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání“. Stěžovatel byv vázán předchozím rozhodnutím soudu nově posoudil dobu trvání deliktního jednání (jako delší) a nově přihlédl i k jeho následkům, což podle něj odůvodňovalo novou volnou úvahu o výši sankce, konkrétně uložení sankce vyšší o 10 000 Kč.
[14] Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že z premisy jednoty a vnitřní bezrozpornosti právního řádu plyne, že zásady správního trestání mají stejný (ústavní) základ jako zásady v trestním právu (např. rozsudek ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009-62, publ. pod č. 2248/2011 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 As 96/2008-115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS). Jednou z nich je i zákaz reformace in peius, již je třeba chápat jako garanci svobody odvolacího práva, a jako takovou ji pojímat co nejšířeji. Zákon o přestupcích toto pravidlo koncipuje jako bezvýjimečné, když stanoví, že v odvolacím řízení nemůže správní orgán změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku (§ 82 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Jelikož nemáme jednotný kodex správního trestání a právní úprava je v této oblasti poměrně roztříštěná, je nezbytné s odkazem na výše zmíněný požadavek souladnosti a vnitřní bezrozpornosti právního řádu, který je imanentní náležitostí právního státu, vykládat zákonem umožněný průlom do zásady zákazu změny k horšímu omezujícím způsobem. Proto i v řízeních vedených podle obecné úpravy ve správním řádu je na podmínky umožňující změnu v neprospěch (pro rozpor s právními předpisy či veřejným zájmem) nutno pohlížet jako na výjimky ze zásad, jež je třeba vykládat restriktivně. Z novější judikatury Nejvyššího správního soudu je možné poukázat např. na rozsudek ze dne 23. 1. 2014 č. j. 2 Afs 67/2013-53, kde bylo vysloveno: nepochybně není možné zákonný znak „rozporu s právními předpisy“ obsažený v ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu, vyložit tak, že je naplněn při každé konstatované aplikační nesprávnosti, ale musí jít o jednoznačný a příkrý rozpor s jednoznačnými ustanoveními zákona neumožňujícími výkladovou volnost či nedávající prostor k uvážení (například uložení pokuty pod zákonnou sazbou).
[15] Stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvozuje opodstatněnost zvýšení pokuty žalobkyni z vlastní úvahy, že její jednání mělo vážnější dopady na plnění funkce lesů, neboť bylo úmyslné, dlouhodobé, beze snahy odstranit protiprávní stav (a způsobilo tedy závažnější následek), trvalo také delší dobu (nikoli do 31. 5. 2006, ale do 31. 5. 2007), v porovnání s tím, jak na věc nahlížel správní orgán prvého stupně. V takovéto rozdílnosti posouzení kritérií pro uložení sankce však nelze spatřovat porušení § 56 odst. 2 zákona o lesích, jež by odůvodnilo výjimečný postup proti zásadě zákazu změny k horšímu, jak míní stěžovatel. Správní orgán prvého stupně uložil sankci v rámci zákonného rozpětí (0 až 100 000 Kč) za současného zvážení naplnění jednotlivých kritérií majících vliv na výši postihu. Stěžovatel však byl toho názoru, že je skutek potřeba potrestat přísněji, a proto některá kritéria vyhodnotil odlišně. Dopustil se tak korekce volné správní úvahy, kterou nepřípadně vyčítal krajskému soudu na podkladě názorů prezentovaných v judikatuře Ústavního soudu (viz níže). Obecně při odvolacím přezkumu takovému postupu nic nebrání, ale z důvodů podrobně vyložených v předcházejícím odstavci jej nelze připustit pro oblast správního trestání, kdy jde o odvolání jediného účastníka (nebo toho, jehož zájmy jsou shodné se zájmy ostatních účastníků), kde platí zásada zákazu reformace in peius. Přehodnocení relevantních kritérií může vést pouze ke stejně přísnému nebo mírnějšímu postihu pro odvolatele. Je proto správný závěr krajského soudu, že úvahu o výši pokuty v rozmezí zákonem stanovené sazby nelze považovat za porušení zákona. K tomu by došlo například tehdy, kdyby správní orgán uložil sankci jiného druhu, než připouští zákon (pod zákonnou hranicí sazby pochopitelně uložena být nemůže, jelikož dolní hranice není stanovena).
[16] Akceptování výkladu stěžovatele by vedlo k setření rozdílu mezi zákonností a věcnou správností rozhodnutí a takto extenzivní výklad zákonného znaku rozporu s právními předpisy by způsobil prakticky nepoužitelnost zásady zákazu změny k horšímu. Nejvyšší správní soud přitom neupírá odvolacímu orgánu možnost provést vlastní hodnocení kritérií pro uložení sankce, lišící se od úvah, na nichž spočívá rozhodnutí vydané v prvním stupni, avšak přímým důsledkem vázanosti správních orgánů zásadou zákazu reformace in peius je, že se tyto závěry nemohou promítnout do výroku jeho rozhodnutí, měl-li by být pro účastníka méně příznivý.
[17] Prodloužení doby trvání protiprávního jednání, jak o něm hovoří stěžovatel, rovněž nemůže vést k eliminaci zásady zákazu změny k horšímu. Skutek co do jeho časového vymezení totiž byl stabilizován již v prvním řízení před správním orgánem. Bylo zjištěno a v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedeno, že původní termín provedení opatření (31. 5. 2006) byl odsunut o rok, a že žalobkyně uložené opatření k zalesnění svého pozemku nesplnila. Žalovaný však těmto skutečnostem přikládal jiný význam, hodnotil je jako důvod ke zpřísnění uložené sankce. Odlišné hodnocení kritérií pro uložení pokuty však z výše popsaných důvodů nemůže vést ke změně sankce v neprospěch odvolatelky.
[18] Ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v rozhodnutích zmíněných stěžovatelem v kasační stížnosti plyne zejména, že soud při přezkumu ve správním soudnictví nemůže za nezměněných skutkových podkladů nahradit správní uvážení svým vlastním, pokud rozhodnutí správního orgánu nevybočilo ze zákonných mezí a správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Takového pochybení se však krajský soud ve svém rozsudku nedopustil, neboť úvahu o výši pokuty vůbec neprovedl. Krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného pouze pro porušení zásady zákazu reformace in peius, neboť pro prolomení této zásady neshledal zákonné předpoklady.
[19] K námitce, že krajský soud neodůvodnil, proč ze skutkového stavu vyvodil jiné závěry, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých úvah v souvislosti s právě řešenou právní otázkou pramení závěr krajského soudu o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného (viz str. 7 dole a první odstavec na straně 8 rozsudku krajského soudu).
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal, že krajský soud v souvislosti s uplatněním zásady zákazu změny k horšímu nesprávně vyřešil i právní otázku naplnění znaku rozporu přezkoumávaného rozhodnutí s veřejným zájmem.
[21] Z obsahu rozhodnutí žalovaného se podává, že staví své přesvědčení o tom, že je oprávněn na základě odvolání žalobkyně zvýšit původně uloženou pokutu, výhradně na naplnění podmínky rozporu s právními předpisy (konkrétně § 56 odst. 2 zákona o lesích). Existenci jiného veřejného zájmu k eliminaci zásady zákazu reformace in peius netvrdil a k této možnosti není v odůvodnění jeho rozhodnutí zmínka. V pasážích, na něž v kasační stížnosti odkazoval (druhý odstavec na straně třetí, předposlední věta druhého odstavce na straně čtvrté a odstavec první na straně páté), se nachází toliko shrnutí podstaty první žaloby žalobkyně, argumentace na podporu jeho názoru o porušení § 56 odst. 2 zákona o lesích a celostránkový popis zjišťování stavu pozemku, o jehož zalesnění šlo. Proto se této podmínky netýkala žádná žalobní výtka a krajský soud vázán žalobními body (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) se této otázce nevěnoval. Za těchto okolností je námitka stěžovatele, že se soud s touto podmínkou umožňující uložení přísnější sankce přezkoumatelným způsobem nevypořádal, lichá, stejně jako námitka, že tuto právní otázku řešil nesprávně.
[22] Stěžovatel dále prezentoval svůj názor, že soud již v minulosti zvýšení pokuty pro žalobkyni pravomocně aproboval, což brání tomu, aby nyní ze stejného skutkového stavu vyvodil jiné závěry. Dovozoval to z této citace rozsudku krajského soudu ze dne 27. 5. 2011 č. j. 9 Ca 263/2008-59: „je tak třeba v konečném důsledku přisvědčit i námitce žalobce, že uložením vyšší pokuty než stanoví § 55 odst. 2 písm. d) v rámci stanovené zákonné sazby správní sankce do výše 100 000 Kč došlo k porušení zákazu reformationis in peius, avšak k tomuto porušení nedošlo tím, že by byla prostým způsobem v rámci stanovené zákonné sankce žalobci zvýšena pokuta, nýbrž tím, že v neprospěch žalobce bylo rozhodnuto v důsledku aplikace nesprávného zákonného ustanovení na jednání žalobce“ (podstata rozsudku je shrnuta výše v odst. [2]).
[23] S takovým výkladem se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Původní rozhodnutí žalovaného (ze dne 24. 6. 2008) bylo zrušeno proto, že nesprávně kvalifikoval jednání žalobkyně podle ustanovení, jež umožňuje uložit pokutu do 1 000 000 Kč za nesplnění opatření podle lesního zákona komukoli, ačkoli byla žalobkyně speciálním subjektem (vlastníkem lesa), kterého lze postihnout za stejné jednání podle jiného ustanovení, s mírnější sazbou sankce (do 100 000 Kč). V návaznosti na tento stěžejní důvod konstatoval, že při zohlednění motivace žalovaného ke změně původního rozhodnutí (záměr postihnout žalobkyni vyšší sankcí) aplikoval odvolací správní orgán nesprávné ustanovení lesního zákona a k porušení zákazu změny k horšímu nedošlo (jen) tím, že by pokutu jednoduše zvýšil v rámci původně správním orgánem prvého stupně použité zákonné sazby. Takového pochybení se žalovaný dopustil až ve svém druhém rozhodnutí, jež bylo zrušeno nyní přezkoumávaným rozsudkem krajského soudu. Z formulace užité krajským soudem, na niž stěžovatel upozornil, nelze v žádném případě dovodit, že by tím krajský soud mínil, že je vyloučeno nahlížet na zvýšení pokuty odvolateli v mezích zákonného rozpětí, je-li jeho skutek posuzován podle správného ustanovení, jako na porušení zásady zákazu reformace in peius. Jeho vyjádření chápe Nejvyšší správní soud tak, že v tehdy projednávaném případě šlo o situaci jinou a přísnější postih žalobkyně pramenil z (nesprávného) užití ustanovení, jež na věc nedopadá. Ke zrušení onoho rozhodnutí by takové pochybení postačovalo samo o sobě (i kdyby pokutu současně snížil či ponechal ve stejné výši). Závěr o porušení zmíněné zásady má základ v tom, že nesprávné ustanovení navíc připouští (řádově) přísnější potrestání stejného jednání (pokutou až do 1 000 000 Kč) a konkrétně v případě žalobkyně bylo skutečně k citelnějšímu potrestání přistoupeno (zvýšení pokuty o 10 000 Kč). Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.
[24] Poslední výtkou tvrdil stěžovatel, že je přepjatým formalizmem, uloží-li soud žalovanému doplnění rozhodnutí pouze o rozšíření odůvodnění, které nemůže mít žádný vliv na výrok rozhodnutí. S tímto postojem lze v obecné rovině jistě souhlasit, ale s ohledem na to, že napadený rozsudek žádnou takovou instrukci neobsahuje, není jasné, kam stěžovatel mířil. Krajský soud uložil stěžovateli znovu posoudit odvolací námitky žalobkyně a rozhodnout o nich v souladu s jeho závazným právním názorem. Podle něj není rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v rozporu s právními předpisy, takže z tohoto důvodu (ve smyslu § 90 odst. 3 správního řádu) nelze při novém rozhodnutí ve věci pominout zásadu zákazu změny k horšímu a uložit přísnější sankci, než jakou zvolil správní orgán prvého stupně.
[25] Z právě popsaných důvodů neshledal Nejvyšší správní soud, že by krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku, takže důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rovněž nebyl naplněn.
[26] Nad rámec rozhodovacích důvodů Nejvyšší správní soud ještě podotýká, že k otázce, co lze (či naopak nelze) rozumět pod pojmem „jiný veřejný zájem“ ve smyslu § 90 odst. 3 správního řádu existuje řada rozhodnutí, z nichž je možno zmínit např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 2 Afs 67/2013-53.
III. Závěr a náklady řízení
[27] Protože Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu zákonným, kasační stížnost žalovaného zamítl podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[28] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů. Úspěšné žalobkyni vznikly náklady za zastoupení advokátem, a to za jeden úkon právní služby - sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [písemné podání soudu podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 3.100 Kč]; k tomu náleží ještě paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 téhož předpisu, ve výši 300 Kč a DPH, neboť zástupce žalobkyně doložil, že je jejím plátcem. Celkem bylo žalovanému uloženo zaplatit 4 114 Kč k rukám Mgr. Jana Válka v zákonné lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu
Usnesení ze dne 21. 5. 2013
Plný text
6 As 80/2013 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: TESORO v.o.s., se sídlem [adresa] Praha 4 – Krč, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2012, č. j. 150339/2011/KÚSK/OŽP/Mi/8, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, č. j. 46 A 20/2012 - 28, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný napadl kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013, č. j. 46 A 20/2012 - 28, kterým krajský soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 23. 1. 2013, č. j. 150339/2011/KÚSK/OŽP/Mi/8, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci ze dne 24. 6. 2008, č. j. 71705/2008/KÚSK/OŽP/Mi/2, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č. j. 9 Ca 263/2008 - 59, a věc mu byla vrácena zpět, a to pro nesprávnou právní kvalifikaci jednání žalobce posuzovaného ve správním řízení (přitom tato právní kvalifikace, učiněná žalovaným v odvolacím správním řízení, byla odlišná od právní kvalifikace žalobcova jednání v prvoinstančním řízení). Tímto jednáním bylo nesplnění opatření uloženého žalobci orgánem státní správy lesů a spočívajícího v povinnosti žalobce jako vlastníka pozemku zalesnit určený pozemek stanovenými dřevinami ve lhůtě do 31. 5. 2006. Za popsané jednání byla žalobci rozhodnutím Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 3. 2008, č. j. ŽP/MEUC-054098/2007/L/Mi, podle § 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění tehdy účinném uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a zároveň byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále jen „správní řád“). Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 23. 1. 2012 žalovaný tedy opakovaně rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to tak, že změnil část výroku napadeného rozhodnutí, přičemž žalobci byla nově podle shora citovaného ustanovení lesního zákona uložena pokuta ve výši 60 000 Kč; ve zbytku pak bylo odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno. Uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2013 bylo následně k žalobě žalobce zrušeno, a to výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze, který přisvědčil žalobní námitce o porušení zásady zákazu reformatio in peius zakotvené v § 90 odst. 3 správního řádu.
[2] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž jej označil jednak za zčásti nepřezkoumatelný a nesrozumitelný a jednak za nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel zejména zdůraznil, že byly naplněny podmínky pro změnu prvoinstančního správního rozhodnutí v neprospěch odvolatele v souladu se správním řádem, neboť jednak pokuta uložená správním orgánem I. stupně byla v rozporu s veřejným zájmem a jednak stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí nově (odlišně) posoudil dvě ze zákonných kritérií pro stanovení výše pokuty podle § 56 odst. 2 lesního zákona, a proto byl povinen nově posoudit, v rámci své volné úvahy, rovněž výši sankce za žalobcovo protiprávní jednání. Vzhledem k tomu, že žalobcovo jednání nově zhodnotil jako trvající déle a způsobivší další následky, uložil stěžovateli úměrně vyšší pokutu.
[3] Spolu s podáním kasační stížnosti požádal stěžovatel též o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Svou žádost odůvodnil tím, že žalobce již byl povinen plnit z vykonatelného správního rozhodnutí (vykonatelným se stalo 27. 2. 2012) a zrušení rozhodnutí stěžovatele ve svém důsledku znamená, že třetí osoba – město Černošice – by měla vrátit částku přesahující původní výši pokuty. Bude-li však na základě podané kasační stížnosti rozsudek krajského soudu zrušen, bude žalobce opět povinen částku zaplatit. Proto stěžovatel uzavřel, že jsou naplněny zákonné předpoklady k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti: výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly újmu, a to újmu v podobě vrácení rozdílu pokuty, tedy zmenšení majetku a zásahu do veřejného rozpočtu, přičemž by tím bylo postiženo město Černošice, jehož městský úřad ve věci rozhodoval jako správní orgán I. stupně. Tato újma je přitom nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a to zejména proto, že na straně žalobce, který již dříve pokutu zaplatil, nedojde ke změně stavu, tudíž žalobci žádná újma nevznikne. Přiznání odkladného účinku konečně není ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem; naopak sama pokuta byla uložena v souladu s veřejným zájmem, neboť sankcionovala prokázané protiprávní jednání žalobce porušující veřejný zájem (dle lesního zákona). Stěžovatel též připomněl, že spornou otázkou nyní ve věci není samo protiprávní jednání žalobce rozporné s lesním zákonem, tj. otázka viny, nýbrž toliko otázka výše uložené pokuty.
[4] Žalobce ve svém vyjádření ke stěžovatelovu návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že nevidí žádný zákonný důvod pro vyhovění tomuto návrhu. Zdůraznil, že v současnosti není pravomocně rozhodnuto o jeho povinnosti k zaplacení jakékoliv pokuty ve věci (tj. ani původní uložené pokuty ve výši 50 000 Kč) a že úvahy stěžovatele o finanční újmě města Černošice a další jsou zcestné. Žalobce rovněž poukázal na to, že stěžovatel ve svých úvahách vůbec nezohledňuje skutečnost, že naopak právě žalobce byl v roce 2008 pod hrozbou výkonu rozhodnutí (ze strany správního orgánu I. stupně) přinucen k uhrazení pokuty ve výši 60 000 Kč, a to aniž by tato pokuta (její výše) byla potvrzena nadřízeným správním orgánem.
[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně užije ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
[6] Jak již Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. [Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak například nelze spatřovat nenahraditelnou újmu způsobenou žalovanému v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006 - 33, či ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49, publ. pod č. 982/2006 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na www.nssoud.cz)].
[7] S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností, jakož i zažádat o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V usnesení ze dne 24. 4. 2007 č. j. 2 Ans 3/2006-49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS (byť k částečně odlišné právní úpravě), rozšířený senát Nejvyšší správního soudu výstižně vyjádřil, že „[s] ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V témže usnesení pak byly jako relevantní situace pro udělení odkladného účinku příkladmo uvedeny případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi či udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku. Mimoto rozšířený senát v daném usnesení rovněž konstatoval, že zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.
[8] V nyní posuzovaném případě spočívá zásadní argument stěžovatele pro přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti ve vzniku újmy správnímu orgánu I. stupně, který vzhledem ke zrušení stěžovatelova rozhodnutí o udělení pokuty bude muset částku pokuty stěžovateli vrátit ze svého rozpočtu. S tímto argumentem se však Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Podle § 56 odst. 6 lesního zákona, a to ve znění účinném v době rozhodování obou správních orgánů i nyní, totiž pokuty udělené podle tohoto zákona (§ 54 a 55) jsou příjmem Státního fondu životního prostředí; naopak správní orgány, jež pokuty ukládají, je toliko vybírají (§ 56 odst. 5 lesního zákona). Totéž ostatně vyplývá i ze samotného žalovaného rozhodnutí stěžovatele, v jehož výroku je mimo jiné výslovně uvedeno, že pokuta je splatná na účet města Černošice a že je příjmem Státního fondu životního prostředí. Je tak patrné, že zaplacení udělené pokuty žalobcem ani (případné) vrácení odpovídající finanční sumy žalobci se nijak nedotýká ani rozpočtu stěžovatele (Středočeského kraje), ani rozpočtu města Černošice (správního orgánu I. stupně), ale jedině rozpočtu státního. Právní následky kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu tedy ani stěžovateli samotnému, ani správnímu orgánu I. stupně tvrzenou (ani jinou) újmu nezpůsobí. Jen na okraj (neboť to není zákonnou podmínkou přiznání odkladného účinku) přitom Nejvyšší správní soud podotýká, že právními následky rozsudku krajského soudu, tj. při nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nebude v zásadě dotčen ani veřejný zájem (příjmy státního rozpočtu). Pokud totiž Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhoví a napadený rozsudek krajského soudu zruší, stane se žalované rozhodnutí stěžovatele opět vykonatelným a žalobce bude povinen uloženou pokutu znovu uhradit (a odpovídající správní orgán bude oprávněn to vymoci; srov. obdobně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49). Ani státní rozpočet tak o svůj legální příjem - pokutu uloženou v souladu se zákonem – nenávratně nepřijde.
[9] Nevyššímu správnímu soudu tudíž nezbývá než konstatovat, že stěžovatel neprokázal naplnění již první z podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. jemu (správnímu orgánu I. stupně) hrozící újmy plynoucí ze zrušení žalobou napadeného rozhodnutí krajským soudem. Za této situace tak již není třeba zkoumat naplnění ostatních zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku, tedy disproporcionalitu případné újmy a absenci rozporu přiznání odkladného účinku s veřejným zájmem. Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že podanému návrhu stěžovatele nemohl vyhovět pro nesplnění zákonných podmínek a rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
[10] Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
JUDr. Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu