Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy F. D., soudce Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: V. C. N., t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková 1, Tis u Blatna, zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2026, č. j. OAM-387/BA-BA01-BA06-Z-2026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2026, č. j. 33 A 23/2026-25,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce při kontrole totožnosti dne 31. 3. 2026 na adrese [adresa] a pobytovou kartu Maďarska. Z dokladů vyplynulo, že naposledy přicestoval do schengenského prostoru dne 4. 2. 2025 a disponoval krátkodobým vízem Maďarska s platností do 6. 4. 2025. Příslušníci policie zjistili, že žalobce je Maďarskem evidován v Schengenském informačním systému (dále jen „SIS“) jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení; jím předložený doklad povolení k pobytu v Maďarsku je v SIS navíc veden jako věc hledaná. Vzniklo tak podezření, že se žalobce nachází na území ČR neoprávněně. Žalobce byl proto dne 31. 3. 2026 zajištěn za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Dne 1. 4. 2026 podal žalobce v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný ho v záhlaví označeným rozhodnutím podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, „přezajistil“ a stanovil dobu trvání zajištění do 19. 7. 2026.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud zamítl nyní napadeným rozsudkem. Podle krajského soudu žalovaný zajistil žalobce jednak proto, že podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, a jednak z důvodu, že existovaly oprávněné důvody domnívat se, že žalobce tuto žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný dle krajského soudu správně vysvětlil, že uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu nebylo možno v tomto případě považovat za účinné a vhodné. Dosavadní chování žalobce nevylučuje, že by se pokusil zpřetrhat kontakt se správními orgány, skrývat se na území ČR a tím narušovat řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, eventuálně navazující realizaci správního vyhoštění. Shodně se žalovaným krajský soud nepovažoval za dostatečnou možnost zdržování se v pobytovém středisku, které je koncipováno jako otevřené a nelze v něm pohyb cizinců nijak omezit. Žalobce nepojí s ČR žádné sociální a kulturní vazby, nemá zde žádný majetek a žádné hlášené místo pobytu. Nadto plánoval za krátko vycestovat zpět do Maďarska. Sdělená adresa, na které se momentálně nacházel v ČR, byla dočasného charakteru.
[4] Krajský soud dále uvedl, že žalobce nijak neomlouvá tvrzená nevědomost o jeho nelegálním pobytu v ČR. Je povinností cizince zajistit si příslušná povolení k pobytu a pohybu mezi členskými státy EU a udržovat jejich aktuálnost a platnost. Tvrzená nevědomost je navíc přinejmenším pochybná jednak proto, že platnost jeho krátkodobého víza uplynula téměř jeden rok před jeho příjezdem do ČR, a jednak z důvodu, že zadání záznamu do SIS nutně předcházelo řízení, o kterém musel být žalobce informován.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (stěžovatel) podává proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou považuje za přijatelnou. Řeší totiž otázku, zda lze zajistit cizince, který vědomě neporušil právní předpisy ČR a byl v dobré víře ohledně oprávněnosti svého pobytu na území.
[6] Za nedůvodný a nezákonný považuje stěžovatel závěr krajského soudu, že v jeho případě nelze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Stěžovatel měl za to, že pobývá na území ČR oprávněně, na základě maďarského pobytového oprávnění. Nedůvěra krajského soudu k chování stěžovatele (že nebude spolupracovat s orgány veřejné moci a nebude je respektovat) nemá žádný podklad ve spisovém materiálu. Neúčinnost zvláštního opatření spočívajícího v povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku nelze odůvodnit tím, že pobytová střediska jsou otevřená, nelze v nich omezit pohyb žadatelů a pobyt v nich je na náklady státu. Zvláštní opatření mají mít vždy, je-li to možno, přednost před omezením osobní svobody cizince. To zvlášť za situace, kdy stěžovatel přicestoval do ČR jako turista, v dobré víře v platnost svého pobytového oprávnění. Ve stěžovatelův prospěch hovoří také jeho pobytová historie. Rozsudek krajského soudu v tomto ohledu neodpovídá stávající judikatuře (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2025, č. j. 6 Azs 35/2025-23).
[7] Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že zpochybnil jeho dobrou víru v platnost maďarského pobytového oprávnění toliko obecnými tvrzeními o povinnostech cizince. Stěžovatel neměl v Maďarsku krátkodobé vízum, jak uvedl krajský soud, nýbrž povolení k dlouhodobému pobytu, jehož platnost neuplynula, ale povolení mu zřejmě bylo zrušeno z jemu neznámých důvodů. V Maďarsku až do svého odjezdu do ČR pracoval na místě, na které mu bylo povolení k pobytu vydáno. O tom, že probíhá nějaké řízení o zrušení povolení k pobytu nebo vyhoštění, nevěděl. Není zřejmé, z čeho soud vyvodil, že by měl být informován o vedení řízení o vyhoštění nebo zrušení povolení k pobytu.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda je kasační stížnost přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[10] Institutem nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. V něm vymezil, že o přijatelnou kasační stížnost se bude jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal naplnění žádného z uvedených důvodů. Ustálená judikatura již řešila otázky, kterými stěžovatel odůvodňuje přijatelnost své kasační stížnosti. Krajský soud tuto rozhodovací praxi respektoval a při hodnocení věci se nedopustil žádného (natožpak zásadního) pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[12] Ze setrvalé judikatury vyplývá, že dobrá víra cizince nelegalizuje jeho pobyt (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. 8 Azs 108/2016-45, a ze dne 30. 4. 2013, č. j. 9 As 153/2012-77, nebo usnesení ze dne 3. 3. 2022, č. j. 3 Azs 413/2021-38). Zajištění cizince není trestem za úmyslné porušení předpisů (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2021, č. j. 1 Azs 319/2020-34, nebo ze dne 26. 8. 2020, č. j. 1 Azs 495/2019-43), ale je preventivním opatřením k zajištění účasti cizince v řízeních a dále zejména k jeho dostupnosti v případě, že by došlo k potřebě(nutnosti) vykonání rozhodnutí o jeho nuceném vycestování z České republiky (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013, Arslan, C-534/11).
[13] Skutkově obdobným případem, jako je věc stěžovatele, se Nejvyšší správní soud zabýval v nedávném rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Azs 225/2025-30. Zde vyslovil, že žalovaný ani krajský soud nemá povinnost zabývat se otázkou, zda cizinec porušil právní předpisy (nerespektoval maďarské rozhodnutí o navrácení) vědomě, či nevědomě. Naplnění podmínek pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není závislé na tom, zda byl subjektivně přesvědčen, že pobývá na území oprávněně. Zákon nestanoví, že by dobrá víra cizince v oprávněnost jeho pobytu vylučovala možnost jeho zajištění. Tato skutečnost mohla mít případně význam pouze pro posouzení otázky, zda žalovaný neměl využít zvláštní opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu namísto zajištění.
[14] Z rozhodovací praxe tedy jednoznačně plyne, že lze zajistit cizince, který byl v dobré víře ohledně oprávněnosti svého pobytu na území ČR. První stěžovatelova námitka proto přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.
[15] K posouzení účinnosti zvláštních opatření judikatura akcentuje, že nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Dále je namístě zohlednit pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o nuceném vycestování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, či stěžovatelem odkazované usnesení č. j. 6 Azs 35/2025-23). Žalovaný je povinen zvažovat efektivitu uložení zvláštního opatření (a své úvahy promítnout do odůvodnění rozhodnutí) v kontextu situace konkrétního žadatele při zohlednění všech skutkových okolností, které v řízení vyšly najevo (osobní, majetkové a rodinné poměry žadatele, pobytová historie, dřívější porušování právních předpisů, způsob komunikace se správními orgány apod.; viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 2 Azs 253/2017-37, či ze dne 31. 7. 2025, č. j. 5 Azs 129/2025-22).
[16] Ve výše odkazovaném rozsudku č. j. 2 Azs 225/2025-30 Nejvyšší správní soud uzavřel, že za další skutečnosti, které vylučují využití zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu, lze považovat fakt, že cizinec nemá v ČR hlášenou adresu, nemá zde žádné zázemí, rodinné vazby ani možnost získat finanční prostředky legálním způsobem. Za takových okolností existují důvodné pochyby o tom, že cizinec bude pobývat na území ČR a bude kontaktní. Nic ho totiž nemotivuje, aby v ČR zůstal a spolupracoval s orgány veřejné moci.
[17] V nyní posuzované věci žalovaný odůvodnil neúčinnost využití zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu zejména absencí hlášeného místa ubytování v ČR (stěžovatel uvedl jako místo svého pobytu adresu, na níž měl zajištěno pouze dočasné ubytování v rámci svého výletu do ČR) a nemožností obstarat si finanční prostředky legálním způsobem. Zohlednil rovněž, že stěžovatel nemá na území ČR žádné rodinné příslušníky, žádný majetek ani žádné jiné vazby. Krajský soud zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou potvrdil závěr žalovaného, že s ohledem na individuální okolnosti případu (stěžovatele s územím ČR nepojí žádné sociální a kulturní vazby, nemá na území ČR žádný majetek a především zde nemá hlášené místo pobytu) nelze očekávat, že by uložení zvláštního opatření namísto zajištění bylo dostatečné. Bylo zcela důvodné se domnívat, že stěžovatel neměl motivaci zdržovat se v pobytovém středisku. Využití zvláštních opatření za této skutkové situace neospravedlňovala ani případná dobrá víra stěžovatele v legalitu jeho pobytu na území ČR. Nejvyšší správní soud navíc přisvědčuje pochybnosti krajského soudu o nevědomosti stěžovatele o pozbytí jeho pobytového oprávnění v Maďarsku, neboť zrušení povolení k pobytu patrně předcházelo řízení, o němž měl být stěžovatel informován. Stěžovatelovo tvrzení, že doposud prokazatelně vědomě neporušoval právní předpisy, proto také nelze považovat za rozhodující pro uložení zvláštních opatření v nyní posuzované věci.
[18] Ani druhá stěžovatelova námitka tedy přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, či ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Žalobce (stěžovatel) nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2026
JUDr. F. D., Ph.D.
předseda senátu