6 Azs 185/2026

Plný text

6 Azs 185/2026 - 66
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: N. B., zastoupený Mgr. J. K., advokátem, sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM110/BABA01LE312026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 7. 2026, č. j. 74 Az 23/202625,

takto:

I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. J. K., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 12 269 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 11. 6. 2026.

[2] Žalobce v žádosti a při pohovoru uvedl, že je arabské národnosti a vyznává sunnitský islám, nemá žádné politické přesvědčení a nikdy nebyl politicky aktivní. Je zdravý, nemá žádné zdravotní omezení. Alžírsko opustil před více než rokem, kdy cestoval lodí do Španělska, odkud asi po měsíci pokračoval autobusem do Francie, kde pobýval deset měsíců. Poté odjel do České republiky. O mezinárodní ochranu požádal z obav kvůli nesplacenému bankovnímu úvěru a nelegálnímu opuštění vlasti, dále se obává trestu odnětí svobody z důvodu nenastoupení základní vojenské služby. Žalobce rovněž sdělil, že chce v České republice vydělat peníze na podporu své nemocné matky a na splacení dluhu.

[3] Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Poukázal na nesrovnalosti a rozpory mezi žalobcovými tvrzeními. V řízení ve věci správního vyhoštění žalobce vypověděl, že měl od krajanů žijících v České republice pozitivní reakce; krajané jej přesvědčovali, aby přijel do České republiky. Dále uvedl, že neměl prostředky k návratu do země původu a že se vrátí do Francie. V nyní posuzovaném řízení však žalobce tvrdí, že se návratu do vlasti obává z důvodů uvedených výše. Žalobce tento obrat ve výpovědích ani jiné nesrovnalosti ve správním řízení a před krajským soudem nevysvětlil. Krajský soud také upozornil na žalobcův průkaz dárce krve Národní lidové armády, na kterém je žalobce vyfocen ve vojenské uniformě. Žalobcovým tvrzením pak dle krajského soudu nenasvědčují ani informace o zemi původu. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalobcova tvrzení nejsou věrohodná, a proto žalovaný nebyl povinen je věcně hodnotit. K tvrzeným ekonomickým důvodům přicestování krajský soud připomněl, že mezinárodní ochrana k tomuto účelu neslouží.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud bez dalšího převzal neodůvodněný závěr žalovaného o nevěrohodnosti stěžovatelova azylového příběhu, aniž k tomu shromáždil relevantní podklady a uplatnil standard přiměřené pravděpodobnosti. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že odmítání vojenské služby nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Podle stěžovatele krajský soud opomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/200883, č. 2406/2011 Sb. NSS) připouštějící, že kombinace hrozby násilí a trestů za odmítání vojenské služby může představovat pronásledování. Stěžovatel připomněl, že odmítá nastoupit základní vojenskou službu z důvodu pacifistického přesvědčení a výhrady svědomí. Krajský soud však nehodnotil, zda tyto důvody mohou být považovány za politické názory či náboženské přesvědčení nebo příslušnost k určité sociální skupině, a tedy za azylově relevantní důvod dle § 12 písm. b) zákona o azylu.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že správní rozhodnutí i napadený rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy a reagovaly na veškeré stěžovatelovy námitky. Žalovaný se s podanou kasační stížností neztotožňuje a má za to, že rozsudek krajského soudu je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu dopadající na daný případ.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[6] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.), jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[7] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/202123, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/202131).

[8] Stěžovatelem namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která Nejvyššímu správnímu soudu znemožňuje napadené rozhodnutí věcně přezkoumat (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). Nejvyšší správní soud v souladu s konstantní judikaturou uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, jakým způsobem postupoval při jejich hodnocení a proč pokládal stěžovatelovy námitky za nedůvodné (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352). V daném případě Nejvyšší správní soud namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku neshledal. Závěry vyslovené krajským soudem jsou řádně odůvodněné, logické a dostatečně reagují na stěžovatelovu žalobní argumentaci.

[9] Namítanou nepřezkoumatelností není zatíženo ani rozhodnutí žalovaného. Rovněž z jeho odůvodnění je v souladu s požadavky judikatury patrné, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, jakými úvahami se řídil při hodnocení zjištěného skutkového stavu a k jakým závěrům dospěl, přičemž tyto úvahy žalovaný v odůvodnění rozhodnutí náležitě a srozumitelně vyjádřil (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/200965, nebo usnesení ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 149/202530).

[10] K věci samé krajský soud v souladu s judikaturou správně uvedl, že závěr žalovaného o nevěrohodnosti příběhu žadatele či jeho části musí být podložen důsledným přezkoumáním výpovědi podle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), které v daném případě plynou z čl. 4 odst. 5 směrnice č. 2011/95/EU. Mezi tato kritéria patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, jakož i otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní či uvěřitelná ve světle relevantních informací o zemi původu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/200755, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/200974, ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/201554, č. 3279/2015 Sb. NSS, ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/201941, ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 Azs 153/202063, č. 4399/2022 Sb. NSS, a ze dne 18. 9. 2024, č. j. 6 Azs 88/202446, bod 14, nebo usnesení ze dne 6. 8. 2026, č. j. 6 Azs 113/202642). Rozpory ve výpovědích žadatele o mezinárodní ochranu, vágní odpovědi a jiné taktizování byly opakovaně předmětem přezkumu Nejvyšším správním soudem (viz rozsudky ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/200440, ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008105, ze dne 1. 4. 2009, č. j. 2 Azs 5/2009113, nebo usnesení ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 400/201723).

[11] Při zkoumání věrohodnosti výpovědi krajský soud správně poukázal na nekonzistentnost stěžovatelových tvrzení, přičemž rozpory ve výpovědích se týkaly významných skutečností (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. 6 Azs 20/200964, ze dne 15. 10. 2024, č. j. 5 Azs 306/202351, a ze dne 4. 11. 2024, č. j. 7 Azs 128/202458). V takovém případě žalovaný v souladu s judikaturou nevěrohodnou část výpovědi věcně neposuzoval (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 Azs 35/202229, bod 24).

[12] K námitce, že krajský soud neuplatnil důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že toto pravidlo se „aplikuje nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování, ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení stěžovatele, která jsou posléze podkladem této celkové úvahy“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. 1 Azs 177/202060, bod 29). Pokud výpověď žadatele vykazuje podstatné rozpory, je neurčitá nebo odporuje zjištěným informacím o zemi původu a žalovaný dostatečně zjistí skutkový stav, není prostor pro aplikaci uvedeného důkazního standardu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2026, č. j. 7 Azs 176/202571, bod 18, nebo ze dne 16. 7. 2026, č. j. 6 Azs 110/202629, bod 12).

[13] Z judikatury Nejvyššího správního soudu však taktéž vyplývá, že branná povinnost je legitimním požadavkem státu kladeným na jeho občany (viz rozsudky ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/201524, ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 Azs 2/201631, nebo usnesení ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/201530). Plnění branné povinnosti tak nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, pokud se jedná o výkon služby v armádě státu, kde není výhrada svědomí trestána nepřiměřenými nebo diskriminačními sankcemi (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/202045, č. 4304/2022 Sb. NSS, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2026, č. j. 6 Azs 30/202629). Výhrada svědomí by mohla být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany jen v situaci, pokud by její uplatnění představovalo pro stěžovatele nebezpečí pronásledování či vážné újmy (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/200381, č. 77/2004 Sb. NSS, a ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/201244). Pouhá averze k vojenské službě nebo strach o život však azylově relevantní důvod nezakládají (již odkazovaný rozsudek č. j. 2 Azs 17/201244).

[14] Azylově relevantní skutečností by mohla být také hrozba násilí ze strany teroristických skupin pro případ nastoupení základní vojenské služby (k žadatelům z Alžírska k tomu srovnej již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 18/200883, dále rozsudek ze dne 11. 4. 2018, č. j. 3 Azs 257/201765, bod 33, nebo usnesení ze dne 2. 7. 2021, č. j. 9 Azs 56/202157, bod 14). Takovou hrozbu však stěžovatel v řízení před žalovaným ani krajským soudem netvrdil. Žalovanému a následně ani krajskému soudu nepřísluší domýšlet za žadatele jím neuplatněné důvody pro udělení azylu a posléze k nim činit příslušná skutková zjištění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/200341, nebo usnesení ze dne 19. 10. 2020, č. j. 4 Azs 277/201860).

[15] Krajský soud přesto nad rámec závěru o nevěrohodnosti stěžovatelových tvrzení doplnil, že stěžovatel na rozdíl od azylového příběhu posuzovaného v již zmiňovaném rozsudku č. j. 5 Azs 18/200883 konkrétní problémy plynoucí mu z případného odepření základní vojenské služby ani nezmínil.

[16] Ke snaze o legalizaci pobytu na území České republiky krajský soud správně uvedl, že tato skutečnost podle judikatury Nejvyššího správního soudu nemůže být relevantním důvodem udělení mezinárodní ochrany (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/200444, č. 397/2004 Sb. NSS, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/200469, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/200494, nebo ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/200481).

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost. Protože bezodkladně po ustanovení zástupce a doplnění kasační stížnosti přistoupil k rozhodnutí ve věci samé, samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[18] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.

[19] Žalobci byl usnesením ze dne 18. 8. 2026, č. j. 6 Azs 185/202643, ustanoven k ochraně jeho práv zástupce Mgr. J. K., advokát. Podle § 35 odst. 10 části věty prvé za středníkem s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce stát. Podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží ustanovenému zástupci odměna za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti), a sice ve výši 4 620 Kč za jeden úkon právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je třeba k odměně připočítat náhradu hotových výdajů v paušální částce 450 Kč za jeden úkon právní služby. Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce a náhrada hotových výdajů činí částku ve výši 10 140 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající výši této daně. Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovenému zástupci odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 12 269 Kč (po zaokrouhlení). K vyplacení této částky byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2026

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu