Plný text
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, čj. 7 Ads 41/2003-50)
Věc: F. B. v M. proti České správě sociálního zabezpečení o odnětí plného invalidního důchodu, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím žalované ze dne 6. 9. 2002 byl žalobci odňat plný invalidní důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 24. 4. 2003.
Ke kasační stížnosti, kterou žalobce (dále „stěžovatel“) proti tomuto rozhodnutí podal, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel stížní důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to vadu řízení spočívající v porušení procesních ustanovení. Uvedl, že je pravda, že na jednání nařízené na 24. 4. 2003 se dostavil se svým právním zástupcem s maximálně desetiminutovým zpožděním, nic to však nemění na skutečnosti, že předvolání k jednání převzal dne 10. 4. 2003, z čehož vyplývá, že mu nebyla poskytnuta zákonná lhůta deseti pracovních dnů k přípravě, ale pouze osm pracovních dnů, čímž došlo k porušení § 49 odst. 1 s. ř. s. Výkladem § 49 odst. 3 s. ř. s. a contrario je nutno dospět k závěru, že jelikož stěžovatel nebyl řádně předvolán, bránila tato skutečnost projednání a skončení věci. Dále navrhl provedení nezávislého posudku k posouzení svého zdravotního stavu.
Ze spisu, který soudu předložil krajský soud, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:
Dne 8. 4. 2003 byl stěžovatel předvolán k jednání v předmětné věci, a to na 24. 4. 2003 ve 14,30 hod. Stěžovateli bylo uvedené předvolání doručeno dne 10. 4. 2003. V protokolu o jednání před soudem prvního stupně, založeném na č. l. 24 spisu, je uvedeno, že žalobce se nedostavil, doručení vykázáno dnem 10. 4. 2003.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle § 49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. O jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení. Dle odst. 3 citovaného ustanovení nebrání neúčast řádně předvolaných účastníků projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle § 50.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávaném případě došlo ze strany soudu k porušení § 49 odst. 1 s. ř. s. citovaného výše, neboť stěžovatel (v původním řízení žalobce) měl k přípravě na jednání pouze osm pracovních dnů (12. 4., 13. 4., 19. 4., 20. 4. a 21. 4. 2003 byly dny pracovního klidu), tedy méně než deset pracovních dnů, které stanoví zákon. Za těchto okolností by krajský soud mohl jednat pouze tehdy, jestliže by stěžovateli k přípravě na jednání postačovala lhůta kratší, případně souhlasil-li by stěžovatel, v jehož neprospěch jde zkrácení lhůty, se zkrácením této lhůty. V daném případě tomu tak nebylo; předcházející řízení proto bylo stiženo vadou, která vedla ke znemožnění konání jednání až do doby, kdy by uplynula zákonem stanovená lhůta. Proto měl krajský soud nařízené jednání odročit, a nikoliv vydat rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů shledal námitku stěžovatele týkající se nedodržení zákonné lhůty důvodnou.
S ohledem na shora uvedené považoval Nejvyšší správní soud za nadbytečné zabývat se dalšími stížními námitkami, neboť ty bude stěžovatel moci znovu uplatnit v řízení před krajským soudem.
Z vyložených důvodů Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil pro vadu řízení a věc současně vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
(lík)
Právní věta
Jestliže účastník, jemuž byla k přípravě na jednání poskytnuta lhůta kratší deseti pracovních dnů (§ 49 odst. 1 s. ř. s.), neprohlásil, že tato lhůta je dostačující, soud nemůže jednat a vydat rozhodnutí, ale musí nařízené jednání do uplynutí zákonem stanovené lhůty odročit. Nepostupuje-li tak a ve věci rozhodne, je vydané rozhodnutí zatíženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.