Rozsudek ze dne 4. 2. 2010
Plný text
č. j. 7 Afs 36/2008 - 162
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. S., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 – 37,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou kasační stížností se v původním řízení žalobce – V. S. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 - 37, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 – 37, zamítl žalobu V. S., kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „finanční ředitelství“) ze dne 4. 11. 2003, č. j. 13506-3/110/98, jímž byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Chomutově (dále také „správce daně“) ze dne 27. 3. 1998, č. j. 31495/98/182911/0410, v neprospěch žalobce tak, že mu byl stanoven základ daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 ve výši 1 603 939 Kč a daň za toto období ve výši 560 200 Kč (dále jen „daň“). Krajský soud, který byl v jiných otázkách vázán předchozím právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 7 Afs 86/2005 - 133, došel k závěru, že žalobci byla daň dodatečně stanovena v zákonné lhůtě, tj. před marným uplynutím prekluzivní lhůty upravené v ustanovení § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Je tomu tak proto, že uznal úkony provedené v průběhu doplňování odvolacího řízení (§ 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků za odpovídající ustanovení § 47 odst. 2 téhož zákona. Konkrétně se jednalo o ústní jednání uskutečněná dožádaným správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 10 (dále jen „dožádaný správce daně“) ve dnech 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000, kterých se účastnila zástupkyně žalobce daňová poradkyně Z. Š. a jejichž průběh byl i zachycen v příslušných protokolech o ústních jednáních. Cílem těchto úkonů bylo zjistit rozhodné skutečnosti pro posouzení správnosti předchozího vyměření daně, o čemž byl jednak žalobce zpraven, a jednak to mělo svůj odraz v rozhodnutí o odvolání, kterým mu byla zvýšena původně správcem daně stanovená daň. Krajský soud při svém rozhodování přihlédl i k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2006, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72, z něhož vyplývá, že „úkony správních orgánů provedené v odvolacím řízení, jejichž cílem je zjistit skutečnosti rozhodné pro posouzení správnosti předchozího vyměření daně, přerušují běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu“. Úkony dožádaného správce daně pak měly za následek, že konec prekluzivní lhůty připadl na den 31. 12. 2003. Jelikož žalobou napadené rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství ze dne 4. 11. 2003, č. j. 13506 3/110/98 bylo stěžovateli doručeno dne 10. 11. 2003, byla mu daň dodatečně stanovena v zákonné lhůtě.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, kterou implicitně opřel o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel označil za zásadní pochybení krajského soudu zejména nesprávné posouzení otázky prekluze práva správního orgánu k doměření daně. Je tomu tak proto, že úkony dožádaného správního orgánu nemohly být úkonem ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a nemohly proto mít za následek přetržení prekluzivní lhůty a její nový běh, jejíž konec by ve svém důsledku připadl na den 31. 12. 2003. K tomu přistupuje i jejich hmotně-právní vadnost (hmotně-právní dopady), kterou dovozuje z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 686/05; stejně tak je nelze považovat za úkony z procesně-právního hlediska. Nesouhlasí ani s tím, jak se - co do svého rozsahu - krajský soud vypořádal s žalobním bodem týkajícím se posouzení dotčených ústních jednání, která byla dožádaným správcem daně zachycena v příslušných protokolech. Krajský soud se dostatečně nevypořádal s jeho argumentací obsaženou v podání označeném jako „rozhojnění žaloby“, jejíž podstatou byla namítaná hmotně-právní vadnost místních šetření dožádaného správce daně. Krajský soud rovněž nesprávně, pouze s odkazem na zásadu koncentrace řízení, ponechal stranou své přezkumné činnosti otázku nesprávného zdanění tzv. naturálních příjmů. Z těchto důvodů má za to, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, a to pro nedostatek důvodů. Stěžovatel následně 3x doplnil kasační stížnost jednak o argumentaci opřenou o nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07 (nezdůvodnění zahájení daňové kontroly čl. 107), jednak o námitku, že se krajský soud odmítl zabývat doplněním žaloby stran namítaného nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci správním orgánem, a které sedmý senát při prvním kasačním posouzení verifikoval, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (čl. 114) a posléze o polemiku s právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (úkony provedené v rámci doplňování odvolacího řízení nebyly úkony ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). Stěžovatel v rámci své argumentace implicitně a s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 686/05, vznesl i námitku nezákonného zdanění jeho naturálních (nepeněžitých) příjmů, kterou následně doplnil i doložením příslušných smluv. Současně vytkl Nejvyššímu správnímu soudu nejednotnost při aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, a konkrétně své výtky směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, a to že s odkazy na disentní stanovisko k tomuto nálezu jej ve své věci odmítl aplikovat. V neposlední řadě stěžovatel namítl, že krajský soud při svém rozhodování nesprávně posoudil otázku nákladů řízení, když mu nepřiznal žádnou částku na této náhradě a na odměně za zastupování v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 15 Ca 3/2004 – 43, v němž byl podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 7 Afs 86/2005 - 1, úspěšný. Trvá proto na svém požadavku, aby mu za tento dílčí úspěch ve věci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši celkem 8000 Kč (3000 Kč jako soudní poplatek za podanou kasační stížnost a 5000 Kč za provedení 5 úkonů právní služby po 1000 Kč za jeden úkon /převzetí věci a příprava zastoupení, sepsání právního rozboru, podání kasační stížnosti, předložení pověření a pracovní smlouvy, rozhojnění kasační stížnosti/). Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření označilo kasační stížnost za nedůvodnou a navrhlo její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, jakož i právním názorem vysloveným rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 – 134, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v předmětné věci, přes podanou rozsáhlou argumentaci a opakované doplňování kasační stížnosti, výslovně nespecifikoval, z jakých konkrétních důvodů (§ 103 odst. 1 s. ř. s.) napadá rozsudek krajského soudu ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 – 37. Nejvyšší správní soud proto při posuzování stížnostních důvodů vyšel z obsahu podané kasační stížnosti a jejích doplnění, které stěžovatel označuje jako „rozhojnění kasační stížnosti“.
Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto námitkou. Je tomu tak proto, že pokud by tato námitka byla důvodná, mohla by mít vliv i na posouzení věci samé.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu stěžovatel implicitně dovozuje od okolnosti, že se krajský soud s poukazem na zásadu koncentrace řízení v této věci vůbec nezabýval vznesenou námitkou o nezákonném zdanění naturálních příjmů stěžovatele.
Námitce nepřezkoumatelnosti nelze přisvědčit.
Krajský soud ve svém rozsudku vyslovil, že námitky doručené soudu stěžovatelem až v podání ze dne 8. 12. 2007, které dále přednesl při jednání dne 10. 12. 2007, mezi nimiž je i námitka nezákonnosti zdanění naturálního příjmu, jsou vyloučené ze soudního přezkumu s ohledem na koncentrační zásadu správního soudnictví zakotvenou v ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.
Podle § 71 odst. 2 věta druhá a třetí s. ř. s. platí, že žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Z obsahu předloženého soudního spisu vyplývá, že stěžovatel námitku o nezákonnosti zdanění naturálního příjmu vznesl skutečně až v doplnění (rozhojnění) žaloby ze dne 8. 12. 2007, které bylo krajskému soudu předáno krátkou cestou při jednání dne 10. 12. 2007.
Námitka o neoprávněném zdanění naturálního příjmu je námitkou o nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí, která vytýká porušení hmotného daňového práva při stanovení daně stěžovateli. Jako taková proto musela být uplatněna ve lhůtě pro podání žaloby (od 10. 11. 2003 do 10. 1. 2004). Stěžovatel ji však vznesl až při nařízeném jednání dne 10. 12. 2007, tj. opožděně. Nelze proto dojít k jinému právnímu závěru než takovému, že pokud se krajský soud touto nově vznesenou námitkou nezabýval, učinil tak v souladu se zákonem. Nelze proto dovozovat, že by z tohoto důvodu bylo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tak by tomu totiž mohlo být jen tehdy, pokud by se nezabýval včas uplatněným žalobním bodem.
Mylná a zavádějící je i alternativní argumentace stěžovatele, že se měl krajský soud zabývat nově vznesenou námitkou o nezákonnosti zdanění naturálního příjmu s poukazem na judikatorní obrat ve výkladu hmotného daňového práva (v této otázce) v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 686/05, doplněná tvrzením, že mu v uplatnění této námitky ve lhůtě pro podání žaloby (od 10. 11. 2003 do 10. 1. 2004) bránily veškeré dosavadní výklady hmotného práva.
Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že Ústavní soud vykládal v uvedené věci jednoduché právo a při tom došel k závěru, že v případě plnění poskytovaných stranami dle mandátní smlouvy se nejedná o naturální příjmy, které by měly být zatíženy daní z příjmů. V žádném případě však neobstojí jeho tvrzení, že by mu nějaké okolnosti (dosavadní doktrinální výklady) „objektivně“ bránily v tom, aby ve své žalobě brojil proti nezákonnosti v podobě nezákonného zdanění nepeněžního příjmu. Je tomu tak proto, že rozsah žaloby je vždy závislý na volní subjektivní úvaze žalobce (jeho zástupce). Podle obsahu spisu však žalobce nebo jeho zástupce ve lhůtě k podání žaloby, tj. od. 10. 11. 2003 do 10. 1. 2004, zcela evidentně neshledali žádnou nezákonnost ve zdanění naturálních příjmů. Naopak, je více než zřejmé, že se tak stalo až po předestřeném zásahu Ústavního soudu do výkladu jednoduchého práva. Okolnost, že stěžovatel v žalobě nevytkl rozhodnutí odvolacího správního orgánu poukazovanou nezákonnost tak jednoznačně svědčí tomu, že se tak stalo na základě subjektivní volní úvahy a nikoli z důvodů objektivních. Ani z těchto důvodů proto Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným.
Zcela neopodstatněná je i výtka stěžovatele, že rozsudek krajského soudu trpěl nepřezkoumatelnosti z toho důvodu, že se tento soud argumentačně nevypořádal s námitkami stran prekluze práva vyměřit daň stěžovateli a že jej odkázal na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Krajský soud vázán i právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v jeho předcházejícím rozhodnutí ze dne 21. 12. 2006, č. j. 7 Afs 86/2005 - 133, se při svém rozhodování důkladně zabýval charakterem úkonů provedených v odvolacím řízení a jejich vlivem na běh prekluzivní lhůty ke stanovení daně stěžovateli. Právní závěr v této otázce pak nalezl dostatečný obraz v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6, 7, 8 rozsudku) a obstojí i na poli přesvědčivosti.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítl, že krajský soud nesprávně uvážil otázku prekluze práva vyměřit stěžovateli daň, a to v souvislosti s úkony v odvolacím řízení dožádaného správce daně ze dne 20. 4. 2000 a ze dne 2. 5. 2000. Měl totiž za to, že se nejedná o úkony ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 věty prvé zákona o správě daní a poplatků (a to jak po stránce hmotné, tak i procesní), resp. že nejde o úkony směřující k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení. Nebyly proto sto způsobit přerušení běhu zákonné prekluzivní lhůty k vyměření daně.
Výtka stěžovatele, že úkony dožádaného správce daně v odvolacím řízení ze dne 20. 4. 2000 a ze dne 2. 5. 2000 nejsou úkony ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 věty prvé zákona o správě daní a poplatků, není opodstatněná.
Při předběžné poradě dospěl rozhodující 7. senát k závěru, že úkony dožádaného správce daně ze dne 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000 nejsou úkony ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 věty prvé zákona o správě daní a poplatků, a že proto nemohly způsobit běh lhůty nové, resp. přetržení zákonné prekluzivní lhůty, která by jinak marně uplynula již dne 31. 12. 2001. Jelikož však sedmý senát nemohl ve věci rozhodnout, aniž by se při tom odchýlil od dřívějšího právního názoru, který byl Nejvyšším správním soudem vysloven v rozsudku ze dne 29. 8. 2006, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72, postoupil věc podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu, aby tento svým rozhodnutím změnil dosavadní judikatorní výklad ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků v návaznosti na ustanovení § 15 zákona o správě daní a poplatků.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu předloženou věc posoudil, ale neshledal důvodu k tomu, aby se odchýlil od již dříve vysloveného právního názoru v rozsudku ze dne 29. 8. 2006, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72, a proto usnesením ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 134, věc vrátil sedmému senátu k dalšímu řízení. Vyslovil při tom právní názor, že: „I. Odvolací orgán je v průběhu odvolacího řízení při odstraňování vad předchozího řízení nebo při jeho prověřování či doplňování o nová zjištění oprávněn ke všem úkonům, jimiž je oprávněn zjišťovat skutkový stav věci správce daně I. stupně. Provedení těchto úkonů může též uložit správci daně I. stupně (§ 50 odst. 3, věta čtvrtá daňového řádu) nebo je může provést k jeho žádosti jiný věcně příslušný správce daně téhož nebo nižšího stupně (§ 5 odst. 1 daňového řádu). Takovými úkony mohou být i úkony provedené v rámci místního šetření bez ohledu na to, který z orgánů je učiní. Úkon správce daně v odvolacím řízení může být úkonem podle § 47 odst. 2 věty první daňového řádu přerušujícím běh prekluzivní lhůty a zakládajícím běh lhůty nové za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti výše předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení a prováděný úkon odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností. Tyto účinky nemá úkon provedený výlučně nebo převážně za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty“. Rozšířený senát ve svém usnesení, které je pro předkládací 7 senát závazné, došel k závěru, že úkony dožádaného správce daně ze dnů 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000 jsou úkony ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 věty prvé zákona o správě daní a poplatků (bod č. 25).
Rozhodující sedmý senát Nejvyššího správního soudu, vázán právním názorem rozšířeného senátu proto dospěl k závěru, že úkony dožádaného správce daně ze dnů 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000 byly úkony ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní poplatků. Jejich důsledkem pak bylo přetržení běhu prekluzivní lhůty ke stanovení daně stěžovateli, přičemž její konec připadl na den 31. 12. 2003. Jelikož pak žalovaný odvolací správní orgán rozhodl o odvolání stěžovatele v jeho neprospěch (zvýšení daně) dne 4. 11. 2003, které stěžovateli následně doručil dne 10. 11. 2003, stalo se tak v otevřené prekluzivní lhůtě pro vyměření, resp. dodatečné stanovení daně. Ve světle uvedeného právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu proto nemůže obstát stížní námitka, že k dodatečnému stanovení daně stěžovateli došlo po marném uplynutí lhůty k doměření daně. Obdobně neobstojí „úvaha stěžovatele“ o „materiální nezákonnosti“ dotčených úkonů. Závěr, zda a z jakých důvodů jsou tyto úkony - úkonem ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, rozšířený senát dostatečně objasnil, když specifikoval jeho kriteria a uvážil, že jej tyto úkony naplňují.
Opakované poukazy stěžovatele na to, že jde o totožný případ jako ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 686/05 a že by rozhodnutí v této věci mělo být na danou věc aplikováno, jsou nepřípadné. Je tomu tak proto, že se touto argumentací stěžovatel snaží docílit, aby Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu z pohledu námitky nezákonnosti zdanění naturálního příjmu stěžovatele, ač se jedná o nepřípustnou námitku a proto, že nejde o totožnou věc. Již z povahy věci je totiž vyloučena podobnost činností mandatáře podle mandátní smlouvy a závazkového vztahu (innominátního) na jehož základě dosahoval stěžovatel zdanitelných příjmů (činnost výkonného sportovce). Rozhodující sedmý senát Nejvyššího správního soudu proto došel k totožnému právnímu názoru, že nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 686/05, není v předmětné věci aplikovatelný.
Ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. zakotvuje zásadu, podle níž kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Ve světle této zásady Nejvyšší správní soud došel k závěru, že je podle ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná námitka stěžovatele o protiústavním postupu při zahájení daňové kontroly, což má za následek neústavnost kontroly jako celku. Je tomu tak proto, že se jedná o výtku, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
Nepřípustná je pak podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i námitka stěžovatele, že se krajský soud nezabýval doplněním žaloby (výtka o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci správním orgánem), který verifikoval i sedmý senát ve svém původním zrušujícím rozhodnutí ze dne 21. 12. 2006, č. j. 7 Afs 86/2005 - 133. Je tomu tak proto, že Nejvyššímu správnímu soudu nyní již nepřísluší, a to i přes existenci nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2170/08, opětovně posuzovat otázku, zda stěžovatel uplatnil v podané žalobě včas žalobní bod spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci odvolacím správním orgánem, či nikoli. Je tomu tak proto, že o této otázce již jednou uvážil, přičemž svým právním názorem zavázal krajský soud. Pokud jde pak o jeho poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (čl. 114), tak ani tento není případný, neboť na danou věc vůbec nedopadá. Je tomu tak proto, že stěžovatelova žaloba byla před soudem projednatelná, ve skutečnosti byla také projednána, avšak s tou výhradou, že soud nepřihlížel (s ohledem na dispoziční zásadu) ke všem skutečnostem, které stěžovatel soudu postupně předestíral. Naopak, pokud by krajský soud na tyto nově uplatňované skutečnosti reflektoval, přezkoumal by nepřípustně správní rozhodnutí i z pohledu opožděně uplatněných žalobních námitek (bodů).
Kasační soud se nemohl zabývat ani výtkami (polemikou), které stěžovatel předestřel Nejvyššímu správnímu soudu v pořadí již čtvrtém „rozhojnění“ kasační stížnosti ze dne 28. 1. 2010. Je tomu tak proto, že tyto výtky stěžovatel ve skutečnosti směřuje nikoliv vůči kasační stížností napadenému rozsudku krajského soudu, ale vůči právním závěrům (hodnocením) obsaženým v usnesení rozšířeného senátu v této věci, tj. 7 Afs 36/2008 – 134, stran aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 686/05, a účinků úkonů dožádaného správce daně ze dnů 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000, které stěžovatel označuje jako „materielně nezákonné“, jakož i proti rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 8 Afs 46/2009. Stejné platí i pokud stěžovatel své výtky v kasační stížnosti adresuje vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 19/2006 nebo polemizuje s rozsudkem sp. zn. 2 Afs 69/2004.
Nejvyšší správní soud posoudil jako neopodstatněnou i poslední výtku stěžovatele, týkající se rozhodnutí krajského osudu o nákladech řízení (stěžovatel nesprávně používá termín „náhrada škody“). Kasační soud neshledal důvody k tomu aby se odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vysloveného již v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98, dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní názor: „Do nákladů, o jejichž náhradě krajský soud rozhoduje v novém meritorním rozhodnutí poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, patří jak náklady vzniklé v novém řízení před krajským soudem, tak i náklady, které vznikly v původním řízení před krajským soudem, a též náklady, které vznikly v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady přitom tvoří jediný celek a krajský soud o jejich náhradě rozhodne jediným výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s. Jinými slovy vyjádřeno, pro soudní řízení správní platí zásada, že v souladu se zákonem rozhoduje správní soud o nákladech řízení jako o celku a podle úspěchu ve věci, nestanoví-li zákon jinak. Obstojí proto výrok rozsudku krajského soudu, kterým tento správní soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před zdejším soudem ve věci sp. zn. 7 Afs 86/2005, a to i přesto, že v tomto byl stěžovatel procesně úspěšný. Stěžovatel vcelku ve věci úspěch neměl a jako procesně neúspěšný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo by ostatně i proti smyslu zákonné úpravy ukládat procesně úspěšnému správnímu orgánu povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovateli, když rozhodnutí správního orgánu zcela vyhovovalo zákonu (obstálo v testu zákonnosti).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček předseda senátu
Usnesení ze dne 16. 12. 2009
Plný text
Z odůvodnění:
(-)
IV. d) posouzení úkonů provedených dožádaným správcem daně v průběhu odvolacího řízení v dané věci
[15] Úkon, u něhož je v daném případě sporné, zda má povahu úkonu podle § 47 odst. 2 daňového řádu zakládajícího běh nové lhůty, je šetření provedené dožádaným správcem daně v průběhu odvolacího řízení, o jehož průběhu a výsledku byly sepsány dva protokoly. Z hlediska běhu prekluzivní lhůty je třeba posoudit, zda se jedná o úkon (úkony) mající materiální znaky úkonu přerušujícího lhůtu a zakládajícího běh lhůty nové.
[16] Otázku položenou předkládajícím senátem rozšířenému senátu je třeba rozložit na tři samostatné otázky, přičemž záporná odpověď na kteroukoliv z nich by posuzovaný úkon z úkonů schopných založit běh nové prekluzivní lhůty vyloučila.
[17] První otázkou je, zda a k jakým úkonům vůbec je oprávněn odvolací orgán v průběhu odvolacího řízení. Východiskem pro posouzení je rozsudek rozšířeného senátu ze dne 14. dubna 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75 (č. 1865/2009 Sb. NSS), v němž se rozšířený senát zabýval postupem odvolacího orgánu podle § 50 odst. 3, odst. 5 daňového řádu. Dospěl zde k závěru, že vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně I. stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Nepřichází-li v úvahu náprava cestou autoremedury provedené správcem daně I. stupně, pak vady musí odstranit odvolací orgán postupem podle § 50 odst. 3 daňového řádu, a to jak v řízení o odvolání proti dani stanovené dokazováním (§ 50 odst. 6 daňového řádu), tak v řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu). V odvolacím řízení je přípustná i změna způsobu stanovení daně. Je tomu tak proto, že daňový řád vylučuje možnost zrušení platebního výměru a vrácení věci k dalšímu řízení správce daně I. stupně, a naopak, že umožňuje, aby odvolací orgán platební výměr změnil, a to i v neprospěch daňového subjektu. Současně je třeba zdůraznit, že v odvolacím daňovém řízení jsou přípustné skutkové novoty. Z toho je třeba i v posuzované věci dovodit závěr, že odvolací orgán je oprávněn při odstraňování vad předchozího řízení nebo při jeho prověřování či doplňování o nová zjištění, ke všem úkonům, jimiž je oprávněn zjišťovat skutkový stav věci správce daně I. stupně.
[18] Jestliže je odvolací orgán nejen oprávněn, ale i povinen odstranit veškeré vady, k nimž došlo v řízení před správcem daně I. stupně, ať už tak činí k odvolacímu návrhu, či z úřední povinnosti, musí k tomu mít prostředky obdobné prostředkům použitelným v řízení prvostupňovém. Jsou-li určité úkony provedené správcem daně I. stupně způsobilé založit běh nové lhůty podle § 47 odst. 2 daňového řádu, je třeba jim tuto způsobilost přiznat i v řízení odvolacím. Jak je zřejmé z přehledu stávající judikatury, je nezbytné, aby se vždy jednalo o úkon učiněný před uplynutím zákonné lhůty, směřující k vyměření či doměření daně a aby jeho provedení bylo nezbytné k dosažení stanoveného účelu, jímž je správné vyměření či doměření daně. Účelem přerušení prekluzivní lhůty je získání časového prostoru k dokončení řízení, v němž je řádně pokračováno; nesmí jít tedy o úkon, jehož jediným či hlavním účelem je snaha o posun prekluzivní lhůty.
[19] V daném případě v průběhu odvolacího řízení odvolací orgán získal nové informace nasvědčující tomu, že daňová povinnost stěžovatele v rozhodném zdaňovacím období zřejmě může být vyšší. Tvrdí-li stěžovatel, že informace sportovního klubu nemohla vést k takovému závěru, neboť Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 686/05, vyloučil naturální příjmy sportovců z daňové povinnosti, nelze mu přisvědčit. Závěr Ústavního soudu nebyl obecný a v případě jím posuzovaných příjmů trenéra tak učinil s výslovným odkazem na obsah mandátní smlouvy. Zda by byl tento nález aplikovatelný na daný případ, je ovšem na posouzení předkládajícího senátu. Z hlediska úvahy rozšířeného senátu je podstatné jenom to, že odvolací orgán získal informaci o naturálních příjmech, které nebyly výslovně kontrolovány správcem daně I. stupně, přičemž se jednalo o příjmy, které druhově ze zdanění vyloučeny nebyly. Tato informace byla informací novou a vyžadovala prověření; to v dostatečné míře zakládá oprávnění odvolacího orgánu k doplnění řízení a úkony za tím účelem provedené jsou úkony naplňující smysl a účel úkonů přerušujících prekluzivní lhůtu.
[20] Druhou otázkou je, zda takové úkony mohou být provedeny dožádaným správcem daně. Je pravdou, že podle § 4 daňového řádu daňové řízení provádí zásadně správce daně místně příslušný. Podle § 5 odst. 1 daňového řádu však místně příslušný správce daně může požádat o provedení jednotlivých úkonů v daňovém řízení kteréhokoliv jiného věcně příslušného správce daně téhož nebo nižšího stupně, může-li tento správce daně požadovaný úkon provést snáze, hospodárněji nebo rychleji. Za splnění těchto podmínek se k provedení konkrétních úkonů dočasně mění místní příslušnost správce daně, a v mezích dožádání je dožádaný správce daně oprávněn vystupovat vůči daňovému subjektu. Je pravdou, že obvykle dožádané úkony nejsou užívány pro složitější šetření a zjevně k tomu také tento institut sloužit nemá. V daném případě obsahem dožádání bylo výslovně prověření konkrétních příjmů za rok 1996 zjištěných ze zprávy AC Sparta Praha fotbal, a. s. Vzhledem k tomu, že se v době dožádání stěžovatel zdržoval v obvodu dožádaného správce daně, nelze o důvodnosti a splnění podmínek dožádání pochybovat. Samotné dožádání však úkonem přerušujícím lhůtu není; mohou jím být pouze úkony dožádaným správcem daně provedené. Z hlediska založení nové lhůty podle § 47 odst. 2 daňového řádu ale není rozhodné, zda se jedná o úkon provedený dožádaným správcem daně.
[21] Třetí otázkou je, zda tímto úkonem může být místní šetření podle § 15 daňového řádu, neboť takto byla vymezena předkládajícím senátem otázka položená rozšířenému senátu. Místní šetření podle § 15 daňového řádu není zákonem blíže definováno a jedná se o institut zařazený v obecných ustanoveních, tudíž použitelný v jakékoliv fázi řízení. Místní šetření může být úkonem samostatným i úkonem prováděným např. v rámci daňové kontroly. Stejně tak se může jednat o šetření spočívající v ojedinělém úkonu, či se může skládat z více úkonů a jeho výsledek může být podchycen v jednom či více protokolech; omezením je jen, aby jím nebyla nahrazována daňová kontrola tam, kde se rozsah zjišťování z jeho mezí vymyká. Charakterem místního šetření se zabýval Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2005, čj. 1 Afs 70/2004-80, č. 937/2006 Sb. NSS. Zde vyslovil, že cílem místního šetření je získávání předběžných informací, jež by bylo možné poté využít v daňovém řízení ke stanovení daně. Informace takto získané jsou informacemi podkladovými, přičemž prostředkem sloužícím k tomu, aby správce daně zjistil a prověřil řádně daňový základ, je daňová kontrola, která umožňuje zjištění rozhodných skutečností při zachování práv daňového subjektu.
[22] Tento závěr je nepochybně důvodný v případech, kdy je místní šetření prováděno správcem daně I. stupně, který postupuje podle logiky řádného průběhu daňového řízení. Má-li totiž správce daně I. stupně poznatek o nesprávném daňovém přiznání či jiné pochybnosti o správnosti daňového základu, je namístě, aby si tyto pochybnosti ve vztahu k daňovému subjektu prověřil zpravidla v rámci vytýkacího řízení (§ 43 daňového řádu) a, je-li třeba šetření na místě či u jiného subjektu, cestou místního šetření podle § 15 daňového řádu. Je možné, že pochybnosti budou touto cestou vyvráceny, nebo naopak potvrzeny. V případě jejich potvrzení záleží další postup na tom, zda jsou v rámci těchto úkonů veškeré skutečnosti v součinnosti s daňovým subjektem dostatečně objasněny, či zda je třeba obsáhlejšího šetření - k tomu je třeba využít daňové kontroly. Daňová kontrola podle § 16 daňového řádu je důkazním prostředkem podle § 31 odst. 4 daňového řádu, kterým lze nejúplněji zjistit skutečný stav věci; je souhrnem jednotlivých důkazních prostředků, které jsou společně pro účely zprávy o kontrole vyhodnocovány. V jejím rámci lze také nejúčinněji chránit práva daňového subjektu, ať už možností podání námitek proti postupu pracovníka správce daně nebo vyjádřením k výsledku kontroly před jejím ukončením či při projednání zprávy o kontrole.
[23] Jiná je situace v odvolacím řízení. Tam je odvolací orgán povinen zjistit, zda platební výměr vydaný správcem daně I. stupně je rozhodnutím zákonným. Pro odvolací řízení tak neplatí logika postupu prvostupňového správce daně. Úkony odvolacího orgánu jsou proto určeny okolnostmi, které je třeba prověřit, přičemž rozhodující pro volbu prostředků je, aby se jednalo o úkon, jímž lze dosáhnout stanoveného cíle. Tedy i přesto, že v řízení prvostupňovém byla provedena daňová kontrola, může správce daně provést místní šetření či jiný úkon, pokud je třeba prověřit nový poznatek či získanou pochybnost. Volba konkrétního úkonu závisí na rozsahu nezbytného zjišťování. V daném případě se jednalo o konkrétní nový poznatek o tom, že v rozhodném zdaňovacím období měl daňový subjekt naturální příjmy, které mohly podléhat zdanění. Nové poznatky jsou důvodem k doplnění dokazování a rovněž jimi lze zdůvodnit i opakovanou kontrolu, jejíž provedení nelze považovat za nezákonné, jsou-li splněny podmínky vymezené konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 24. 1. 2006, čj. 2 Afs 31/2005-57, č. 868/2006 Sb. NSS). Nutnost provedení daňové kontroly však není bezvýjimečná. Pro volbu způsobu prověření nového poznatku je rozhodné, jaký z nich je odpovídající v tom kterém konkrétním případě. Zde byla výše naturálního plnění nepochybně zjištěna ze zprávy AC Sparta Praha fotbal, a. s., a zbývalo pouze prověřit, zda tyto příjmy jsou součástí účetnictví stěžovatele a zda byly zahrnuty do daňového přiznání. To bylo zajištěno v dostatečné míře a zpráva sportovního klubu společně s tímto zjištěním mohla být podkladem pro úvahu o (ne)správnosti daňového základu a daně. Provedení daňové kontroly by v tomto případě nemohlo přinést jakýkoliv další rozhodný poznatek a stejně tak by nedávalo prostor k širšímu uplatnění práv daňovému subjektu, neboť ta byla zachována v rámci uskutečněných ústních jednání seznámením s novými doklady a poskytnutou možností se k nim vyjádřit.
[24] Jak bylo výše uvedeno, charakter úkonu přerušujícího lhůtu nemá samotné dožádání. Musí se jednat o konkrétní „zjišťovací“ úkon. Lze vycházet i z úpravy dokazování v § 31 odst. 2 daňového řádu. Podle tohoto ustanovení lze jako důkazních prostředků užít všech, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů, o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání.
[25] V daném případě přicházejí v úvahu dva protokoly o ústním jednání. Z hlediska běhu lhůty je není třeba rozlišovat, oba byly sepsány v roce 2000 a podle § 47 odst. 2 daňového řádu běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Přesto je třeba tuto otázku objasnit. Přitom nelze než dospět k závěru, že povahu přerušujícího úkonu splňuje protokol o ústním jednání ze dne 20. 4. 2000 ve spojení s protokolem ze dne 2. 5. 2000. První protokol je úkonem, při němž byl stěžovatel (jeho daňová poradkyně) vyzván k doložení zahrnutí naturálních příjmů do účetnictví, předložil peněžní deník a požádal o lhůtu k vyjádření; to mu bylo umožněno při druhém ústním jednání. Z hlediska běhu lhůty je tedy rozhodující úkon první, doložený protokolem ze dne 20. 4. 2000, když protokol druhý pouze dosvědčuje naplnění stěžovatelových práv, bez něhož by ovšem nemohl být první úkon akceptován jako souladný se zákonem. Nejedná se úkon „triviální“, jak tvrdí předkládající senát, ale naopak o úkon, který je z hlediska zjištění správné výše daňové povinnosti v daném případě podstatný a svou úrovní odpovídající náročnosti nezbytného zjišťování.
[26] Pokud tedy odvolací orgán cestou dožádání provedl úkon spočívající v prověření účetnictví daňového subjektu zaměřeném na naturální příjmy a v sepsání dvou protokolů, šlo nepochybně o nezbytné úkony, které směřovaly k ověření správnosti daňového základu a k doměření daně ve správné výši. Zjištěný poznatek přitom bylo možno prověřit tímto způsobem, nebylo nutno zvažovat nezbytnost daňové kontroly, neboť při tomto šetření vyplynulo, že tyto příjmy v účetnictví zahrnuty nebyly a tudíž nebyly ani součástí daňového základu, z něhož byla daň vyměřována; přitom úkon nebyl proveden způsobem porušujícím práva daňového subjektu.
V.
Závěr
[27] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že není důvodu se odchýlit od právního názoru zaujatého osmým senátem v napadeném rozsudku čj. 8 Afs 19/2006-72; postačí jeho upřesnění. Úkon provedený v průběhu odvolacího řízení dožádaným správcem daně tedy může být úkonem podle § 47 odst. 2 daňového řádu zakládajícím běh nové prekluzivní lhůty za podmínky, že se jedná o úkon zahájený před uplynutím lhůty, vychází z určitých pochybností o správnosti postupu daňového subjektu nebo o správnosti výše předchozího vyměření, směřuje k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, je svou povahou přiměřený rozsahu nezbytných zjištění a jsou při něm zachována práva daňového subjektu na součinnost.
[28] Vliv na běh prekluzivní lhůty by byl naopak vyloučen tam, kde by místní šetření bylo pro zjišťování nezbytných skutečností nevhodné, neboť by např. bylo na místě provést daňovou kontrolu, nebo tam, kde by nebyla zachována práva daňového subjektu na součinnost v daňovém řízení, nebo tam, kde by se jednalo o úkon nepodložený a pouze účelově provedený ve snaze zasáhnout do běhu lhůty. (-)
Právní věta
I. Odvolací orgán je v průběhu odvolacího řízení při odstraňování vad předchozího řízení nebo při jeho prověřování či doplňování o nová zjištění oprávněn ke všem úkonům, jimiž je oprávněn zjišťovat skutkový stav věci správce daně I. stupně. Provedení těchto úkonů může též uložit správci daně I. stupně (§ 50 odst. 3 věta čtvrtá zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) nebo je může provést k jeho žádosti jiný věcně příslušný správce daně téhož nebo nižšího stupně (§ 5 odst. 1 citovaného zákona). Takovými úkony mohou být i úkony provedené v rámci místního šetření bez ohledu na to, který z orgánů je učiní.
II. Úkon správce daně v odvolacím řízení může být úkonem podle § 47 odst. 2 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přerušujícím běh prekluzivní lhůty a zakládajícím běh lhůty nové za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti výše předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení a prováděný úkon odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností. Tyto účinky nemá úkon provedený výlučně nebo převážně za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty.
Usnesení ze dne 3. 12. 2008
Plný text
č. j. 7 Afs 36/2008 - 85
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. K. Š. v právní věci žalobce: V. S., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 - 37,
t a k t o :
Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 - 37 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 4. 11. 2003, č. j. 13506-3/110/98, ve znění rozhodnutí ze dne 7. 12. 2003, č. j.13506-11/110/98, kterým byl k odvolání stěžovatele změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Chomutově (dále také „správce daně“) ze dne 27. 3. 1998, č. j. 31495/98/182911/0410 o stanovení daně z příjmů za rok 1996 tak, že vyměřená daň byla zvýšena na částku 560 200 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dané věci je k řešení mimo jiné právní otázka výkladu ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) v návaznosti na ustanovení § 15 citovaného zákona, tj. otázka, zda je úkon – místní šetření, jehož průběh je zaznamenán v protokolu o ústním jednání podle ustanovení § 12 zákona o správě daní a poplatků, provedený dožádaným finančním úřadem, úkonem směřujícím k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení či nikoliv.
K této otázce se již dříve vyslovil osmý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 29. 8. 2007, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72 (dostupný na www.nssoud.cz), který judikoval, že úkonem dožádaného správce daně v průběhu odvolacího řízení (§ 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků), který byl zaznamenán v protokolu o ústním jednání, o němž byl stěžovatel zpraven a jehož se spolu se svým zástupcem zúčastnil, došlo k přetržení prekluzívní lhůty k vyměření daně podle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Podle názoru vysloveného osmým senátem v tomto rozsudku jediným zamýšleným účelem předmětného úkonu, který se v této věci týkal objasňování místa trvalého pobytu daňového subjektu, bylo ověřit v rámci odvolacího řízení správnost dosavadního vyměření daně. Tento úkon tedy v souladu s ustanovením § 47 citovaného zákona směřoval k tomu, aby o vyměření daně bylo pravomocně rozhodnuto. Právě o tento judikát Nejvyššího správního soudu se pak ve svém rozsudku opřel i krajský soud.
Sedmý senát při předběžné poradě dospěl k právnímu závěru, jenž je odlišný od právního názoru vyjádřeného v citovaném rozsudku osmého senátu, a proto podle § 17 odst. 1 s. ř. s. věc předkládá rozšířenému senátu, neboť nemůže v předmětné věci rozhodnout, aniž by se odchýlil od dřívějšího právního názoru vysloveného v rozsudku ze dne 29. 8. 2007, č. j. 8 Afs 19/2006 72.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. M. M., JUDr.K. Š., JUDr. M. S., JUDr. M. T., JUDr. M. D., JUDr. M. T.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V Brně dne 3. prosince 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu