7 As 2/2010

Plný text

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2011, čj. 7 As 2/2010-126)

Žalovaná dne 1. 7. 2008 rozhodla, že žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, tedy povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč [§ 60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání] za porušení této povinnosti odvysíláním záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ v pořadu Události dne 10. 1. 2008 od 19:00 h na programu ČT 1 a další pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení této povinnosti odvysíláním záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ v pořadu 168 hodin dne 13. 1. 2008 od 21:45 h na programu ČT 1.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, čj. 10 Ca 312/2008- 36. V odůvodnění uvedl, že žalovaná porušení § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání posoudila správně, neboť předmětné reportáže obsahují záběry osoby vystavené těžkému tělesnému a duševnímu utrpení bezdůvodně a způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Popis „záběrů týraného chlapce“ v rozhodnutí žalované je odpovídající a ani v kontextu s předchozí či následující částí reportáže nelze dovodit důvodnost odvysílání záběrů nezletilého chlapce v situaci, kdy je před diváky vystaven ponižujícímu zacházení, v jehož důsledku u něho dochází k těžkému tělesnému a i duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Městský soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že důvod odvysílání záběrů tkví ve vazbě souvislostí mezi osobou B. Š. a jejím postavením svědka v tzv. kuřimské kauze, jež byla spojena právě s problematikou týrání dětí. Ani takový důvod nemůže obstát, dochází-li předmětnými záběry k porušování základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Záběry nezletilého dítěte zobrazují narušení jeho integrity právě v důsledku těžkého tělesného a fyzického utrpení. Pokud by takové záběry do pořadu nebyly zařazeny, jeho obsah by se nijak nezměnil. Jednalo se totiž vždy o pořad zaměřený na osobu B. Š. a „záběry týraného chlapce“ tvořily v pořadu toliko „prostředek“, který podle vyjádření žalobkyně ze dne 28. 3. 2008 sloužil divákům pouze k jednoznačné a okamžité identifikaci kuřimské kauzy.

Městský soud neshledal pro odvysílání záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ ani žádný žalobkyní tvrzený veřejný zájem. Veřejnost má právo být informována i o aktuálním vývoji kauz, které upozorňují na negativní jevy ve společnosti, a pro ucelenost podávaných informací lze učinit souhrn událostí předchozích, nelze však z tohoto důvodu veřejnosti, potažmo televizním divákům, opakovaně nabízet záběry nezletilého (oběti) právě ve chvílích, kdy dochází k jeho ponižování, utrpení a je pošlapávána jeho lidská důstojnost. Žalobkyně sama navíc nekonkretizovala, jakou výpovědní hodnotu předmětné záběry mohly v reportáži mít.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž především namítala, že žalovanou i městským soudem bylo nesprávně posouzeno, že jejím jednáním spočívajícím v odvysílání záběrů týraného chlapce v Kuřimi, došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. V obou případech byly záběry uvedeny v souvislosti s informací, že B. Š. je svědkem v „kuřimské kauze“. Stěžovatelka tvrdila, že pozice výpovědi korunního svědka v kauze, která nabyla dalekosáhlých rozměrů, přímo souvisí s předmětnými záběry. Nesouhlasila s názorem žalované, že předmětné záběry nemají žádnou výpovědní hodnotu, neboť jak známo, byly to právě tyto záběry, které, jak výslovně uvádí doprovodný komentář, „spustily loni v květnu lavinu vyšetřování“.

Z dikce § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání nelze dovodit, že by způsob zobrazení trpící osoby nehrál roli v případě, že samotný obsah odvysílaného zobrazení snižuje lidskou důstojnost. Právě způsob zobrazení může celkový důsledek ovlivnit. Pro komplexní posouzení věci a celkové vyznění a působení reportáže je důležité, v jakém kontextu, resp. s jakým komentářem, byly předmětné záběry do pořadů zařazeny. Je to právě provozovatel, kterému je povinnost v § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání uložena, a který tedy může ovlivnit způsob zobrazení, což se v tomto případě stalo odsuzujícím komentářem. Pro vyznění reportáže je zcela rozhodující, jaké stanovisko provozovatel ke konkrétním záběrům zvolil. To pak rovněž nelze opomenout při posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Podle stěžovatelky odvysíláním předmětných záběrů nedošlo ke spáchání správního deliktu, neboť byly použity v souvislosti s informací o dalším vývoji trestního řízení v kontextu, že „zlo musí být potrestáno“, přičemž pro posouzení věci mělo zásadní význam, že obsah předmětných záběrů odsoudila.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Plný text

č. j. 7 As 2/2010 - 83
U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem [adresa] proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem [adresa] Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 10 Ca 312/2008 – 36,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č. j. 10 Ca 312/2008 – 36, zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 1. 7. 2008, sp. zn.: 2008/1046/FOL/ČTV, č. j.: sot/6364/08, kterým Rada rozhodla, že stěžovatelka porušila povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost stanovenou v ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“) a za porušení této povinnosti odvysíláním záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ v pořadu Události dne 10. 1. 2008 od 19:00 hodin na programu ČT 1 uložila stěžovatelce podle ust. § 60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání pokutu ve výši 100 000 Kč a dále uložila za porušení této povinnosti odvysíláním záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ v pořadu 168 hodin dne 13. 1. 2008 od 21:45 hodin na programu ČT 1 stěžovatelce podle ust. § 60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání pokutu ve výši 100 000 Kč.

V odůvodnění rozsudku městský soud k rozhodné právní otázce střetu svobody projevu a práva na ochranu lidské důstojnosti uvedl, že po zhodnocení spisového materiálu a po provedení důkazu promítnutím předmětného pořadu dospěl k závěru, že Rada porušení ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání posoudila správně, neboť předmětné reportáže obsahují záběry osoby vystavené těžkému tělesnému a duševnímu utrpení bezdůvodně a způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Obsah předmětných reportáží není sporný. Popis „záběrů týraného chlapce“ v napadeném rozhodnutí Rady je odpovídající a ani v kontextu s předchozí či následující částí reportáže nelze dovodit důvodnost odvysílání záběrů nezletilého v situaci, kdy je před diváky vystaven ponižujícímu zacházení, v jehož důsledku u něho dochází k těžkému tělesnému a i duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Městský soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že důvod odvysílání záběrů tkví ve vazbě souvislostí mezi osobou B. Š. a jejím postavením svědka v „kuřimské kauze“, jež byla ve veřejnosti spojena právě s problematikou týrání dětí. Ani takový důvod nemůže obstát, dochází-li předmětnými záběry k porušování základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Předmětné záběry nezletilého dítěte zobrazují narušení jeho integrity právě v důsledku těžkého tělesného a fyzického utrpení. Pokud by takové záběry do pořadu, ať již Události či 168 hodin, nebyly vůbec zařazeny, jeho obsah by se nijak nezměnil. Jednalo se totiž vždy o pořad zaměřený na osobu B. Š. a „záběry týraného chlapce“ tvořily v pořadu toliko „prostředek“, který podle vyjádření stěžovatelky sloužil divákům pouze k jednoznačné a okamžité identifikaci „kuřimské kauzy“. Právě uvedené je podle městského soudu alarmující. Nelze připustit, aby záběry chlapce v pozici, která zjevně snižuje jeho lidskou důstojnost, neboť jak jinak lze hodnotit záběry nahého nezletilého, izolovaného v uzavřené temné místnosti, svázaného, který je nucen k přijímání potravy, byly použity či využity k jednoznačné a okamžité identifikaci kauzy. Z tohoto tvrzení stěžovatelky podle městského soudu logicky vyplývá otázka „Kolikrát a jak dlouho lze tímto způsobem jednoznačně identifikovat kuřimskou kauzu?“ Takovou možnost nelze připustit a došlo-li k ní, bylo uložení pokuty Radou zcela na místě. Pro informovanost veřejnosti o vztahu B. Š. ke kauze týraní nezletilých dětí v Kuřimi nebylo nutné tyto záběry znovu zařazovat, ale bylo možno tuto souvislost demonstrovat jiným, například slovním, způsobem. Městský soud neshledal pro odvysílání záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ ani stěžovatelkou tvrzený veřejný zájem. Nelze se úspěšně hájit odvysíláním právě těchto záběrů, pokud sama stěžovatelka uvádí, že důvodem k jejich zařazení byla pouze jednoznačná a okamžitá identifikace kauzy. Veřejnost má právo být informována i o aktuálním vývoji kauz, které upozorňují na negativní jevy ve společnosti, pro ucelenost podávaných informací lze učinit souhrn událostí předchozích, nelze však z tohoto důvodu veřejnosti, potažmo televizním divákům, opakovaně nabízet záběry nezletilého (oběti) právě ve chvílích, kdy dochází k jeho ponižování, utrpení a je pošlapávána jeho lidská důstojnost. Městský soud dále poukázal na to, že stěžovatelka sama nekonkretizovala, jakou výpovědní hodnotu předmětné záběry mohly v reportáži mít. Podle městského soudu vypovídají o utrpení, ponižování nezletilého a o zavrženíhodném zacházení s ním. Důvodnost takových záběrů v kontextu pořadu o svědkyni v kauze nelze úspěšně namítat. Stěžovatelka nepochybně odvysílané záběry sama nevytvořila, ani se na zachycení utrpení a ponižování nezletilého nepodílela, ale vybrala je a zařadila do zpravodajského pořadu, a to v rozporu s ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Opačný výklad, že provozovatel sám musí „přispět“ ještě volbou způsobu zobrazení ke snížení lidské důstojnosti, by se minul se smyslem a účelem zákonem daného omezení.

Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost mimo jiné i z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle názoru stěžovatelky Rada i městský soud nesprávně posoudily, že jejím jednáním spočívajícím v odvysílání záběrů týraného chlapce v Kuřimi, došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. § 60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání. V případě obou reportáží jsou záběry uvedeny v souvislosti s informací, že B. Š. je svědkem v „kuřimské kauze“. Byly to právě tyto záběry, na základě kterých bylo započato vyšetřování týrání dětí v Kuřimi. Stěžovatelka v předmětných reportážích informovala diváckou veřejnost o skutečnostech v souvislosti s osobou B. Š., která v celé kauze sehrála významnou roli. Stěžovatelka je toho názoru, že pozice výpovědi korunního svědka v kauze, která nabyla dalekosáhlých rozměrů, je zcela přímou souvislostí s předmětnými záběry. Nesouhlasí s tvrzením Rady, že nemají žádnou výpovědní hodnotu, neboť jak známo, byly to právě tyto záběry, které, jak výslovně uvádí doprovodný komentář „spustily loni v květnu lavinu vyšetřování“. Stěžovatelka má za to, že právě v tom spočívá jejich výpovědní hodnota, a proto nelze souhlasit se závěrem městského soudu, že nekonkretizovala, jakou výpovědní hodnotu mohou předmětné záběry mít. Byly zařazeny do pořadu Události a pořadu 168 hodin, kde stěžovatelka ve veřejném zájmu přinesla další informace o vývoji trestního řízení.

Stěžovatelka dále polemizuje se závěrem městského soudu vysloveným v reakci na její námitku, že z její strany nedošlo k „zobrazení, které snižuje lidskou důstojnost“. Z dikce ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání nelze dovodit, že by způsob zobrazení trpící osoby nehrál roli, v případě, že samotný obsah odvysílaného zobrazení snižuje lidskou důstojnost. Stěžovatelka má za to, že právě způsob zobrazení může celkový důsledek ovlivnit. Pro komplexní posouzení věci a celkové vyznění a působení reportáže je důležité, v jakém kontextu, resp. s jakým komentářem, byly předmětné záběry do pořadů zařazeny. Právě způsob zobrazení zásadně ovlivňuje výpověď jednotlivých záběrů směrem k divákům. Je to právě provozovatel, kterému je povinnost v ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání uložena, a který tedy může způsob zobrazení ovlivnit, což se v tomto případě stalo odsuzujícím komentářem. Pro vyznění reportáže je zcela rozhodující, jaké stanovisko provozovatel ke konkrétním záběrům zvolil a při posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, to nelze opomenout. Stěžovatelka má za to, že odvysíláním předmětných záběrů nedošlo ke spáchání správního deliktu, neboť byly použity v souvislosti s informací o dalším vývoji trestního řízení v kontextu, že „zlo musí být potrestáno“. Podle stěžovatelky má pro posouzení věci zásadní význam, že obsah předmětných záběrů odsoudila.

Podle názoru Rady neměly předmětné záběry pro obsah daných reportáží žádnou výpovědní hodnotu. Jejich obsah se vztahoval pouze a jedině k osobě B. Š. a jejího dopadení. Záběry týraného chlapce v daném charakteru reportáží se Radě jeví jako zcela nadbytečné. V odůvodnění svého rozhodnutí Rada zcela jasně a srozumitelně uvedla svou správní úvahu, a v čem a z jakých důvodů shledala zařazení záběrů „týraného chlapce z Kuřimi“ za porušující ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Výklad ust. § 32 odst. 1 písm. f), resp. § 60 odst. 1 písm. a), zákona o vysílání provedený v napadeném rozsudku a ve správním rozhodnutí, nelze považovat za nesprávný. Rada má za to, že stěžovatelka neprokázala opak a nepředložila dostatečné argumenty pro toto tvrzení.

Jak je z výše uvedeného patrné, jednou z rozhodných právních otázek, a to otázkou klíčovou, v projednávané věci je, zda se stěžovatelka dopustila jednání porušujícího ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání tím, že odvysílala ve dvou případech ve zpravodajských pořadech informujících o jedné z významných aktérek „kuřimské kauzy“ záběry zneužívaného a ponižovaného malého dítěte. Při předběžném posouzení věci sedmý senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že shodnou právní otázkou na srovnatelném skutkovém podkladu řešil již v rozsudku ze dne 13. 4. 2010, č. j. 8 As 33/2010 – 128, osmý senát Nejvyššího správního soudu. Ten zaujal následující právní názor:

„Podle § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je jednou ze základních povinností provozovatele vysílání bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Tato povinnost představuje jeden z legitimních příkladů omezení svobody projevu, resp. práva na informace, zaručených čl. 17 Listiny, čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.) nebo čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). Není třeba zdůrazňovat, že obdobně jako jiná politická práva a svobody nepředstavuje svoboda projevu v demokratickém právním státě absolutní kategorii, ale může být v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny omezena zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné mj. pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro ochranu mravnosti.

Zákaz bezdůvodně zobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost představuje vypořádání střetu svobody projevu se základním právem každého na zachování jeho lidské důstojnosti, zaručeným v podmínkách České republiky čl. 10 odst. 1 Listiny. Pokud má být zobrazení osoby vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost bezdůvodné, zákonodárce v zákoně o vysílání zřetelně a legitimně preferuje poskytnutí ochrany právu na zachování lidské důstojnosti.

Právě zakotvení pojmu „bezdůvodně“ v normativní větě § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání naznačuje, kterým směrem se musí soustředit pozornost při testu proporcionality pro případ střetu svobody projevu a práva na zachování lidské důstojnosti. Pro aplikaci § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je (nad rámec naplnění ostatních prvků hypotézy právní normy) klíčové posouzení (bez)důvodnosti vysílání citlivých záběrů. Lze shrnout, že v případě bezdůvodného vysílání takových záběrů zákonodárce de facto vyloučil existenci střetu zmiňovaných základních práv, protože jedno z nich výslovně upozadil. Tento závěr však (s vědomím ústavním pořádkem zakotvené ochrany svobody projevu) může plně platit pouze za podmínky, že pojem „bezdůvodně“ bude vykládán v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny.

O obecném jazykovém významu pojmu „bezdůvodně“ není pochyb. V souladu s předpokladem racionálního zákonodárce je pak třeba vycházet z toho, že užil tohoto pojmu v jeho všeobecném významu. Již jazyková metoda výkladu tak poskytuje poměrně přesnou představu o obsahu předmětného pojmu. Jeho jádro se do značné míry kryje s hranicí jeho nejširšího jazykového významu. Právě taková vlastnost předmětného pojmu přitom vyhoví i požadavku na určitost právní normy zakládající deliktní odpovědnost.

Důvodnost odvysílání citlivých záběrů nemůže být, jak správně uvedl městský soud, založena na úvaze samotného provozovatele vysílání. Právě naopak, pojem „bezdůvodně“ je nutné posuzovat přísně objektivně. Důvodnost zařazení citlivých záběrů do vysílání tak může být dána zejména tam, kde by jejich neodvysílání vyloučilo, nebo znatelně limitovalo informační hodnotu pořadu.

Přisvědčil-li městský soud žalované, že pro informování veřejnosti o vztahu B. Š. ke kauze týrání nezletilých dětí nebylo nutné znovu zařazovat do vysílání jejich záběry, postupoval v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pořady vysílané v lednu 2008 se týkaly primárně zadržení B. Š. v Norsku. Provozovatel vysílání tedy v rámci těchto pořadů informoval diváky o aktuálních poznatcích týkajících se osoby, která měla určitým způsobem figurovat v kauze týrání nezletilých dětí. Použil-li provozovatel vysílání v rámci těchto pořadů opětovně záběry týraného chlapce, pro jejichž opakované odvysílání v roce 2007 ho žalovaná upozornila na porušování § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, dopustil se nepochybně správního deliktu. Pro zařazení záběrů nebyl dán důvod a jejich nezařazením by se nezměnila podstata vysílaných pořadů ani kvalita poskytovaných informací o aktuálních poznatcích k osobě B. Š.

Zařazením citlivých záběrů týraného chlapce, zachyceného v situaci velkého lidského duševního a fyzického utrpení, stěžovatelka dramaticky dokreslovala aktuální informace o osobě B. Š. Takovou motivaci však nelze považovat za důvodnost ve smyslu § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Tento závěr je ostatně podpořen tvrzením stěžovatelky, že nezařazením předmětných záběrů do pořadů by divák neobdržel informaci v náležitém kontextu, umožňujícím vytvoření názoru. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že divákovi mohl být nepochybně „náležitý kontext“ předestřen způsobem nezasahujícím opětovně do základního práva týraného chlapce na zachování jeho lidské důstojnosti. Stížní námitku, že zvolené prostředky obstojí z hlediska přiměřenosti, proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Nesouhlasil ani s tím, že by na posuzovanou věc měla dopadat pouze soukromoprávní ochrana osobnosti podle občanského zákoníku. O legitimitě veřejnoprávní regulace bezdůvodného vysílání záběrů zobrazujících osoby vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, existující vedle soukromoprávních prostředků ochrany, totiž Nejvyšší správní soud neměl pochyb.

V souladu s předchozím odůvodněním Nejvyšší správní soud odmítl i názor stěžovatelky, podle nějž nelze zužovat svobodu projevu způsobem vylučujícím opakované vysílání určitých záběrů. Stěžovatelka navíc byla již v roce 2007 právně relevantním způsobem upozorněna, že se odvysíláním záběrů týraného chlapce dopouští správního deliktu podle § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Nelze než připomenout, že bezdůvodné vysílání takových záběrů není kryto svobodou projevu, která v tomto konkrétním případě ustupuje základnímu právu na zachování lidské důstojnosti. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s úvahou stěžovatelky odkazující na „veřejný zájem na zveřejnění určité informace“. Tento soud neměl sebemenších pochyb o tom, že neexistoval veřejný zájem na opakovaném odvysílání předmětných záběrů. Ostatně, nedostatek veřejného zájmu na opětovném zařazení záběrů týraného chlapce do televizního vysílání je jedním ze zřejmých důvodů, proč stěžovatelka zůstává v tomto ohledu pouze v rovině obecného tvrzení o veřejném zájmu na zveřejnění informací, aniž by byla schopna konkrétním způsobem existenci veřejného zájmu osvědčit.“

Sedmý senát nesdílí výše uvedené závěry osmého senátu, jakkoli v obecných východiscích se s osmým senátem ztotožňuje v tom, že svobodu projevu lze za určitých podmínek omezit kvůli zachování lidské důstojnosti a že důvodem takového omezení může být – a v zákoně o vysílání je legitimně zakotven – zájem na tom, aby nebyly bezdůvodně zobrazovány osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Sedmý senát v první řadě poukazuje na čl. 17 Listiny, který stanoví: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (…)“ Obdobné zakotvení svobody projevu a jejích mezí lze nalézt v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.) či čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/[PSČ obec].).

Dále sedmý senát připomíná čl. 10 Listiny, který stanoví: „(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“

„Jednoduché“ právo řeší omezení svobody projevu v televizním a rozhlasovém vysílání za účelem ochrany lidské důstojnosti mimo jiné v ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, které stanoví, že „Provozovatel je povinen bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.“ Účelem citovaného ustanovení je umožnit, aby v konkrétní situaci střetu svobody projevu a zájmu na ochraně lidské důstojnosti bylo zvoleno provozovatelem vysílání takové řešení, tj. upřednostněna jedna či druhá hodnota, které bude adekvátní povaze této situace a intenzitě vzájemně se střetajících protichůdných zájmů.

Svoboda projevu patří k nejdůležitějším politickým základním právům, protože je to právě ona, jež umožňuje veřejný diskurs o nejrůznějších otázkách majících dopad na fungování společnosti a lidských jedinců v ní. Svoboda projevu kryje i možnost informovat o jevech nahlížených jako extrémní, společensky nežádoucí, kontroverzní a většinou společnosti odmítané a učinit je tak předmětem diskursu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 7 As 29/2008 - 104, publ. pod č. 1969/2010 Sb. NSS a v něm citovanou judikaturu, zejména Evropského soudu pro lidská práva; k názorové pluralitě zejména ve veřejnoprávních médiích pak srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. 7 As 23/2010 - 73, oba rozsudky na www.nssoud.cz). Informace vysílaná sdělovacími prostředky je svojí povahou zpravidla selektivní a zároveň kontextuální. Důležité je zejména to, co vše je o určité události či otázce řečeno a co zmíněno není, ve spojení s jakými dalšími informacemi je příslušná informace o události podávána a jaké její aspekty či souvislosti jsou zdůrazněny jako významné či naopak potlačeny jako okrajové. Objektivní a vyváženou ve smyslu ust. § 31 odst. 2 věty první zákona o vysílání je jen taková informace, která byla jako ta, jež má být vysílána, vyselektována z dostupné sumy informací jako relevantní pro událost, o níž je informace podávána, včetně uvážení kontextu události. Jedná-li se o informaci o události či otázce nějakým způsobem extrémní, vybočující z obvyklých mezí či jinak mimořádné, bylo by zkreslením vysílaného sdělení, pokud by tato její zvláštní povaha byla potlačena, neboť informační selekce by zde oslabila významný relevantní rys události, o níž je informováno. Ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání jistě nemůže nařizovat cosi jako selektivní cenzuru – zakázat vysílat určité sdělení jen proto, že informuje o tak „extrémní“ záležitosti, jakou je situace umírajícího člověka či jedince vystaveného těžkému tělesnému či duševnímu utrpení. Takový výklad by nejen, že překročil velmi úzké hranice pro omezení svobody projevu, dané v čl. 17 odst. 4 Listiny slovem „nezbytná“, ale pomíjel i výrazy použité v ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, z nichž plyne, že zakázáno je jen a pouze „bezdůvodné“ zobrazování osob umírajících nebo vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení a navíc jen takové, které by se dělo „způsobem“ snižujícím lidskou důstojnost. Informace o události, při níž došlo k úmrtí člověka nebo k tomu, že někdo byl vystaven těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení mohou spočívat v zobrazení osob v těchto situacích, jsou-li současně splněny dvě podmínky: Jednak že nejde o zobrazení bezdůvodné a jednak že způsob zobrazení nesnižuje lidskou důstojnost.

Bezdůvodnost zobrazení je vždy otázkou posouzení konkrétního případu a, jak již bylo, uvedeno, bude úzce souviset s povahou a podstatnými rysy a kontextem události, o níž je informováno. Bezdůvodným proto nebude zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení tehdy, bude-li potřeba informace tohoto typu nezbytná pro pravdivé informování o události a jejích souvislostech (příčinách, následcích, doprovodných událostech atd.), čítaje v to i informaci o extrémní, vybočující či jinak mimořádné povaze dané události.

Na jedné straně zpravidla nevyhoví požadavku nezbytnosti zobrazení člověka umírajícího následkem dopravní nehody, půjde-li například o „běžnou“ těžkou dopravní nehodu se smrtelnými následky, jakých se na evropských silnicích stávají tisíce ročně. Pro informaci o povaze události, jež se stala, a pro její zasazení do potřebného informačního kontextu totiž zpravidla nebude nezbytné explicitní záběry umírajícího ukázat, neboť na nich není nic „mimořádného“ (ve smyslu informačně hodnotného pro danou událost). Zde je naopak třeba dát přednost ochraně lidské důstojnosti umírajícího a o smrtelném následku nehody informovat pouze za použití záběrů nezobrazujících umírajícího člověka.

Na druhé straně zpravidla vyhoví požadavku nezbytnosti zobrazení záběrů umírajících lidí, jde-li např. o záběry pořízené náhodnými turisty či chodci, jež zaznamenaly náraz letadel unesených teroristy do budov WTO v New Yorku včetně např. záběrů lidí vyskakujících ve strachu před ohněm či udušením kouřem z vyšších pater zasažených mrakodrapů. Takové záběry jsou totiž nezbytné pro vykreslení extrémní, ojedinělé, mimořádně hrůzné a tragické povahy události. Bez jejich zveřejnění by totiž informování o události bylo významně zkresleno, neboť jádrem vysílané informace, má-li být pravdivá, musí být právě (mimo jiné) také informační zprostředkování mimořádné hrůznosti uvedené události. Bez tohoto, byť svým obsahem drastického, informačního obsahu totiž je ve skutečnosti událost, o níž je informováno, zlehčována, a tedy „učiněna laskavější“, než jaký byl skutečný stav.

Stejně tak zpravidla vyhoví požadavku nezbytnosti např. vysílání dokumentárních záběrů z koncentračních táborů při informování např. o vyhlazovacích táborech nacistického Německa či pracovních táborech v Sovětském svazu nebo záběrů z doby polpotovské genocidy v Kambodži, i když se bude jednat o drastické záběry lidí vystavených zcela nelidským podmínkám či dokonce o záběry ostatků lidí usmrcených masovým průmyslovým vražděním. Bez zobrazení takto drastických informací by totiž pořady o hrůzách, k nimž došlo, nebyly pravdivé a jejich povahu zlehčovaly.

Způsob zobrazení musí být v každém případě takový, který nesnižuje lidskou důstojnost, tj. snaží se ji za podmínek daných povahou vysílané informace co možná nejvíce chránit. Znamená to zejména, že zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení musí mít striktně informační povahu, tj. musí být vysíláno výlučně za účelem poskytnout pravdivou, ve vztahu k události, o níž je informováno, relevantní a kontextuálně korektní informaci, omezit se na nezbytnou dobu a zejména nesmí být využito k propagaci nebo k zatraktivnění vysílaného pořadu. Zcela je např. vyloučeno, aby záběry osob umírajících či vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení byly použity jako znělka, logo, upoutávka nebo jiný znak vysílaného pořadu. Dále je provozovatel vysílání povinen učinit vše pro to, aby ochránil soukromí a anonymitu osob, jež jsou v těchto tíživých situacích zobrazovány, je-li to vzhledem k povaze vysílaných záběrů a dalším souvislostem možné. Provozovatel vysílání je tedy zpravidla povinen zejména rozostřit či jinak anonymizovat obličeje dotyčných osob.

Aplikuje-li sedmý senát výše uvedené zásady na konkrétní případ „kuřimské kauzy“, je v první řadě zřejmé, že se u ní jedná nikoli o „běžné“ zneužívání malého dítěte, k nimž v České republice dochází, nýbrž naopak o případ zcela mimořádný a ojedinělý zvrhlostí, systematičností a nelidskostí týrání, kterému byl malý chlapec vystaven. Z hlediska kontextuálního pak je nutno zdůraznit, že skutečným jádrem celé kauzy není spektakulární měnění identity B. Š. a její ukrývání se v cizině ani pseudonáboženská či sektářská povaha uskupení lidí, kteří byli aktéry kauzy, nýbrž právě a především fakt, že z ne zcela jasných důvodů bylo skupinou lidí systematicky, brutálně a dlouhodobě týráno malé dítě a že pouze díky shodě šťastných náhod to vyšlo najevo. „Jádrem“ informace o kauze jsou proto právě záběry týrání dítěte, které nejlépe vypovídají o základní podstatě a mimořádné povaze této kauzy. Bez jejich syrovosti a explicitnosti lze drastickou povahu celé kauzy jen velmi obtížně informačně uchopit a odlišit tak uvedenou kauzu od „běžných“ případů zneužívání dětí. Proto jejich odvysílání za předpokladu, že způsob zobrazení nesníží lidskou důstojnost týraného dítěte, zásadně nelze považovat za porušení ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Porušením tohoto ustanovení podle názoru sedmého senátu není ani to, vysílají-li se dotyčné záběry s časovým odstupem od okamžiku, kdy vyšly najevo, a sice v pořadu sumarizujícího určitý další vývoj v kauze. V projednávané věci se jednalo konkrétně o vývoj spočívající v odhalení pobytu B. Š. v zahraničí a jejím návratu do České republiky. I při informování o kauze s časovým odstupem je třeba její mimořádnou povahu zdůraznit. Stejně jako při informování, např. o nacismu, je třeba zdůraznit mimořádnou zvrhlost a „průmyslovost“ vraždění, kterého se nacistický režim v Německu dopustil, např. odvysíláním záběrů z koncentračních táborů.

Sedmý senát si je vědom, že účelem ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je chránit osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení před veřejným informováním o tom, čemu byli vystaveni. U osob žijících, např. jako je tomu u dítěte týraného v „kuřimské kauze“, má ochrana smysl zejména v tom, že jim jejich anonymita může umožnit lépe se s drastickým zážitkem, kterému byly vystaveny, vnitřně vypořádat. Uvedený zájem však lze v kolizi se svobodou projevu zpravidla účinně chránit dostatečnou anonymizací záběrů, které jsou vysílány. To, že se týrání dítěte v „kuřimské kauze“ dostalo do veřejného mediálního prostoru, je vzhledem k povaze kauzy zcela logické a v podstatě si nelze ve svobodné a otevřené společnosti představit její utajení. Týrané dítě s tímto faktem bude muset v dalších letech žít a bude nepochybně i v budoucnu konfrontováno s tím, že o kauze budou média informovat. Anonymizace záběrů týrání, např. rozostřením obličeje dítěte, je podle přesvědčení sedmého senátu v daném případě nejlepší cestou, jak co nejvíce skloubit dva protichůdné zájmy. Na ochraně soukromí týraného dítě na straně jedné a na tom, že veřejnosti bude tehdy, budou-li média informovat o „kuřimské kauze“, adekvátním způsobem ukázáno či připomenuto, k jak drastickému zvěrstvu v této kauze došlo a že se jednalo o kauzu v podmínkách České republiky zcela mimořádnou.

Sedmý senát dospěl při předběžném projednání věci k právnímu závěru, který je opačný, než jaký zaujal ve skutkově srovnatelné a právně obdobné kauze osmý senát. Proto podle ust. § 17 odst. 1 s. ř. s. potupuje věc rozšířenému senátu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2010

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu


Plný text

č. j. 7 As 2/2010 - 113

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. M. M., JUDr. K. Š., JUDr. M. T. a JUDr. J. V. v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem [adresa] proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem [adresa] Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č.j. 10 Ca 312/2008 - 36,

t a k t o :

Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 2008/1046/FOL/ČTV, č. j. sot/6364/08, žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 32 odst. 1 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v relevantním znění (dále jen „zákon o vysílání“), bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, čímž měla žalovaná spáchat správní delikt podle § 60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání. Skutková podstata tohoto správního deliktu byla podle žalované naplněna tím, že žalobkyně odvysílala dne 10. 1. 2008 v pořadu Události a dne 13. 1. 2008 v pořadu 168 hodin záběry týrání nezletilého chlapce, k němuž došlo v rámci tzv. kuřimské kauzy. Odvysílané záběry žalovaná popsala takto: „Černobílé amatérské záběry nahého klečícího chlapce v komoře, který má svázané ruce, je zabírán ve chvíli, kdy se snaží pozřít potravu, při levém kraji obrazu je vidět část ruky dospělé osoby, která chlapci nevybíravým způsobem podává další sousto. V dolní části obrazu běží text: »Buď ticho a žer! To tady nebude!«“ V pořadu Události dne 10. 1. 2008 moderátor pořadu informuje o tom, že B. Š., korunní svědkyně v případu týrání dvou chlapců v Kuřimi, je ve vazbě. Reportáž přibližuje divákům osobu B. Š., vystupující nejprve jako A. a posléze v Norsku jako A1. V reportáži byly použity zmiňované záběry týraného chlapce. Reportér dodává, že hrůzné záběry nahého, svázaného a týraného chlapce spustily loni v květnu lavinu vyšetřování. Tématem reportáže odvysílané dne 13. 1. 2008 v pořadu 168 hodin je osoba B. Š., do reportáže byla převzata část jejího rozhovoru pro Lidové noviny. V reportáži byly opět použity záběry týraného chlapce z Kuřimi. Reportér k záběrům dodává, že B. Š. je také svědek. Zažila trýznění dětí v Kuřimi, možná byla také týrána, teď by o tom měla promluvit.

2. Žalovaná neměla pochyby o tom, že zmiňované záběry zobrazovaly těžké tělesné a duševní utrpení chlapce snižující lidskou důstojnost a že tyto záběry žalobkyně použila bezdůvodně. Žalovaná zdůraznila, že uvedené pořady nebyly první informací o dané kauze, nebyly také vysílány poprvé, nyní byly vysílány výhradně v souvislosti s osobou B. Š., a to s jejím zadržením a výslechem. Podle žalované tyto záběry neměly žádnou informační hodnotu a byly do vysílání opakovaně zařazeny zcela zbytečně. Vyznění pořadů by bylo shodné, i kdyby do něj tyto záběry zařazeny nebyly.

3. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č.j. 10 Ca 312/2008 - 36, zamítl. Městský soud se v podstatě s uvedeným hodnocením žalované ztotožnil a nepřisvědčil žalobní námitce, podle níž bylo odvysílání daných záběrů důvodné, neboť sloužilo veřejnosti k rychlé identifikaci kauzy týrání dětí v Kuřimi, s nímž měla osoba B. Š. přímou souvislost. Podle městského soudu naopak nelze akceptovat, aby záběry osmiletého chlapce v pozici, která zjevně ponižuje jeho lidskou důstojnost, byly použity pouze k rychlé identifikaci kauzy veřejností. Takový účel závažného porušování základních práv chlapce chráněných Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) není vůbec přípustný.

4. Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž mj. namítá, že odvysílání uvedených záběrů nebylo bezdůvodné. Osoba B. Š., o níž oba pořady informovaly, měla přímou souvislost s kuřimskou kauzou a právě na základě záběrů týraného chlapce, jak výslovně uvádí doprovodný komentář, bylo zahájeno vyšetřování této kauzy. Stěžovatelka tedy nesouhlasí se závěrem městského soudu, že tyto záběry neměly žádnou vypovídací hodnotu. Pro komplexní posouzení věci a celkové vyznění reportáže je podle stěžovatelky také důležité, v jakém kontextu, resp. s jakým komentářem byly předmětné záběry do pořadů zařazeny. Právě způsob zobrazení provozovatelem televizního vysílání má zásadní vliv na působení jednotlivých záběrů na diváky. V daném případě stěžovatelka výrazně ovlivnila vyznění reportáže odsuzujícím komentářem. Stěžovatelka má tedy za to, že odvysíláním uvedených záběrů nedošlo ke spáchání správního deliktu, neboť tyto záběry byly použity v souvislosti s informací o dalším vývoji trestního řízení a v kontextu, že „zlo musí být potrestáno“. Zásadní význam pak má to, že stěžovatelka obsah předmětných záběrů odsoudila.

5. Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s rozsudkem městského soudu.
II.
Důvody postoupení věci rozšířenému senátu

6. Sedmý senát Nejvyššího správního soudu při předběžné poradě o podané kasační stížnosti dospěl k závěru, že hodlá zaujmout odlišný právní názor, než k jakému dospěl osmý senát téhož soudu v rozsudku ze dne 13. 4. 2010, č.j. 8 As 33/2010 - 128.

7. V uvedené věci rozhodoval osmý senát o kasační stížnosti společnosti CET 21 spol. s r.o. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, č.j. 10 Ca 5/2009 - 71, jímž byla zamítnuta žaloba uvedené společnosti proti rozhodnutí žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 2008/1045/FOL/CET, č.j. fol/7405/08. Tímto rozhodnutím žalovaná uložila společnosti CET 21 spol. s r. o. pokutu v celkové výši 600 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, čímž měla být naplněna skutková podstata správního deliktu podle § 60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání. Protiprávní jednání společnosti CET 21 spol. s r. o. podle žalované spočívalo v tom, že odvysílala ve dnech 9. až 20. 1. 2008 na televizním programu Nova celkem šestkrát záběry týraného chlapce z Kuřimi, a to v pořadech Odpolední televizní noviny, Televizní noviny a Střepiny.

8. Zmiňovaným rozsudkem ze dne 13. 4. 2010, č.j. 8 As 33/2010 – 128, osmý senát Nejvyššího správního soudu kasační stížnost společnosti CET 21 spol. s r. o. zamítl. Osmý senát zdůraznil, že zákonná povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost představuje jeden z legitimních cílů omezení svobody projevu a práva na informace, které jsou jinak zaručeny čl. 17 Listiny, čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nebo čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Svoboda projevu není v žádném demokratickém právním státě absolutní kategorií, ale může být omezena zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné mj. pro ochranu práv a svobod druhých. V daném případě jde zejména o právo na zachování lidské důstojnosti zaručené mj. v čl. 10 odst. 1 Listiny. Při hodnocení střetu těchto dvou základních práv se test proporcionality musí soustředit právě na pojem „bezdůvodně“ obsažený v § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Tento pojem je třeba posuzovat přísně objektivně, v souladu s jeho obecným jazykovým významem.

9. Osmý senát měl za to, že v jím posuzované věci byly záběry týraného chlapce vysílány bezdůvodně. Stalo se tak opakovaně v pořadech, které se zabývaly primárně zadržením B. Š. v Norsku. Pro opakované odvysílání záběrů týraného chlapce, které již byly jednou vysílány v roce 2007, nebyl dán důvod, jejich nezařazením by se podstata vysílaných pořadů ani kvalita poskytovaných informací nezměnila. Záběry byly použity pouze pro dramatické dokreslení informací o B. Š. Taková motivace však nezakládá důvodnost odvysílání těchto záběrů. Náležitý kontext poskytovaných informací mohl být jistě předestřen způsobem nezasahujícím opětovně do základního práva týraného chlapce na lidskou důstojnost.

10. Sedmý senát usnesením ze dne 5. 8. 2010, č.j. 7 As 2/2010 - 83, rozhodl o postoupení věci rozšířenému senátu. Sedmý senát uvádí, že se s osmým senátem ztotožňuje v obecných východiscích, tedy v tom, že svobodu projevu lze za určitých podmínek omezit kvůli zachování lidské důstojnosti a že takovým důvodem může být zájem vyjádřený v § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, aby nebyly bezdůvodně zobrazovány osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Sedmý senát ovšem nesouhlasí se závěrem osmého senátu, že odvysílání záběrů týraného chlapce bylo bezdůvodné.

11. Sedmý senát připomíná, že svoboda projevu patří k nejdůležitějším politickým právům, přičemž zahrnuje i možnost informovat o jevech nahlížených jako extrémní, společensky nežádoucí, kontroverzní. Sedmý senát zdůrazňuje roli sdělovacích prostředků v demokratické společnosti, včetně role veřejnoprávních médií. Informace vysílaná sdělovacími prostředky je svou povahou zpravidla selektivní a kontextuální. Pokud jde o informaci o události extrémní, vybočující z obvyklých mezí, bylo by zkreslením této informace, pokud by její extrémní povaha byla potlačena. Bezdůvodným proto nebude zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení tehdy, budou-li takové záběry nezbytné pro pravdivé informování o události a jejích souvislostech. Sedmý senát dále uvádí příklady, kdy zobrazení umírání nebo lidského utrpení nebude a kdy naopak bude podle jeho názoru nezbytné (informace o smrtelné dopravní nehodě na straně jedné a informace o mimořádně závažných teroristických útocích nebo o vyhlazovacích táborech nacistického Německa, pracovních táborech v Sovětském svazu či o polpotovské genocidě v Kambodži na straně druhé). Drastické záběry lidí vystavených masovému průmyslovému vraždění v totalitních režimech budou nezbytné, neboť bez tohoto brutálního obsahu by událost, o níž jde, byla zlehčována, tedy „učiněna laskavější“, než jaký byl skutečný stav. I zobrazování těchto mimořádných událostí se ovšem musí dít způsobem, aby nebyla snižována lidská důstojnost, tedy striktně za účelem pravdivého informování a s nejvyšším úsilím o zachování soukromí a anonymity zobrazovaných osob.

12. V případě kuřimské kauzy se podle sedmého senátu nejednalo o „běžné“ zneužívání malého dítěte, ale o případ zcela ojedinělý zvrhlostí, systematičností a nelidskostí týrání. Z hlediska kontextuálního není skutečným jádrem kauzy měnění identity B. Š. ani její ukrývání se v cizině ani pseudonáboženská či sektářská povaha dané skupiny lidí, nýbrž právě fakt, že tato skupina systematicky, brutálně a dlouhodobě týrala malé dítě a že tato skutečnost pouze díky šťastné shodě náhod vyšla najevo. Záběry týraného dítěte tedy vypovídají o základní podstatě dané kauzy, bez jejich explicitnosti by bylo obtížné tuto kauzu odlišit od tzv. běžných případů zneužívání dětí. Proto jejich odvysílání za předpokladu, že způsob zobrazení nesníží lidskou důstojnost dítěte, v zásadě nelze považovat za porušení § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Porušením tohoto ustanovení není ani odvysílání těchto záběrů s určitým časovým odstupem od okamžiku, kdy vyšly najevo, děje-li se tak v pořadu sumarizujícím určitý další vývoj v dané kauze v souvislosti s odhalením pobytu B. Š. v zahraničí a s jejím návratem do ČR. I při informování o kauze s odstupem je třeba její mimořádnou povahu zdůraznit.

III.
Vyjádření účastníků řízení k předložení věci rozšířenému senátu

13. Stěžovatelka ve vyjádření k předložení věci rozšířenému senátu uvádí, že odvysílání předmětných záběrů nebylo případem, na který se vztahuje zákonné omezení svobody projevu. Podle stěžovatelky bylo odvysílání těchto záběrů důvodné a navíc způsob zobrazení nesnižoval lidskou důstojnost. Stěžovatelka se plně ztotožňuje se závěry sedmého senátu a mj. zdůrazňuje, že rozostřením obrazu v oblasti obličeje chlapce chránila jeho identitu. Záběry byly vybrány tak a v takovém rozsahu (5 sekund), aby šetřily osobnost dítěte a zároveň v nezbytně nutné míře a na nezbytnou dobu sloužily veřejnosti k jednoznačné a okamžité identifikaci ojedinělé kauzy a zdůraznily její extrémní povahu.

14. Žalovaná po předložení věci rozšířenému senátu zaslala Nejvyššímu správnímu soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2036/10, jímž Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proti rozsudku osmého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13.4. 2010, č.j. 8 As 33/2010 - 128, který je nyní napaden sedmým senátem v rozšířeném senátu. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným stejně i s tím spojený návrh na zrušení výše uvedených ustanovení zákona o vysílání. Žalovaná žádá, aby rozšířený senát vzal toto usnesení Ústavního soudu v potaz při svém rozhodování.

15. Ústavní soud ve zmiňovaném usnesení konstatoval, že Nejvyšší správní soud dostál své povinnosti, když se ve svém rozhodování ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva zabýval rovněž otázkami, zda omezení výkonu práva na svobodu projevu a šíření informací, které je bezesporu jedním z nejdůležitějších základů demokratické společnosti, je v souladu s „naléhavou společenskou potřebou“ a je „přiměřené sledovanému legitimnímu cíli“. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud vysvětlil, z jakých důvodů shledal správnost aplikace ustanovení § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání na projednávaný případ a zdůraznil, že společnost CET 21 spol. s r.o., ačkoli na tuto skutečnost již dříve byla upozorněna, opakovaným zařazováním záběrů týraného chlapce z Kuřimi do pořadů přinášejících informace o zadržení B. Š. porušila jednu ze základních povinností provozovatele vysílání bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Takové záběry týraného nezletilého chlapce, vysílané jen jako určité „doplnění“ informací o B. Š., časově následující po téměř roce a půl od získání těchto záběrů, nemohlo podle Ústavního soudu přinést divákům žádné nové poznatky, které by již nebyly dlouhodobě známy, a tedy tyto záběry nijak neodůvodňovaly jejich opakované zařazení do vysílání ve spojitosti s informacemi jinými. Citované ustanovení zákona o vysílání legitimním způsobem na základě veřejného zájmu na ochraně práv druhých omezuje právo na svobodu projevu a právo na informace, což je zcela v souladu s článkem 17 odst. 4 Listiny. Podle Ústavního soudu nelze zpochybnit správnost závěru Nejvyššího správního soudu, že úmyslem zákonodárce v souladu s článkem 10 Úmluvy bylo upřednostnit poskytnutí ochrany právu na zachování lidské důstojnosti před právem na svobodu projevu. Opětovným zařazováním záběrů týraného chlapce z Kuřimi do vysílání nebyl naplněn veřejný zájem na zveřejnění poznatků či informací.

IV.
Pravomoc rozšířeného senátu k rozhodnutí

16. Rozšířený senát v prvé řadě zkoumal, zda má pravomoc ve věci rozhodovat. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s., dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Úkolem rozšířeného senátu je tedy sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, je oprávněn rozhodovat pouze tam, kde mu byla věc postoupena senátem tohoto soudu, který dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru dříve Nejvyšším správním soudem vysloveného (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007, č.j. 2 Afs 52/2006 – 86, publikované pod č. 1762/2009 Sb.NSS).

17. V nyní posuzované věci sám předkládající sedmý senát uvádí, že se s napadeným rozhodnutím osmého senátu nerozchází v obecném náhledu na to, že svobodu projevu lze za určitých podmínek omezit kvůli zachování lidské důstojnosti a že takovým důvodem může být zájem vyjádřený v § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, aby nebyly bezdůvodně zobrazovány osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Jak vyplývá z dosavadní rekapitulace, oba senáty vycházely na jedné straně z významu svobody projevu jakožto jedné ze základních politických svobod a z nezastupitelné role sdělovacích prostředků v demokratické společnosti, ovšem na straně druhé i z možnosti omezení této svobody ve výjimečných případech, a to i tehdy, když se střetává s ostatními základními právy, v daném případě zejména s právem na lidskou důstojnost. Oba senáty tedy vlastně použily stejný test vyplývající zejména z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 10 Úmluvy pro posouzení přípustnosti konkrétního omezení svobody projevu. Oba senáty tedy zkoumaly, zda za konkrétních skutkových okolností, jak byly dány na jedné straně ve věci České televize a na straně druhé ve věci společnosti CET 21 spol. s r.o., se jednalo o omezení svobody projevu, které je v demokratické společnosti nezbytné, zda tedy dané omezení svobody projevu vycházelo z naléhavé společenské potřeby, zda bylo sledovanému cíli přiměřené a zda důvody uváděné pro toto omezení byly relevantní a dostačující. Oba senáty se přitom v rámci poměřování svobody projevu a ochrany lidské důstojnosti při zobrazování osob umírajících nebo vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení soustředily zejména na zákonnou podmínku, podle níž lze vysílání takového zobrazení omezit pouze tehdy, je-li toto vysílání bezdůvodné.

18. Sedmý a osmý senát se tedy nerozcházejí v právních názorech, s nimiž k hodnocení konkrétních skutkových okolností ve věci České televize na straně jedné a ve věci společnosti CET 21 spol. s r. o. na straně druhé přistupují. Odlišnost spočívá pouze v konečném závěru, který z hodnocení těchto konkrétních skutkových okolností v obou věcech vyplynul. Zatímco tedy osmý senát posoudil konkrétní jednání společnosti CET 21 spol. s. r. o. tak, že naplňuje veškeré znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání, má sedmý senát za to, že výše uvedeným jednáním Česká televize tento delikt nespáchala.

19. Je tedy zřejmé, že o odlišné právní závěry, tedy, v širším slova smyslu, o odlišné právní názory těchto dvou senátů Nejvyššího správního soudu by se mohlo jednat nanejvýš tehdy, pokud by posuzované skutky České televize na straně jedné a společnosti CET 21 spol. s. r. o. na straně druhé, jimiž byl podle žalované spáchán správní delikt podle § 60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání, byly v rozhodujících rysech shodné. Tak tomu ovšem není.

20. Přes některé shodné či podobné okolnosti vykazují totiž předmětná jednání České televize a společnosti CET 21 spol. s r. o. řadu nikoliv nepodstatných rozdílů. Tyto rozdíly začínají již od rozsahu a způsobu, jakým byl původní materiál zachycující trýznění chlapce v jednotlivých pořadech Novy a České televize použit. Z rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2008, č.j. fol/7405/08, jímž byla uložena pokuta společnosti CET 21 spol. s. r. o., jednoznačně vyplývá, že délka a výběr záběrů z původního materiálu se výrazně liší nejen mezi jednotlivými případy jejich odvysílání v programu Nova navzájem, ale zejména ve srovnání s jejich použitím v pořadech České televize. Například záběry týraného chlapce, které byly odvysílány na programu Nova dne 9. 1. 2008 v pořadu Televizní noviny, popisuje žalovaná takto: „V záběru je nahý chlapec v komoře zabírán ve chvíli, kdy se snaží pozřít potravu, při levém kraji obrazu je vidět část ruky dospělé osoby, která chlapci dává nevybíravým způsobem do úst další sousto. V dalším záběru je vidět hlavu chlapce ve chvíli, kdy je z větší části odkloněn od kamery. V reportáži bylo dále použito záběru na televizi, ve které je puštěna videonahrávka z komory, v záběru je hlava chlapce. Následuje záběr nahého chlapce z profilu s rukama za zády, chlapec žvýká potravu a dívá se do kamery. Použito je znovu záběrů, na nichž je vidět nahého chlapce v komoře se svázanýma rukama, záběru nahého chlapce v komoře s levou rukou za zády, velkou část záběru tvoří obličej chlapce, statický záběr nahého chlapce ve chvíli, kdy se snaží pozřít potravu, při levém kraji obrazu je vidět část ruky dospělé osoby, která chlapci podává další sousto, statický záběr obličeje chlapce, který má před sebou misku s potravou.“ Z tohoto popisu je zřejmé, že se jedná zčásti o jiné záběry, než které podle výše uvedeného popisu použila ve svých pořadech Česká televize.

21. Liší se samozřejmě i komentář a celkový kontext, do něhož byly záběry týraného chlapce v tom kterém pořadu Novy a České televize zařazeny. Rozdíly mohou být i v tom, zda a případně v jakém rozsahu a jakou metodou byla chráněna identita chlapce na záběrech. Různá je i doba, kdy byly tyto záběry v rámci jednotlivých pořadů odvysílány. Liší se též četnost vysílání těchto záběrů. Zatímco Česká televize je vysílala dvakrát, Nova šestkrát.

22. Je tedy zřejmé, že skutky obou provozovatelů televizního vysílání, v nichž žalovaná spatřovala bezdůvodné zobrazení osoby vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, se v některých relevantních rysech odlišují. Pokud tedy sedmý senát dospěl po zhodnocení skutkových okolností ve své věci k závěru, že Česká televize předmětný správní delikt nespáchala, zatímco osmý senát uzavřel na základě posouzení nikoli shodného jednání společnosti CET 21 spol. s r. o., že ke spáchání tohoto deliktu došlo, nelze v tom spatřovat odlišnost právních názorů obou senátů, která by zakládala možnost rozhodování rozšířeného senátu.

V.
Závěr

23. Rozšířený senát tedy neshledal, že by se předkládající senát hodlal odchýlit od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nejsou tedy splněny podmínky stanovené v § 17 odst. 1 s. ř. s. k tomu, aby rozšířený senát mohl o věci rozhodovat. Rozšířený senát tedy bez dalšího věc vrací sedmému senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. července 2011

JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu