Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

7 As 264/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 31. 1. 2023Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HIPŠR DavidECLI:CZ:NSS:2023:7.As.264.2021.46
Další údaje
Předmět řízení: Přestupky

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 31. 1. 2023

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. P., zastoupen JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem [adresa] Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem [adresa] a, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 8. 2021, č. j. 73 A 8/2021-56,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2021, č. j. OD 254/21-2/67.1/21050/NL KULK 21266/ 2021 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru správního, oddělení přestupků (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 12. 2020, č. j. 3164/2020/SPR (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 6. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se z nedbalosti dopustil porušením § 71a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), tak, že dne 15. 9. 2020, minimálně v čase 20.52 hodin, v Jablonci nad Nisou, v ulici Smetanova, řídil motorové vozidlo tovární značky SEAT IBIZA, registrační značky X ačkoli řidičské oprávnění mu bylo pozastaveno exekučním příkazem podle exekučního řádu. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobci podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena pokuta ve výši 5 000 Kč. Podle § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu ve spojení s § 35 písm. c) a § 47 zákona o odpovědnosti za přestupky byl žalobci dále uložen správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 6 měsíců a podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

II.

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval odvolací argumentací žalobce a ignoroval judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Žalobce se hájil tvrzením, že za volant usedl v důsledku krajní nouze, neboť jej sousedka požádala, aby jí přivezl urychleně klíče, protože si omylem zabouchla dveře a uvnitř zůstalo velmi malé dítě. Podle jeho názoru žalovaný bagatelizoval tvrzení žalobce a nedostatečně posoudil otázku krajní nouze, přičemž podmínky proporcionality a subsidiarity, vyjádřené v § 24 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, byly naplněny. Tyto nezjištěné okolnosti měly zásadní vliv na rozhodnutí žalobce, zda se za daných okolností jednalo o situaci nutné pomoci v krajní nouzi. Bylo povinností správních orgánů doplnit dokazování, pokud žalobce navrhoval provedení důkazů výslechem svědků – K. K. a K. K. Správní orgány zvoleným postupem rezignovaly na povinnost zjistit, zda v dané věci byly podmínky pro vznik krajní nouze naplněny, a předčasně hodnotily naplnění podmínky subsidiarity.

[3] Krajský soud shledal postup správních orgánů přípustný, neboť tyto neměly pochybnosti o tom, že se situace stala tak, jak žalobce uvedl a vycházely tak z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Naopak správní orgány, pokud jde o hodnověrnost tohoto žalobcova tvrzení, jednaly ve prospěch žalobce, když jeho tvrzení uvěřily. Správní orgány vzaly v potaz dvě možné situace. Buď mohly prokázat, že žalobce nemluví pravdu a s klíčem k dítěti vůbec nejel. Druhou variantou, na níž rozhodnutí správních orgánů stojí, bylo akceptovat tvrzení žalobce ohledně jím popsané situace, a v návaznosti na to se zabývat tím, zda za takové situace byly naplněny podmínky krajní nouze. Konstatoval, že i pokud je pravda vše, co žalobce tvrdí, nejde o krajní nouzi. Správní orgány byly oprávněny takový závěr vyslovit i bez provedení navrhovaných výslechů. Ztotožnil se s názorem správních orgánů, že nebezpečí hrozící dítěti za zabouchnutými dveřmi bylo možno v daném případě odvrátit jinak, což se v konečném důsledku také stalo. Věděl-li žalobce, že má pozastavené řidičské oprávnění, mohl náhradní klíč sousedce dovézt jiným způsobem, popř. zjistit, zda neexistuje jiná vhodná osoba, která by mohla problém vyřešit. Tyto úvahy lze učinit, aniž by byly v detailnější míře prokazovány konkrétní okolnosti případu. Nadto chování žalobce po zastavení policií nenapovídalo, že by byl v takovém šoku, že by nebyl schopen racionálně vyhodnotit, že situaci lze řešit i jinak, bez porušení práva. Uzavřel, že v daném případě není sporu o tom, že zájem na ochraně života a zdraví dítěte je mimořádný, nepochybně vyšší než obecný zájem na ochraně majetku. Pokud však lze i takto významný zájem relativně snadno a rychle zachovat jiným způsobem bez porušení práva, je třeba dát takovému řešení přednost.
III.

[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť jej shledává nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Ty spatřuje v nesprávné realizaci důkazního řízení před správními orgány. Jedná se o existenci tzv. opomenutých důkazů, které stěžovatel již od počátku správního řízení navrhoval provést a správní orgány je provést odmítly. Odůvodnění oprávněnosti odmítnutí navrhovaných důkazů krajským soudem pak stěžovatel považuje za zcela nepřípustné, neboť krajský soud nahrazuje chybějící skutková zjištění pouhými úvahami.

[5] Správní orgány i krajský soud dospěly k závěru, že pro jednání v krajní nouzi chybělo naplnění podmínky subsidiarity, kdy hrozící nebezpečí mohlo být odvráceno jinak. K takovému závěru však správní orgány dospěly na základě pouhých úvah, a nikoliv provedením a vyhodnocením důkazů, které stěžovatel od počátku řízení navrhoval. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 2193/19 a ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1452/20 pojednávající o provádění důkazního řízení a o možnosti soudu odmítnout důkazní návrh. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přezkoumal, zda odmítnutí stěžovatelem navrhovaných důkazů bylo krajským soudem přesvědčivě odůvodněno, a zda by provedení těchto důkazů skutečně nemohlo mít žádný vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Je přesvědčen, že jím navržené důkazy měly souvislost s předmětem řízení, byly způsobilé prokázat tvrzenou skutečnost, a především bez jejich provedení nemohly být učiněny přesvědčivé skutkové závěry. Nesouhlasí ani s tím, že nebylo třeba dokazovat, co vše se samotnému ročnímu dítěti v zavřeném bytě mohlo stát. Zásadně pak nesouhlasí s výčtem údajně použitelných možností řešení krizové situace, neboť tímto výčtem dává krajský soud najevo, že se konkrétními skutkovými okolnostmi případu zabýval jen zcela povrchně a bez zohlednění reálných skutečností. Aby bylo možné toto správně posoudit, jsou zapotřebí co nejpodrobnější informace o intenzitě hrozícího nebezpečí, které mohla v řízení poskytnout pouze svědkyně K. K. Argumentace krajského soudu budí dojem, že pouze vyjmenoval „jiné možnosti“, které by v podobné situaci teoreticky mohly vést k vyřešení krizové situace, ale již se nezabýval tím, zda v tomto konkrétním případě byly reálně použitelné. Nesouhlasí ani s tím, že pokud celou krizovou situaci nakonec vyřešila dcera K. K., nemusel on sám vozidlo v rozporu s právní úpravou vůbec řídit. Nesprávnost argumentace krajského soudu je způsobena zejména chybějícími informacemi, které by výslech K. K. v rámci řízení přinesl. Uzavírá, že dovezení klíče stěžovatelem se v daný okamžik jevilo jako nejrychlejší a nejefektivnější, neboť mu cesta trvá cca 4 minuty. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i napadené rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.

[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

IV.

[7] Nejvyšší správní soud poté posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] Mezi účastníky není sporné, že stěžovatel dne 15. 9. 2020 řídil motorové vozidlo, ačkoli jeho řidičské oprávnění bylo pozastaveno na základě vydaného exekučního příkazu. Podstata sporu spočívá v posouzení, zda stěžovatel při řízení vozidla jednal v krajní nouzi, popřípadě v posouzení, zda správní orgány zjistily skutkový stav věci v míře dostatečné pro takové posouzení.

[10] Nejvyšší správní soud se předně zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Pouze je-li napadený rozsudek přezkoumatelný, může Nejvyšší správní soud přistoupit k věcnému hodnocení uplatněných námitek. K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, nebo ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou, případně opomene-li krajský soud přezkoumat jednu ze žalobních námitek.

[11] Stěžovatel k tvrzené nepřezkoumatelnosti namítá, že krajský soud označil za přípustné, že správní orgány odmítly provést důkaz výslechem svědků a bez podrobnějšího vysvětlení uzavřel, že v projednávané věci se výslech svědků jeví jako nadbytečný, neboť ke správným skutkovým zjištěním lze dospět na základě běžné lidské zkušenosti. Za nepřezkoumatelné považuje i to, že krajský soud učinil závěr, aniž by zkoumal, jaké nebezpečí dítěti hrozilo. Konečně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje i v tom, že krajský soud vyjmenoval jiná teoreticky možná řešení situace, která zpochybňují jednání v krajní nouzi, aniž by měl informace, zda některou z nich bylo možno využít. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je nutné přistupovat krajně zdrženlivě. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, konstatoval, že „[n]aopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky (osobami zúčastněnými na řízení).“ Krajský soud námitku neprovedení výslechu svědků a neposouzení možného hrozícího nebezpečí ročnímu dítěti zřetelně vyhodnotil jako nadbytečnou, neboť se věnoval pouze přestupku stěžovatele, který byl předmětem řízení, a naplnění podmínek pro jednání v krajní nouzi. I kdyby správní orgány, potažmo krajský soud provedli navrhované výslechy nebo se zabývali hrozícím nebezpečím dítěti, nemohl by stěžovatel nijak těžit ze zjištěných závěrů. Měl a mohl si být vědom svého protiprávního jednání spočívajícího v řízení vozidla s pozastaveným řidičským oprávněním, pakliže nezjišťoval jiné možnosti zásahu. Námitka nutnosti provedení výslechu alespoň paní K. K. a nutnosti zkoumat hrozící nebezpečí dítěti, je proto bez významu pro posouzení otázky, zda se stěžovatel přestupku dopustil, neboť při posuzování naplnění podmínek jednání v krajní nouzi je třeba naplnit i podmínku subsidiarity. Způsob vypořádání těchto námitek a neprovedení těchto zjišťovacích úkonů krajským soudem proto nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezakládá. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že z napadeného rozsudku jsou seznatelné úvahy krajského soudu, je z něj zřejmé, z jakých důvodů krajský soud považoval žalobní námitky za nedůvodné a proč přistoupil k zamítnutí žaloby. Napadený rozsudek krajského soudu nedostatkem důvodů netrpí.

[12] Krajský soud v bodech 19 až 21 dostatečně osvětlil, z jakého důvodu shledal nadbytečným provedení důkazu výslechem svědků, neboť jejich výslech nemohl v projednávané věci přinést nic jiného. Ze správního spisu je patrný skutkový stav, který není mezi stranami sporný. Sousedka stěžovatele požádala, zda by jí nepřivezl náhradní klíč, aby se dostala k dítěti zavřenému v bytě. Stěžovatel, vědom si skutečnosti, že má pozastavené řidičské oprávnění, usedl za volant svého vozidla a jal se sousedce náhradní klíče osobně dovézt, aniž by zvážil jiné možnosti řešení situace. Z uvedeného je patrné, že krajský soud nemusel provádět navrhovaný výslech, ani posuzovat nebezpečnost situace pro dítě, neboť ty nemohou nic změnit na tom, že stěžovatel jednal protiprávně, aniž by uvážil efektivnější řešení, při němž by nedocházelo k jednání v rozporu s právní úpravou. Není zřejmé, jaký význam by mělo mít posouzení hrozícího nebezpečí, pokud je v projednávané věci při posuzování jednání v krajní nouzi nutné zkoumat dodržení nejen principu proporcionality, ale i subsidiarity. Neprovedení navržených důkazů bylo řádně zdůvodněno, jak požaduje usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89. Nejvyšší správní soud proto shledal argumentaci stěžovatele k tzv. opomenutým důkazům nepřípadnou.

[13] Ke stěžovatelem vzpomínané judikatuře Ústavního soudu stran realizace důkazního řízení a odmítnutí důkazních návrhů účastníka řízení je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud již výše osvětlil, proč nebylo třeba výslechy svědků provádět. Stěžovatel se snaží neprovedení tohoto důkazu vyložit jako opomenutý důkaz. O ten by však šlo za předpokladu, že by bylo účastníkem řízení navrženo provedení tohoto důkazu a návrh na jeho provedení by byl soudem bez věcně adekvátního důvodu odmítnut. O tuto situaci se zde však nejednalo. Přijaté závěry tak nejsou v rozporu se stěžovatelem označenou judikaturou, a to ani s rozsudkem Nejvyššího soudu v trestní věci, neboť i za situace, kdy stěžovatel vnímal celou situaci jako stav přímého ohrožení zdraví či života dítěte, za daných okolností mohlo být toto nebezpečí odvráceno jinak.

[14] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s argumentací krajského soudu. Výslech svědků by mohl sice přispět k bližšímu osvětlení tvrzení stěžovatele o dítěti v zavřeném bytě, avšak správní orgány a krajský soud nepostavily své závěry na popření tohoto skutkového předpokladu.

[15] Podle § 24 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky není čin jinak trestný jako přestupek přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Podle § 24 odst. 2 téhož zákona však o krajní nouzi nejde, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

[16] Stěžovatel v kasační stížnosti implicitně namítal také nesprávné právní posouzení, pokud krajský soud neshledal naplnění podmínek pro jednání v krajní nouzi. Jak shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 11. 2020, č. j. 8 As 119/2019-24, byť ve vztahu k předcházející (avšak obsahově shodné) právní úpravě odpovědnosti za přestupky, „podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní nouze jsou dodržení principu subsidiarity (nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak) a proporcionality (jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil). Uvedené zákonné předpoklady musí být naplněny kumulativně, chybí-li jeden z nich, nelze institut krajní nouze aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2010, čj. 5 As 72/2009-50, nebo stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 5 As 10/2011). (…) Nebezpečí hrozí přímo, je-li zde hrozba nebezpečí, které má bezprostředně nastat, tzn., že z okolností případu je zřejmé, že nebezpečí bez prodlení a určitě bude následovat za hrozbou. Jedná se o případy, kdy sled událostí spěje k poruše zájmu, nebo jsou splněny podmínky, aby porucha nastala. Za jednání v krajní nouzi nelze považovat jednání předčasné, kdy nebezpečí zájmu chráněnému zákonem ještě přímo nehrozí, nebo opožděné v době, kdy již nebezpečí pominulo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, čj. 5 As 114/2012-19).“ (zvýraznění přidáno).

[17] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2011, č. j. 5 As 10/2011-111 k podstatě institutu krajní nouze uvedl, že „[k]rajní nouze je stav nebezpečí pro dva zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší nebo ohrozí zájem druhý. Střetnutí zájmů spočívá v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého zájmu. Podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními. Smyslem krajní nouze je ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu méně významného. Krajní nouze tak vylučuje protiprávnost jednání pachatele za situace, kdy hrozbu bezprostředního nebezpečí zájmu chráněného zákonem je možné odvrátit obětováním méně významného zájmu.

[18] Shora vymezené podmínky pro vyloučení protiprávnosti dány nebyly. Jak vyplynulo z předchozích řízení a správního spisu, pokud by stěžovatel zvážil všechny možnosti, pakliže věděl, že má pozastavené řidičské oprávnění, popř. si zjistil, zda není někdo, kdo by mohl situaci vyřešit za něj, k protiprávnímu jednání dojít nemuselo. Při zvážení všech okolností, a toho, jak se situace fakticky odehrála, nelze uzavřít, že by dítěti hrozilo bezprostřední nebezpečí, které by nešlo odvrátit jiným způsobem. Pokud si tedy stěžovatel nebyl jistý, zda je či není jeho protiprávní jednání nezbytné, měl učinit kroky k tomu, aby si o situaci vytvořil přehled. S ohledem na to, jak byla situace nakonec vyřešena, se nabízí, že by v takovém případě zjistil, že není třeba, aby v rozporu s právní úpravou řídil vozidlo, ani volil jiná řešení, neboť situaci vyřešila dcera K. K.. Je proto třeba přisvědčit krajskému soudu, že ačkoliv mohl být dodržen princip proporcionality, neboť chráněný zájem na bezpečnosti dítěte jistě převažuje nad protiprávním jednání spočívajícím v řízení s pozastaveným řidičským průkazem na základě exekučního příkazu (ochrana majetku), nebyl dodržen princip subsidiarity. Pokud existuje možnost, jak tako významný zájem zachovat relativně rychle a snadno jiným způsobem, při jehož užití nedojde k porušení práva, je třeba dát takovému řešení přednost. V opačném případě nemůže být jednání vykazující protiprávnost jednáním v krajní nouzi.

[19] Nadto nebylo možné při rozhodování věci odhlédnout od chování stěžovatele po zastavení policií. To nebylo takové, jak by v takové situaci bylo možno očekávat. Jeví se naprosto přirozeným, pokud by za takové situace urychleně sdělil policii, kam a proč jede a požádal ji o součinnost. Nic takového se však nestalo, naopak jeho chování ničemu podobnému nenasvědčovalo. Stěžovatel si naopak ve tvrzené, v jeho podání stresové a časově vyhrocené, skutkové situaci našel čas, aby nejprve zavolal advokátovi a následně zcela odmítl zasahujícím policistům vypovídat. Takové jednání nenapovídá následnému tvrzení, že stěžovatel byl po telefonátu od K. K. v takovém šoku, že myslel jen na ohrožené dítě a nebyl schopen racionálně vyhodnotit, že situaci lze řešit i jinak, bez porušení práva.

[20] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že v projednávané věci bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se stěžovatel přestupku dopustil, přičemž zároveň nenaplnil podmínky pro možnost dovolat se jednání v krajní nouzi. Ze shora uvedených důvodů proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2023

David Hipšr
předseda senátu

Usnesení ze dne 25. 10. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. P., zastoupen JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem [adresa] Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem [adresa] a, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 8. 2021, č. j. 73 A 8/2021 - 56,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2021, č. j. OD 254/21-2/67.1/21050/NL KULK 21266/2021, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 3164/2020/SPR/OPŘ/Há/1812-Dpř, č. j. 98035/2020. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se z nedbalosti dopustil porušením § 71a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), tak, že dne 15. 9. 2020, minimálně v čase 20:52 hodin, v Jablonci nad Nisou, v ulici Smetanova, řídil motorové vozidlo tovární značky SEAT IBIZA, registrační značky X a řidičské oprávnění mu bylo pozastaveno exekučním příkazem podle exekučního řádu. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobci podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, podle § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu ve spojení s § 35 písm. c) a § 47 zákona o odpovědnosti za přestupky byl žalobci dále uložen správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 6 měsíců a podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 8. 2021, č. j. 73 A 8/2021 - 56. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost a navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že pravomocné uložení pokuty a povinnost uhradit náklady správního řízení v celkové výši 6.000 Kč by pro něj znamenala zásadní problém za situace, kdy je osobou nacházející se v hmotné nouzi a jeho příjem tak tvoří pouze sociální dávky příspěvek na živobytí ve výši 2.490 Kč a doplatek na bydlení ve výši 5.697 Kč. Z hlediska zdravotního stavu a šance na uplatnění na trhu práce je pro stěžovatele zásadním problémem i uložený trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6-ti měsíců. Stěžovatel je osobou se zdravotními potížemi a omezeními, která mu podstatně stěžují nalezení pracovního uplatnění i běžný život. Pokud jsou pak zdravotní omezení „doplněna“ ještě zákazem řízení motorových vozidel, stává se stěžovatel prakticky nezaměstnatelným. Zákaz řízení zásadně komplikuje i běžný život stěžovatele, neboť žije sám a nemá nikoho, kdo by mu pomohl v případech, kdy je pro něj (ze zdravotního hlediska) řízení motorového vozidla nezbytností. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že je zkušeným řidičem s více než 25-ti letou praxí a nikdy v minulosti nespáchal závažnější dopravní přestupek, natož takový, za který by mu byl uložen zákaz řízení. Jak potvrzuje ve svém rozhodnutí i správní orgán I. stupně, stav bodového konta stěžovatele je 0 bodů. Stejně tak z průběhu řízení v této věci bezpečně vyplývá, že se stěžovatel nedopustil při jízdě žádného porušení dopravních předpisů, kterým by ohrozil ostatní účastníky silničního provozu. Záměrem stěžovatele naopak bylo pouze pomoci při řešení krizové situace. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak podle přesvědčení stěžovatele nezpůsobí újmu jiným osobám a není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a to i proto, že exekuce pozastavením stěžovatelova řidičského oprávnění byla v červnu 2021 pravomocně zastavena.

[4] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti pouze uvedl, že posouzení tohoto návrhu je plně v kompetenci Nejvyššího správního soudu.

[5] Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z následujících skutečností, úvah a závěrů.

[6] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Nejvyšší správní soud v první řadě připomíná, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jež je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, přichází v úvahu pouze ve výjimečných situacích, v nichž by, s ohledem na poměry konkrétního stěžovatele, mohly výkon či případné jiné právní následky rozhodnutí u tohoto stěžovatele vést k velmi závažným až nevratným následkům.

[8] S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek, tj. kasační stížnosti lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně prokázání splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, tj. negativních právních důsledků spjatých s rozhodnutím krajského soudu, nese v dané věci stěžovatel (zde žalobce). Hrozbu nepoměrně větší újmy musí stěžovatel dostatečně určitě tvrdit a rovněž náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti - kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74). Nejvyšší správní soud přitom nyní pomíjí, zda jsou námitky stěžovatele týkající se dané věci (zákonnosti napadeného rozhodnutí) důvodné či nikoli, neboť přezkum důvodů je vyhrazen až meritornímu posouzení věci a není předmětem rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku. K povaze přezkoumávaného rozhodnutí při rozhodování o odkladném účinku však přihlédnout musí.

[9] Při zkoumání splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vzal především v potaz to, že stěžovatel doložil soudu svou nemajetnost, a proto lze důvodně předpokládat, že okamžitá úhrada uložené pokuty vč. nákladů správního řízení v celkové výši 6.000 Kč by představovala podstatný zásah do majetkových poměrů stěžovatele. Uvedená situace podle Nejvyššího správního soudu představuje nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; žádná taková potenciální újma třetích osob totiž nebyla zjištěna.

[10] Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by byl přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti zásadně narušen důležitý veřejný zájem. Odkladný účinek kasační stížnosti neznemožní definitivně výkon správního rozhodnutí, neboť přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se účinky napadeného rozhodnutí toliko odkládají. I v případě, že je správní rozhodnutí vydáno ve veřejném zájmu, neznamená nutně odklad jeho účinků rozpor s takovýmto veřejným zájmem. K naplnění veřejného zájmu totiž může postačovat i pozdější nastoupení účinků správního rozhodnutí. Stejný závěr lze dovodit i z vyjádření žalovaného, který k návrhu na přiznání odkladného účinku zaujal neutrální stanovisko. V této souvislosti lze přihlédnout i ke skutečnosti, že aktuální stav bodového hodnocení stěžovatele jako řidiče byl v rozhodnou dobu 0 bodů a řešený přestupek spočíval v řízení bez řidičského oprávnění, které bylo stěžovateli exekučně pozastaveno, přičemž se stěžovatel při jízdě nedopustil žádného porušení dopravních předpisů, jímž by ohrozil ostatní účastníky silničního provozu.

[11] S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinky kasační stížnosti jsou v projednávané věci splněny, a v souladu s § 107 s. ř. s. proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Vzhledem k tomu, že rovněž krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek usnesením ze dne 4. 6. 2021, č. j. 73 A 8/2021 - 34, dochází k tomu, že do rozhodnutí soudu o kasační stížnosti se obnovuje odkladný účinek přiznaný žalobě, a tedy se odkládá i vykonatelnost rozhodnutí žalovaného.

[12] Nejvyšší správní soud současně připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku (i bez návrhu) usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 s. ř. s.). Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. října 2021

Mgr. David Hipšr
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací