Plný text
7 As 270/2025-45
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci navrhovatele: Spolek chatová osada Hrdoňov, z. s., se sídlem [adresa] sídlem [adresa] Praha 1, proti odpůrci: Městys Frymburk, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2025, č. j. 61 A 23/2025 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel je spolkem, jehož účelem je ochrana přírody, životního prostředí a krajiny, památek a rozvoje oblasti Lipensko se zaměřením na osadu Hrdoňov a Hruštickou zátoku. Návrhem podle § 101a a násl. s. ř. s. se domáhal zrušení opatření obecné povahy - Změny č. 1 územního plánu Frymburk, přijaté usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 13. 9. 2024, č. 79/2024 (dále jen „změna č. 1“), a to v textové i grafické části.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích návrh zamítl shora označeným rozsudkem. Zabýval se předně tím, zda se na návrh vztahuje § 307 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále „stavební zákon z roku 2021“) a dospěl k závěru, že toto ustanovení nelze ve věci použít, a návrh je v tomto směru přípustný. S ohledem na § 323 odst. 9 stavebního zákona z roku 2021 se proces vydání změny č. 1 řídil zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále „stavební zákon z roku 2006“), jelikož veřejné projednání bylo zahájeno dne 14. 11. 2023.
[3] K námitkám týkajícím se rozporu mezi zadáním pro zpracování změny č. 1 a jejím skutečným obsahem pak uvedl, že pokud se zadání odchyluje od výsledné podoby změny, nezpůsobuje to samo o sobě její nezákonnost. Navrhovatel namítal, že došlo ke zvětšení rozlohy vymezených zastavitelných ploch, ale přehlédl, jakým způsobem k tomu došlo. Jedná se totiž pouze o důsledek zpřesnění koridoru železniční dráhy. Změna č. 1 zúžila drážní koridor původně označený Z-D16b – plochy drážní dopravy (DZ), nyní Z.D16b – plochy dopravy drážní (DD), a v důsledku toho došlo k rozšíření ploch Z.9.1a, Z.9.1c, K.9.1e a K.9.1f. Nic to však nezměnilo na jejich zastavitelnosti. V případě ploch Z.9.2 a Z.9.3a se nadto jedná o rozšíření o pouhých 63, resp. 49 m2. Zrušením změny územního plánu by se na právním postavení navrhovatele nic nezměnilo. Došlo by k obnovení původního územního plánu, a tedy opětovnému rozšíření zastavitelné plochy drážního koridoru po celé jeho délce. Zdůvodnění změny č. 1 v této souvislosti pak považoval krajský soud za dostatečné. Vyplývá z něj, že smyslem úpravy bylo zlepšení využitelnosti ploch přilehlých ke koridoru vlakotramvaje zamezením vzniku „zbytkových pásů“, což krajský soud považoval za přezkoumatelnou úvahu. Co se týče plochy K.9.1.e, vlivem změny č. 1 se pouze může zvýšit celková zastavitelnost této plochy z 246,78 m2 na 305,73 m2. Z návrhu nevyplynulo, proč by tato drobná změna mohla v kontextu osady Hrdoňov a Hruštické zátoky činit jakýkoliv významný rozdíl z pohledu zásahu do práv navrhovatele. Krajský soud poukázal i na to, že plochy drážní dopravy (DZ) podle původního územního plánu i plochy dopravy drážní (DD) podle změny č. 1 mohly být v rámci přípustného a podmíněného využití zastavěny. Nelze tedy předpokládat, že by plochy, o které se koridor pro dráhu zmenšil, zůstaly i podle původního územního plánu nezastavěné. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, podle které u ploch Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a více než 5 let nenabylo účinnosti rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas. Ustanovení § 102 odst. 2 stavebního zákona z roku 2026 stanoví pouze podmínky pro případnou náhradu za změnu v území. Nelze z něj ale dovozovat veřejné subjektivní právo třetích osob na to, aby došlo k vyjmutí takových pozemků ze zastavitelných ploch.
[4] Jako nedůvodné posoudil krajský soud i námitky chybějícího posouzení vlivů na životní prostředí. Ty podle krajského soudu směřovaly k plochám Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a, na nichž je možná výstavba ubytovacích zařízení bez určení jejich podílu, přičemž ve vztahu k nim změna č. 1 nově stanovila povinnost výstavby čistírny odpadních vod (ČOV). Rekreační zástavbu v lokalitě Hrdoňov však umožňoval již původní územní plán. Odpůrce ve vypořádání připomínek uvedl, že úkolem změny č. 1 bylo stanovit podmínky, které by vedly ke zpřísnění pro rozhodování v území. Navrhovatel ani netvrdil, že by změna č. 1 umožňovala výstavbu nových sídel nebo rekreačních a sportovních areálů. Co se týče výstavby ČOV, změna č. 1 konkrétní parametry nestanovila. Posouzení vlivů na životní prostředí při pořizování změny přitom nepožadoval ani dotčený orgán.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se nakládání s odpadními vodami. Neshledal, že by územní plán musel obsahovat natolik podrobnou regulaci, jakou předestřel navrhovatel. Požadavek na výstavbu ČOV naopak směřuje k lepšímu nakládání s odpadními vodami. Parametry ČOV se budou odvíjet od konkrétního stavebního záměru a mj. vyplývají z vodního zákona. Jelikož změna č. 1 parametry ČOV nestanovila, není ani vyloučeno řešení, kterého se domáhá navrhovatel. Krajský soud neshledal, že by změna č. 1 byla v rozporu s vodním zákonem. Není ani v rozporu s se Zásadami územního rozvoje (ZÚR) Jihočeského kraje.
[6] Důvodná nebyla ani námitka narušení krajinného rázu. Shora již uvedené plochy (Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a) jsou podle změny č. 1 zařazeny mezi plochy smíšené obytné jiné (SX). V původním územním plánu se jednalo o plochy smíšené obytné rekreační (SR). V obou případech byla shodně stanovena výšková hladina i maximální zastavěnost ploch. Změna č. 1 nepřinesla v tomto ohledu nic nového a do práv navrhovatele nově nijak nezasahuje. Pokud se odpůrce neřídil doporučeními Správy národního parku Šumava, nemá to na zákonnost změny č. 1 vliv.
[7] Nedůvodnými shledal krajský soud také námitky týkající se výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Ani zde změna č. 1 žádným podstatným způsobem nemění rozsah zastavitelných ploch. Nebylo proto nutné provádět analýzu vlivů podle § 45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V případě plochy smíšené obytné jiné Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a došlo k nárůstu pouze o 743 m2 a stalo se tak na úkor jiné zastavitelné plochy – koridoru železniční dráhy. Nedošlo tak k celkovému nárůstu zastavitelných ploch a celkový výsledek z pohledu ohrožení zvláště chráněných druhů je oproti původnímu územnímu plánu v podstatě nulový. Ve vztahu k plochám Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a odpůrce vyšel navrhovateli vstříc a stanovil, že v navazujících řízeních bude nutné respektovat existenci biotopu silně ohroženého chřástala polního v místech, kde bude prokázáno, že hnízdí. Tato povinnost nicméně vyplývá i ze zákona a v případě výstavby záměrů by bylo nutné provést příslušné posouzení či zjišťovací řízení, popř. by stavebník musel získat výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny.
[8] Námitku dopravní obslužnosti pak krajský soud vyhodnotil jako zcela obecnou. Změna č. 1 nerozšiřuje v osadě Hrdoňov zastavitelné plochy a už vůbec ne způsobem, který by vyžadoval již na úrovni územního plánování přehodnocování existujícího dopravního řešení. Změna č. 1 podmiňuje výstavbu na plochách Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a zpracováním územní studie, která bude navrhovat i řešení dopravní obslužnosti. Odpůrce nepochybil, pokud podrobnější prověření dopravní obslužnosti ponechal až na územní studii. Vliv na dopravu také bude nutné posuzovat i v případě konkrétních stavebních záměrů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrce
[9] Navrhovatel (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, a to s odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. K otázce rozporu změny č. 1 s jejím zadáním uvedl, že napadená změna vůbec ze zadání nevychází. Úkolem zadání bylo prověřit a případně redukovat nevyužité zastavitelné plochy. Změna č. 1 nevyužité zastavitelné plochy neredukovala, neprověřila a navíc je dále rozšířila. Krajský soud k tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010-169, č. 2266/2011 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že pokud se zadání změny č. 1 odchyluje od její výsledné podoby, nezpůsobuje to samo o sobě její nezákonnost. Z navazující části tohoto rozsudku ale vyplývá, že návrh změny územního plánu má být zpracován na základě schváleného zadání nebo schválených pokynů, přičemž návrh nemusí být identický s obsahem schváleného zadání, ale má z něho vycházet.
[10] Rozsudek krajského soudu opakovaně uvádí, že změna č. 1 nezvětšuje zastavitelné území. Změna č. 1 přesunula plochy z koridoru vlakotramvaje do ploch pro rekreační a sportovní funkci. Stěžovatel tvrdí, že tato změna povede k vyšší zastavěnosti a zvyšuje veškeré negativní vlivy. Rozšíření ploch pro zástavbu je téměř o 8 000 m2. Odůvodnění změny č. 1 uvádí, že důvodem pro zpřesnění bylo zapojení vlakotramvaje do budoucího zastavěného území, kde samotné těleso vlakotramvaje spoluutváří veřejný prostor bez obtížně využitelných zbytkových pásů luk a pastvin. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že plochy sice byly v zastavitelném území, ale fakticky by zůstaly nezastavěné. Tvrzení o nezvyšování zastavitelné plochy je tak věcně nesprávné, protože po změně územního plánu bude reálně zastavěna větší plocha a budou vyšší i vlivy na přírodu a krajinu. Stěžovatel dále nesouhlasil s odůvodněním změny č. 1. Krajský soud k tomu uvedl, že smyslem úpravy bylo zlepšení využitelnosti přilehlých ploch zamezením vzniku „zbytkových pásů“. Napadený rozsudek tuto argumentaci sám rozporuje, neboť poukazuje na zastavitelnost koridoru vlakotramvaje. Navíc zcela odhlíží od toto, že se lokalita nachází v přírodně cenném území a zadání územního plánu požadovalo přezkum a redukci zastavitelných ploch a zastavitelné plochy dále zvětšil. Již v návrhu pak stěžovatel popsal obsah změny spočívající v nárůstu zastavitelných ploch. Větší zastavěná plocha představuje intenzivnější výstavbu. K ploše K.9.1e stěžovatel tvrdí, že zvýšení zastavitelnosti této plochy je cca 20 %, což nelze bagatelizovat. To se týká i dalších ploch, u nichž bude zastavitelnost a tím i intenzita využití zvýšena. Proto považuje závěry o nezpůsobilosti zásahu do jeho práv za nesprávné. Stěžovatel ani netvrdil existenci subjektivního práva na to, aby došlo k vyjmutí dosud nezastavěných pozemků ze zastavitelných ploch. Pouze poukazoval na zadání územního plánu. Nezpochybňuje právo zvažovat rizika případných soudních sporů, takové zvážení by ale mělo být realistické a měla by být zvážena negativa neomezení zastavitelného území. Územní plán by neměl upřednostňovat pouze zájem soukromý.
[11] Posouzení vlivů na životní prostředí mělo být provedeno. Odůvodnění změny č. 1 uvádí, že krajský úřad v uplatněném stanovisku nepožadoval posouzení změny č. 1 z hlediska vlivů na životní prostředí, proto nebylo vyhodnocení provedeno. Stěžovatel však tvrdí, že vlivy na životní prostředí měly být hodnoceny, protože se jedná o zákonnou povinnost. Poukazuje na zvětšení jednotlivých ploch a možnost rozsáhlejší výstavby rekreačních a sportovních areálů. Napadený rozsudek proto nesprávně posoudil otázku umožnění výstavby nových areálů a z toho vyplývající povinnosti zvážit posouzení vlivů na životní prostředí.
[12] Podle stěžovatele rovněž nebylo řádně posouzeno nakládání s odpadními vodami. Řešené území se nachází v CHKO Šumava a v NATURA 2000 - evropsky významné lokalitě. Stěžovatel požadoval, aby byla zřízena centrální ČOV s účinným odstraňováním sloučenin fosforu z odpadních vod, nikoliv jen lokální pro osadu Hrdoňov. Změna č. 1 vylučuje výstavbu centrální ČOV, což vyplynulo i z vypořádání námitek. Krajský soud neshledal, že by územní plán měl obsahovat podrobnou regulaci úpravy odpadních vod, a poukázal na to, že se změnou č. 1 nic zásadního nezměnilo na zastavitelnosti ploch. Stěžovatel ale změny za zásadní považuje. Napadený rozsudek nesprávně posoudil podmínku výstavby ČOV stanovenou ve změně č. 1. Ta měla požadovat výstavbu centrální ČOV. Nakládání s odpadními vodami proto bylo nedostatečně posouzeno a je v rozporu se zákonem o vodách a se ZÚR Jihočeského kraje.
[13] K námitce narušení krajinného rázu napadený rozsudek pouze uvedl, že změna č. 1 nepřinesla nic nového a do práv stěžovatele nově nijak nezasahuje. Stěžovatel k tomu ale opakuje, že změna zvětšila území, které bude zastavitelné rekreačními a sportovními areály. Ubude proto volné nezastavěné krajiny a zásah do krajinného rázu bude zásadnější. Ani malý zásah nelze bagatelizovat. Stanovisko NP Šumava doporučovalo zástavbu celkově snížit, což nebylo respektováno.
[14] Stěžovatel také požadoval respektování existence biotopu silně ohroženého a zákonem chráněného chřástala polního, který hnízdí na plochách Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a. Změna č. 1 k tomu uvádí, že je nutné v navazujících správních řízeních respektovat existenci biotopu chřástala polního v místech, kde bude prokázáno, že hnízdí. Změna č. 1 vůbec nehodnotí výskyt zvláště chráněných druhů a nebylo provedeno posouzení vlivů. Rozsudek krajského soudu konstatoval, že k celkovému nárůstu zastavitelné plochy došlo pouze v rozsahu 743 m2 a stalo se tak na úkor jiné zastavitelné plochy – koridoru železniční dráhy. Stěžovatel však uvádí, že území pro koridor vlakotramvaje byl sice územím, které bylo formálně zastavitelné, ale ve skutečnosti by zůstalo nezastavěné. Závěr krajského soudu proto není správný. Navíc stěžovatel poukazuje na nezbytnost hodnotit vlivy na zvláště chráněné druhy kumulativně.
[15] Nakonec stěžovatel namítal, že změna č. 1 neřeší dopravní obslužnost osady Hrdoňov a řešení ponechává na územní studii. Krajský soud k tomu uvedl, že změna č. 1 nezvyšuje zastavitelné plochy způsobem, který by na úrovni územního plánu vyžadoval přehodnocování existujícího dopravního řešení. Podle stěžovatele se však rozsah zastavitelného území zvyšuje, protože původní koridor pro vlakotramvaj by zůstal nezastavěný, zatímco v novém funkčním využití pozemky zastavěny budou.
[16] Odpůrce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem, považuje jej za věcně správný, zákonný a náležitě odůvodněný. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Argumenty uvedené v kasační stížnosti jsou opakováním námitek, které již byly vzneseny před krajským soudem a které soud přesvědčivě vypořádal.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných (přípustných) důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Nejprve se zabýval tou částí argumentace, v níž stěžovatel úvodem kasační stížnosti s odkazem na § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Pokud by tato námitka byla důvodná, již by pozbývalo smyslu zabývat se dále námitkami věcnými. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nicméně stěžovatel nijak nekonkretizoval a ponechal ji pouze v obecné rovině. Podle ustálené judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové rozhodnutí, v němž soud nevypořádal všechny stěžejní žalobní (návrhové) námitky, dále rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč soud považoval právní argumentaci účastníka za nedůvodnou a proč žalobní (návrhové) námitky považoval za chybné, mylné či vyvrácené, nebo rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak soud naplnil zákonná kritéria a z jakých podkladů vyšel (viz například rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, či ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008-136, č. 1795/2009 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost je ale třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem. Jde totiž o jednu z nejzávažnějších vad řízení. Lze ji proto konstatovat v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně není možné seznat, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18, a tam citovaná judikatura).
[19] Vady odůvodnění napadeného rozsudku, které by měly svědčit jeho nepřezkoumatelnosti, Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal. Rozsudek je řádně a srozumitelně odůvodněn. Stěžovatel v návrhu uplatnil 6 okruhů návrhových bodů. Krajský soud v tomto směru systematiku návrhu respektoval a na všechny tyto okruhy odpovídajícím způsobem reagoval. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel v kasační stížnosti navíc ani neuvedl žádné konkrétní důvody nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Naopak ve vztahu k jednotlivým návrhovým okruhům vypořádaným krajským soudem v kasační stížnosti věcně argumentuje.
[20] První okruh věcných (kasačních) námitek stěžovatele se týká rozporu změny č. 1 s jejím zadáním. Stěžovatel v kasační stížnosti v tomto směru předně zopakoval (a to doslovně) text návrhu a ocitoval část odůvodnění napadeného rozsudku. Dále již jen stručně rozvedl, že napadená změna č. 1 vůbec nevychází z jejího zadání. Úkolem bylo prověřit a případně redukovat nevyužité zastavitelné plochy. To podle něj nebylo v rámci změny č. 1 provedeno. Tento postup je podle stěžovatele porušením nejen požadavku na identičnost zadání a územního plánu, ale i požadavku na alespoň základní kontinuitu mezi zadáním a územním plánem.
[21] Nejvyšší správní soud k takto koncipované kasační argumentaci (a i k některým dalším částem kasační stížnosti) nejprve předesílá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obecně a kuse zdůvodněná kasační stížnost tak předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Uplatní-li proto stěžovatel obecnou námitku, může se jí soud zabývat toliko v mezích její obecnosti (rozsudky NSS ze dne 14. 8. 2019, č. j. 8 As 153/2019-39, nebo ze dne 13. 9. 2017, č. j. 7 As 208/2017-20, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, a ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Stejně tak je třeba připomenout požadavek, podle něhož má-li určitá argumentace vůbec představovat kasační námitku, musí být dostatečně konkrétní (rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2023, č. j. 8 As 163/2021-59, či usnesení NSS ze dne 25. 8. 2023, č. j. 8 As 5/2022-44). Upozornit pak lze též na smysl řízení o kasační stížnosti a na roli Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.), přičemž stěžovatel má v tomto řízení reagovat na rozhodnutí krajského soudu a konkrétně zpochybňovat právě jeho závěry (rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016-38, nebo ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012-351).
[22] Krajský soud v napadeném rozsudku v bodech 53 a násl. zdůraznil, že rozdíl mezi zadáním (změnou) územního plánu a jeho výslednou podobou nezpůsobuje sám o sobě nezákonnost. Vyšel přitom z rozsudku NSS ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 169, č. 2266/2011 Sb. NSS. Použití tohoto rozsudku je pro nynější věc zcela přiléhavé. Jeho podstata spočívá v tom, že tvorba územního plánu je dynamickým procesem, v rámci něhož se může finální verze (změny) územního plánu v rozumné míře lišit od jeho zadání. Odpůrce již ve vypořádání námitek podaných stěžovatelem vysvětlil, jakým způsobem splnil úkoly ze zadání změny č. 1, tj. že stanovil přísnější podmínky pro rozhodování v území a vytvořil podmínky pro zachování uměřeného a přirozeného rozvoje ve správním území Městyse Frymburk. To i podle závěrů krajského soudu odpovídá zadání změny č. 1, podle něhož měly být stanoveny a upraveny podmínky dalšího rozvoje s důrazem na přiměřený a trvale udržitelný rozvoj. Současně nebyla dána povinnost již vymezené zastavěné plochy zredukovat, úkolem bylo pouze prověřit, zda by tyto plochy mohly být navráceny do volné krajiny. To odpůrce rovněž splnil. Tato zcela zřejmá argumentační východiska odpůrce (aprobovaná krajským soudem) stěžovatel v kasační stížnosti nijak konkrétně nezpochybňuje. Stěžovatel svou obecnou argumentací vychází z nesprávného předpokladu, že zadání změny územního plánu představuje závazný obsah budoucí územně plánovací dokumentace. Jak však vyplývá z výše již uvedeného rozsudku č. j. 1 Ao 5/2010 169 i z navazující judikatury (např. rozsudek NSS ze dne 11. 10. 2022, č. j. 10 As 129/2020-50), proces územního plánování je dynamický a předpokládá se, že konečná verze územně plánovací dokumentace se může lišit od jejího zadání. Zásadní také je, že finální verze změny č. 1 prošla veřejným projednáním, tedy veřejnoprávní subjekty i veřejnost mohly uplatnit námitky a připomínky k návrhu změny č. 1, a následně byla tato změna řádně schválena zastupitelstvem. To ostatně stěžovatel nijak nerozporoval.
[23] Další část (navazujících) kasačních námitek se pak týká zvýšení rozlohy plochy zastavěného území. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje též na nedostatečné odůvodnění změny č. 1. Podle stěžovatele byly plochy pro zástavbu zvětšeny téměř o 8 000 m2, což povede k vyšší zastavěnosti a zvýšení negativních vlivů. Opakované závěry o nezvyšování zastavitelné plochy má za věcně nesprávné. Krajský soud již v odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti vysvětlil, že stěžovatel přehlíží důvod, pro který ke zmíněnému „navýšení“ došlo (viz bod 55 a násl. napadeného rozsudku). Tedy že se jedná pouze o důsledek zpřesnění koridoru železniční dráhy pro vlakotramvaj. Změna č. 1 měla totiž za úkol zpřesnit již vymezený koridor pro vlakotramvaj, jejíž záměr byl stanoven v ZÚR Jihočeského kraje. To vyplývá z pokynů pro zpracování změny územního plánu, které jsou vymezeny ve Zprávě o uplatňování ÚP Frymburk, podle nichž mělo dojít ke zúžení koridoru na cca 25 m mimo zastavěné území a cca 10 m v zastavěném území. Na základě toho došlo ke zúžení koridoru, který byl stanoven už v původním územním plánu Frymburk. Z tohoto důvodu došlo k rozšíření ploch Z.9.1a, Z.9.1c, Z.9.2, Z.9.3a, K.9.1e a K.9.1f, ale pouze v rozsahu, v němž byl naopak zúžen koridor pro vlakotramvaj. K porovnání toho, v jakém rozsahu došlo ke změně koridoru pro vlakotramvaj, použil krajský soud porovnání grafické části původního územního plánu a změny č. 1. Z grafické části jednoznačně vyplývá, že k úpravě ploch skutečně došlo pouze v území, které přiléhá ke koridoru pro vlakotramvaj. Zjevně se tedy nejedná o rozšiřování zastavitelných ploch v dalších nových oblastech. Jak je uvedeno dále, ve skutečnosti se mění jen druh zastavitelných ploch.
[24] K odůvodnění změny č. 1 pak krajský soud v dané části napadeného rozsudku konstatoval, že je zcela dostatečné, co se týče rozšíření ploch Z.9.1a, Z.9.1c, Z.9.2, Z.9.3a, K.9.1e a K.9.1f. Z odůvodnění změny č. 1 vyplývá, že smyslem této úpravy mělo být zapojení vlakotramvaje do budoucího zastavěného území tak, aby se zlepšila využitelnost ploch přilehlých k dráze tak a aby nevznikly obtížně využitelné „zbytkové pásy“ luk a pastvin. Takové odůvodnění lze považovat ve shodě s krajským soudem za dostatečné. Nejvyšší správní soud nedává za pravdu stěžovateli ani ohledně namítaného rozporu této argumentace s další argumentací krajského soudu, podle níž plochy drážní dopravy (DZ), resp. plochy dopravy drážní (DD) mohly a mohou být v rámci přípustného i podmíněného využití rovněž zastavěny stavbami a zařízením drážní dopravy, popř. i stavbami souvisejícího občanského vybavení. To vyplývá z původního územního plánu i ze změny č. 1. Uvedené argumentace se totiž naopak doplňují – jednak je smyslem úpravy smysluplné využití zastavitelných ploch, které budou navazovat na vymezený koridor pro dráhu, ale současně se jedná o plochy, které mohly být nějakým způsobem zastavěné i podle původního územního plánu. To stěžovatel zcela pominul. Nelze proto předpokládat, že by tato část území zůstala celá nezastavěná. Úvahy stěžovatele o tom, že by vůbec nedošlo k zastavění těchto „rozšířených“ ploch, pokud by byly ponechány v ploše drážní dopravy, tak jak stanovil původní územní plán, tedy nejsou ničím podložené. Naopak i podle původního územního plánu plochy podél dráhy zastavěny být mohly.
[25] S výše uvedeným pak souvisí i další námitka stěžovatele, která se týká posouzení vlivů změny č. 1. Tou dojde podle stěžovatele ke zvýšení zastavitelných ploch, což představuje intenzivnější využití a výstavbu. Stěžovatel proto považuje závěry krajského soudu o tom, že změna č. 1 není způsobilá zasáhnout do jeho práv, za věcně nesprávné. Stěžovatel v této námitce v prvé řadě (shodně jako v návrhu) obecně uvádí negativní vlivy, které mají být spojeny s nárůstem zastavitelných ploch. V této části však není jeho argumentace pro svoji přílišnou obecnost v tomto řízení projednatelná (viz např. shora již zmíněný rozsudek č. j. 8 As 163/2021-59). Krajský soud námitku vztahující se k nárůstu negativních vlivů rovněž posoudil jako natolik obecnou, že mu neumožňuje bližší přezkum (bod 61). Na to však stěžovatel v kasační stížnosti nijak nereaguje a pouze v tomto směru shrnuje to, co již uvedl v návrhu.
[26] Napadený rozsudek se v souvislosti s posouzením vlivů konkrétně zabýval pouze plochou K.9.1e a zvýšením velikosti staveb umístěných v této ploše až od 3 %, neboť v návrhu právě tuto plochu stěžovatel zmiňoval. V návrhu ale stěžovatel nenamítal nic podobného ve vztahu k ostatním plochám. V této části je kasační námitka nepřípustná, pokud ji stěžovatel rozšiřuje i na plochy Z.9.1a, Z.9.1c, Z.9.2, Z.9.3a a K.9.1f. Kasační argumentace je totiž nepřípustná také tehdy, pokud se míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu, nebo pokud jde o námitky nové, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, přestože tak učinit mohl (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.; srov. též rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2024, č. j. 8 As 224/2023-64, body 25–32).
[27] Zbývající část námitky, která se vztahuje k posouzení zásahu do práv stěžovatele, je sice přípustná, ale není důvodná. Jak je uvedeno již výše, změnou č. 1 reálně nedošlo k zásadní změně využití dotčených ploch. Plochy Z.9.1a, Z.9.1c, Z.9.2, Z.9.3a, K.9.1e a K.9.1f byly již v původním územním plánu zastavitelné koridorem pro vlakotramvaj a souvisejícími stavbami v rámci přípustného a podmíněného využití. Změnou je pouze označení typu těchto zastavitelných ploch a jejich přípustného a podmíněného využití. V případě ploch Z.9.1a a Z.9.2 se nyní jedná o plochy smíšené obytné jiné (SX), v případě plochy Z.9.1c plochy občanského vybavení – sport (OS) a v případě ploch K.9.1e a K.9.1f plochy rekreace jiná – přírodní koupaliště, pláže, pobytové louky (RX.4). Ve všech případech je nadále možné uvedené plochy nějakým způsobem zastavět. V tomto ohledu tedy nedošlo k žádné změně oproti původnímu územnímu plánu, tj. nejedná se o změnu z ploch zcela nezastavitelných na plochy zastavitelné. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v tomto ohledu se na právním postavení stěžovatele nic nezměnilo. Vyšel z rozsudku NSS ze dne 28. 8. 2020, č. j. 6 As 141/2019-64, č. 4077/2020 Sb. NSS. V něm jsou rozlišeny dvě situace, které dopadají do práv stěžovatele rozdílně – a to jednak pokud je přijat nový územní plán, do něhož odpůrce převezme předchozí úpravu, a jednak pokud se jedná o změnu dosavadního územního plánu, který je pouze v příslušném rozsahu upraven (novelizován). V nyní posuzovaném případě se jedná o druhý případ, protože se jedná pouze o změnu územního plánu. Napadený rozsudek vychází z toho, že k omezení, resp. ke stanovení zastavitelnosti ploch, došlo už původním územním plánem a nyní se toto omezení pouze upravilo v souvislosti s upřesněním drážního koridoru pro vlakotramvaj. Důvodem pro změnu č. 1 tedy byla potřeba upřesnit územní plán v otázkách, které na dopad do práv stěžovatele nemají podstatný vliv. Na postavení stěžovatele by se proto zrušením změny č. 1 podle krajského soudu nic nezměnilo. Jak už bylo uvedeno výše, stěžovatel sice předpokládá, že by „zbytkové pásy“ v koridoru pro vlakotramvaj zůstaly nezastavěné, to je ale s ohledem na přípustné i podmíněné využití těchto ploch pouhá domněnka. Reálně byly tyto plochy zařazeny do zastavitelných ploch už za účinnosti původního územního plánu, který by opětovně nabyl účinnosti v případě, pokud by byla změna č. 1 zrušena soudem. Žádnou konkrétní argumentaci, která by byla způsobilá vyvrátit závěry krajského soudu, stěžovatel v kasační stížnosti v tomto směru nepředkládá. To se týká i stěžovatelem tvrzené bagatelizace zvýšení zastavitelnosti plochy K.9.1e, u níž stěžovatel opět setrvává pouze ve zcela obecné rovině.
[28] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje v této souvislosti dále na to, že se napadený rozsudek zabýval i případnou náhradou za změny v území podle § 102 stavebního zákona z roku 2006. Podle krajského soudu nelze z tohoto ustanovení vyvozovat subjektivní právo třetích osob na to, aby došlo k vyjmutí nezastavěných pozemků ze zastavitelných ploch. Stěžovatel k tomu namítá, že v návrhu poukazoval pouze na zadání změny územního plánu. Sice nezpochybnil právo odpůrce zvažovat rizika případných soudních sporů, ale tato rizika by měla být reálná a měla by být zvažována i negativa neomezení zastavitelného území.
[29] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že z vypořádání námitek podaných stěžovatelem nevyplývá, že by jediné riziko představovaly pouze spory v souvislosti s náhradami podle § 102 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006. Naopak ve vypořádání námitek odpůrce uvádí, že by se soudní spory mohly týkat různých sporů v souvislosti s vypuštěním daných ploch ze zastavitelného území. Stěžovatel poté v návrhu poukazoval pouze na vypořádání námitek ve smyslu náhrady podle § 102 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006. V tomto ohledu proto krajský soud jeho námitku vypořádal v souvislosti s tím, že u uvedených ploch více než 5 let nenabylo účinnosti rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas, a to tak, že z § 102 odst. 2 nevyplývá veřejné subjektivní právo třetích osob na to, aby v případě, že vlastník pozemků neusiluje o jejich zastavění, došlo k jejich vyjmutí ze zastavitelných ploch, a že je legitimní postup odpůrce, pokud zvažuje riziko vystavení se případným soudním sporům. Jde-li pak o reakci stěžovatele na zmínku krajského soudu o legitimní úvaze odpůrce o riziku případných soudních sporů, není zřejmé, jak se týká samotných věcných závěrů, z nichž vychází podstata napadeného rozsudku, resp. v čem by je měla zpochybnit.
[30] Další námitky stěžovatele se týkají toho, zda v rámci změny č. 1 měly být hodnoceny vlivy na životní prostředí. V kasační stížnosti nicméně v tomto směru stěžovatel především opět doslovně přebírá text návrhu. V reakci na odůvodnění příslušné části napadeného rozsudku (viz jeho body 69 a násl.) pak v kasační stížnosti kromě obecně vyjádřeného přesvědčení o povinnosti zvážit posouzení vlivů na životní prostředí konkrétně reaguje pouze na závěr krajského soudu, podle něhož stěžovatel ani netvrdil, že by změna č. 1 umožňovala výstavbu jakýchkoli nových sídel nebo rekreačních a sportovních areálů. Stěžovatel v tomto směru uvádí, že poukazoval na zvětšení jednotlivých ploch. V tomto ohledu je nicméně podstatné, že tato stěžovatelem zmíněná část úvah krajského soudu netvoří podstatu jeho věcných závěrů ve vztahu k dané části návrhu, navíc v příslušné části návrhu (viz jeho bod 2.), stěžovatel taková tvrzení jako nyní v kasační stížnosti ani neuplatnil.
[31] Je zřejmé, že stěžovatel tuto část své argumentace opětovně odvíjí od toho, že podle něj došlo změnou č. 1 k zásadnímu zvýšení zastavitelných ploch, což bude mít vliv na životní prostředí, a proto mělo být posouzení vlivů na životní prostředí zváženo. K tomu lze nicméně pro úplnost dodat, jak uvedl již krajský soud, že posouzení vlivů na životní prostředí při pořizování změny č. 1 nepožadoval žádný dotčený orgán. Ačkoliv se krajský soud vypořádal s námitkou posouzení vlivů na životní prostředí stručně, lze jeho závěr považovat za dostatečně výstižný. Pokud totiž žádný dotčený orgán nepožadoval posouzení vlivů na životní prostředí při pořizování změny č. 1, neměl odpůrce povinnost takové posouzení provést. Stěžovatel současně v návrhu nijak nepolemizoval se stanovisky dotčených orgánů, pouze obecně uvedl, že vlivy na životní prostředí nebyly bez řádného odůvodnění zhodnoceny. Proto mohl krajský soud ve stejné obecnosti tuto námitku uvedeným způsobem vypořádat.
[32] Stěžovatel také předestřel námitku, že nebylo dostatečně posouzeno nakládání s odpadními vodami. Podle stěžovatele by měla být v oblasti vodní nádrže Lipno vybudována centrální ČOV, popř. by měla být vybudována taková ČOV, která bude z odpadních vod účinně odstraňovat fosfor. Krajský soud v tomto směru neshledal, že by měl dokument na úrovni územního plánu zakotvovat natolik podrobnou regulaci. Současně uvedl, že ve změně č. 1 je zakotvena podmínka výstavby ČOV pro výstavbu na plochách Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a, což naopak směřuje k lepšímu nakládání s odpadními vodami. Z povahy věci pak není vyloučeno řešení, které požaduje stěžovatel, a není tím ani vyloučena výstavba centrální ČOV.
[33] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry krajského soudu, že územní plán, resp. jeho změna, nemusí zakotvovat podrobnou regulaci toho, jaké parametry by měla mít ČOV v dané obci. Územní plán (či jeho změna) může určit koncepci odkanalizování, podmínit výstavbu v zastavitelných plochách napojením na ČOV či stanovit nutnost výstavby nové ČOV. Nemusí ale obsahovat podrobné konkrétní technické řešení ČOV, její kapacitu apod. Územní plán je totiž plánovací dokument, na jehož základě má být území v budoucnu teprve uspořádáno (což vyplývá již z § 43 stavebního zákona z roku 2006). Územní plán tedy nemusí obsahovat určení konkrétní technologie a splnění dalších zákonných požadavků ČOV, jelikož tyto podrobnosti náleží svým obsahem do dalších řízení. Co se týče centrální ČOV, z povahy věci přesahuje rozsah územního plánu pro jednu obec. Takové řešení vyžaduje úpravu na vyšší úrovni územního plánování, to však nepřísluší odpůrci.
[34] Nadřazený dokument územního plánování, tedy ZÚR Jihočeského kraje, stanovily, že u vodních nádrží s rekreačním potenciálem je zapotřebí dbát na vhodnost vymezování zastavitelných ploch s cílem eliminovat riziko zhoršení kvality vod. V části Šumava pak mají být stanoveny podmínky s ohledem na nejcennější území s ochranou přírody. Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, neshledal rozpor změny č. 1 se ZÚR Jihočeského kraje. Stanovení požadavku na výstavbu ČOV pro další výstavbu v plochách Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a není v rozporu s podmínkami stanovenými v ZÚR Jihočeského kraje, naopak je dále rozvíjí a stanovuje podmínky, které mají za cíl zabránit zhoršení kvality vod. Současně odpůrce respektoval i společné stanovisko dotčeného orgánu (Městský úřad Český Krumlov, Odbor životního prostředí a zemědělství), které z hlediska vodního zákona a zákona o vodovodech a kanalizacích nemělo k návrhu změny č. 1 žádné požadavky a se změnou č. 1 souhlasilo. K návrhu změny č. 1 dále podal připomínky správce povodí a správce vodních toků (Povodí Vltavy, státní podnik). Požadoval zřízení centrální ČOV s účinným odstraňováním fosforu z odpadních vod souběžně s výstavbou objektů v zastavitelných plochách. Odpůrce na to reagoval ve změně č. 1 tak, že uvedený požadavek zapracoval do textové části změny č. 1 (konkrétně na str. 28). Změna č. 1 dále stanovila, že „výstavbu v plochách Z.9.1a, Z.9.2. a Z9.3a lze realizovat až po výstavbě a zahájení provozu ČOV pro sídlo Hrdoňov včetně souvisejících sítí technické infrastruktury“ (str. 63 textové části).
[35] Krajský soud se přitom všemi uvedenými aspekty zabýval. Uzavřel, že změnou č. 1 není v budoucnu vyloučeno ani řešení namítané stěžovatelem, a to jak ČOV, která bude obsahovat technologii na odbourávání fosforu z odpadních vod, tak případně centrální ČOV. Nakládání s vodami tak bylo posouzeno dostatečně. Nezákonnost napadeného rozsudku pak nelze dovozovat ani ze stěžovatelem citovaného vypořádání námitek odpůrcem. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že krajský soud se nezbýval tím, jak má být centrální ČOV konkrétně řešena, dospěl však tomu, že úprava ve změně č. 1 není v tomto směru nezákonná. Na uvedených závěrech pak nemůže nic změnit ani obecný odkaz stěžovatele na § 5a vodního zákona či citace negativního stanoviska pro jeden ze stěžovatelem označených záměrů. Přesvědčivé závěry krajského soudu pak nemůže zvrátit ani obecná zmínka (proklamace) stěžovatele o zásadním rozsahu změny, nedostatečnosti posouzení nakládání s odpadními vodami či ubývajících zdrojích pitné vody.
[36] Další kasační námitka se týká posouzení zásahu do krajinného rázu. Stěžovatel v kasační stížnosti zopakoval, že změna č. 1 zvětšila území, které bude zastavitelné rekreačními a sportovními areály a ubude volné nezastavěné krajiny. Každý další zásah do krajinného rázu musí být posuzován ve vzájemné kumulaci s jinými záměry. Krajský soud v tomto ohledu vyhodnotil, že není změna č. 1 takové povahy, aby mohla zasáhnout do práv stěžovatele a jeho členů. V plochách Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a, které jsou zařazeny mezi plochy smíšené obytné jiné (SX), byla shodná regulace zavedena již původním územním plánem. Tj. zůstala maximální zastavěnost 50 % plochy pozemku, výšková hladina zástavby a způsob zastřešení ve stabilizovaných plochách v souladu s kontextem okolí, a zástavba v rozvojových plochách s limitem max. 2 nadzemních podlaží plus podkroví a způsob zastřešení v souladu s kontextem okolí.
[37] Argumentace stěžovatele uplatněná v kasační stížnosti je ve vztahu k uvedeným závěrům napadeného rozsudku na samé hranici přípustnosti. Stěžovatel totiž opětovně reaguje na závěry napadeného rozsudku převážně jen obecně. Nejvyšší správní soud v tomto směru především ověřil, že uvedená regulace zastavěnosti plochy pozemky a výškové hladiny zástavby se oproti původnímu územnímu plánu nezměnila. V původním územním plánu byly uvedené plochy označeny jako plochy smíšené obytné rekreační (SR), přičemž podmínky prostorového uspořádání a základní podmínky ochrany krajinného rázu byly určeny zcela shodně jako ve změně č. 1. K žádné změně v tomto ohledu v daných plochách tedy nedošlo, kromě rozšíření těchto ploch o plochu, v němž byl původně koridor pro vlakotramvaj, který byl změnou č. 1 zúžen. Ačkoliv stěžovatel namítá, že musí být posouzen i drobný zásah do krajinného rázu, v daném případě se jedná celkově o plochu o velikosti 743 m2. Daná změna tak zcela zjevně není takového charakteru, že by mohla zásadně změnit poměry v území a změnit charakter krajinného rázu. Krajský soud proto nepochybil, pokud opětovně odkázal na rozsudek č. j. 6 As 141/2019-64, jelikož změna č. 1 nově nezasáhla do práv stěžovatele oproti původnímu územnímu plánu.
[38] Jak již vysvětlil krajský soud, stanovisko Správy národního parku Šumava k výškové regulaci staveb ve vztahu k plochám Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a mělo pouze charakter doporučení, nikoliv závazné podmínky. Souhlas s návrhem změny č. 1 byl dán za dodržení podmínek, které se ale vztahovaly k jiným plochám. K plochám Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a bylo skutečně vydáno pouze doporučení. Pokud nebylo respektováno stanovisko, mající charakter doporučení, nemůže to samo o sobě znamenat porušení právní povinnosti odpůrcem. Stěžovatel nijak konkrétně nereaguje na závěr krajského soudu, podle něhož pokud se odpůrce neřídil doporučeními Správy národního parku Šumava, nemá to vliv na zákonnost změny č. 1, jelikož stanovisko k návrhu změny č. 1 bylo ve své podstatě kladné. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že vyhodnocení vlivů na krajinný ráz bude provedeno i v územní studii, jejíž zpracování je uloženo změnou č. 1 v rozvojových plochách Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a ve lhůtě 4 let od data vydání změny č. 1. Tím bude dopad na krajinný ráz prověřen podrobněji v navazujících krocích územního plánování.
[39] Stěžovatel dále požadoval, aby byla respektována existence biotopu silně ohroženého a zákonem chráněného chřástala polního, který hnízdí zejména na zastavitelných plochách Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a. V souvislosti s tím v kasační stížnosti zopakoval svoji argumentaci uvedenou v návrhu na zrušení změny č. 1. Dále poukázal na to, že plocha Z.9.1c pro občanské vybavení – sport nemá žádné omezení rozsahu zástavby a není důvodné zvýšení její rozlohy zanedbávat. K argumentu zástavby na úkor jiné zastavitelné plochy – koridoru železniční dráhy stěžovatel uvedl, že toto území sice formálně zastavitelné bylo, ale ve skutečnosti by zůstalo nezastavěné a bylo by možným biotopem chráněných rostlin a živočichů. Je nezbytné hodnotit vlivy na zvláště chráněné druhy kumulativně.
[40] Krajský soud vycházel z toho, že rozsah zastavitelných ploch Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a se změnou č. 1 nijak zásadně nezměnil a nebylo proto zapotřebí provádět analýzu vlivů podle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny. Současně uvedl, že důvodem pro změny č. 1 v daných plochách bylo zúžení koridoru pro vlakotramvaj, který byl i původně zahrnut mezi plochy zastavitelné. Nedošlo tak k celkovému navýšení rozlohy zastavitelných ploch a celkový výsledek je z pohledu ohrožení zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů oproti původnímu územnímu plánu v podstatě nulový. I v této části stěžovatel opakuje svoji argumentaci uplatněnou již návrhu, resp. závěry krajského soudu zpochybňuje pouze v obecné rovině. Navíc také v tomto bodě je klíčové východisko krajského soudu, podle něhož ve skutečnosti ke zvýšení rozlohy zastavitelných ploch nedošlo.
[41] Co se týče zmínky stěžovatele o ploše Z.9.1c pro občanské vybavení – sport, stěžovatel se jí v návrhu na zrušení změny č. 1 nijak blíže nezabýval. Jeho argumentace se týkala zastavitelných ploch Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a. Na ty je pak zaměřeno i odůvodnění napadeného rozsudku (viz bod 87 a násl.). Jedná se tak o novou námitku, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, přestože tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Nejen, že je tedy v této části z uvedeného důvodu tato námitka nepřípustná, není navíc zřejmé, v čem konkrétně zpochybňuje závěry příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku. Nadto lze dodat, že posouzení vlivu na životní prostředí nepožadoval žádný dotčený orgán, jelikož změna č. 1 je takového charakteru, že jejím přijetím nemůže dojít k ovlivnění nebo narušení předmětů ochrany v prvcích soustavy NATURA 2000, na plochách se nenachází žádná ptačí oblast ani evropsky významná lokalita. Jelikož žádný dotčený orgán nepožadoval posouzení vlivů na životní prostředí v souvislostí s pořizováním změny č. 1, nelze ve shodě s krajským soudem považovat za nezákonný postup odpůrce, pokud takové posouzení neprovedl. Současně stěžovatel opět nic konkrétního nenamítal ke stanoviskům dotčených orgánů, námitky směřovaly pouze ke změně č. 1. Ta vychází ze stanovisek dotčených orgánů a výsledné opatření obecné povahy stanoviskům dotčených orgánů nikterak neodporuje a je s nimi v souladu. Odpůrce naopak nad rámec stanovisek dotčených orgánů přímo reagoval na požadavky stěžovatele a na základě jeho námitek stanovil ve změně č. 1, v části Koncepce ochrany a rozvoje přírodních a krajinných hodnot, že „v navazujících správních řízeních je nutné plně respektovat existence biotopu silně ohroženého a zákonem chráněného chřástala polního v místech, kde bude prokázáno, že hnízdí“.
[42] Nakonec stěžovatel v kasační stížnosti zcela obecně namítá dopady změny č. 1 na dopravní obslužnost a zvýšení intenzity automobilové a cyklo dopravy z důvodu rozšíření zastavitelného území. Nijak ale v tomto ohledu konkrétně nepolemizuje s rozsudkem krajského soudu. Taková námitka je proto v souladu se shora již uvedeným nepřípustná. Stěžovatel musí reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které soud v napadeném rozsudku uvedl, nesprávné. Musí tedy vylíčit, kterých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl soud vůči němu dopustit v procesu vydání rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost (viz též rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, a rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 As 358/2021-38, bod 11). Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl v řízení před krajským soudem, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS; ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/2009-43; nebo ze dne 14. 6. 2016, č. j. 1 As 271/2015-36, body 10–14).
[43] Požadavky na přípustnou kasační argumentaci v tomto bodě splněny nejsou. Krajský soud námitku vztahující se k dopravní obslužnosti vypořádal s odkazem na podmínku zpracování územní studie pro rozvojové plochy Z.9.1a, Z.9.2 a Z.9.3a. Její součástí má být i „podrobná koordinace a regulace rozvojové plochy a řešení technické a dopravní infrastruktury“. Odpůrce podle krajského soudu nepochybil, pokud podrobnější prověření dopravní obslužnosti ponechal na územní studii. Vliv na dopravu je ostatně nutné posuzovat i v případě povolování konkrétních stavebních záměrů. Na tyto závěry krajského soudu ale stěžovatel reagoval pouze obecně a zopakoval jen námitky uvedené v návrhu na zrušení změny č. 1 a uvedl, že dojde zastavění původně nezastavitelné plochy koridoru vlakotramvaje. Nijak konkrétně ale neuvedl, z jakého důvodu je tato argumentace krajského soudu nezákonná.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
[45] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému odpůrci podle obsahu spisu nevznikly v řízení žádné náklady a náhradu nákladů řízení ani nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. října 2026
Milan Podhrázký
předseda senátu