Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZrušeno3× citovánoSb. NSS

Spisová značka

7 As 53/2015

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 21. 5. 2015Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 7 As 53/2015-55Právní moc: 15. 6. 2015Oblast: Životní prostředí - ochrana přírody a krajinyZpravodaj: ZAVŘELOVÁ Jitka, Mgr.ECLI:CZ:NSS:2015:7.As.53.2015.55
Další údaje
Předmět řízení: Ochrana přírody a krajiny: forma provedení zónace v chráněných krajinných oblastech
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
Státní podnik Lesy České republiky(fyzická osoba)
Žalovaný:
Ministerstvu životního prostředí(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • k § 27 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Ministerstvo životního prostředí- stěžovatel
  • Lesy České republiky, s.p.- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Ministerstvo životního prostředí- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Lesy České republiky, s.p.- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

Ostatní

Sbírka NSS

  • č. 2464/2012 Sb. NSS

Právní věta

Z § 27 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 1. 2000 neplyne povinnost Ministerstva životního prostředí vymezit nově vyhláškou zóny všech chráněných krajinných oblastí, ve kterých byla v souladu s původní právní úpravou zónace provedena jinou formou.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 21. 5. 2015

Plný text

Předpisy:

k § 27 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákonů č. 161/1999 Sb. a č. 218/2004 Sb.

Prejudikatura: č. 2464/2012 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 568/2004 Sb.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, čj. 7 As 53/2015-55)

Věc: Státní podnik Lesy České republiky proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 2. 11. 2010 a rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 3. 2011 byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. a) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, čj. 10 A 108/2011-29, shora uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že uložení pokuty za spáchání správního deliktu, jehož skutková podstata se opírá o porušení § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, který obsahuje zakázané činnosti na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti, neobstojí, pokud k datu spáchání tohoto deliktu nejsou platně vymezeny zóny chráněné krajinné oblasti (dále jen "CHKO") Beskydy. Městský soud totiž dospěl k závěru, že v návaznosti na novelizaci § 27 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny provedené s účinností od 1. 1. 2000 zákonem č. 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko, a mění se zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je třeba, aby po účinnosti této změny byly zóny CHKO vymezeny formou vyhlášky, a to i v těch případech, kdy k zónaci došlo za dřívější právní úpravy jinou formou (zde Protokolem o vymezení zón CHKO Beskydy ze dne 7. 7. 1999).

Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. V kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že zónace vyhlášené protokolem před účinností zákona č. 161/1999 Sb. nelze po účinnosti tohoto zákona považovat za platné. Stěžovatel připustil, že zákon č. 161/1999 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení ohledně změny formy vymezování zón odstupňované ochrany přírody ve zvláště chráněných územích. Tento zákon však současně zónaci provedenou podle předchozí právní úpravy výslovně neprohlašuje za neplatnou. Za takové situace je třeba v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů takto vyhlášené zónace považovat za platné, neboť opačný výklad by vedl ke zpětnému působení právní normy. Na podporu svého názoru stěžovatel odkázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, čj. 9 As 15/2012-16. Stěžovatel též uvedl, že mezi schválením zákona č. 161/1999 Sb. a jeho účinností zůstalo pouze 6 měsíců, ve kterých by podle názoru městského soudu musel stěžovatel vymezit vyhláškou zóny odstupňované ochrany přírody u 19 CHKO a 3 národních parků, přičemž takový proces obvykle trvá i několik let. Stěžovatel poukázal také na to, že v dosavadní judikatuře nebyla zónace stanovená protokolem nijak zpochybněna, přičemž například citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 198/02. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zákazy činnosti navázané buď na zařazení pozemku do CHKO, či její I. nebo II. zóny představují omezení vlastnického práva, a proto na ně plně dopadá čl. 11 odst. 4 a též čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protože se zařazením území do I. či II. zóny odstupňované ochrany CHKO je spojena řada povinností (a omezení vlastnických práv), došlo ke změně právní úpravy, jež ponechávala vymezení zón internímu aktu ministerstva, a to zákonem č. 161/1999 Sb. Od účinnosti tohoto zákona musí být vymezení zón provedeno vyhláškou ústředního orgánu státní správy, tedy obecně závazným právním předpisem. Skutečnost, že důvodem této novelizace byla nekonformnost dosavadní právní úpravy a praxe s ústavním pořádkem České republiky, vyplývá mj. též z důvodové zprávy k zákonu č. 161/1999 Sb. Aby zóny odstupňované ochrany přírody vymezené do 31. 12. 2009 mohly být považovány za zóny odstupňované ochrany přírody ve smyslu § 27 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění zákona č. 161/1999, tj. i po 1. 1. 2000, bylo nezbytné, aby zákonodárce přijal úpravu obdobnou např. § 90 odst. 9 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož národní parky a chráněné krajinné oblasti vyhlášené podle zákona č. 40/1956 Sb. jsou i nadále chráněny jako národní parky a chráněné krajinné oblasti. Jelikož takové ustanovení právní řád neobsahuje, bylo podle stěžovatele třeba, aby k vymezení zón došlo po účinnosti zákona č. 161/1999 Sb. vyhláškou, k čemuž měl stěžovatel dostatek prostoru. Na podporu svých závěrů žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010, čj. 7 Ao 6/2010-44, č. 2464/2012 Sb. NSS, který (ačkoliv řeší mj. otázku ústavnosti vymezení Národního parku Šumava) je svou argumentací aplikovatelný i na posuzovaný případ, zejména v částech týkajících se zhojení ústavně nekonformního právního základu zónace CHKO. Závěry plynoucí z rozsudku městského soudu přitom nejsou v rozporu ani se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, čj. 9 As 15/2012-39, který se týkal otázky povahy komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/02 žalobce považoval za irelevantní, neboť se zde Ústavní soud zabýval porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a nikoliv otázkou ústavně konformního vymezení zónace CHKO Beskydy či otázkou obdobnou.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

(...) Podstatou kasační námitky stěžovatele je nesouhlas s výkladem novelizace § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny provedené zákonem č. 161/1999 Sb., který zaujal městský soud.

Podle § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném do 31. 12. 1999 "[k] bližšímu určení způsobu ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se vymezují zpravidla čtyři, nejméně však tři zóny odstupňované ochrany přírody; první zóna má nejpřísnější režim ochrany. Zóny vymezuje orgán ochrany přírody po projednání s dotčenými ústředními orgány státní správy, okresními úřady a obcemi.Podrobnější režim zón ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se stanoví při vyhlášení či změně bližších ochranných podmínek chráněných krajinných oblastí (§ 25 odst. 3) obecně závazným právním předpisem."

Podle § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2000 "[k] bližšímu určení způsobu ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se vymezují zpravidla čtyři, nejméně však tři zóny odstupňované ochrany přírody; první zóna má nejpřísnější režim ochrany. Vymezení a změny jednotlivých zón ochrany přírody stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou po projednání s dotčenými obcemi.Podrobnější režim zón ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se stanoví při vyhlášení či změně bližších ochranných podmínek chráněných krajinných oblastí (§ 25 odst. 3) obecně závazným právním předpisem."

Uvedená změna byla provedena zákonem č. 161/1999 Sb., z jehož důvodové zprávy plyne, že "[d]oplnění § 17 odst. 2 a § 27 odst. 1 souvisí s nově navrhovanou formou vyhlašování zónace v národních parcích a CHKO, a to vyhláškou Ministerstva životního prostředí. Tuto novelu navrhla Legislativní rada vlády z důvodu, aby zónace, jež významně působí na možnosti obhospodařování v předmětných územích, byla prováděna odpovídající právní formou v souladu s naším právním řádem."

Pro upřesnění nutno uvést, že městský soud, ačkoli se ve svých úvahách odvolával na novelu provedenou zákonem č. 161/1999 Sb. a na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, uváděl v rozsudku napadeném kasační stížností rozhodnou právní úpravu ve znění zákona č. 218/2004 Sb., tj. ve znění účinném od 28. 4. 2004, odkdy byla obsažena v § 27 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle tohoto ustanovení vymezení a změny jednotlivých zón ochrany přírody stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou. Toto pochybení lze však považovat za pouhou nepřesnost, neboť obsahově byla právní úprava v obou zněních (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2000 a ve znění účinném od 28. 4. 2004), pokud jde o formu vyhlašování zónace, shodná. Právní názor, který městský soud vyslovil, lze tudíž považovat za dostatečně srozumitelný. Správný však není.

Nejvyšší správní soud nesdílí názor městského soudu, že z § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 1. 2000, případně ze znění § 27 odst. 2 téhož zákona, ve znění účinném od 28. 4. 2004, plyne povinnost stěžovatele vymezit nově vyhláškou zóny všech jednotlivých CHKO, ve kterých byla podle původní právní úpravy zónace provedena jinou formou. Taková povinnost (s případným stanovením lhůty, ve které je třeba provést zónaci novou formou) by podle názoru Nejvyššího správního soudu musela být v souvislosti s provedenou novelizací výslovně stanovena v přechodných ustanoveních. Jestliže taková přechodná ustanovení chybí, platí zásada, že vznik právních vztahů je třeba posuzovat podle předpisů účinných v době jejich vzniku. Tudíž při posuzování otázky, zda byly platně vymezeny zóny příslušné CHKO, je třeba vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy k takovému vymezení došlo. V daném případě k zónaci CHKO Beskydy došlo Protokolem o vymezení zón CHKO Beskydy ze dne 7. 7. 1999 (dále jen "protokol"). Jelikož tehdejší právní úprava nestanovila přesnou formu zónace CHKO, je třeba vycházet z toho, že k vymezení zón došlo v souladu s tehdejší právní úpravou.

Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že novelizace, která přinesla požadavek na provedení zónace vyhláškou stěžovatele, s argumentem, že je zapotřebí, aby zónace byla napříště prováděna odpovídající právní formou, je novelizací racionální a přínosnou. Má však za to, že tuto změnu právní úpravy nelze vykládat tak, že dosavadní právní úprava, respektive na jejím základě vydané akty, bez dalšího pozbývají platnosti a účinnosti. Tomu by tak bylo pouze za předpokladu, že by zákonodárce tento následek současně výslovně stanovil. Tak tomu však v daném případě nebylo, a proto je třeba vycházet z toho, že akty vydané podle předchozí právní úpravy jsou i nadále aplikovatelné. Nelze tudíž shledat žádný rozumný důvod k tomu, aby bez věcné změny byla nově prováděna zónace CHKO jen proto, aby tato byla namísto dosavadního způsobu (který odpovídal tehdy platné a účinné právní úpravně) stanovena vyhláškou.

Tento závěr Nejvyšší správní soud činí při vědomí závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 52/03, č. 568/2004 Sb., které se týkaly aplikovatelnosti podzákonného právního předpisu. K této problematice Ústavní soud uvedl: "Pokud zákonodárce zruší příslušné zmocňovací ustanovení zákona, nelze totiž sice hovořit o tom, že taková derogace rovněž bez dalšího vyvolává formální derogaci prováděcích právních předpisů, je však třeba v takové situaci vždy zkoumat materiální předpoklady existence a působení (účinnosti) takového odvozeného právního předpisu. Takový právní předpis - dokud nebude formálněprávně zrušen jiným normativním právním aktem - sice zůstává platným právním předpisem, při jeho aplikaci je však třeba přihlížet ke skutečnosti, že zde chybí materiální předpoklad působení tako-vého předpisu, tedy konkrétní zákonné zmocnění. Jen na okraj k tomu Ústavní soud poznamenává, že pokud je pak v takové situaci soudní moc konfrontována s otázkou, zda příslušný právní předpis aplikovat, musí se nutně vypořádat právě s absencí materiálních předpokladů působení takového právního předpisu, tj. jeho účinnosti, a takovému předpisu odepřít aplikaci (čl. 95 odst. 1 Ústavy)." Souzená věc se však liší v tom, že zmocnění k provedení zónace CHKO obsažené v zákoně o ochraně přírody a krajiny nebylo zrušeno, ale došlo pouze k upřesnění právní formy, prostřednictvím které má být zónace provedena. Závěry plynoucí z uvedeného nálezu Ústavního soudu proto nejsou v dané věci aplikovatelné.

Nelze též přehlédnout, že samotným vymezením zón ochrany přírody není bezprostředně stanovována žádná povinnost. Povinnosti vztahující se k územím zařazeným do jednotlivých zón CHKO v podobě povinností strpět omezení a zákazy, které se k těmto územím vážou, jsou totiž v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny stanoveny přímo zákonem (§ 26 zákona o ochraně přírody a krajiny). Byť se pak ve vztahu ke konkrétnímu území tyto povinnosti projeví až provedením příslušné zónace CHKO, nelze nevidět, že tyto povinnosti jsou primárně povinnostmi zákonnými, a nikoli povinnosti plynoucími se samotné zónace.

K poukazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Ao 6/2010-44, vyjadřující se mj. k problematice vyhlášení Národního parku Šumava, je třeba uvést, že vyhlášení národního parku je svou povahou kvalitativně jiným institutem, než jakým je jeho následná zónace. To se ostatně projevuje v tom, že zatímco národní parky, jejich poslání a bližší ochranné podmínky se podle § 15 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny vyhlašují zákonem, zónaci národních parků stanoví podle § 17 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny Ministerstvo životního prostředí vyhláškou. Z tohoto důvodu nelze požadavky na formální a materiální naplnění ústavních kautel popsaných v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu bez dalšího vztahovat ani na zónaci samotných národních parků, ani na zónaci CHKO.

Závěrem Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalobce, jako subjekt dlouhodobě hospodařící na územích zařazených do první či druhé zóny nejen v CHKO Beskydy, ale i na území jiných CHKO, jen stěží mohl být v nejistotě ohledně existence jejich zónace. Proto mu skutečnost, že k sankcionované činnosti došlo v druhé zóně CHKO Beskydy, musela být dobře známa. (...)

Právní věta

Z § 27 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 1. 2000 neplyne povinnost Ministerstva životního prostředí vymezit nově vyhláškou zóny všech chráněných krajinných oblastí, ve kterých byla v souladu s původní právní úpravou zónace provedena jinou formou.

Usnesení ze dne 27. 3. 2015

Plný text

pokračování 7 As 53/2015 - 47

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Lesy České republiky, s. p., se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 10 A 108/2011 - 29, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 18. 12. 2014, č. j. 10 A 108/2011 - 29, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 8. 3. 2011, č. j. 174/580/11, 11413/ENV, a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 2. 11. 2010, č. j. ČIŽP/49/OOP/SR01/0922001.020/10/VTH, a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

V kasační stížnosti stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Uvedl, že dle právního názoru městského soudu je zonace chráněné krajinné oblasti (dále je „CHKO“) Beskydy, vyhlášená Protokolem o vymezení zón CHKO Beskydy ze dne 7. 7. 1999, neplatná. Aplikace tohoto právního názoru by znamenala, že k 1. 1. 2000 by byly neplatné všechny zonace zvláště chráněných území, vymezených protokolem, což se týká 17 CHKO a 3 národních parků. Dosud vydané individuální správní akty ve věci výjimek ze základních podmínek ochrany, souhlasů k činnostem uvedeným v bližších ochranných podmínkách, ukládání pokut za správní delikty vázané na zonaci, ale i přidělování dotací na hospodaření s ohledem na zonaci, prominutí daní z nemovitostí v I. zónách, stejně jako správní akty vydané s ohledem na zonaci např. stavebními úřady, by byly z důvodu neplatné zonace nezákonné. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je v souladu s důležitými veřejnými zájmy, a to na ochraně přírody, jmenovitě pak na ochraně zvláště chráněných území s nejpřísnějším stupněm ochrany (národní parky) a CHKO, a rovněž na dodržování zákonnosti a práv nabytých v dobré víře. Jiným osobám nemůže přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout újma (natož nepoměrně větší újma) oproti situaci, kdyby v důsledku aplikace právního názoru městského soudu byla zpochybněna zákonnost správních aktů vydaných s ohledem na zonaci.

Žalobkyně navrhla, aby byla žádost zamítnuta. Stěžovateli právními následky rozsudku městského soudu nemůže žádná větší újma vzniknout. Závazný je toliko výrok, nikoli odůvodnění rozsudku. Jeho relevantním právním následkem je pouze oprávnění žalobkyně žádat vrácení zaplacené pokuty a nákladů řízení. Pro zrušení aktů vydaných s ohledem na zonaci již ve většině případů uplynuly právními předpisy stanovené lhůty, takže obava stěžovatele je vyjádřena přehnaně. Stěžovatel netvrdí ani nedokládá, jaká konkrétní újma by mu mohla vzniknout samotnou nezákonností těchto aktů. Naopak přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je způsobilé přivodit žalobkyni újmu, neboť nebude moci zhodnotit částku ve výši pokuty a náhrady nákladů řízení.

Kasační stížnost nemá podle § 107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom užije přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s veřejným zájmem.

Novelou soudního řádu správního č. 303/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 došlo ke zmírnění podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě i kasační stížnosti. Již není výslovně požadováno tvrzení a prokazování hrozby vzniku nenahraditelné újmy, nýbrž „pouze“ újmy, která bude nepoměrně větší oproti újmě, která může vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Je tedy vyžadováno poměřování závažnosti újmy, která může vzniknout žalobci či stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku, a újmy, která může naopak vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Je přitom požadováno, aby možná újma hrozící navrhovateli byla nepoměrně vyšší. Odkladný účinek žaloby i kasační stížnosti tedy ani po novelizaci neztratil charakter institutu mimořádného. Přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc správního nebo soudního rozhodnutí, což je zákonem nadále podmíněno splněním striktních (byť dle slovního vyjádření v ust. § 73 odst. 2 s. ř. s. již mírnějších) podmínek.

Před tím, než Nejvyšší správní soud mohl přistoupit k poměřování újmy hrozící stěžovateli a újmy hrozící ostatním osobám, shledal, že újma uváděná stěžovatelem nemůže být újmou hrozící v důsledku výkonu nebo jiných právních následků napadeného rozsudku. Příčinná souvislost mezi hrozící újmou a výkonem či jinými právními následky rozsudku je přitom nezbytnou podmínkou pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Neexistuje-li totiž taková příčinná souvislost, není usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ani způsobilé vyvolat zamýšlený důsledek – tj. tvrzené negativní následky odložit.

Podle ust. § 54 odst. 6 s. ř. s. výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky, osoby na řízení zúčastněné a pro orgány veřejné moci. Podle ust. § 78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán. Jako jiné právní důsledky napadeného rozsudku lze tedy chápat jednak závaznost samotného výroku rozsudku, jednak závaznost právního názoru městského soudu, ovšem pouze v dané věci (závaznost konkrétní). Přímým důsledkem napadeného rozsudku není obecná závaznost právního názoru městského soudu a nutnost respektovat tento právní názor v jiných správních řízeních či při další činnosti správních orgánů. Napadený rozsudek není deklaratorním rozhodnutím o nezákonnosti vymezení zón CHKO Beskydy (či dalších chráněných území vymezených týmž protokolem), jak se snad stěžovatel domnívá. Tyto následky napadený rozsudek nevyvolává a proto je nelze ani odložit přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Důsledkem napadeného rozsudku je toliko zrušení dvou konkrétních správních rozhodnutí a zavázání správních orgánů určitým postupem v dané konkrétní věci. Proti těmto důsledkům však stěžovatel nijak nebrojí, respektive s nimi žádnou závažnou újmu nespojuje.

Jelikož stěžovatel netvrdil vznik závažné újmy v příčinné souvislosti s výkonem či jinými právními následky napadeného rozsudku, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu § 73 s. ř. s., ve spojení s § 107 s. ř. s. Rozhodl proto tak, že se kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. března 2015

JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací