Usnesení ze dne 12. 5. 2015
Plný text
k § 6 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2015, čj. 7 As 69/2014-50)
Věc: P. K. proti Úřadu průmyslového vlastnictví o zrušení patentu, o kasační stížnosti žalobce.Žalovaný dne 1. 7. 2009 zrušil žalobcův patent č. 299 791 s názvem "Uspořádání systému samoobslužného sázkového terminálu" (dále jen "patent") podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Rozhodnutí žalovaného vycházelo především ze tří cizojazyčných dokumentů: US patent 6783456 zveřejněný dne 19. 6. 2003 (dále jen "D1"), patentová přihláška EP 1199690 zveřejněná dne 24. 4. 2002 (dále jen "D2") a mezinárodní patentová přihláška WO 0067215 zveřejněná dne 9. 11. 2000 (dále jen "D3").
Předseda žalovaného dne 4. 12. 2009 zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, čj. 8 A 28/2010-153, zamítl žalobu podanou žalobcem proti výše uvedenému rozhodnutí předsedy žalovaného. Městský soud v rozsudku (mimo jiné) za prvé neshledal skutečnost, že dokumenty D1, D2 a D3 nebyly přeloženy do českého jazyka důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které je zřejmý příklon k názoru o přípustnosti důkazu cizojazyčnou listinou ve správním řízení.
Za druhé se městský soud ztotožnil se závěrem žalovaného o chybějícím prvku vynálezecké činnosti s tím, že předmět nároků žalobce vyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky (dokumenty D1 a D2), a není tudíž výsledkem žalobcovy vynálezecké činnosti, jak ji definuje § 6 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti namítal nezákonnost obou těchto závěrů městského soudu.
Při předběžném posouzení věci sedmý senát k první otázce (A), zda správní orgán může provádět dokazování cizojazyčnými listinami, shledal, že existují v judikatuře Nejvyššího správního soudu názorové rozpory. Provedení důkazu cizojazyčnou listinou ve správním řízení připouští šestý senát v rozsudku ze dne 17. 7. 2008, čj. 6 As 41/2007-74, a v rozsudku ze dne 27. 10. 2011, čj. 6 As 20/2011-230.
Naproti tomu čtvrtý senát v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, čj. 4 As 12/2011-100, vyjádřil právní názor, že správní orgán nemůže provádět cizojazyčnou listinou důkaz, aniž by si opatřil její oficiální překlad do českého jazyka. Takový postup shledal v rozporu s § 16 odst. 1 správního řádu a vadou řízení, k níž soud přihlíží i bez návrhu.
Sedmý senát se v této otázce přiklonil k právnímu názoru vyslovenému čtvrtým senátem a uvedl důvody, které jej vedly k tomuto závěru. Rozšířenému senátu proto předložil otázku, zda může správní orgán provádět ve správním řízení dokazování cizojazyčnou listinou bez jejího úředně ověřeného překladu.
Za druhé (B) sedmý senát uvedl, že zamýšlí zavázat městský soud názorem týkajícím se způsobu přezkumu závěru žalovaného o naplnění pojmu "vynálezecká činnost".
Sedmý senát předeslal, že nejde o přezkum správního uvážení žalovaného (jak vyjádřil městský soud) a jeho názor nekoliduje s dosavadní judikaturou. Pouze v otázce rozsahu soudního přezkumu závěru žalovaného o novosti určitého předmětu či činnosti, avšak napříč různými kategoriemi průmyslového vlastnictví, lze v judikatuře nalézt názorové rozdíly; viz rozsudky ze dne 24. 9. 2008, čj. 2 As 33/2008-215, a ze dne 14. 6. 2012, čj. 9 As 88/2011-254. Jakkoli městský soud svůj právní názor považuje za souladný s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu (konkrétně odkazuje na rozsudky ze dne 26. 8. 2013, čj. 8 As 70/2011-239, č. 2929/2013 Sb. NSS, ze dne 14. 6. 2012, čj. 9 As 88/2011-254, a ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46, č. 416/2004 Sb. NSS), sedmý senát má za to, že z těchto rozsudků názor zastávaný městským soudem neplyne.
Městský soud však bude muset dle sedmého senátu při plném přezkumu závěrů žalovaného posoudit, zda řešení obsažené v napadeném patentu pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z dokumentů D1, D2 a D3. Tuto odbornou otázku ale bude moci soud vyřešit pouze na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Podle § 127 odst. 1 věty prvé a druhé o. s. ř. (za použití § 64 s. ř. s.), "[z]ávisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce." Zatímco samotný výklad některých zákonných pojmů, jako "vynálezecká činnost" či "stav techniky", je otázkou právní, hodnocení, nakolik určité řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z konkrétních podkladů, je již otázkou odbornou. Sám soud se nemůže stavět do role odborníka, který by mohl takovou otázku hodnotit.
Vyslovený právní názor, kterým sedmý senát zamýšlí zavázat městský soud, je však odlišný od právního názoru implicitně vyjádřeného ve shora citovaném rozsudku osmého senátu čj. 8 As 70/2011-239, který v daném případě otázku, zda by odborník dospěl k určitému závěru bez využití vynálezecké činnosti, sám vyhodnotil. Osmý senát tak učinil hodnocení, zda řešení vyplývalo pro odborníka zřejmým způsobem z předložených dokumentů. Citované závěry jsou tedy výlučně závěry soudu učiněné na základě obsahu posuzovaných dokumentů a na základě úvah soudu o tom, co by podle něj odborník z nich vyvodil.
Vzhledem k tomu, že se sedmý senát při hodnocení této právní otázky hodlá odchýlit od právního názoru vyjádřeného osmým senátem, rozšířenému senátu k posouzení předkládá rovněž otázku, zda může pro účely posouzení naplnění pojmu "vynálezecká činnost" sám soud vyhodnotit, nakolik určité řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z konkrétních podkladů.
Sedmý senát z uvedených dvou důvodů proto předložil věc rozšířenému senátu. Otázky, jež jsou v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny rozdílně, zní: (A) Může správní orgán provádět ve správním řízení dokazování cizojazyčnou listinou bez jejího úředně ověřeného překladu? (B) Může pro účely posouzení naplnění pojmu "vynálezecká činnost" sám soud vyhodnotit, nakolik určité řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z konkrétních podkladů?
Žalovaný ve svém vyjádření k předložení věci rozšířenému senátu k druhé otázce (B) poukázal na model udělování a zrušování ochrany průmyslového vlastnictví "patentovými" úřady a následného soudního přezkumu, který převládá v Evropě. Dále také na historický vývoj právní úpravy, ze které je dle žalovaného zřetelné, že posuzování splnění podmínky "vynálezecké činnosti" je v působnosti žalovaného již od roku 1919. V České republice neexistují specializované soudy pro průmyslové vlastnictví (kromě obchodního úseku městského soudu, který však rozhoduje ve sporech z porušení práv z průmyslového vlastnictví a ve věcech protinávrhů na neplatnost ochranné známky Společenství a průmyslového vzoru Společenství, nikoliv ve věcech ochrany poskytnuté národní cestou, popřípadě pokud je pro zrušení třeba speciálních technických znalostí). Závěr, že řešení pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky, je založen na skutkových zjištěních o stavu techniky a abstraktní úvaze o úrovni znalostí, jež mohl odborník v době podání přihlášky mít a zda při využití těchto znalostí a stavu techniky v době podání přihlášky mohl k řešení dojít. Složitost posuzování spočívá v nutnosti znát nejen současný stav techniky, ale také určit, jaké vědomosti mohl mít odborník v dané oblasti např. před 10 lety.
Otázka tedy je, v jakém rozsahu mají být rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu přezkoumávána, když v České republice neexistují zvláštní správní soudy pro oblast poskytování průmyslové ochrany. Posuzování předložené otázky totiž není reálné ani na základě znaleckých posudků. Potom by totiž rozhodování záviselo především na mínění znalců, jichž však v České republice není dostatek, a mnohdy nejsou znalecké posudky ani dostatečně kvalitní, odůvodněné apod. Znalec navíc vychází pouze z podkladů a znalostí, jež mu poskytl soud, a není povinen sledovat vývoj posuzování vynálezecké činnosti. Jde jen o posouzení věci ad hoc.
Žalovaný odkázal na judikaturu soudů ve Slovenské republice, dle které soudy přezkoumávají pouze úvahy správního orgánu, v nichž nedochází k posouzení technického stavu věci, tedy jen ty, které se týkají právních otázek a dodržení zákonných mezí. Dle žalovaného je třeba aplikovat výluku dle § 70 písm. d) s. ř. s., kdy správní úvahy týkající se vynálezecké činnosti, při nichž nutně dochází k technickému posouzení věci, mají být soudy přezkoumávány jen v rozsahu jejich úplnosti a logické správnosti. Pokud by z hlediska technických znalostí nevybavené senáty správních soudů rozhodovaly při posouzení technických otázek jen na základě znaleckého posudku, pak by se vytvořila praxe ve světě zcela unikátní (stejně jako u pořizování úředních překladů cizojazyčných listin).
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že posouzení, zda je vynález nový a zda je výsledkem vynálezecké činnosti, je otázkou právní a vychází ze skutkového stavu věci zjištěného na základě hodnocení důkazů. Správní uvážení se zde neuplatní. Skutkový i právní závěr správního orgánu o těchto otázkách soud přezkoumává v rámci námitek uplatněných v žalobě v plném rozsahu; vyjde-li v řízení najevo potřeba posouzení odborných otázek, může soud vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek. Věc byla vrácena k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.
Z odůvodnění:
III. Posouzení věci rozšířeným senátem
III.1 Pravomoc rozšířeného senátu
[18] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc rozhodnout v předložené věci ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s.
[19] Pravomoc rozšířeného senátu rozhodnout první otázku (A) přípustnosti dokazování cizojazyčnou listinou ve správním řízení již není dána, neboť o téže otázce již rozhodl v plném rozsahu usnesením ze dne 14. 4. 2015, čj. 9 As 12/2014-60, na které tímto odkazuje.
[20] Ohledně druhé otázky (B), zda samotnému soudu přísluší při posouzení právní otázky naplnění pojmu "vynálezecká činnost" hodnotit i otázky technické, tj. nakolik určité řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky (konkrétně z podkladů, z nichž žalovaný vycházel), sedmý senát zastává názor, že nejde o přezkum správního uvážení žalovaného. V tomto je jeho názor v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu (shora citované rozsudky čj. 8 As 70/2011-239, čj. 9 As 88/2011-254 a čj. 5 A 139/2002-46). Připomíná pouze, že v otázce rozsahu soudního přezkumu závěru žalovaného o novostiurčitého předmětu či činnosti, avšak napříč různými kategoriemi průmyslového vlastnictví, lze v judikatuře nalézt názorové rozdíly (viz citované rozsudky čj. 2 As 33/2008-215 a čj. 9 As 88/2011-254).
[21] Důvodem položení druhé otázky rozšířenému senátu je, že sedmý senát hodlá zavázat městský soud názorem, že k posouzení, zda řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z konkrétních podkladů, je třeba odborných znalostí ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř., jež přesahují širší rámec obecné zkušenosti (zprostředkovatelné soudu například i studiem) a k nimž je potřebná určitá odborná znalost a zkušenost. Soud proto není oprávněn odbornou otázku posoudit sám, a to i tehdy, má-li sám potřebné odborné znalosti, tj. v případě, že pronikne hlouběji do posuzované problematiky, ale musí hodnotit takové otázky pouze na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.
[22] Oproti tomu osmý senát v citovaném rozhodnutí čj. 8 As 70/2011-239 tuto otázku sám vyhodnotil, a to na základě předložených dokumentů. Tím implicitně vyjádřil právní názor, že soud sám může učinit takový závěr, aniž by odborným vyjádřením či znaleckým posudkem disponoval.
[23] Pravomoc rozšířeného senátu dle § 17 odst. 1 s. ř. s. ohledně druhé otázky (B) je tedy dána.
III.2 Posouzení věci
[24] Rozšířenému senátu byla předložena otázka, zda může pro účely posouzení naplnění pojmu "vynálezecká činnost" sám soud vyhodnotit, nakolik určité řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z konkrétních podkladů, nebo zda vždy pro posouzení odborných otázek musí postupovat podle § 127 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. Z obsahu předkládacího usnesení však vyplývají související problémy, které jsou s otázkou rozsahu a způsobu soudního přezkumu v případech ochrany práv duševního vlastnictví spojeny. Žalovaný zpochybňuje i samotnou přípustnost posouzení odborné otázky soudem.
[25] Z uvedených důvodů se rozšířený senát neomezil toliko na položenou otázku, ale považuje za vhodné ji posoudit v širších souvislostech.
a) Právo na spravedlivý proces
[26] Přiznání formálně právní ochrany v oblasti průmyslových práv duševního vlastnictví, např. udělení patentu na vynález, znamená, že jeho majitel, nebo původce vynálezu, který jej vytvořil vlastní tvůrčí prací, má výlučné právo užívat předmět vynálezu a disponovat s ním (§ 8, § 11 a § 13 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích). Do tohoto práva nesmí být (až na výjimky zákonem předvídané) zasaženo. Zrušení patentu na vynález se proto bezprostředně dotýká tohoto výlučného práva (právní sféry) majitele patentu a musí být ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva") pod soudní ochranou.
[27] Od roku 1981 (rozhodnutí ze dne 23. 6. 1981, Le Comp, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, stížnost č. 6878/75, Series A, č. 54) Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zastává názor, že není v rozporu s Úmluvou, je-li věc posouzena správními orgány, které nenaplňují požadavky článku 6, ale existuje možnost přezkumu těchto rozhodnutí soudem, který uvedené předpoklady článku 6 splňuje. Rozsah přezkumu ze strany správních soudů musí naplnit požadavek plné jurisdikce, nepostačí proto, aby soud přezkoumával toliko soulad procesních postupů správních orgánů se zákonem, ale předmětem přezkumu musí učinit i podstatu věci (např. rozhodnutí ze dne 8. 7. 1987, O. proti Spojenému království,stížnost č. 9276/81, Series A, č. 136-A, H. proti Spojenému království,stížnost č. 9580/81, Series A, č. 120, W. proti Spojenému království,stížnost č. 9749/82, Series A, č. 121, B. proti Spojenému království,stížnost č. 9840/82, Series A, č. 121, a R. proti Spojenému království,stížnost č. 10496/83, Series A, č. 121, a naopak rozhodnutí ze dne 24. 10. 1986, Agosi proti Spojenému království, stížnost č. 9118/80, Series A, č. 108). ESLP aplikovatelnost článku 6 Úmluvy ve věcech patentu vyjádřil přímo v rozsudku ze dne 20. 11. 1995, British-American Tobacco Company Ltd. proti Nizozemí, stížnost č. 19589/92, Series A, č. 331, bod 67: "It was accepted by those appearing before the Court that the patent application proceedings in question concerned,the determination of civil rights and obligations'. The Court sees no reason to differ and, accordingly, finds that Article 6 para.1(art.6-1) is applicable." (ve věci nucené licence.)
[28] Plnou jurisdikcí je nutno rozumět posouzení otázek jak právních, tak skutkových. Podstatné je, že v případě České republiky vnitrostátní procesní úprava zakotvuje pravomoc správního soudu k plnému meritornímu přezkumu, byť založenému na kasačním principu, jak výslovně vyplývá z § 75 odst. 1 s. ř. s. ("Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.") a z § 77 odst. 2 s. ř. s. ("V rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svémrozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.").
[29] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2011, čj. 3 Ads 128/2011-125, "úprava obsažená v soudním řádu správním (§ 77 odst. 2) je faktickou transpozicí požadavku tzv. ,plné jurisdikce', coby atributu práva na spravedlivý proces, dovozovaného judikaturou[ESLP] z obsahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento požadavek lze stručně vyjádřit tak, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud zcela samostatně a nezávisle hodností správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění nebo tak učiní sám. Pokud soud zruší rozhodnutí správního orgánu ve věci, v níž sám prováděl dokazování, zahrne správní orgán v dalším řízení tyto důkazy mezi podklady pro nové rozhodnutí (§ 78 odst. 6 s. ř. s.). Ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. tedy zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit skutkový stav věci, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými nad rámec zjistit jiný skutkový stav jako podklad pro rozhodování a porovnat jej s užitou právní kvalifikací, kdy soud není vázán ani důkazními návrhy. Může tak provést i další důkazy k úplnému přezkoumání i co do stavu skutkového. Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku rovněž zdůraznil, že nepřípustnost provedení a vyhodnocení důkazu, který nebyl proveden již ve správním řízení, nelze dovodit ani z § 75 odst. 1 s. ř. s. Smyslem tohoto ustanovení je pouze vyloučit provedení takových důkazů, které by směřovaly k prokázání skutečností, které nastaly až v době po vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí. Není vyloučeno provést důkaz nový, může-li jím být prokázána skutkově sporná skutečnost, z níž při svém rozhodování vycházel správní orgán." (K tomu srov. i rozsudek ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006-99, č. 1275/2007 Sb. NSS). Jedno ze základních pravidel Úmluvy - efektivní ochrana jedince před libovůlí - je naplněno.
[30] Tato právní úprava koresponduje s požadavkem směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví, implementované zákonem č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví). Jím došlo jednak ke změně zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích, a výslovně v § 63 odst. 3 (oproti i dříve platné generální klauzuli § 65 s. ř. s.) bylo zakotveno právo podat proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného žalobu podle soudního řádu správního. Současně § 6 tohoto zákona zakotvil zvláštní úpravu působnosti městského soudu ve věcech průmyslového vlastnictví, mj. i k přezkoumání rozhodnutí žalovaného, a to specializovanými senáty složenými z předsedy a dvou soudců (byť toliko s právnickým vzděláním).
b) Podmínky udělení/zrušení patentu na vynález
[31] Podmínky udělení/zrušení patentu jsou na území Evropy regulovány jednotně, a to na základě multilaterální mezinárodní Úmluvy o udělování evropských patentů (Evropské patentové úmluvy, č. 69/2002 Sb. m. s.)*), k níž postupně přistoupily další země, a v současné době pokrývá úmluva prakticky celé území Evropy. Česká republika je členským státem od 1. 7. 2002.
[32] Patenty se udělují na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné (článek 52 Evropské patentové úmluvy; § 3 až § 7 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích); tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně. Vynález je nový, není-li součástí stavu techniky; tím je vše, co bylo zveřejněno nebo veřejně používáno a známo až do okamžiku podání přihlášky patentu. Vynález musí být výsledkem vynálezecké činnosti, tzn., že odborník v dané oblasti přihlašované řešení nechápe jako samozřejmé řešení existujícího problému s ohledem na stav techniky. Vynález musí být současně průmyslově využitelný, tj. předmět vynálezu může být vyráběn nebo jinak využíván v průmyslu, zemědělství nebo jiných oblastech hospodářství.
[33] Obdobné podmínky stanoví právní úprava i pro užitný vzor, kterým je technické řešení, které je nové, přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti a je průmyslově využitelné.
[34] Definice novosti technického řešení jako podmínka jeho formální ochrany platí v oblasti průmyslových práv duševního vlastnictví obecně. Je otázkou právní a její posouzení (zjištění její existence) odvisí od skutkových zjištění obsahu stavu techniky. Zjištění o obsahu stavu techniky vychází zpravidla z listin vypovídajících o jiných technických řešeních daného problému, která jsou pod formální ochranou (ať již v podobě patentu, či užitného vzoru aj.).
[35] Ve vztahu k těmto podkladům o dosavadním známém stavu techniky se rovněž posuzuje, zda pro odborníka v dané oblasti je přihlašované řešení zřejmé, anebo má "přidanou hodnotu", protože z dosavadního známého stavu techniky nevyplývá, a je tak výsledkem vynálezecké činnosti.
[36] Klíčovou otázkou dokazování před žalovaným a následně i soudem je, jakým způsobem provedl porovnání nároků podle podané přihlášky s nároky v (namítaných) dokumentech. Zda je z nich zřejmá totožnost technického řešení na základě srovnání obsahu nároků těchto dokumentů, které vymezují předmět ochrany, případně za zohlednění dalšího popisu obsaženého v dokumentu (jakkoliv nelze jít při tomto zohlednění nad rámec vymezený zněním nároku na ochranu). V druhém kroku pak, zda rozdíl v technickém řešení přihlášeném oproti řešení, které vyplývá ze stavu techniky a které mohl odborník využít, je pro takového odborníka zřejmé, nebo naopak představuje onen tvůrčí přínos.
[37] Jde o zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, jehož výsledkem je závěr o splnění podmínek patentovatelnosti přihlášeného řešení. Pro případ nesplnění podmínek nemá úřad volbu, zda patent udělit, či nikoli, resp. jej zrušit. Správní uvážení, ve smyslu diskrečního oprávnění úřadu, zde proto nemá místa (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006, nebo ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014). Otázka, zda určité řešení pro odborníka vyplývá (popř. nevyplývá) zřejmým způsobem ze stavu techniky, je otázkou výkladu právních pojmů v právní normě a aplikace normy na skutkový stav. Opačný přístup podporuje z citované judikatury jen již citovaný rozsudek čj. 2 As 33/2008-215 ("Jak správně poukazuje městský soud v napadeném rozsudku na s. 15, úvaha o tom, zda jsou napadené průmyslové vzory nové, je správním uvážením správního orgánu, který je provede na základě volného hodnocení důkazů, jež musí být vyjádřeno v odůvodnění rozhodnutí."). Zde se však zjevně jedná pouze o terminologický nedostatek.
[38] K otázce dokazování před soudem ohledně odborných (technických) otázek lze na tomto místě odkázat na dosud využitelné stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 11. 1988, Cpj 17/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 9 -10, ročník 1989, s. 432, č. 22/1989 Sb. NS. Již z něho je patrné (i když nelze odhlédnout od rozdílů nyní platné právní úpravy oproti zákonu č. 84/1972 Sb. o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech, účinného do 31. 12. 1990, kdy neexistoval institut správního soudnictví), že dokazování odborných otázek v rámci tehdy zakotvené pravomoci soudů podle § 124 uvedeného zákona v občanskoprávní agendě soud prováděl za využití odborných vyjádření a znaleckých posudků (dle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících).
[39] Přípustnost posouzení odborných otázek a skutkových závěrů ve věcech průmyslových práv je bez ohledu na konkrétní obsazení soudů dána. Argumentace žalovaného, že v České republice nejsou specializované patentové soudy, a ani specializované senáty soudů rozhodujících ve správním soudnictví nejsou svým obsazením vybaveny k posouzení odborných otázek, neobstojí.
[40] V oblasti soudního přezkumu ve věcech patentů se právní úprava v jednotlivých členských zemích Evropské unie různí. V některých státech existuje specializovaný soud pro věci patentů (soud prvního stupně v Německu), jinde rozhodují v patentových věcech obecné soudy s tím, že v příslušných senátech jsou zastoupeni i odborníci s technickými znalostmi jako laičtí soudci (soud prvního stupně i odvolací soud v Rakousku), případně se jedná o senáty složené výhradně ze soudců, kteří se však specializují na průmyslová práva (Francie a odvolací soud v Německu). Právní předpisy jednotlivých zemí však zásadně umožňují posuzovat skutkovou stránku věci a soudem ustanovit znalce, je-li to nutné, resp. pokud sám není s to (a to i při obsazení odborně-technicky kvalifikovaným soudcem) náročnou odbornou otázku posoudit.
[41] Pro řízení před vznikajícím Jednotným patentovým soudem (srov. Dohoda o Jednotném patentovém soudu, Úř. věst. 2013, C-175) je sice stanoven požadavek, aby posouzení technické stránky věci bylo zajištěno na prvním místě soudci s odbornými znalostmi pro danou (řešenou) oblast, nicméně Dohoda o Jednotném patentovém soudu nevylučuje možnost předložení znaleckých posudků, a to jak z podnětu stran, tak i samotného soudu. Během předběžného řízení se mohou konat přípravná jednání se svědky a znalci, být vyžádány další podání znalců, při ústním jednání mohou být znalci a svědci vyslechnuti a soudci jim mohou klást otázky. Hodnocení technické stránky případu přitom nebude vyloučeno ani z odvolacího řízení, neboť i v něm bude existovat možnost přezkumu skutkových otázek. Ve výlučné pravomoci tohoto soudu bude (stejně jako u městského soud) jednak posuzování občanskoprávních sporů z porušování patentových práv, jednak i rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Evropského patentového úřadu; národní soudy si zachovají pravomoci, které nebudou spadat do výlučné pravomoci tohoto Jednotného patentového soudu.
[42] Důkazní prostředky (odborné vyjádření, znalecký posudek) k přezkoumání skutkového stavu věci zjištěného žalovaným a napadeného žalobou jsou i v dispozici soudů dle české právní úpravy (§ 127 o. s. ř.). Rovněž i soudu ve správním soudnictví přísluší oprávnění opakovat nebo provést důkazy, jimiž může být prokázán skutkový stav věci k datu rozhodování správního orgánu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.). Neexistence specializovaného patentového soudu (s ohledem i na množství sporů tohoto druhu v České republice) a ani sama absence obsazení soudů soudci kvalifikovanými v příslušných technických oborech není podle rozšířeného senátu na újmu řádného zjištění stavu věci.
[43] V tomto směru lze odkázat na dosavadní řešení sporů v patentových či obdobných věcech před městským soudem a Nejvyšším správním soudem. V již citovaném rozsudku čj. 9 As 88/2011-254 (předmětem byl užitný vzor) Nejvyšší správní soud rovněž posoudil otázku technického řešení, aniž by nutnou podmínkou byl znalecký posudek. K návrhu, aby byl znalecký posudek vyžádán, uvedl: "V závěru kasační stížnosti stěžovatel zdejšímu soudu navrhl, aby si v případě potřeby zajistil i znalecký posudek k posouzení výhod balkonu stěžovatele oproti nedostatkům původních balkonů a na posouzení podstatné odlišnosti obou řešení. Zdejší soud neuznal za vhodné takový posudek vyžadovat, jelikož v daném případě k posouzení, zda podstatné znaky stěžovatelova technického řešení balkonu se vyskytují již v dřívějším řešení, jehož technický výkres je obsahem spisu, nebylo třeba zvláštních odborných znalostí. V dané věci šlo v zásadě o porovnání, zda předmět nároku na ochranu v přihlášce užitného vzoru je obsažen v technickém výkresu dříve známého řešení; k tomuto nebylo v dané věci třeba zvláštních odborných znalostí."
[44] Konečně nelze přehlédnout, že i v konkrétní předložené věci již i městský soud vycházel ze znaleckých posudků, kterých se stran odborné otázky dovolával žalobce již v řízení před žalovaným.
[45] Nemůže proto obstát pochybnost vyslovená žalovaným, zda vůbec soud, je-li třeba odborných znalostí, je povolán k tomu, aby posuzoval splnění podmínky "vynálezecké činnosti" a aplikoval případně § 127 o. s. ř. Tím méně pak jeho tvrzení, že je již historicky dáno, že je to právě a jen žalovaný (mj. i dle zákona č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví), komu bylo svěřeno toto odborné posouzení a že rozsah přezkumu (neexistuje-li soustava zvláštních soudů) by měl být omezen jen na úplnost a logickou správnost "úvahy", protože za reálné nepovažuje posuzování předmětných otázek ani na základě znaleckých posudků.
[46] Výluka ze soudního přezkumu dle § 70 písm. d) s. ř. s. na řešený případ nedopadá. Výluky z přezkumu rozhodnutí soudem je nutno vykládat restriktivně, neboť představují odmítnutí soudní ochrany (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12, č. 82/2013 Sb.). Již vůbec nelze tuto výluku vyložit způsobem, jehož se dovolává žalovaný ve svém vyjádření, totiž jako výluku dílčí, a to "části správní úvahy týkající se existence vynálezecké činnosti, při níž nutně dochází i k technickému posouzení věci", a podrobit tak soudnímu přezkumu tuto úvahu jen "v rozsahu její úplnosti a správnosti". Takový postup soudu by vybočil z mezí uvedeného ustanovení, které vylučuje z přezkumu jen úkony (tam vymezené). Současně by byl i v rozporu s výslovným zněním § 63 odst. 3 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích, které právo podat žalobu k soudu podle soudního řádu správního výslovně zakládá. Aplikaci uvedeného ustanovení nemůže poskytovat legitimní důvod ani skutečnost, že nejsou konstituovány "speciální patentové soudy s technicky kvalifikovanými soudci".
c) Řešení vlastní sporné otázky
[47] Rozšířený senát již z uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud je oprávněn odbornou otázku posoudit sám, nevyjde-li v řízení najevo nutnost pro posouzení takové otázky vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek.
[48] V posuzovaném případě je rozhodující právní úpravou zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích, § 3 odst. 1: "Patenty se udělují na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti." a § 6 odst. 1: "Vynález je výsledkem vynálezecké činnosti, jestliže pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky." Argumentem opaku z toho plyne, že patent nelze udělit, pokud posuzované řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky.
[49] V praxi mohou nastat tři relevantní situace:
a) Řešení nevyplývá pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky.
b) Řešení vyplývá pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky, avšak neodborník by nebyl schopen je dovodit.
c) Řešení vyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky i pro neodborníka.
[50] Zatímco k vyslovení závěru a) a b) je třeba odborných znalostí, kterými soud zřejmě disponovat nebude, některá řešení budou svým provedením vyplývat ze stavu techniky tak zřejmým způsobem, že je dokáže zhodnotit i laik. Bezpochyby na posledně uvedené řešení nelze udělit patent ve smyslu zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích a bylo by neúčelným a neekonomickým hodnotit je znaleckými posudky nebo odborným vyjádřením. Přitom i zde může jít o odbornou otázku.
[51] Vyplývá-li řešení zřejmým způsobem ze stavu techniky pro neodborníka, tím spíše bude toto řešení vyplývat ze stavu techniky zřejmým způsobem pro odborníka.
[52] Rozšířený senát se proto neztotožnil s názorem sedmého senátu, že "[a]čkoliv se totiž mohou soudu v takovém případě jevit určité skutečnosti zřejmé, nemůže se nikdy vyvarovat nesprávného posouzení odborné otázky. Skutečnost, která se může laikovi, byť s hlubšími odbornými znalostmi, zdát nasnadě, může být ve skutečnosti značně komplikována různými souvisejícími okolnostmi, kterým laik nebude přikládat váhu nebo o nichž vůbec nebude vědět." Pokud totiž je některá skutečnost komplikována různými odbornými okolnostmi, pak pravděpodobně nebude možné hodnotit ji jako zcela zřejmou. Nesdílí proto skepsi sedmého senátu vůči schopnosti soudu rozeznat, kdy může věc posoudit a kdy musí z důvodu komplikovanosti řešení přizvat na pomoc odborníka.
[53] Soud při přezkoumání rozhodnutí správních orgánů postupuje podle soudního řádu správního. Vůči žádnému ze správních orgánů, který je stranou žalovanou, není vázán výjimkou či výlukou, která by omezovala rozsah přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí jen na některé skutkové či pouze právní otázky. Rozsah přezkumu je v konkrétní věci vymezen žalobou, možnost posouzení její důvodnosti je určující pro to, zda a v jakém směru dokazování doplnit. Soud hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění správního orgánu, jsou-li žalobou napadena, a může vytknout správnímu orgánu vadný postup při provádění a hodnocení důkazů [§ 76 odst. 1 písm. a), b), c) s. ř. s.]. Smyslem soudního přezkumu však není nahrazovat činnost správního orgánu. Doplnění dokazování soudem musí vždy směřovat k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží.
[54] Soud bude v řízení vycházet z důkazů provedených správním orgánem, bude posuzovat jejich hodnocení ze strany spoluúčastníků řízení. Lze rovněž předpokládat jejich aktivní účast při obhajování jimi zastávaných stanovisek, poskytnutí vysvětlení potřebných technických souvislostí k tomu, v čem podle nároků v přihlášce vynález spočívá, jaký byl podle přihlašovatele oproti správnímu orgánu dosavadní stav techniky apod. Kasační princip soudního přezkumu vylučuje, aby soud rozhodl ve věci samé, je nadán toliko napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu se závazným právním názorem. Konečné rozhodnutí ve věci tak bude vždy rozhodnutím správního orgánu, který následně důkazy provedené soudem zahrne mezi podklady pro své rozhodnutí (§ 78 odst. 6 s. ř. s.).
[55] Jde o standardní postup soudu, aplikovaný ve všech řízeních, v nichž rozhodnutí správních orgánů je vystavěno na zjištění skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Stejným způsobem soud postupuje např. v případech rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, resp. Státního ústavu pro kontrolu léčiv (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, čj. 4 Ads 35/2013-65, č. 3174/2015 Sb. NSS, nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05, č. 57/2007 Sb., ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1251/14, a ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 459/14). Obdobně je tomu v případech, kdy rozhodnutí správního orgánu závisí na posouzení zdravotního stavu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, čj. 5 Ads 34/2003-82, č. 526/2005 Sb. NSS, a ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 12/2013-22), a to nejen v případě sporu přiznání invalidního důchodu či příspěvků na péči, ale i např. při propuštění ze služebního poměru z důvodu ztráty způsobilosti k výkonu činnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 Ads 19/2013-35, č. 2916/2013 Sb. NSS). Otázky technických vlastností a funkce výrobků soud posuzuje i při přezkoumání rozhodnutí celních orgánů o celním zařazení zboží (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, čj. 2 As 59/2003-70, č. 628/2005 Sb. NSS). Skutečnost, že ne vždy vyvstává potřeba, aby správní orgán, potažmo soud k posouzení odborných otázek ustanovil znalce, byla potvrzena i Ústavním soudem (usnesení ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1171/09), např. v případech posouzení, zda vysíláním konkrétního pořadu došlo k "ohrožení fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých" dle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. (...)
Právní věta
Posouzení, zda je vynález nový a zda je výsledkem vynálezecké činnosti (§ 6 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích), je otázkou právní a vychází ze skutkového stavu věci zjištěného na základě hodnocení důkazů. Správní uvážení se zde neuplatní. Skutkový i právní závěr správního orgánu o těchto otázkách soud přezkoumává v rámci námitek uplatněných v žalobě v plném rozsahu; vyjde-li v řízení najevo potřeba posouzení odborných otázek, může si soud vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek.
Usnesení ze dne 1. 7. 2014
Plný text
7 As 69/2014 - 42
pokračování
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy s JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. K., zastoupen JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 8 A 28/2010 – 153,
t a k t o :
Věc s e p o s t u p u j e k rozhodnutí rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou kasační stížností se žalobce P. K. (dále jen „stěžovatel“) domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 8 A 28/2010 – 153 (dále jen „napadený rozsudek“), a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 4. 12. 2009, č. j. PV 2003-1824/43502/2009/ÚPV, jímž byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2009, č. j. PV 2003-1824/11413/2009/ÚPV, o zrušení patentu stěžovatele č. 299 791 s názvem „Uspořádání systému samoobslužného sázkového terminálu“, a to na základě ust. § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 527/1990 Sb.“). Rozhodnutí žalovaného vycházelo především ze tří cizojazyčných dokumentů: US patent 6783456 zveřejněný dne 19. 6. 2003 (dále jen „D1“), patentová přihláška EP 1199690 zveřejněná dne 24. 4. 2002 (dále jen „D2“) a mezinárodní patentová přihláška WO 0067215 zveřejněná dne 9. 11. 2000 (dále jen „D3“).
Městský soud ve svém rozsudku dospěl mimo jiné k závěru, že skutečnost, že dokumenty D1, D2 a D3 nebyly přeloženy do českého jazyka, není důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Vedle toho městský soud převzal závěr žalovaného o absenci vynálezecké činnosti s tím, že takový postup je podle něj v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost obou těchto závěrů městského soudu.
Při předběžném hodnocení zákonnosti napadeného rozsudku městského soudu sedmý senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že v otázce, zda správní orgán může provádět dokazování cizojazyčnými listinami, existují v judikatuře zdejšího soudu názorové rozpory. Vedle toho sedmý senát dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru vyjádřeného v rozsudku osmého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 70/2011 - 239, a to v otázce, zda může sám soud učinit závěr o tom, že určité řešení pro odborníka vyplývá (popř. nevyplývá) zřejmým způsobem ze stavu techniky.
K použitelnosti důkazu cizojazyčnou listinou se vyjádřil šestý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 7. 2008, č. j. 6 As 41/2007 – 74 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), následovně: „Pokud jde o otázku přípustnosti důkazu cizojazyčnou listinou ve správním řízení, Nejvyšší správní soud sdílí argument stěžovatele, že správní řád 1967 neobsahoval ani úpravu jednacího jazyka, ani pravidla pro předkládání listin vyhotovených v cizím jazyce. V použití cizojazyčné listiny jako podkladu v řízení nebyl tedy správní orgán v zásadě nijak omezen a bylo na něm, zda podstoupí riziko vlastního překladu, které mohlo případně vyústit i v námitku nesprávného zjištění skutkového stavu některým z účastníků řízení (na tomto principu ostatně nemění nic ani úprava obsažená v § 16 odst. 2 správního řádu 2004; ta pouze primárně přenáší odpovědnost za překlad cizojazyčné listiny na účastníka, který ji jako důkaz překládá, nicméně správní orgán může břímě překladu vzít plně na sebe). V případě stěžovatele se dokonce do značné míry dá oprávněně očekávat, že disponuje natolik jazykově zdatným aparátem, aby byl schopen bez nutnosti využívat služeb tlumočníků plnit jeden ze základních úkolů v řízení ve věcech průmyslových práv duševního vlastnictví, tj. provádět úkoly rešeršní. Předpokládat, že toho stěžovatel není schopen, popřípadě mu možnost bezprostředně hodnotit cizojazyčné dokumenty dokonce upírat, by znamenalo fakticky stěžovatele znehybnit v jeho funkcích. Odmítnout přípustnost přímého dokazování cizojazyčnou listinou, jakkoliv takový důkaz s sebou nese riziko poměrně snadného zpochybnění, podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze. Stěžovatel byl proto oprávněn použít namítané dokumenty v jejich autentickém znění a provést porovnání jejich nároků s nároky podle napadeného užitného vzoru, aniž si pořídil překlad ve smyslu zákona o znalcích tlumočnících.“ Tento právní názor následně šestý senát potvrdil také ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 As 20/2011 – 230.
K odlišnému právnímu názoru dospěl čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. 4 As 12/2011 – 100, v němž uvedl následující závěry: „Podle § 16 odst. 1 správního řádu z roku 2004 v řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském. Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžejním důkazním prostředkem, z něhož správní orgány při svém rozhodování vycházely, je anglicky psaný dokument zachycující slovní popis US patentu č. 2,293,197 včetně jeho vyobrazení. Tato listina je vyhotovena a ve spisu založena pouze v anglickém jazyce. Správní orgán provedl touto listinou důkaz, aniž si opatřil její oficiální překlad do českého jazyka, což současně znamená, že příslušnou část řízení musel vést v anglickém jazyce. Takový postup mu však správní řád z roku 2004 neumožňuje. Jinými slovy, správní orgán provedením důkazu listinou vyhotovenou pouze v anglickém jazyce porušil ustanovení § 16 odst. 1 věta první správního řádu z roku 2004, které mu ukládá v řízení jednat v jazyce českém. Samotná skutečnost, že stěžejní důkazní prostředek není ve spisu obsažen v českém jazyce, představuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. To platí tím spíše za situace, kdy si účastníci správního řízení již v průběhu správního řízení předmětnou listinu překládali každý jinak a určitým pasážím tohoto dokumentu přikládali diametrálně odlišný význam. Nejvyšší správní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury „[k]rajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2288/2011, www.nssoud.cz). Popsaný postup správního orgánu jednoznačně naplňuje definici pojmu vada řízení a brání soudnímu přezkumu rozhodnutí předsedy úřadu v mezích žalobních bodů, neboť vzhledem k absenci českého překladu klíčového důkazního prostředku si soud rozhodující ve správním soudnictví nemůže učinit náležitý úsudek o tom, jaký byl v průběhu správního řízení zjištěn skutkový stav. K vytčené vadě řízení byl tudíž Městský soud v Praze oprávněn a současně též povinen přihlédnout z úřední povinnosti, ačkoliv ji stěžovatel v žalobě nenamítal.“
Sedmý senát se přiklání k právnímu názoru vyslovenému čtvrtým senátem. Podle ust. § 16 odst. 1 věty prvé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Za „jednání“ ve smyslu citovaného ustanovení je podle názoru sedmého senátu nutno považovat také dokazování ve správním řízení, jehož se účastníci řízení zásadně mají právo zúčastnit (srov. ust. § 51 správního řádu). Je proto nezbytné, aby i při tomto úkonu správní orgán zprostředkovával účastníkům řízení obsah důkazů v českém jazyce.
Ust. § 16 odst. 2 správního řádu pouze stanoví, že je to účastník řízení předkládající cizojazyčnou písemnost, kdo musí zajistit její úředně ověřený překlad. Zároveň stanoví výjimky, kdy může být účastník řízení této povinnosti správním orgánem zbaven. Jedná se však toliko o výjimku z povinnosti účastníka řízení stanovené v ust. § 16 odst. 2 správního řádu, nikoliv výjimku z povinnosti správního orgánu stanovené v ust. § 16 odst. 1 správního řádu. I kdyby tato výjimka byla vykládána extenzivněji s tím, že je zároveň výjimkou z ust. § 16 odst. 1 správního řádu, nemohlo by tomu tak být v situaci, kdy by účastníkem správního řízení byla i další osoba (odlišná od osoby předkládající cizojazyčnou písemnost). Účastník řízení nemůže být nucen, aby se seznamoval s cizojazyčnými důkazy (které sám správnímu orgánu nepředložil) a případně si zajišťoval jejich překlad. Takový postup by byl podle názoru sedmého senátu v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a také s právem na seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k provedeným důkazům.
V případě, že by správní orgán byl oprávněn provádět dokazování cizojazyčnými listinami, přešla by povinnost opatřit si úředně ověřený překlad listiny po případném podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu takřka automaticky na správní soud. Ten by totiž nemohl vycházet z cizojazyčných důkazů, a to ani v případě, že by sám příslušný jazyk ovládal (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76, č. 687/2005 Sb. NSS). Kromě toho by musel překlad zajistit nejen v případě námitky rozporu správním orgánem provedeného překladu se skutečným obsahem listiny, nýbrž také v případě námitek směřujících proti závěrům učiněným na základě této listiny. Soud totiž v řízení o žalobě musí na základě námitky přezkoumat, zda závěry správního orgánu skutečně vyplývají z daného listinného důkazu. Takový přezkum nemůže učinit jinak, než na základě úředně ověřeného překladu listiny.
Ani finanční nákladnost provádění úředně ověřených překladů cizojazyčných písemností proto nemůže být důvodem pro extenzivní výklad ust. § 16 odst. 2 správního řádu. Ve skutečnosti by se totiž tyto náklady pouze přesunuly ze správních orgánů na správní soudy. Nutno podotknout, že úředně ověřený překlad nemusí žalovaný vyhotovovat u všech listin, s nimiž se při své rešeršní činnosti seznámí. Zajištění překladu je na místě až tehdy, bude-li mít v úmyslu takovou listinu použít jako důkaz ve správním řízení.
Vzhledem k tomu, že je v judikatuře Nejvyššího správního soudu odlišně posuzována výše uvedená právní otázka, sedmý senát věc v souladu s ust. § 17 s. ř. s. postoupil rozšířenému senátu.
Co se týče otázky soudního přezkumu závěrů žalovaného o tom, zda v předmětném patentu obsažené řešení pro odborníka vyplývá (popř. nevyplývá) zřejmým způsobem ze stavu techniky, městský soud se vyjádřil v tom smyslu, že tato otázka spadá do správního uvážení žalovaného. Sedmý senát předběžně dospěl k závěru, že se nejedná o otázku spadající do správního uvážení žalovaného, přičemž tento závěr nikterak nekoliduje s dosavadní judikaturou (pouze v otázce rozsahu soudního přezkumu závěru žalovaného o novosti určitého předmětu či činnosti, avšak napříč různými kategoriemi průmyslového vlastnictví, lze v judikatuře nalézt názorové rozdíly; viz rozsudky ze dne 24. 9. 2008, č. j. 2 As 33/2008 - 215, a ze dne 14. 6. 2012, č. j. 9 As 88/2011 - 254). Jakkoli městský soud svůj právní názor považuje za souladný s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu (konkrétně odkazuje na rozsudky ze dne 26. 8 2013, č. j. 8 As 70/2011 - 239, ze dne 14. 6. 2012, č. j. 9 As 88/2011 - 254, a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46), sedmý senát má za to, že z těchto rozsudků městským soudem zastávaný názor neplyne.
Sedmý senát nicméně po předběžném vyhodnocení zákonnosti napadeného rozsudku zamýšlí zavázat městský soud názorem týkajícím se samotného způsobu přezkumu závěru žalovaného o naplnění pojmu „vynálezecká činnost“. Podle názoru sedmého senátu bude muset městský soud při plném přezkumu závěrů žalovaného posoudit, zda v napadeném patentu obsažené řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z dokumentů D1, D2 a D3. Toto posouzení nicméně nebude moci učinit sám na základě vlastních znalostí a úvah. Zatímco samotný výklad některých zákonných pojmů, jako „vynálezecká činnost“ či „stav techniky“, je otázkou právní, hodnocení, nakolik určité řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z konkrétních podkladů, je již otázkou odbornou. Sám soud se nemůže stavět do role odborníka, který by mohl takovou otázku hodnotit. Zákon ukládá soudu hodnotit takové otázky pouze na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku (ust. § 127 o. s. ř.).
Vyslovený právní názor, kterým zamýšlí sedmý senát zavázat městský soud, je však odlišný od právního názoru implicitně vyjádřeného v rozsudku osmého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 70/2011 - 239. V tomto rozsudku učinil osmý senát například následující úvahy: „Je proto zřejmé, že znalost účinků inhibitorů cGMP PDE (konkrétně zvýšení relaxačního faktoru endotelu) vyplývající z dokumentu D1 nebo D2, by motivovala odborníka k využití téhož účinku inhibitorů cGMP PDE nejen pro léčbu kardiovaskulárních chorob, ale také pro léčbu jiných chorob, pro které je zvýšení relaxačního faktoru endotelu významné, včetně mužské erektilní dysfunkce (srov. obdobně rozhodnutí Evropského patentového úřadu ze dne 3. 2. 2005, T 1212/01, bod 4.8). […] Odborník by proto využil informací obsažených v dokumentu D4, který popisuje účinek inhibitorů cGMP PDEVA na relaxaci hladkých svalů, včetně účinků na corpus cavernosum (srov. obdobně rozhodnutí T 1212/01, bod 4.6), a posoudil by je spolu s výše popsanými informacemi vyplývajícími z dokumentů D1 nebo D2. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil žalovanému i městskému soudu, že odborník v dané oblasti by očekával, že pyrazolopyrimidinonové sloučeniny podle D1 a D2 budou zvyšovat účinky relaxačního faktoru endotelu také v corpus cavernosum stejně jako sloučenina zaprinast, u které byl tento účinek znám z dokumentu D4. Z dokumentu D1 a D2 vyplývala také možnost použít předmětné sloučeniny perorálně. Dalo se proto předpokládat, že uvedené znalosti budou odborníka motivovat, aby použil perorálně účinné pyrazolopyrimidinonové sloučeniny podle D1 a D2 pro profylaktickou nebo kurativní léčbu mužské erektilní dysfunkce. Odborník by tak dospěl k řešení, které je předmětem nyní posuzovaného patentu, bez využití vynálezecké činnosti. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že řešení, které bylo popsáno v napadeném patentu, vyplývalo zřejmým způsobem z dosavadního stavu techniky, konkrétně ze znalosti dokumentů D1 + D4 nebo D2 + D4. Odborník mohl očekávat účinnost předmětných sloučenin při léčení mužské erektilní dysfunkce a k tomu, že vykazují mimořádné vlastnosti, mohl dospět postupy bez využití vynálezecké činnosti.“
V citovaných pasážích osmý senát zjevně sám činil závěry o tom, k čemu by byl na základě namítaných dokumentů odborník motivován, co by na základě nich zjistil, k čemu by informace z nich využil a jak by je posoudil. Osmý senát tak učinil hodnocení, zda předmětné řešení vyplývalo pro odborníka zřejmým způsobem z předložených dokumentů. Citované závěry jsou tedy výlučně závěry soudu učiněné na základě obsahu posuzovaných dokumentů a na základě úvah soudu o tom, co by podle něj odborník z předmětných dokumentů vyvodil.
Podle ust. § 127 odst. 1 věty prvé a druhé o. s. ř. (za použití ust. § 64 s. ř. s.), závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce.
Podle názoru sedmého senátu je k posouzení, zda řešení pro odborníka vyplývá zřejmým způsobem z konkrétních podkladů, třeba odborných znalostí ve smyslu ust. § 127 odst. 1 o. s. ř. Jak uvádí například komentář k občanskému soudnímu řádu, „[o]dborné znalosti jsou takové vědomosti, jež přesahují širší rámec obecné zkušenosti (zprostředkovatelné soudu například i studiem) a k nimž je potřebná určitá odborná znalost a zkušenost. Postupovat tímto způsobem ukládá zákon soudu i tehdy, má-li sám potřebné odborné znalosti.“ (Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 451.). Tedy i v případě, že soud pronikne hlouběji do posuzované problematiky, není oprávněn si odbornou otázku posoudit sám. Ačkoliv se totiž mohou soudu v takovém případě jevit určité skutečnosti zřejmé, nemůže se nikdy vyvarovat nesprávného posouzení odborné otázky. Skutečnost, která se může laikovi, byť s hlubšími odbornými znalostmi, zdát nasnadě, může být ve skutečnosti značně komplikována různými souvisejícími okolnostmi, kterým laik nebude přikládat váhu nebo o nichž vůbec nebude vědět.
Vzhledem k tomu, že se sedmý senát při hodnocení této právní otázky hodlá odchýlit od právního názoru vyjádřeného osmým senátem, postoupil věc rozšířenému senátu v souladu s ust. § 17 s. ř. s. také k posouzení této otázky.
Sedmý senát pro úplnost dodává, že právní otázky, o nichž by měl rozšířený senát rozhodnout, nebyly řešeny předchozím rozsudkem sedmého senátu v této věci (rozsudek ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 48/2013 - 39). V tomto rozsudku sedmý senát ve vztahu ke zde řešeným otázkám městskému soudu vytknul nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Co do řešení předmětných otázek nezavázal městský soud závazným právním názorem, který by nyní bránil předložení věci rozšířenému senátu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56).
Pokud jde o otázku porušení ust. § 16 správního řádu, sedmý senát v předchozím rozsudku vyslovil, že neshledal důvod se odchýlit od dílčího právního názoru vysloveného v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. 4 As 12/2011 - 100. S ohledem na nepřezkoumatelnost rozsudku se však sedmý senát nemohl vyjádřit k samotné otázce porušení ust. § 16 správního řádu, a proto také městský soud nezavázal žádným právním názorem, co do věcného posouzení této otázky.
Co se týče otázky, zda může sám soud učinit závěr o tom, že určitý předmět či činnost pro odborníka vyplývá (popř. nevyplývá) zřejmým způsobem ze stavu techniky, ani v této části sedmý senát nezavázal městský soud závazným právním názorem. Z rozsudku městského soudu totiž nebylo vůbec patrné, zda úvahy o tom, co by odborník považoval za zřejmé, jsou úvahami soudu či pouze převzatými úvahami žalovaného, a případně z jakého důvodu městský soud „musel“ se závěry žalovaného souhlasit.
Sedmý senát proto předložil věc rozšířenému senátu až v řízení o opakované kasační stížnosti, poté co se městský soud k předmětným otázkám vyjádřil přezkoumatelným způsobem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. Z. K., JUDr. J. P., JUDr. B. P., Mgr. A. R., JUDr. K. Š., JUDr. J. V.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právním otázkám předkládaným rozšířenému senátu.
V Brně dne 1. července 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu