Plný text
7 Azs 121/2026 - 32
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: S. G. N., zastoupen Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2026, č. j. 55 Az 8/2025 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2025, č. j. OAM 412/ZA ZA11 HA15 2025 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Uzavřel, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a s jeho závěry se ztotožnil. Podrobně se zabýval situací v zemi původu. Neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany ani humanitárního azylu (žádost o mezinárodní ochranu byla podána 8. 4. 2025). Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 písm. a) a b) s. ř. s. Uvedl, že se krajský soud nesprávně posoudil existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Nesprávně považoval stěžovatelova tvrzení za vágní a spekulativní. Přestože vzal v úvahu informaci o zemi původu ze stránek britského ministerstva vnitra o lichvě ve Vietnamu k únoru roku 2025, dospěl na jejím základě k nesprávným závěrům. Připustil totiž, že ze zprávy vyplývají určité deficity systému ochrany, avšak uzavřel, že ze zprávy nevyplývá, že by vnitrostátní orgány nemohly dlužníkům poskytovat ochranu před chováním věřitelů a zmínil pravděpodobnost jejího poskytnutí. Stěžovatel byl přesvědčen, že měl krajský soud, vzhledem k tomu, že opřel své závěry o zjištění vyplývající z Informace o zemi původu, přesněji vyložit, zda šlo jen o reakci na žalobní argumentaci, nebo o doplnění skutkového podkladu. Měl za to, že krajský soud z Informace o zemi původu vyzdvihl především ty části, které vyznívají v jeho neprospěch. Je sice pravdou, že stěžovatel popsal své obavy z věřitelů a hrozící nebezpečí velmi neurčitě, nicméně jako dlužník pravděpodobně mohl znát lépe poměry ve Vietnamu ve smyslu protiprávního jednání některých věřitelů, a proto si byl vědom omezení státních orgánů při poskytování účinné ochrany před případným nezákonným jednáním těchto věřitelů. Zadržení a odsouzení pachatelů zůstává obtížné. Byl přesvědčen, že jeho tvrzení ohledně obav z věřitelů a hrozícího nebezpečí z jejich strany nelze jednoznačně označit za nevěrohodná nebo nepravděpodobná. Krajský soud při posuzování jeho věci měl vycházet z pravidla v pochybnostech ve prospěch žadatele.
[4] Dále namítal nedostatečné posouzení žalobní námitky směřující k neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Současně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Nečinil sporným, že se při rozhodování o udělení humanitárního azylu plně uplatňuje institut správního uvážení. Měl však za to, že přezkum správního uvážení by měl spočívat ve zjišťování, zda žalovaný relevantní okolnosti v rámci diskreční úvahy skutečně zvážil při posuzování splnění zákonných podmínek pro udělení humanitárního azylu. Nepostačuje, pokud krajský soud zkoumal, zda stanovisko žalovaného k hrozbě od věřitelů lze dohledat v odůvodnění rozhodnutí týkajícího se jiného právního institutu. Není relevantní okolnost, která nebyla žalovaným výslovně zvážena v příslušné části odůvodnění rozhodnutí týkající se humanitárního azylu. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že většina jejího obsahu rekapituluje závěry napadeného rozsudku. Hodnocení možnosti udělení humanitárního azylu není ze strany žalovaného provedeno odděleně od zbytku vydaného rozhodnutí. Žalovaný se obavami stěžovatele dostatečně zabýval. Kasační stížnost považoval za účelovou. Navrhl odmítnutí kasační stížnosti jako nepřijatelné, případně její zamítnutí.
V.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Soud přijme kasační stížnost k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[9] Podle názoru Nejvyššího správního soudu v průběhu správního řízení nedošlo k žádným vadám, pro které by bylo nutno přistoupit ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného nelze považovat ani za nepřezkoumatelné či jinak vadné. Odpovídá konstantní judikatuře správních soudů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 25). Stěžovatel dostatečně konkrétně netvrdil, v čem tvrzená vada spočívá. To, že se žalovaný samostatně a opakovaně nezabýval obavami stěžovatele v rámci jednotlivých azylových institutů, ale nahlížel na žádost a její důvody jako na celek, nezakládá pochybení správního orgánu. Stěžovatel sám připustil, že jeho obavy byly posouzeny, avšak nedostatečně a v „jiné části“ napadeného rozhodnutí.
[10] Co se týče skutkového stavu, krajský soud nezpochybnil, že stěžovatel může mít ve Vietnamu obavu z věřitelů. Konstatoval však, že stěžovatelova tvrzení byla vágní, neboť na jedné straně tvrdil obavu z věřitelů, která je obecně v zemi původu známa, na straně druhé však neuvedl, v čem konkrétně jeho obavy spočívají, a co mu případně hrozí. Krajský soud vycházel ze správního spisu a uzavřel, že poskytuje dostatečnou oporu pro závěry žalovaného. Dále vycházel z Informace o zemi původu, která se podrobně věnuje problematice lichvy ve Vietnamu, a kterou mu sám stěžovatel předložil. Stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nepoukázal na žádné další podklady, ze kterých měl žalovaný, popř. krajský soud vycházet.
[11] Stěžovatel namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu krajským soudem, pokud jde o splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 55, zdůraznil: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ K tomu v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/200554, dodal: „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, (…) nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co (…) na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“
[12] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že bylo na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv. Správní uvážení podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srov. k tomu např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 55, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 48, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Azs 14/2013 16). Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se žalovaným, že humanitární azyl nebyl koncipován k poskytnutí ochrany v situacích obdobných situaci stěžovatele.
[13] Stěžovateli také nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, které by odůvodňovalo udělení doplňkové ochrany (§ 14a zákona o azylu). Ve správním řízení stěžovatel uváděl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany pouze to, že mu ve Vietnamu hrozí nebezpečí z důvodu, že tam má dluhy u více věřitelů a nemá možnost je splácet. Netvrdil, že by se v zemi původu nebo při pobytu v Evropě setkal s výhružkami nebo násilím ze strany věřitelů. Současně uvedl, že situace jeho manželky, dětí a rodičů v zemi původu je normální a nemají tam žádné problémy. Nevysvětlil, z čeho usuzuje, že by pro něj nebo jeho rodinu měla být situace nebezpečná, jak ji vymezuje např. judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03, § 128 133; či rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gäfgen proti Německu, 1. 6. 2010, stížnost č. 22978/05, § 88; viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 82). Žalovaný se ve vztahu k udělení doplňkové ochrany zabýval tím, zda stěžovateli v zemi původu nehrozí vážná újma ve formě trestu smrti nebo popravy, zda mu hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, nebo zda mu nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. K tomu si opatřil podklady vztahující se k bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu. V kontextu s výpovědí stěžovatele neshledal, že by stěžovateli hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Krajský soud pak uzavřel, že stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany netvrdil žádné relevantní skutečnosti dle § 14a zákona o azylu.
[14] V souladu s krajským soudem je třeba připomenout, že hrozba pronásledování či vážné újmy ze strany soukromých osob (stěžovatelem tvrzené obavy jsou spojené s dluhy vůči osobám ve Vietnamu) může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze pokud by bylo v řízení zjištěno, že státní orgány v zemi původu nejsou schopny nebo ochotny stěžovateli zajistit ochranu dle § 2 odst. 6 zákona o azylu (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 60, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 36, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 49, ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 Azs 251/2016 19, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016 31, ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 Azs 7/2019 36, ze dne 27. 7. 2021, č. j. 8 Azs 87/2021 37, ze dne 23. 2. 2023, č. j. 8 Azs 33/2022 86). V řízení nebylo zjištěno, že by státní orgány v zemi původu obecně nebyly schopny či ochotny zajistit ochranu před pronásledováním věřiteli (soukromými osobami) a stěžovatel současně uvedl, že se na vietnamské státní orgány ani neobrátil. Posouzení krajského soudu proto bylo učiněno v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 10. 3. 2004, č. j. 22/2004 48, ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 37, ze dne 13. 9. 2004, č. j. 4 Azs 160/2004 41, nebo ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 57).
[15] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, nebo usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2026
David Hipšr
předseda senátu