Rozsudek ze dne 6. 8. 2019
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: T. S., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutím žalovaného z 6. 2. 2015, čj. 6774/15/5200-10422-705050, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, čj. 6 Af 23/2015-91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal 19. 4. 2013 dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010, kterým žalobci doměřil daň a uložil penále. Žalobce podal proti platebnímu výměru odvolání. Správce daně odvolání částečně vyhověl rozhodnutím z 31. 7. 2014, ve kterém zohlednil výdaje vztahující se k dílčímu základu daně. Uvedl však, že příjem žalobce z prodeje konkrétní nemovitosti není osvobozen od daně dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2010. Nemovitost totiž není rodinným domem, jak tvrdí žalobce, protože žalobce k bydlení užíval jen třetinu plochy nemovitosti, ve zbytku se jednalo o nebytové prostory. Příjem není osvobozen ani dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, protože mezi koupí a prodejem nemovitosti neuplynulo pět let.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správce daně odvolání. Žalovaný rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdil a odvolání zamítl. Uvedl, že nebyly splněny podmínky pro osvobození od daně z příjmu dle 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, protože předmětná nemovitost není rodinným domem. Žalovaný dále uvedl, že nebyla splněna podmínka pro osvobození od daně z příjmu dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, protože doba mezi nabytím nemovitosti na základě smlouvy z 20. 12. 2005 a prodejem na základě smlouvy z 8. 6. 2010 nepřesáhla pět let. Příjem není od daně osvobozen ani dle 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů. Uvedené ustanovení se na příjem z prodeje nemovitosti nevztahuje, protože předmětem prodeje nebyl rodinný dům ani jiná stavba určená k bydlení.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, který ji zamítl. Soud uvedl, že předmětem převodu nebyl rodinný dům, ale objekt určený pro sportovní účely označený jako „Kuželna“. Podmínka pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů tedy nebyla splněna. Doba mezi nabytím a prodejem nemovitosti žalobcem nepřesáhla pět let, a proto nebyla splněna ani podmínka pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Poukaz žalobce na § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů je nepřípadný, protože na věc žalobce nedopadá.
III.
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítl, že městský soud nesprávně posoudil podmínky pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Uvedl, že v nemovitosti v roce 2010 bydlel a užíval více než polovinu její plochy pro bydlení, proto se dle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, jedná o rodinný dům. Dále namítl, že v katastru nemovitostí byl u nemovitosti zapsán způsob využití „bydlení“, z čehož měl správce daně vycházet dle § 3 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona. Stěžovatel rovněž namítl, že § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů lze ve věci uplatnit.
[6] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud změnil rozsudek městského soudu tak, že se prvním výrokem rozhodnutí žalovaného zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení a druhým výrokem přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření odkázal na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě; zdůraznil, že předmětná nemovitost není rodinným domem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[8] Stěžovatel v replice uvedl, že předmětná nemovitost je rodinným domem, protože prokázal, že k bydlení užíval více než polovinu celkové plochy nemovitosti. Odkázal přitom na údaj v katastru nemovitostí, kde byl u nemovitosti zapsán způsob využití „bydlení“.
V.
[9] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel má za to, že městský soud nesprávně právně posoudil otázku splnění podmínek pro osvobození od daně z příjmu dle § 4 odst. 1 písm. a) a u) zákona o daních z příjmů. Jádrem sporu je, zda byla stěžovatelem prodaná nemovitost rodinným domem.
[12] Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů jsou příjmy z prodeje rodinného domu za dalších podmínek osvobozeny od daně. Stavbou pro bydlení se dle § 2 písm. a) vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území rozumí „rodinný dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení a je k tomuto účelu určena“.
[13] Předmětná nemovitost byla užívána předně pro sportovní účely, což plyne, jak správně uvedl již žalovaný, z kolaudačního rozhodnutí z 15. 2. 1988, kterým bylo povoleno užívání stavby „vybudování šaten a rekonstrukce kulečníkové dráhy“. Dle hospodářské smlouvy z 30. 11. 1983 se objekt svěřuje trvalému uživateli k tělovýchovným účelům. V kupní smlouvě z 20. 6. 2005 je objekt označen jako „kuželna“a zároveň se smlouvou zřizuje věcné břemeno užívání „kuželny a šaten“. Dle protokolu o zahájení daňové kontroly z 2. 4. 2012 stěžovatel uvedl, že v prostorách předmětné nemovitosti provozuje podnikatelskou činnost. Dle znaleckého posudku č. 3723-193-09 vyhotoveného 9. 12. 2009 Ing. K. se objekt skládá ze dvou částí; z kuželny s příslušenstvím a ze soukromé části, kterou představují dva pokoje s příslušenstvím. U zatřídění budovy pro potřeby ocenění uvedl „budovy pro sport“. Na základě výzvy z 30. 5. 2012 stěžovatel výslovně uvedl: „Provozovna Kuželna zaujímá celkovou plochu 350 m2, z toho 20 m2 slouží pro osobní potřebu.“ V dodatečném vyjádření z 23. 7. 2012 naopak uvedl, že veškeré prostory užíval k bydlení. Do protokolu o místním šetření z 26. 10. 2012 stěžovatel k dotazu na vyjasnění rozporů uvedl, že výlučně k bydlení užíval dvě místnosti, sklady a sklep o ploše 35 až 45 m2; kuchyň a sociální zařízení užíval společně s hosty kuželny. Správce daně ve zprávě o kontrole daně z příjmů fyzických osob vypočetl, že stěžovatel k osobní potřebě užíval 28,36 % plochy nemovitosti. Katastrální úřad dle oznámení z 23. 4. 2013 provedl u nemovitosti opravu chyby v údajích katastru nemovitostí a zapsal způsob využití „stavba občanského vybavení“.
[14] S ohledem na uvedené dospěli žalovaný i městský soud k závěru, že nemovitost není rodinným domem a neodpovídá definici uvedené v § 2 písm. a) vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Tento závěr je správný, dostatečně zdůvodněný a má oporu ve spise. Stavba nebyla určena k bydlení a stěžovatel fakticky obýval méně než polovinu plochy nemovitosti. Z formálního ani materiálního pohledu se tedy nejedná o rodinný dům. Kasační námitka není důvodná.
[15] Stěžovatel dále namítl, že správce daně měl dle § 3 písm. b) katastrálního zákona vycházet z údajů zapsaných v katastru nemovitostí, konkrétně z údaje o způsobu využití stavby, kde bylo uvedeno „bydlení“. Dle citovaného ustanovení katastr obsahuje údaje o využití nemovitostí a údaje pro daňové účely. Dle § 20 katastrálního zákona jsou závaznými údaji pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území. Způsob využití nemovitosti tedy nepatří mezi závazné údaje pro právní jednání. Údaj o způsobu využití byl v katastru zapsán chybně, jak dokládá oprava chyby v údajích katastru nemovitostí, kterou provedl katastrální úřad. Stěžovatel se dovolává zásady materiální publicity, která se však dle § 11 ve spojení s § 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, omezeně vztahovala jen na údaje o právech k věcem. Ustanovení § 3 katastrálního zákona stanovilo obsah katastru; nezakotvovalo však zásadu materiální publicity těchto údajů. Správce daně neměl povinnost vycházet z údaje o způsobu využití nemovitosti; v době rozhodování žalovaného byl navíc údaj v katastru nemovitostí opraven. Kasační námitka není důvodná.
[16] Stěžovatel dále namítl, že příjem měl být osvobozen od daně dle § 4 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů. Podle tohoto ustanovení jsou od daně osvobozeny konkrétní příjmy a obdobně se dle něj postupuje „také u příjmů z prodeje rodinného domu, bytu, včetně podílu na společných částech domu nebo spoluvlastnického podílu, včetně souvisejícího pozemku“. Jak již bylo uvedeno výše, předmětná nemovitost není rodinným domem. Citované ustanovení proto na věc stěžovatele nedopadá. Kasační námitka není důvodná.
VI.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. srpna 2019
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu
Usnesení ze dne 22. 5. 2019
Plný text
8 Afs 122/2019-40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: T. S., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutím žalovaného z 6. 2. 2015, čj. 6774/15/5200-10422-705050, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, čj. 6 Af 23/2015-91, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
t a k t o :
I. Kasační stížnosti s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek.
II. Žalobci s e u k l á d á zaplatit soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
I.
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu rozhodl 19. 4. 2013 o doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 a uložil žalobci penále. Žalovaný rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdil a podané odvolání zamítl. Předmětem sporu bylo, zda je příjem žalobce z prodeje konkrétní nemovitosti osvobozen od daně dle § 4 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Soud ji zamítl a uvedl, že předmětem převodu nebyl rodinný dům, ale objekt určený pro sportovní účely. Podmínka pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů tedy nebyla splněna. Doba mezi nabytím a prodejem nemovitosti žalobcem nepřesáhla pět let, a proto nebyla splněna ani podmínka pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.
II.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž mj. požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] V žádosti uvedl, že je proti němu vedena daňová exekuce, přestože dluží již pouze úrok z prodlení a jistinu pohledávky uhradil. Vzhledem k této skutečnosti žádá o přiznání odkladného účinku.
III.
[5] Žalovaný ve vyjádření k návrhu uvedl, že žalobce neprokázal splnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný proto nesouhlasí s tím, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
IV.
[6] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá obecně kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se přitom užijí přiměřeně. Kasační stížnosti lze přiznat odkladný účinek tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Podmínky pro přiznání odkladného účinku nebyly splněny.
[8] Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem není přiznání odkladného účinku, ale až případný meritorní výrok o kasační stížnosti. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, musel by zákonodárce zcela změnit koncepci správního soudnictví. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o „nepoměrně větší újmě“.
[9] Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, k tomu, aby kasační stížnosti mohl být odkladný účinek přiznán, musí navrhovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 27/2012-32 nebo čj. 8 As 60/2019-18). Důvody možného vzniku újmy jsou vždy subjektivní, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele; ten tedy musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to dovozuje.
[10] V projednávané věci bylo tedy na stěžovateli, aby uvedl, proč se domnívá, že mu hrozící újma bude nepoměrně větší než újma, která může vzniknout jiným subjektům. Jelikož stěžovatel žádné takové důvody výslovně ve vztahu k přiznání odkladného účinku neuvedl, neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, které je na něj zde kladeno. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, jaká újma mu v důsledku výkonu rozhodnutí může vzniknout a jaký dopad do jeho podnikatelské činnosti může mít.
V.
[11] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyžadované v § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.
[12] Rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku však v žádném případě nepředjímá výsledek řízení o kasační stížnosti.
[13] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku, a sice dle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve výši 1000 Kč. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, srov. usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 27/2012-32]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
[14] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080312219. Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. května 2019
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám v kolkových známkách určený soudní poplatek.
podpis .................................................
Místo pro nalepení kolkových známek: