Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek5× citováno

Spisová značka

8 As 27/2013

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 23. 6. 2014Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: MAZANEC MichalECLI:CZ:NSS:2014:8.As.27.2013.93
Další údaje
Předmět řízení: Regulace reklamy

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 23. 6. 2014

Plný text

8 As 27/2013 - 93

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Walmark, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. FAR: R8/2010, čj. MZDR 65142/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, čj. 11 Ad 17/2011 - 112,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, čj. 11 Ad 17/2011 - 112, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen „ústav“) vydal dne 24. 9. 2010 rozhodnutí o tom, že se stěžovatelka dopustila dvou správních deliktů porušením zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“). Za to jí uložil pokutu ve výši 350 000 Kč (výrok I.) a úhradu nákladů řízení (výrok II.). Přitom také rozhodl o zastavení řízení o podezření ze spáchání třetího správního deliktu (výrok III.).

[2] Prvním správním deliktem upraveným v § 8a odst. 1 písm. k) zákona o regulaci reklamy bylo porušení zákazu nabízet, slibovat nebo poskytovat dary nebo jiný prospěch podle § 5b odst. 4 téhož zákona. Stěžovatelka byla šiřitelkou reklamní nabídkové akce namířené na odborníky. V souvislosti s reklamou na léčivé přípravky Emoxen Gel 50 g a Emoxen Gel 100 g v období od 1. 3. 2009 do 31. 3. 2009 slibovala a nabízela a v období března až července 2009 poskytovala sto třiceti jedna lékárnám v České republice dary za nákup určitého množství přípravku. Tyto dary neměly vztah k činnosti vykonávané odborníky a nebyly nepatrné hodnoty; jednalo se například o kávovar, toustovač či cestovní tašku na kolečkách.

[3] Druhým správním deliktem upraveným v § 8a odst. 3 písm. f) zákona o regulaci reklamy bylo porušení podmínek pro obsah reklamy stanovených v § 5 odst. 4 téhož zákona. Stěžovatelka zpracovala v souvislosti s výše uvedenou reklamní akcí nabídkový katalog určený pro odborníky provádějící výdej léčivých přípravků. Správního deliktu se dle ústavu dopustila tím, že katalog obsahoval pod bodem 1 na straně 7 toto tvrzení o propagovaném přípravku: „Obsahuje tzv. akcelerátor, tedy urychlovač vstřebávání, díky němuž působí rychle a silně přímo v místě bolesti či zánětu“. To ústav zhodnotil jako informace, které neodpovídají údajům uvedeným v souhrnu údajů o léčivém přípravku Emoxen Gel.

[4] Žalobkyně podala odvolání proti prvním dvěma výrokům rozhodnutí ústavu. Namítala, že ústav při rozhodování nesprávně vyhodnotil zjištěný skutkový stav a celý skutkový stav následně nesprávně právně posoudil. Podle žalobkyně lze za odborníka ve smyslu § 2a zákona o regulaci reklamy, na nějž odkazuje § 5b odst. 4 zákona o regulaci reklamy, považovat toliko fyzické osoby skutečně vydávající léčivé přípravky, a nikoliv právnické osoby a podnikající fyzické osoby. Nabízení dárků lékárně, jakožto právnické osobě, tudíž nemůže být správním deliktem. Na podporu tohoto tvrzení žalobkyně argumentovala systematikou zákona o regulaci reklamy; dalšími souvisejícími právními předpisy [zejména zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech (zkrácený název zákona); a zákonem č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu]; terminologií používanou ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (dále jen „směrnice 2001/83/ES“), kvůli níž byl § 2a zákona o regulaci reklamy v roce 2006 novelizován a o níž se toto ustanovení opírá; výkladem pojmu „odborník“ v jiných členských státech EU; dosavadním výkladem pojmu „odborník“ ze strany ústavu, což dokládala stanovisky ústavu na jeho webových stránkách; a zásadou legitimního očekávání.

[5] Ve vztahu k druhému správnímu deliktu žalobkyně uváděla, že za šíření tvrzení o „akcelerátoru – urychlovači vstřebávání“ ji ústav již jednou potrestal. Proto se nejednalo o další samostatný skutek, ale o další útok téhož správního deliktu, za nějž již nemůže být trestána znovu. Dále žalobkyně nesouhlasila i s výší uložené pokuty. Odůvodnění výše uložené sankce považovala za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Měla za to, že pokud žalovaný nepřijme její argumentaci dílčími útoky, musí při určení výše pokuty jako polehčující okolnost vzít v potaz skutečnost, že ke spáchání druhého správního deliktu došlo ještě před tím, než ústav vydal rozhodnutí o nezákonnosti použití spojení „akcelerátor vstřebávání“. (Pozn. soudu: rozhodnutí ústavu ze dne 13. 7. 2009, na něž zde stěžovatelka opakovaně odkazovala, se také týkalo přípravku Emoxen Gel, tehdy však propagovaného formou letáků obsahujících tvrzení, že „akcelerátor vstřebávání zapříčiňuje zvětšení intracelulárního prostoru mezi keratinocyty“ nebo „zapříčiňuje zvýšení rozpustnosti účinné látky v lipidové membráně“.)

[6] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 5. 2011 odvolání zamítl a napadenou část rozhodnutí ústavu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se žalovaný plně ztotožnil s argumentací ústavu. Uvedl, že lékárnu lze v kontextu zákona o regulaci reklamy považovat za odborníka. Nesouhlasil ani s argumentací o dílčích útocích téhož deliktu – správní řízení zmiňované žalobkyní mělo odlišný předmět, jednalo se o rozdílné reklamní materiály. Podobnost shledal pouze v tom, že v obou řízeních ústav hodnotil soulad tvrzení v reklamních materiálech se souhrnem údajů přípravku a shledal pochybení žalobkyně. Za nesprávnou žalovaný nepovažoval ani výši pokuty.

II.

[7] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Žalobní body věcně odpovídaly námitkám uvedeným v odvolání žalobkyně. Městský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.

[8] Neztotožnil se s výkladem pojmu odborník, který předkládala žalobkyně, tj. že za osoby oprávněné léčivé přípravky předepisovat či vydávat lze považovat výlučně osoby fyzické. Takový výklad by byl podle městského soudu v rozporu s právní úpravou lékárnictví, která dle soudu nepochybně umožňuje situaci, kdy léky a léčivé přípravky v prodejních prostorách lékáren vydává osoba odlišná od osoby lékárníka, který je nositelem práv a povinností podle obecně závazných právních předpisů. Městský soud v této souvislosti vyloučil i aplikaci argumentu in dubio pro libertate (v pochybnostech ve prospěch), neboť zde podle něj neexistovaly dva možné výklady (tudíž chyběla pochybnost). Neshledal ani to, že by žalovaný porušil zásadu právní jistoty.

[9] K námitkám žalobkyně týkajícím se druhého správního deliktu a tvrzení o akcelerátoru vstřebávání (argumentace dílčími útoky; body XV a XVI žaloby) se městský soud nevyjádřil. Nevyjádřil se ani k námitce týkající se výše pokuty (poslední dva odstavce bodu XVI žaloby).

III.

[10] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností opírající se o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[11] Nezákonnost rozsudku spatřovala stěžovatelka v tom, že městský soud nesprávně posoudil pojem „odborník“ a zahrnul pod něj i právnické osoby. Namítala, že městský soud vyšel z chybné premisy, že v lékárně může léčivé přípravky vydávat jakákoliv osoba odlišná od osoby lékárníka. Ve skutečnosti je však mohou vydávat pouze osoby uvedené v § 82 odst. 2 zákona o léčivech, které jsou výhradně osobami fyzickými. Toto ustanovení městský soud v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezohlednil. Městský soud se tak mýlí v interpretaci spojení „osoba oprávněná vydávat léčivé přípravky“ uvedeného v § 2a zákona o regulaci reklamy.

[12] Městský soud dále ze „sankčního ustanovení“, kterým dle stěžovatelky zřejmě mínil § 8a odst. 4 písm. c) zákona o regulaci reklamy, dovozoval, že právnická osoba může být pokládána za odborníka dle uvedeného zákona. Odborníka však výslovně postihuje § 8 odst. 3 zákona o regulaci reklamy a naopak v § 8a odst. 4 písm. c) téhož zákona výslovně uveden není, na rozdíl od § 8 odst. 3, 8a odst. 1, 2 a 3 (jako šiřitel, zadavatel či zpracovatel). Argumentoval-li městský soud ochranou adresáta reklamy, má stěžovatelka za to, že k působení na vůli adresáta reklamy nedochází při obchodních praktikách zaměřených vůči právnickým osobám (lékárnám), které vlastní vůli nedisponují. Výklad městského soudu také dle stěžovatelky vede k absurdním závěrům při srovnání s § 80 a 82 odst. 2 zákona o léčivech, které vymezují, kdo je oprávněn předepisovat a vydávat léčivé přípravky.

[13] Stěžovatelka měla také za to, že městský soud nesprávně nepřiznal ochranu jejím legitimním očekáváním, která plynula ze zveřejňovaných názorů ústavu. Z těch vyplývalo, že ústav z definice odborníka právnické osoby vylučoval. Tomu odpovídá i etická samoregulace asociací podnikatelů působících ve farmaceutickém průmyslu. Stěžovatelka se domnívala, že by se důvěra ve stabilitu aplikace práva neměla zužovat pouze na stejnost rozhodování ve stejných věcech, ale měla by zahrnovat i důvěru ve veřejně projevený názor správního orgánu.

[14] Stěžovatelka namítala i nepřezkoumatelnost rozsudku. Městský soud se dle jejího názoru nevypořádal se všemi žalobními důvody. Zejména šlo o žalobní bod, který napadal část rozhodnutí žalovaného týkající se druhého správního deliktu (tvrzení o akcelerátoru vstřebávání). V tomto žalobním bodu stěžovatelka argumentovala názorem, že se jednalo o správní delikt trvající spáchaný více dílčími útoky. Městský soud tento žalobní bod sice rekapituloval v úvodní části rozsudku, v odůvodnění se mu však nijak nevěnoval. Stěžovatelka dále v žalobě napadla i to, že správní orgány za nepatrnou hodnotu považovaly částku 1500 Kč, aniž by to odůvodnily. Městský soud se nevyjádřil ani k tomuto žalobnímu bodu. (Pozn. soudu: Kasační stížnost v závěru obsahovala také odstavec, který pouze obecně podotýká, že se městský soud „vůbec nevyjádřil k některým žalobním důvodům“. Tyto žalobní body stěžovatelka více nekonkretizovala. Uvedenou část kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud považuje pouze za shrnutí vztahující se k výše zmíněným nevypořádaným žalobním bodům.)

[15] Stěžovatelka dále navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

IV.

[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského soudu. Žalovaný nepovažoval argumentaci v kasační stížnosti za přiléhavou, neboť se z velké části jednalo o obecná tvrzení, která postrádají vazbu k předmětu řízení. Z toho důvodu žalovaný zpochybňoval projednatelnost kasační stížnosti. Pojem „odborník“ vyložil městský soud správně, mimo jiné i dle vyjádření žalovaného k žalobě. Odůvodnění vyplývá ze vzájemných vazeb jednotlivých ustanovení zákona o regulaci reklamy. Je také v souladu se zákonem o léčivech. Nadto žalovaný zdůraznil, že v projednávané věci není zásadní otázkou, kdo je odborníkem dle § 2a zákona o regulaci reklamy. Místo toho jde především o to, zda stěžovatelka svým jednáním naplnila všechny znaky skutkových podstat dvou správních deliktů. Další dílčí námitky stěžovatelky považoval žalovaný za nedůvodné. K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu podotkl, že městský soud poukazoval na nekonkrétnost žalobních bodů a z toho plynoucího přezkumu jen těch žalobních námitek, které k tomu svou určitostí a srozumitelností byly způsobilé.

V.

[17] Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 21. 6. 2013, čj. 8 As 27/2013 - 87, posoudil důvodnost návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.

[18] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

[19] Kasační stížnost je důvodná.

[20] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností rozsudku, a to jak z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), tak i k námitce stěžovatelky. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, nemohl by posuzovat další kasační námitky stěžovatelky, které by se týkaly nepřezkoumatelných částí rozsudku. Nepřezkoumatelnost měla spočívat v nedostatku důvodů rozhodnutí městského soudu, neboť dle stěžovatelky se městský soud nevyjádřil k některým žalobním bodům.

[21] Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (ve správním soudnictví viz § 54 odst. 2 s. ř. s.) jedním z principů představujícím součást právního státu i práva na řádný proces (čl. 1 Ústavy; čl. 36 odst. 1 Listiny) a slouží k vyloučení libovůle při rozhodování (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp zn. II. ÚS 686/02). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

[22] Uvedená stálá judikatura Ústavního soudu našla svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 5/2003 - 52, čj. 4 Azs 27/2004 - 74, čj. 7 As 60/2003 - 75 a čj. 8 Afs 73/2007 - 111; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozhodnutí čj. 2 Afs 24/2005 - 44 Nejvyšší správní soud již vyslovil, že „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.“ Právě takového pochybení se dopustil městský soud v posuzované věci.

[23] Námitky stěžovatelky v její žalobě se z velké části týkaly prvního správního deliktu a pojmu „odborník“, kterému se městský soud v rozsudku věnoval. Stěžovatelka předkládala i historický a systematický výklad tohoto pojmu (viz zejména body IX, X a XII žaloby) a zmiňovala i jeho evropskou dimenzi (viz bod VI žaloby argumentující směrnicí 2001/83/ES a navazující judikaturou Soudního dvora). Stěžovatelka v žalobě brojila také proti nesprávnému právnímu posouzení hodnoty prospěchu poskytnutého lékárnám (bod XI žaloby).

[24] Žaloba dále obsahovala i námitky vztahující se ke druhému správnímu deliktu (č. l. 21 - 23 spisu městského soudu). Tato část žaloby je členěna do dvou samostatných bodů XV a XVI a je od zbytku žaloby jednoznačně oddělena nadpisem „K nezákonnosti postihování Žalobce za správní delikt podle § 8a odst. 3 písm. f) Zákona o regulaci reklamy“. V bodě XV žaloby stěžovatelka poukazovala na nový rozsudek Soudního dvora ve věci C-249/09 Novo Nordisk AS proti Rasvimiamet ze dne 5. 5. 2011. Namítala, že z tohoto rozsudku vyplývá, že reklamní tvrzení nebo údaje v reklamě nemusí být přímo uvedené v souhrnu údajů o léčivém přípravku, ani nemusí být z informací uvedených v souhrnu údajů o přípravku odvoditelné, pokud jsou splněny další podmínky stanovené ve směrnici 2001/83/ES.

[25] V bodě XVI žaloby stěžovatelka namítala, že v případě šíření tvrzení o akcelerátoru vstřebávání se nejedná o další samostatný správní delikt. Dle jejího názoru totiž šlo o pokračování (další útok) téhož správního deliktu ohrožujícího stejný právem chráněný zájem, za nějž ji ústav již jednou trestal. Žalovaný měl v této souvislosti posoudit i přiměřenost výše pokuty.

[26] Nejvyšší správní soud podotýká, že byť podaná žaloba byla obsáhlá, její text byl strukturovaný a srozumitelný, obsahoval zdůrazněné podstatné pasáže a stručná shrnutí jednotlivých námitek.

[27] Městský soud v napadeném rozsudku podrobně popsal skutkový stav, průběh dosavadních řízení, obsah žaloby, navazující vyjádření žalovaného a ocitoval vybraná ustanovení příslušných zákonů. Sporné body XI, XV a XVI žaloby městský soud v rozsudku zmínil v části, kde rekapituloval obsah žaloby. Je přitom hodné povšimnutí, že v rekapitulaci opomenul zmínit části žaloby poukazující na unijní předpisy a judikaturu Soudního dvora.

[28] V odůvodnění rozsudku městského soudu zcela chybí vypořádání žalobních bodů XV a XVI týkajících se druhého správního deliktu. Přitom tyto námitky byly dostatečně určité a způsobilé k projednání. Pochybení městského soudu je zjevné i proto, že část rozsudku, která se zabývá prvním správním deliktem, začíná slovy: „V prvém případě, tj. v případě deliktu podle ustanovení § 5b odstavec 4 zákona o regulaci reklamy“. V rozsudku tak viditelně chybí část uvozená slovy „v druhém případě“ či „v případě druhého správního deliktu“.

[29] Stejně tak v rozsudku zcela chybí i vypořádání žalobního bodu XI, který se vztahoval k prvnímu správnímu deliktu.

[30] Městský soud tak nevypořádal námitky stěžovatelky, které se týkaly prvního i druhého správního deliktu. Nadto Nejvyšší správní soud doplňuje, že k rozsáhlé argumentaci stěžovatelky vykládající pojem „odborník“ na více než patnácti stranách žaloby městský soud pouze v jednom odstavci stručně vyložil, že názor stěžovatelky nesdílí. Poukazoval přitom na právní úpravu lékárnictví, bez uvedení konkrétního odkazu, a na smysl a účel § 2a zákona o regulaci reklamy. Nijak nezmínil historický a systematický výklad tohoto pojmu, směrnici 2001/83/ES, kterou zákon o regulaci reklamy zapracovává, ani navazující judikaturu Soudního dvora citovanou stěžovatelkou. Nelze přitom vyloučit, že právě judikatura Soudního dvora by pro posouzení pojmu „odborník“ mohla být významná.

[31] Je tedy zřejmé, že se městský soud vůbec nezabýval několika žalobními námitkami stěžovatelky. Jiné vypořádal, aniž by přihlédl k podstatným argumentům stěžovatelky. Neuvedl ani, které námitky považoval za neprojednatelné a z jakých důvodů. Poukaz městského soudu na obsáhlost žaloby Nejvyšší správní soud nepovažuje za dostatečný. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že krajské soudy jsou povinny se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními námitkami. Zamítne-li krajský soud žalobu, přičemž se opomene zabývat byť i marginální námitkou, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, a to i tehdy, pokud by důvodnost námitky Nejvyšší správní soud mohl sám spolehlivě posoudit podle obsahu spisu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 73/2007 - 111).

[32] Ústavní soud v souvislosti s odůvodňováním rozhodnutí vyslovil, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Tento postup je obzvláště vhodný v případě, kdy jsou žalobní námitky dle soudu uspořádány nesystematicky. Městský soud však ve svém rozsudku ani nevyvrátil námitky stěžovatelky ani nepředložil „vlastní ucelený argumentační systém“. Lze tedy shrnout, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

V.

[33] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[34] Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 23. června 2014

JUDr. Michal Mazanec v. r.
předseda senátu

Usnesení ze dne 21. 6. 2013

Plný text

8 As 27/2013 - 87

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Walmark, a.s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. FAR: R8/2010, čj. MZDR65142/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, čj. 11 Ad 17/2011-112,

t a k t o :

I. Kasační stížnosti s e odkladný účinek n e p ř i z n á v á .
II. Žalobkyni s e u k l á d á zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Státní ústav pro kontrolu léčiv udělil žalobkyni rozhodnutím ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. SUKLS109199/2010, pokutu ve výši 350 000 Kč za spáchání správních deliktů podle § 8a odst. 1 písm. k) a § 8a odst. 3 písm. f) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“). Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 18. 5. 2011 zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv potvrdil.

II.

[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze. Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. Neztotožnil se s výkladem pojmu „odborník“, který předložila žalobkyně. Dospěl k závěru, že i právnická osoba, zde lékárna, může být pro účely zákona o regulaci reklamy považována za odborníka. Přitom platí, že v souvislosti s reklamou na humánní léčivé přípravky zaměřenou na odborníky se zakazuje jim nabízet, slibovat nebo poskytovat dary nebo jiný prospěch, ledaže jsou nepatrné hodnoty a mají vztah k jimi vykonávané odborné činnosti (§ 5b odst. 4 zákona o regulaci reklamy). Městský soud nepovažoval za důvodné ani ostatní námitky žalobkyně.

III.

[3] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[4] Stěžovatelka v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedla, že rozsudek městského soudu obsahuje zjevné a velmi podstatné chyby v aplikaci právní normy a že právní názor, jenž z napadeného rozsudku i jemu předcházejících správních rozhodnutí vyplývá, představuje zásadní změnu přístupu účastníků trhu k provádění některých aktivit, které byly dosud považovány za zákonné. Dále uvedla, že rozhodnutí žalovaného zůstane v právní moci a stěžovatelka vyměřenou pokutu již zaplatila. Proto odkladným účinkem nevznikne žádným osobám újma. Přiznání odkladného účinku také podle názoru stěžovatelky není v rozporu s veřejným zájmem. Stěžovatelka však má obavy, že Státní ústav pro kontrolu léčiv bude postihovat účastníky trhu za porušení zákona o regulaci reklamy podle právního názoru vysloveného v rozsudku městského soudu, který dle stěžovatelky není správný. Domnívá se proto, že je ve veřejném zájmu, aby „tento právní názor nebyl na trhu aplikován před jeho přezkoumáním Nejvyšším správním soudem“. Přiznání odkladného účinku by tak bylo v souladu s veřejným zájmem na srozumitelnou a předvídatelnou aplikaci práva.

IV.

[5] Podle vyjádření žalovaného k návrhu na přiznání odkladného účinku žalovaný pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neviděl žádný důvod, neboť nebyly splněny podmínky § 73 odst. 2 s. ř. s. Městský soud napadeným rozsudkem pouze zamítl žalobu stěžovatelky, přičemž pokutu uloženou ve správním řízení stěžovatelka již zaplatila. Na její právní postavení ani podnikání tak rozsudek městského soudu neměl žádný vliv. Právní následky rozsudku pro ni nepředstavují nepoměrně větší újmu, než jaká by mohla vzniknout přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti.

[6] Tvrzení stěžovatelky o „jakémsi vlivu na trh“ považuje žalovaný za nepodložené až spekulativní. Opodstatněná je dle žalovaného pouze skutečnost, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nemůže vzniknout žádným osobám újma. Pouze tato skutečnost však nemůže vést k přiznání odkladného účinku. Totéž platí i o tvrzení, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem; žalovaný uvedl, že se více než předpokládá, že úkony soudu nebudou v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Navíc by existence důležitého veřejného zájmu měla být posuzována až v případě, že jsou dány důvody přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka rovněž nepodložila žádnými důkazy, že je ve veřejném zájmu, aby právní názor městského soudu nebyl aplikován na trhu. Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.

V.

[7] Kasační stížnost nemá dle § 107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně použije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Nejvyšší správní soud dospěl po zvážení argumentů stěžovatelky k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku nebyly splněny.

[9] Především je třeba mít na paměti mimořádnou povahu institutu odkladného účinku: kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u něhož by bylo možné odkladný účinek očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na něž je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonem stanoveným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[10] Stěžovatelka neprokázala, že by jí měla vzniknout nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a která by současně nebyla v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Právě naopak, implicitně uvedla, že jí žádná újma nevznikne. Nesouhlasila pouze s právním názorem městského soudu a případnými dopady tohoto právního názoru na trh s humánními léčivými přípravky. Z toho důvodu se dožadovala, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek a právní názor krajského soudu přezkoumal před tím, než se jím začnou řídit další účastníci trhu s humánními léčivými přípravky a zejména dozorové orgány. K takovému účelu však přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neslouží. Pokud zákonodárce zavedl ve správním soudnictví takový model, podle něhož je odkladný účinek spíše mimořádnou vlastností kasační stížnosti přiznávanou soudem pouze na žádost, není možné jej přiznávat vždy, když krajský soud vysloví nový právní názor. Tím by došlo k popření výjimečné povahy odkladného účinku a v konečném důsledku i obcházení zákona.

[11] Stěžovatelka základní požadavek nezbytný pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, totiž hrozbu újmy, neprokázala, ale ani netvrdila. Nemohla proto splnit podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 73 odst. 2 s. ř. s. Pokud by soud vyhověl návrhu stěžovatelky, nepřispěl by k právní jistotě a kontinuitě, naopak by tyto principy narušil. Rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv z roku 2010 bylo v dalších řízeních opakovaně potvrzováno. Přiznání odkladného účinku by tedy způsobilo neopodstatněnou změnu v dosavadním stavu, což je nežádoucí vzhledem k právní jistotě všech dotčených osob.

[12] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.

[13] Návrh na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu poplatku ve výši 1000 Kč. Rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku je součástí výroku rozhodnutí o tomto návrhu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, čj. 1 As 27/2012-32).

[14] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 21. června 2013

JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací