Rozsudek ze dne 20. 10. 2014
Plný text
8 As 85/2012 - 100
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o., se sídlem [adresa] Praha 5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem [adresa] Praha 2, zastoupená JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2010, čj. LOJ/106/2011, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, čj. 11 A 58/2011 – 73,
t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, čj. 11 A 58/2011 – 73, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009, čj. hol/3900/09, žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon o vysílání“). Označením sponzora DERMACOL, produkt Gold Elixír, premiérově vysílaným dne 14. 9. 2008 ve 20:44:02 hodin na programu NOVA, žalobkyně porušila povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově obrazově oddělené od ostatních částí programu.
II.1
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, čj. 11 Ca 193/2009 – 42, zrušil rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalované proti rozsudku městského soudu rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, čj. 3 As 14/2010 – 75 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
4. Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2010, čj. LOJ/106/2011, žalovaná opět uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Žalobkyně se měla dopustit správního deliktu tím, že dne 14. 9. 2008 ve 20:44:02 hodin odvysílala na programu NOVA reklamu DERMACOL, produkt Gold Elixír, která nebyla od ostatních částí programu zřetelně oddělena a rozeznatelná.
II.2
5. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, čj. 11 A 58/2011 – 73, zrušil rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Rozsudek městského soudu je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.1
6. Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
7. Stěžovatelka nepovažovala za případný odkaz městského soudu na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 6 As 26/2010 – 101, č. 2632/2012 Sb. NSS, které se týkalo „typovosti upozornění, nikoliv podrobností a vysvětlování oprávněnosti uložení upozornění v následném správním rozhodnutí“. Pokud byla předchozí upozornění doručena provozovateli po jejich vydání i v rámci předmětného správního řízení (přípisem čj. LOJ/4301/2010) a byla přesně označena, nemohlo dojít k mýlce o jejich obsahu.
8. Dále se stěžovatelka domnívala, že při stanovení výše sankce nepřekročila meze správního uvážení. Odkázala na pasáže „Postavení provozovatele na mediálním trhu“ a „Typ závadného vysílání“ svého rozhodnutí a uvedla, že vysoká míra sledovanosti vychází z charakteru tzv. prime time, ve kterém byl sponzorovaný pořad vysílán. V tomto ohledu stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2010, čj. 3 As 14/2010 – 75, který se vztahoval k předchozímu správnímu rozhodnutí v této věci a ve kterém kasační soud dovodil, že odůvodnění výše sankce je dostačující a není třeba jej doplňovat. Je tedy zřejmé, že městský soud nerespektoval právní názor Nejvyššího správního soudu.
9. Stěžovatelka rovněž uvedla, že provedla dokazování řádně a zákonně, jak vyplývá i z protokolu. Způsob hodnocení důkazu, tj. v daném případě audiovizuálního záznamu, je věcí správního uvážení stěžovatelky.
10. Stěžovatelka nesouhlasila s pokynem městského soudu, aby v dalším řízení postupovala v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Nebyla si totiž vědoma žádných pochybení a byla přesvědčena, že správní řízení proběhlo v souladu se zákonem i judikaturou.
III.2
11. Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Stěžovatelka nesplnila podmínku předchozího upozornění ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Městský soud vytkl stěžovatelce, že se nezabývala obsahem dříve zaslaných upozornění, a rozvedl požadavek vyjádřený v judikatuře Nejvyššího správního soudu, aby se předchozí upozornění týkalo jednání vykazujícího podobné znaky jako jednání, za které je ukládána sankce.
12. Dále žalobkyně nesouhlasila se stížní námitkou týkající se rozporu napadeného rozsudku s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku čj. 3 As 14/2010 – 75. V nyní posuzované věci žalobkyně vznesla odlišnou námitku (týkající se stanovení výše pokuty) než v předchozím soudním řízení.
IV.1
13. Nejvyšší správní soud se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval otázkou, zda v posuzované věci byla naplněna podmínka uložení sankce stanovená v § 59 odst. 1 zákona o vysílání, tj. zda byla stěžovatelka relevantním způsobem upozorněna na porušení tohoto zákona. Z důvodu existence rozporné judikatury zdejšího soudu osmý senát usnesením ze dne 8. 2. 2013, čj. 8 As 85/2012 – 47, předložil předmětnou otázku k posouzení rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s.
14. Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2014, čj. 8 As 85/2012 – 88, a vrátil věc osmému senátu k dalšímu řízení. Usnesení čj. 8 As 85/2012 – 88 nabylo právní moci dne 21. 7. 2014.
IV.2
15. Poté Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
16. Kasační stížnost je důvodná.
17. Stěžovatelka nesouhlasila s městským soudem, že nesplnila podmínku předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Pokud byla upozornění přesně identifikována a doručena žalobkyni, nemohlo dojít k mýlce o jejich obsahu. Stěžovatelka se vymezila i proti argumentaci městského soudu, že provozovateli vysílání musí být zřejmé, jaké konkrétní jednání je mu vytýkáno a má se jej do budoucna vyvarovat.
18. Stížní námitka byla důvodná. Stěžovatelka ve správním rozhodnutí uvedla, že v minulosti upozornila žalobkyni na porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání se stanovením lhůty k nápravě ihned, a to např. rozhodnutími ze dne 20. 10. 2004, čj. Rpo/98/04 - Rup, nebo ze dne 29. 6. 2004, čj. Rup/65/04. Upozornění založila v průběhu správního řízení do správního spisu, o čemž žalobkyni vyrozuměla. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nezjednala nápravu, stěžovatelka přistoupila k uložení pokuty.
19. Z obsahu spisů vyplynulo, že obě upozornění byla žalobkyni doručena a zároveň byla založena ve správním spisu. Rozhodnutím čj. Rpo/98/04 - Rup byla žalobkyně upozorněna na porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, kterého se dopustila tím, že dne 16. 5. 2004 v 17:19 hodin na programu NOVA odvysílala reklamu na CENTRUM.CZ, která nebyla dostatečně rozeznatelná a zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělená od ostatních částí programu. Podle stěžovatelky předmětný spot vykazoval s ohledem na způsob prezentace na obrazovce charakter reklamního sloganu, resp. reklamy jako takové. Označení sponzora prezentovalo výrobek, obsahovalo však navíc hodnotící prvky. Zvukový doprovod „prověřeno více než milionem uživatelů“ představoval kvalitativní prvek typický pro reklamní slogany. Stěžovatelka jej proto kvalifikovala jako neoddělenou reklamu. Rozhodnutím čj. Rup/65/04 stěžovatelka upozornila žalobkyni na porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, kterého se dopustila tím, že dne 9. 2. 2004 v 19:57 hodin na programu NOVA odvysílala reklamu na pivo „Velkopopovický kozel“, která nebyla dostatečně rozeznatelná a zřetelně oddělená od ostatních částí programu. Podle stěžovatelky spot vykazoval s ohledem na způsob prezentace na obrazovce charakter reklamního sloganu, resp. reklamy jako takové. Slogan přisuzoval výrobku určitou kvalitativní hodnotu, stejně jako nápis a komentář „tmavé pivo roku“ bez uvedení jeho konkrétního označení. Stěžovatelka jej proto posoudila jako neoddělenou reklamu.
20. Upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání je (s výjimkou případů stanovených v § 59 odst. 4 téhož zákona) nutnou podmínkou postihu za další obdobné jednání. Je třeba jej vnímat v materiálním smyslu, tedy jako předání informace o tom, že provozovatel vysílání určitým způsobem porušuje zákonem stanovenou povinnost a že mu za opakované porušení této povinnosti hrozí sankce. Smyslem je zajistit, aby provozovatel vysílání nebyl trestán za jednání, jehož protiprávnosti si nebyl vědom.
21. Předchozí upozornění je způsobilým podkladem pro uložení sankce za následná porušení zákona, resp. podmínek licence, pokud je s ohledem na jeho obsah zřejmé, že následné porušení je svými skutkovými okolnostmi typově obdobné tomu, na jehož závadnost již byl provozovatel upozorněn, a je i shodně právně kvalifikováno. Tento výklad může vést v některých hraničních případech k obtížím při posouzení, zda je určité porušení zákona „kryto“ předchozím upozorněním v obdobné věci. Při jejich řešení je namístě celkový pohled na povahu pořadu či jiné části vysílání, jež jsou předmětem zkoumání, na účel jejich vysílání, jakož i na porušené povinnosti (viz usnesení rozšířeného senátu čj. 8 As 85/2012 – 88).
22. Podle kasačního soudu byla podmínka předchozího upozornění v posuzované věci naplněna. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobkyně byla před uložením předmětné sankce upozorněna na porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Stěžovatelka žalobkyni srozumitelně a logicky vysvětlila, v čem spatřuje závadnost jejího vysílání, a podrobně popsala konkrétní skutkové okolnosti, které ji vedly k závěru o porušení uvedené zákonné povinnosti. Žalobkyně si proto nepochybně musela být vědoma, jaké jednání stěžovatelka považuje za závadné. Nelze přisvědčit závěru městského soudu, že podmínka předchozího upozornění nebyla splněna proto, že stěžovatelka pouze obecně uvedla, že žalobkyni byla zaslána upozornění, aniž by se blíže zabývala jejich obsahem. Je nepochybné, že přesvědčivosti a srozumitelnosti samotného napadeného správního rozhodnutí by přispělo, pokud by stěžovatelka vysvětlila, v čem spočívala předchozí protiprávní jednání a v jakých skutkových aspektech byla obdobou nyní posuzovaného jednání. Pokud tak ovšem neučinila, nelze bez dalšího uzavřít, že se jedná o pochybení, které mělo vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení pokuty.
23. Ze správního rozhodnutí ve spojení s předchozími upozorněními, která jsou součástí spisu, je totiž zcela zřejmé, že nezbytná vazba mezi upozorněními a nyní zkoumaným jednáním vymezená rozšířeným senátem v usnesení čj. 8 As 85/2012 – 88 byla dána. Skutkové okolnosti předchozích závadných jednání bylo obdobné jako v posuzované věci – stěžovatelka odvysílala reklamy, které nebyly dostatečně rozeznatelné a zřetelně oddělené od ostatních částí programu. S ohledem na způsob prezentace spoty měly charakter reklamního sloganu, resp. reklamy jako takové – oba přisuzovaly prezentovaným výrobkům určitou kvalitativní hodnotu („prověřeno více než milionem uživatelů“ v případě spotu CENTRUM.CZ a „Kozel se hřeje na výsluní“ a „tmavé pivo roku“ v případě spotu Velkopopovický kozel). Stěžovatelka popsaná jednání shodně právně kvalifikovala – spatřovala v nich porušení povinnosti stanovené v § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, tj. povinnosti zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
24. Podmínka předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání tedy byla v posuzované věci naplněna. Žalobkyně na základě předchozích upozornění musela vědět, že odvysíláním nedostatečně rozeznatelného a od ostatních částí programu neodděleného spotu, který vykazoval znaky reklamy, porušuje svoji zákonnou povinnost, a dopouští se deliktního jednání.
25. Dále stěžovatelka nesouhlasila se závěrem městského soudu, že při stanovení výše pokuty překročila meze správního uvážení, protože z odůvodnění správního rozhodnutí nevyplývá, z jakých podkladů dovodila závěr o vysoké míře sledovanosti pořadu. Podle stěžovatelky městský soud nerespektoval právní názor Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku čj. 3 As 14/2010 – 75 dovodil, že odůvodnění výše sankce bylo dostačující a nebylo třeba jej doplňovat.
26. Kasační soud musel přisvědčit i této námitce. V původním rozhodnutí o uložení pokuty čj. hol/3900/09 stěžovatelka konstatovala, že program Nova je celoplošný, komerční, plnoformátový televizní program (kritérium „povaha vysílaného programu“). Žalobkyně je provozovatelem vysílání, který má vysoký podíl sledovanosti na mediálním trhu, provozuje celoplošné vysílání, které může ve vymezeném územním rozsahu přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky. Podle údajů ATO: Mediasearch byla sledovanost programu Nova nejvyšší mezi dalšími českými programy s podílem 37,92 % (dle celodenního sharu za rok 2008; kritérium „postavení provozovatele na mediálním trhu“). V rámci kritéria „typ závadného vysílání“ stěžovatelka zohlednila povahu pořadu, který byl sponzorován a v němž byl vzkaz odvysílán – tento pořad (Pojišťovna štěstí IV) je oblíbeným pořadem s vysokou mírou sledovanosti, zařazovaný do vysílání 2x týdne v tzv. prime time. Stěžovatelka dále zohlednila „závažnost věci“, zde zejména připomněla, že žalobkyně již v minulosti porušila povinnost podle § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, na což byla upozorněna; žalobkyně nepochybně získala svým jednáním finanční prospěch. Stěžovatelka uvedla, že žalobkyně se dopustila správního deliktu vědomě, obsah spotu mohla ovlivnit nebo jej do vysílání nezařadit (kritérium „míra zavinění“). V rámci kritéria „rozsah, typ a dosah závadného vysílání“ stěžovatelka zopakovala, že žalobkyně provozuje vysílání celoplošně, a zohlednila také širší dopad vysílání na společnost, která má možnost sledovat tento program. Program Nova je nesledovanější program na českém trhu. Odvysíláním reklamy byl závažně porušen veřejný zájem diváků na dodržování zákona o vysílání. K premiérovému uvedení reklam došlo v tzv. prime time, tedy v čase s nejvyšší sledovaností. Při hodnocení kritéria „finanční prospěch“ stěžovatelka podotkla, že žalobkyně neposkytla obchodní smlouvu se zadavatelem reklamy, bylo proto možno vycházet pouze z dostupných agenturních dat či praxe.
27. V rozsudku čj. 11 Ca 193/2009 – 42 městský soud považoval popsané odůvodnění za nedostatečné, protože nevysvětlilo, proč stěžovatelka uložila žalobkyni pokutu právě ve výši 50 000 Kč. Nejvyšší správní soud tomuto názoru v rozsudku čj. 3 As 14/2010 – 75 nepřisvědčil a se zamítnutím kasační stížnosti stěžovatelky korigoval odůvodnění rozsudku městského soudu. Podle rozsudku čj. 3 As 14/2010 - 75 se žalovaná vyjádřila ke všem zákonným kritériím a z rozhodnutí byly seznatelné důvody, které ji vedly k uložení sankce ve stanovené výši. Soud byl přesvědčen, že odůvodnění výše sankce bylo dostačující a nebylo třeba jej jakkoliv doplňovat.
28. V nyní posuzovaném rozhodnutí stěžovatelka rozhodla vázána právním názorem městského soudu modifikovaným závěry Nejvyššího správního soudu, týkajícími se stanovení výše pokuty. Bez jakýchkoliv změn či doplnění tak setrvala na zdůvodnění výše uložené pokuty obsaženém v původním správním rozhodnutí. Za této situace kasační soud uzavřel, že je namístě aby vycházel z právního názoru vysloveného v rozsudku čj. 3 As 14/2010 – 75, proto nemohl přisvědčit městskému soudu, že odůvodnění výše pokuty v nyní napadeném rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Pokud již dříve v rozsudku čj. 3 As 14/2010 – 75 dovodil, že odůvodnění výše sankce bylo dostatečné, neshledal důvodu se od tohoto právního názoru odchýlit.
29. Závěrem soud doplňuje, že považoval za nadbytečné se blíže vyjadřovat ke stížní námitce směřující proti části odůvodnění rozsudku, v níž městský soud udělil stěžovatelce pokyny pro další řízení. Tato část odůvodnění byla bezprostředním důsledkem zrušovacích důvodů, s nimiž se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Vypořádání této kasační námitky by proto pro další řízení před městským soudem nemělo žádný význam.
30. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1. s. ř. s.). V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
31. Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu
Usnesení ze dne 14. 7. 2014
Plný text
k § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (v textu jen "zákon o vysílání")
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2014, čj. 8 As 85/2012-88)
Věc: Společnost s ručením omezeným CET 21 proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalované.Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009 žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti zakotvené v § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Označením sponzora DERMACOL, produkt Gold Elixír, premiérově vysílaným dne 14. 9. 2008 ve 20:44:02 hodin na programu NOVA, žalobkyně porušila povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, čj. 11 Ca 193/2009-42, zrušil rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalované (stěžovatelky) Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, čj. 3 As 14/2010-75.
Novým rozhodnutím ze dne 21. 12. 2010 stěžovatelka opět uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně další žalobu, na jejímž základě městský soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, čj. 11 A 58/2011-73, znovu zrušil rozhodnutí stěžovatelky a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Uvedl, že pokud stěžovatelka řádně neupozorní provozovatele dle § 59 odst. 1 zákona o vysílání, nemůže mu uložit pokutu. S ohledem na závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 6 As 26/2010-101, č. 2632/2012 Sb. NSS, městský soud uzavřel, že stěžovatelka v napadeném rozhodnutí pouze obecně odkázala na předchozí upozornění, aniž by se blíže zabývala jejich obsahem.
V další kasační stížnosti stěžovatelka mj. uvedla, že odkaz městského soudu na usnesení rozšířeného senátu čj. 6 As 26/2010-101 není správný. Závěry zde uvedené se týkají "typovosti upozornění, nikoliv podrobností a vysvětlování oprávněnosti uložení upozornění v následném správním rozhodnutí". Pokud byla předchozí upozornění doručena provozovateli po jejich vydání v rámci probíhajícího správního řízení a byla přesně označena, nemohlo dojít k mýlce o jejich obsahu.
Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti, jelikož stěžovatelka nesplnila podmínku předchozího upozornění ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Městský soud vytkl stěžovatelce, že se nezabývala obsahem dříve zaslaných upozornění, a rozvedl požadavek vyjádřený v judikatuře Nejvyššího správního soudu, aby se předchozí upozornění týkalo jednání vykazujícího podobné znaky jako jednání, za které je ukládána sankce.
Při předběžném posouzení věci předkládající senát shledal, že k právní otázce, která je v tomto případě sporná, zaujaly rozdílné právní názory 8. a 6. senát Nejvyššího správního soudu. Spornou je právní otázka, jaká konkrétní kritéria musí splnit upozornění vydané stěžovatelkou provozovateli vysílání, aby mohlo být podkladem pro uložení sankce za navazující jednání.
Oba senáty vycházely z usnesení rozšířeného senátu čj. 6 As 26/2010-101, jehož závěry vyložily rozdílně. Předkládající senát se přiklonil k výkladu, podle něhož nelze vnímat předchozí upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání jako relevantní, pokud se vztahovalo k odlišnému skutku, tj. k odlišnému pořadu (resp. spotu, sponzorskému vzkazu atp.). Například v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, čj. 8 As 7/2012-37, osmý senát uvedl, že stěžovatelka nemohla uložit provozovateli vysílání pokutu za odvysílání označení sponzora Knauf na základě upozornění na odvysílání neoddělené reklamy na CENTRUM.CZ, resp. na pivo Velkopopovický kozel. Jednalo se totiž o upozornění učiněná v souvislosti s jinými skutky.
Do rozsudku ze dne 30. 5. 2012, čj. 8 As 18/2011-83, předkládající senát promítl právní názor rozšířeného senátu týkající se de facto nesankcionovatelného jednorázového "prostého" porušení povinností provozovatele, které v daném případě spočívalo v odvysílání zpravodajské reportáže. Tato judikatorní linie je dále představována rozsudky ze dne 30. 5. 2012, čj. 8 As 73/2010-105, čj. 8 As 78/2010-94, a ze dne 18. 6. 2012, čj. 8 As 26/2012-32.
Odlišný výklad usnesení rozšířeného senátu zaujal šestý senát. V rozsudku ze dne 30. 5. 2012, čj. 6 As 26/2010-123, šestý senát považoval podmínku pro uložení sankce ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o vysílání za splněnou, byl-li provozovatel upozorněn na odvysílání neoddělené reklamy propagující výrobek URGO HI-TECH (hojivé náplasti), zatímco sankce byla uložena za spot propagující produkt Classic IDEa! Multivita od Ramy. Šestý senát dovodil, že oba spoty vykazují v podstatných rysech stejné znaky naplňující kritérium reklamy (spot vybízí ke koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, obsahuje reklamní příběh, vysílané sdělení má dynamický charakter), a tuto podobnost považoval za dostatečnou.
V rozsudku ze dne 15. 8. 2012, čj. 6 As 3/2011-119, šestý senát považoval za "velmi podobná jednání" odvysílání pořadu se záběry na nahého chlapce v komoře (kauza týraného chlapce z Kuřimi) a odvysílání pořadu Nejúžasnější videa světa II, ve kterém byly zobrazeny osoby vystavené těžkému, zejména tělesnému, utrpení (jezdec, který je smýkán a okopáván býkem atp.). Upozornění na porušení povinnosti odvysíláním prve zmiňovaného pořadu proto shledal jako postačující pro uložení sankce za odvysílání pořadu Nejúžasnější videa světa II.
K obdobným závěrům dospěl šestý senát také v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, čj. 6 As 1/2012-28, nepřímo též v rozsudcích ze dne 14. 6. 2012, čj. 6 As 24/2011-93, a ze dne 27. 6. 2012, čj. 6 As 25/2011-82.
Na svém právním názoru setrval 8. senát i při předběžné poradě v nyní posuzované věci.
Stěžovatelka souhlasí s tím, že výklad § 59 odst. 1 zákona o vysílání je v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu rozdílný. Je přesvědčena, že jediným správným výkladem, který je v souladu s mezinárodními závazky České republiky, jakož i s ústavněprávními principy, je výklad, který ustáleně zastává šestý senát. Tento výklad byl opakovaně potvrzen judikaturou Ústavního soudu, ze které stěžovatelka na podporu své argumentace podrobně cituje.
Souhlasí se závěry uvedenými v předcházejícím rozhodnutí rozšířeného senátu, dle kterých je § 59 odst. 1 zákona o vysílání nutné vykládat ve světle ústavně zaručeného práva na svobodu projevu zakotveného v článku 17 Listiny základních práv a svobod. Výkon a rozsah práva na svobodu projevu lze zcela legitimně limitovat z důvodu zachování jiných práv a veřejných zájmů. Mezi práva a zájmy, která omezují výkon práva na svobodu projevu, je nutné řadit zejména zájem na ochraně zdravého vývoje nezletilých, zájem na ochraně veřejného zdraví, zájem na ochraně spotřebitele apod.
Pokud by byl akceptován výklad osmého senátu, pak by tyto legitimní limity ztratily na významu a k beztrestnosti provozovatele by plně postačilo, pokud by pořady, ve kterých se dopustil protiprávního jednání, nereprízoval.
Stěžovatelka má za to, že výklad zastávaný šestým senátem je nejen ústavně konformní, ale také plně v souladu s evropským právem. Poskytování audiovizuálních mediálních služeb upravovala v rozhodné době směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES a 2007/65/ES (dále jen "Směrnice"). Obsah a účel Směrnice vychází na jedné straně mimo jiné právě z principu svobody projevu a zajištění svobody přenosu vysílání, na straně druhé si však klade za cíl zajistit úplnou a odpovídající ochranu spotřebitelů a zavést pravidla pro ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých.
Směrnice stanoví členským státům mj. povinnost zajistit, aby audiovizuální obchodní sdělení (tj. reklama, sponzorství, teleshopping a umístění produktu) splňovala požadavky stanovené v článku 3e Směrnice, zejména aby byla snadno rozpoznatelná a odlišitelná od redakčního obsahu, aby nepoužívala podprahové techniky, nenarušovala lidskou důstojnost, tělesně nebo mravně neohrožovala nezletilé osoby; povinnost členských států přijmout opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání neobsahovalo pořady, které by mohly poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých apod.
Má-li být § 59 odst. 1 zákona o vysílání interpretován v souladu se smyslem a účelem Směrnice, musí být vykládán způsobem, který zvolil šestý senát, tj. smyslem § 59 uvedeného zákona je zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom, podle kterého však toto ustanovení nebrání postižení skutku, kterým byla porušena týmž provozovatelem stejná povinnost, ve vztahu ke které se provozovateli již upozornění dostalo.
Za obdobné jednání resp. "jednání vykazující v podstatných rysech znaky, jako to, na jehož protiprávnost byl provozovatel upozorněn" je tedy nutné považovat jednání typově obdobné, které je shodně právně kvalifikováno jako jednání, ve vztahu ke kterému bylo provozovateli dáno upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání a nikoli pouze skutkově zcela totožné jednání.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že upozornění vydané stěžovatelkou podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání je způsobilým podkladem pro uložení sankce za následná porušení povinností provozovatele stanovených tímto zákonem nebo podmínek udělené licence, pokud obsahuje obdobné skutkové okolnosti, které by naplnily příště stejnou skutkovou podstatu deliktu jako ve skutku, na jehož protiprávnost byl provozovatel po odvysílání upozorněn.
Rozšířený senát věc vrátil k projednání a rozhodnutí osmému senátu.
Z odůvodnění:
(...)
IV. 2 Posouzení věci
[23] Sankční ustanovení zákona o vysílání, zakotvená zejména v jeho části sedmé, rozlišují dva základní typy porušení povinností provozovatele vysílání. Prvním je "prosté" porušení povinností, kterým je každé, za něž lze uložit pokutu podle § 60 zákona, vyjma porušení "kvalifikovaných". Těmi jsou porušení označená v § 59 odst. 4 zákona o vysílání.
[24] "Prostá" a "kvalifikovaná" porušení zákona se od sebe liší zejména v tom, za jakých podmínek za ně lze uložit sankci. Za "prostá" porušení tak lze učinit pouze poté, co Rada upozorní na porušení zákona o vysílání provozovatele a stanoví mu lhůtu k nápravě (§ 59 odst. 1 zákona o vysílání). Naopak u "kvalifikovaných" porušení se Rada o nápravu nepokouší.
[25] Rozšířený senát v usnesení čj. 6 As 26/2010-101dospěl k závěru, že "upozornění je s výjimkou případů podle § 59 odst. 4 zákona o vysílání nutnou podmínkou postihu za další obdobné jednání. Teprve dostane-li se provozovateli takového upozornění, lze jej za opakované jednání vykazující v podstatných rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl upozorněn, postihnout.[...] K tomu je v první řadě třeba, aby v upozornění podle odstavce 1 zmíněného paragrafu bylo příslušné jednání provozovatele dostatečně konkrétně a jednoznačně skutkově popsáno a vymezeno a aby upozornění obsahovalo i dostatečně přezkoumatelnou právní úvahu o tom, jakou povinnost měl provozovatel porušit[...] Povaha rozhlasového a televizního vysílání vyžaduje, aby upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání bylo účinné vskutku pouze ve vztahu k takovým navazujícím jednáním, která ve všech podstatných rysech jsou obdobou toho, na jehož závadnost byl provozovatel upozorněn[...] Uvedená úvaha neznamená, že jednání, na jehož závadnost byl provozovatel upozorněn, a další jednání, za něž je již sankcionován, musí být ve všech skutkových aspektech totožná. To by nepochybně vedlo k faktické nemožnosti sankcionovat řadu skutků ve své podstatě obdobných, avšak lišících se od sebe drobnými, nevýznamnými nuancemi (např. vícero obsahově shodných či jen nevýznamně odlišných verzí téhož reklamního spotu vysílaných v různých časech, lišících se sice například určitým grafickým, dějovým nebo jiným dílčím aspektem, ale ve svém celkovém vyznění a působení na diváka velmi podobných)."
[26] Jádrem sporu v nyní projednávané věci je výklad pojmů "jednání vykazující v podstatných rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl provozovatel upozorněn", které použil rozšířený senát ve výroku i odůvodnění svého usnesení. Předkládající senát má za to, že kritériem odlišujícím "shodnost v podstatných rysech" je skutek (pořad, spot, sponzorský vzkaz). Jinými slovy, že jednou učiněné upozornění "pokrývá" pouze taková budoucí protiprávní jednání, kterých se provozovatel vysílání dopustí ve stejném či jen mírně pozměněném pořadu.
[27] Takovému výkladu přisvědčit nelze. Výklad, dle kterého je možné účinky upozornění do budoucna vztáhnout pouze na stejný skutek (pořad, spot, sponzorský vzkaz), v konečném důsledku vede k nepostižitelnosti provozovatele, který by se i přes upozornění na své protiprávní chování mohl stejného porušení vědomě a opakovaně, avšak beztrestně dopouštět v typově obdobných případech, které by pouze skutkově pozměnil. K beztrestnosti provozovatele by plně postačilo příslušný pořad nereprízovat, přičemž všechna následná jednání ve svém celkovém vyznění a působení na diváka velmi obdobná, lišící se od sebe pouze nevýznamnými okolnostmi, by zůstala nepotrestána. To by odporovalo smyslu a účelu zákona o vysílání a vedlo k obcházení v něm stanovených omezení a zákazů.
[28] Přestože zákon o vysílání charakter "upozornění" žádným způsobem blíže nespecifikuje a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno, Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 14. 5. 2008, čj. 6 As 21/2007109) opakovaně konstatoval, že smyslem upozornění je zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za jednání, jehož protiprávnosti si nebyl vědom.
[29] Účelem upozornění je v prvé řadě prevence. Upozornění je proto třeba vnímat v materiálním smyslu, tedy jako předání informace o tom, že provozovatel určitým konkrétním způsobem porušuje povinnost stanovenou zákonem a že mu za opakované porušení této povinnosti hrozí sankce.
[30] Upozornění proto bude účinné ve vztahu k takovým budoucím jednáním, u kterých bude právě s ohledem na obsah upozornění zřejmé, že tato jednání jsou svými skutkovými okolnostmi typově obdobná tomu, na jehož závadnost již byl provozovatel upozorněn, a jsou i shodně právně kvalifikována. U takových jednání si provozovatel jako profesionál v tomto oboru může a musí být jist, že by - stejně jako jednání, na jehož závadnost byl upozorněn - byla regulátorem hodnocena jako protiprávní, a to bez ohledu na to, v jakém konkrétním spotu či pořadu se takového jednání dopustí.
[31] Rozšířený senát již v usnesení čj. 6 As 26/2010-101připustil, že uvedený výklad náležitostí a účinků upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání povede v některých hraničních případech k obtížím při posouzení, zda je určité porušení zákona o vysílání "kryto" předchozím upozorněním v obdobné věci. Při jejich řešení je pak namístě celkový pohled na povahu pořadu či jiné části vysílání, jež jsou předmětem zkoumání, na účel jejich vysílání, jakož i na porušené povinnosti. Takové obtíže by při určování vazby mezi upozorněním a konkrétním postihovaným skutkem u výkladu zastávaného předkládajícím senátem ani nastat nemohly.
[32] Stěžovatelka musí vždy ad hocpečlivě posuzovat, zda není vazba mezi upozorněním a konkrétním postihovaným skutkem příliš "tenká" či zda vůbec existuje. S ohledem na vysoce variabilní a jen málo typizovaný obsah televizního a rozhlasového vysílání nelze hranici, kdy tato vazba ještě existuje, a kdy už je nedostatečná, určit pro všechny myslitelné případy v obecné rovině. Právě proto musí v upozornění, kterým stěžovatelka vyzývá provozovatele k nápravě, vždy dostatečně konkrétně a nezaměnitelně popsat povahu závadného jednání provozovatele a identifikovat takové jeho konkrétní skutkové znaky, které ji vedou k závěru, že jím byla porušena určitá povinnost podle zákona o vysílání. Součástí upozornění musí být také přezkoumatelná úvaha o tom, jaká povinnost byla provozovatelem porušena.
[33] K uložení sankce za jednorázové "prosté" porušení povinností provozovatele nemá dojít tehdy, pokud na protiprávnost jednání nebyl dosud regulátorem upozorněn, nebo předchozí upozornění neplní preventivní funkci pro daný případ, neboť se vztahuje na odlišné jednání, případně pro nedostatečnou konkrétnost obsahu upozornění.
[34] Je tedy zřejmé, že oním dělícím kritériem nemůže být konkrétní pořad či sponzorský vzkaz. Podstatné pro posouzení účinků upozornění bude zejména to, zda jednání, za které je sankce ukládána, je obsahově podřaditelné pod vymezení porušení povinnosti obsažené v upozornění, které bylo v minulosti ve vztahu k provozovateli vysílání vydáno. Ostatně skutečnost, že povinnost upozornění se váže spíše k porušení zákonné povinnosti, než ke konkrétnímu skutku, opakovaně vyložil ve své judikatuře nejen šestý senát, ale následně i Ústavní soud.
[35] V nálezu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13, Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že nebyla seznámena s důvodem obvinění podle § 59 zákona o vysílání. Naopak přisvědčil správním soudům, že správně uvážily typovou podobnost předchozího upozornění zejména v souvislosti s předchozími rozhodnutími stěžovatelky, ve kterých byl provozovatel na své protiprávní jednání upozorněn. Současně konstatoval, že k problematice výkladu § 59 zákona se již vícekrát vyslovil a např. ve svém nálezu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1408/09 měl za ústavně souladný závěr správních soudů, podle kterého nelze dovozovat, že by stěžovatelka musela upozornění činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost, navíc u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musel být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání. Obdobně postupoval Ústavní soud ve svých v usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2262/08, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1171/09, ze dne 23. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 1110/09, a ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1720/11, od nichž neshledal důvodu se odchýlit.
Právní věta
Upozornění vydané Radou pro rozhlasové a televizní vysílání podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, je způsobilým podkladem pro uložení sankce za následná porušení povinností provozovatele stanovených tímto zákonem nebo podmínek udělené licence, pokud obsahuje obdobné skutkové okolnosti, které by naplnily příště stejnou skutkovou podstatu deliktu jako ve skutku, na jehož protiprávnost byl provozovatel po odvysílání upozorněn.
Usnesení ze dne 8. 2. 2013
Plný text
8 As 85/2012 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o., se sídlem [adresa] Praha 5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2010, čj. LOJ/106/2011, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, čj. 11 A 58/2011 – 73,
t a k t o :
Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009, čj. hol/3900/09, žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti zakotvené v § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon o vysílání“). Označením sponzora DERMACOL, produkt Gold Elixír, premiérově vysílaným dne 14. 9. 2008 ve 20:44:02 hodin na programu NOVA, žalobkyně porušila povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově obrazově oddělené od ostatních částí programu.
II.1
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, čj. 11 Ca 193/2009 – 42, zrušil rozhodnutí žalované, které vrátil věc k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalované proti rozsudku městského soudu rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, čj. 3 As 14/2010 – 75 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
4. Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2010, čj. LOJ/106/2011, žalovaná opět uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Žalobkyně se měla dopustit správního deliktu tím, že odvysílala dne 14. 9. 2008 ve 20:44:02 hod na programu NOVA reklamu DERMACOL, produkt Gold Elixír, která nebyla od ostatních částí programu zřetelně oddělena a rozeznatelná.
II.2
5. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, čj. 11 A 58/2011 – 73, zrušil rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
6. Městský soud se nejprve zabýval povinností žalované upozornit provozovatele vysílání na porušení povinnosti a stanovit mu lhůtu k nápravě podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Pokud žalovaná řádně neupozorní provozovatele, nemůže mu uložit pokutu. S ohledem na závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 6 As 26/2010 – 101, městský soud uzavřel, že žalovaná v napadeném rozhodnutí pouze obecně odkázala na předchozí upozornění žalobkyni, aniž by se blíže zabývala jejich obsahem. Z rozhodnutí žalované tudíž nevyplynulo, že byla splněna podmínka předchozího upozornění ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o vysílání.
7. Dále městský soud shledal důvodnou námitku, že žalovaná překročila při rozhodování o výši pokuty meze správního uvážení. Zohlednila vysokou míru sledovanosti pořadu, aniž by uvedla podklady, ze kterých dovodila tento závěr. V průběhu soudního řízení žalovaná předložila podklady týkající se míry sledovanosti, ale nevypořádala se s touto otázkou v napadeném rozhodnutí, které proto bylo nepřezkoumatelné.
8. Závěrem městský soud zavázal žalovanou k povinnosti provést hodnocení dokazování zákonným způsobem a vydat rozhodnutí, které bude splňovat náležitosti vymezené správním řádem a zákonem o vysílání.
III.
9. Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
10. Stěžovatelka nepovažovala za případný odkaz na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 26/2010 – 101, který se týkal „typovosti upozornění, nikoliv podrobností a vysvětlování oprávněnosti uložení upozornění v následném správním rozhodnutí“. Pokud byla předchozí upozornění doručena provozovateli po jejich vydání i v rámci předmětného správního řízení (přípisem čj. LOJ/4301/2010) a byla přesně označena, nemohlo dojít k mýlce o jejich obsahu.
11. Dále se stěžovatelka domnívala, že při stanovení výše sankce nepřekročila meze správního uvážení. Odkázala na pasáže „Postavení provozovatele na mediálním trhu“ a „Typ závadného vysílání“ svého rozhodnutí, přičemž uvedla, že vysoká míra sledovanosti vychází z charakteru tzv. prime time, ve kterém byl sponzorovaný pořad vysílán. V tomto ohledu stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 14/2010 – 75, který se vztahoval k předchozímu správnímu rozhodnutí v této věci a ve kterém kasační soud vyjádřil přesvědčení, že odůvodnění výše sankce je dostačující a není třeba jej doplňovat. Je tedy zřejmé, že městský soud nerespektoval právní názor Nejvyššího správního soudu.
12. Stěžovatelka rovněž uvedla, že provedla dokazování řádně a zákonně, jak vyplývá i z protokolu. Způsob hodnocení důkazu, tj. v daném případě audiovizuálního záznamu, je věcí správního uvážení stěžovatelky.
13. Konečně stěžovatelka nesouhlasila s pokynem městského soudu, aby v dalším řízení postupovala v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Nebyla si totiž vědoma žádných pochybení a byla přesvědčena, že správní řízení proběhlo v souladu se zákonem i judikaturou.
IV.
14. Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Stěžovatelka nesplnila podmínku předchozího upozornění ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Městský soud vytkl stěžovatelce, že se nezabývala obsahem dříve zaslaných upozornění, a rozvedl požadavek vyjádřený v judikatuře Nejvyššího správního soudu, aby se předchozí upozornění týkalo jednání vykazujícího podobné znaky jako jednání, za které je ukládána sankce.
15. Dále žalobkyně nesouhlasila se stížní námitkou týkající se rozporu napadeného rozsudku s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku čj. 3 As 14/2010 – 75. V nyní posuzované věci totiž žalobkyně vznesla odlišnou námitku (týkající se stanovení výše pokuty) než v předchozím soudním řízení.
V.
16. Předkládající osmý senát se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval upozorněním stěžovatelky na porušení zákona o vysílání podle § 59 odst. 1 tohoto zákona. Rozšířený senát se k upozornění podle zmíněného ustanovení vyjádřil již v usnesení ze dne 3. 4. 2012, čj. 6 As 26/2010 – 101, č. 2632/2012 Sb. NSS. Následná judikatura zdejšího soudu ovšem vyložila závěry rozšířeného senátu různými způsoby.
17. Předkládající osmý senát se přiklonil k výkladu, podle něhož nelze vnímat předchozí upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání jako relevantní, pokud se vztahovalo k odlišnému skutku, tj. k odlišnému pořadu (resp. spotu, sponzorskému vzkazu, atp.). Například v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, čj. 8 As 7/2012 – 37, osmý senát uvedl, že stěžovatelka nemohla uložit žalobkyni pokutu za odvysílání označení sponzora Knauf na základě upozornění na odvysílání neoddělené reklamy na CENTRUM.CZ, resp. na pivo Velkopopovický kozel. Jednalo se totiž o upozornění učiněná v souvislosti s jinými skutky.
18. Do rozsudku ze dne 30. 5. 2012, čj. 8 As 18/2011 – 83, předkládající senát promítl právní názor rozšířeného senátu týkající se de facto nesankcionovatelného jednorázového „prostého“ porušení povinností provozovatele, které v daném případě spočívalo v odvysílání zpravodajské reportáže.
19. Tato judikatorní linie je dále představována rozsudky ze dne 30. 5. 2012, čj. 8 As 73/2010 105, čj. 8 As 78/2010 – 94, a ze dne 18. 6. 2012, čj. 8 As 26/2012 – 32.
20. Odlišný výklad usnesení rozšířeného senátu čj. 6 As 26/2010 – 101 zaujal šestý senát. Například v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, čj. 6 As 26/2010 – 123, šestý senát považoval podmínku pro uložení sankce ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o vysílání za splněnou, byl li provozovatel upozorněn na odvysílání neoddělené reklamy propagující výrobek URGO HI TECH (hojivé náplasti), zatímco sankce byla uložena za spot propagující produkt Classic IDEa! Multivita od Ramy. Šestý senát dovodil, že oba spoty vykazují v podstatných rysech stejné znaky naplňující kritérium reklamy (spot vybízí ke koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, obsahuje reklamní příběh, vysílané sdělení má dynamický charakter), a tuto podobnost považoval za dostatečnou.
21. V rozsudku ze dne 15. 8. 2012, čj. 6 As 3/2011 – 119, šestý senát považoval za „velmi podobná jednání“odvysílání pořadu se záběry na nahého chlapce v komoře (kauza týraného chlapce z Kuřimi) a odvysílání pořadu Nejúžasnější videa světa II, ve kterém byly zobrazeny osoby vystavené těžkému, zejména tělesnému, utrpení (jezdec, který je smýkán a okopáván býkem, atp.). Upozornění na porušení povinnosti odvysíláním prve zmiňovaného pořadu proto shledal jako postačující pro uložení sankce za odvysílání pořadu Nejúžasnější videa světa II.
22. K obdobným závěrům dospěl šestý senát také v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, čj. 6 As 1/2012 – 28, nepřímo též v rozsudcích ze dne 14. 6. 2012, čj. 6 As 24/2011 – 93, a ze dne 27. 6. 2012, čj. 6 As 25/2011 – 82.
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že osmý senát by se dostal do rozporu s alespoň částí dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, ať už by nyní zaujal k předestřené problematice jakýkoliv názor. Osmý senát proto stíhala povinnost postoupit věc rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. Předmětem posouzení rozšířeného senátu by měla být otázka, jaká konkrétní kritéria musí splnit upozornění vydané Radou pro rozhlasové a televizní vysílání provozovateli vysílání, aby mohlo být podkladem pro uložení sankce za navazující jednání. Obecná kritéria vymezená v usnesení čj. 6 As 26/2010 – 101 totiž zjevně připustila více možných výkladů, k nimž posléze v judikatuře Nejvyššího správního soudu také došlo.
24. Předkládající senát se kloní k názoru, který zaujal již ve svých předchozích rozsudcích (viz odst. 17 až 19), tedy že upozorněním ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o vysílání je třeba rozumět pouze takové upozornění, které se vztahuje ke stejnému skutku, tj. stejnému pořadu, sponzorskému vzkazu, spotu. Toto přesvědčení plyne z dosavadních závěrů rozšířeného senátu, který zdůraznil, že upozornění nemůže mít pouze obecně preventivní povahu. Za příklad upozornění bez relevance pro navazující jednání přitom rozšířený senát označil varování, že nelze vysílat sponzorské vzkazy, které by obsahově měly charakter reklamy. Taková upozornění však šestý senát zřejmě považuje za dostačující, pokud uznal za souladnou s § 59 odst. 1 zákona o vysílání situaci, kdy oba spoty vykazovaly „v podstatných rysech stejné znaky naplňující kritérium reklamy“. Podle názoru osmého senátu jeho výklad spíše než výklad šestého senátu odpovídá názoru vyjádřenému v usnesení čj. 6 As 26/2010 – 101, nelze však vyloučit, že se rozšířený senát rozhodne svůj právní názor modifikovat.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. J. C., JUDr. K. Š., JUDr. J. V., JUDr. K. Š., JUDr. B. P., JUDr. J. P.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
Účastníci se mohou vyjádřit k tomuto usnesení ve lhůtě jednoho týdne od jeho doručení.
V Brně 8. února 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu