Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Tuto věc rozhodoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (RS 1/2008, usnesení ze dne 8. 7. 2008).

Spisová značka

9 Afs 110/2007

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 14. 10. 2008Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: MALÍK RadanECLI:CZ:NSS:2008:9.Afs.110.2007.113
Další údaje
Předmět řízení: Daně - daň z přidané hodnoty

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 14. 10. 2008

Plný text

9 Afs 110/2007 - 119

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. D., zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2003, č. j. FŘ-9641/13/03, o dani z přidané hodnoty, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, č. j. 6 Ca 9/2004 - 47,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, č. j. 6 Ca 9/2004 - 47,
s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též „správní orgán“) ze dne 10. 11. 2003, č. j. FŘ-9641/13/03, kterým bylo k odvolání stěžovatele změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 3. 2002, č. j. 121345/02/005522/7372, o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2000 tak, že byla zvýšena daňová povinnost stěžovatele.

Městský soud ve svém zamítavém rozsudku ve stručnosti uvedl, že ze zákona o správě daní a poplatků nelze dovodit, že by správce daně ve vytýkací výzvě musel uvádět konkrétní důvody svých pochybností a že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění jiným plátcem, porušení zásady součinnosti, zásady dvojinstančnosti řízení a omezení možnosti stěžovatele nahlížet do daňového spisu.

Jako právní důvody své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) uvedl důvody obsažené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel předně zdůraznil, že již v žalobě namítal nezákonnost výzvy vydané dne 15. 2. 2001, č. j. 51486/01/005522/7372, správcem daně, neboť tato neobsahovala žádné konkrétní pochybnosti správce daně, ačkoliv lze z ust. § 43 zákona o správě daní a poplatků dovodit, že tyto pochybnosti musí být součástí výroku [dle § 32 odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení]; soud však tuto námitku neuznal. Rovněž výzva vydaná dne 18. 12. 2001, č. j. 373590/01/005522/7372, je nezákonná, neboť správce daně po stěžovateli požadoval prokázání skutečností, které zákon o dani z přidané hodnoty ve znění platném pro projednávanou věc pro uznání nároku nepožadoval; správce daně tak vycházel z nesprávného znění zákona. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením správního orgánu a městského soudu, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť již jednou nezákonně zahájené vytýkací řízení není možno zhojit. Stěžovatel dále uvedl, že až teprve v odvolacím řízení bylo přikročeno k přezkoumání přijetí zdanitelného plnění od společnosti MAPLE, s.r.o., když nárok na odpočet z tohoto plnění nebyl ve vytýkacím řízení nijak zpochybňován, což dle jeho názoru představuje porušení zásady dvojinstančnosti. Stěžovatel dále namítá, že v daňovém řízení došlo k porušení zásady součinnosti. Ačkoliv k výzvám správce daně předložil veškeré důkazy, správce daně stěžovateli nesdělil, ač byl o to žádán, jak jím předložené důkazní prostředky hodnotil. Díky této skutečnosti a díky nezákonnosti výzev tak stěžovatel nemohl spolupracovat na řádném objasnění všech podstatných skutečností. Stěžovatel rovněž v daňovém řízení navrhl výslech svědků majících osvědčit, že navázali kontakt s jeho společností. Až v odvolacím řízení se však stěžovatel dozvěděl, že byl z šesti svědků vyslechnut jen jeden, přičemž protokol s jeho výpovědí nebyl ve spise založen a stěžovatel se tak s ním nemohl seznámit, ani být svědecké výpovědi přítomen. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s hodnocením této otázky provedené městským soudem. Dále zdůraznil, že jím navrhovaní svědci nebyli vyslechnuti, protože nepřevzali předvolání nebo se na udané adrese nezdržovali. Stěžovatel v tomto bodě nesouhlasí s hodnocením provedeným městským soudem, protože označil adresy navrhovaných svědků tak, jak mu byly známy či jak byly uvedeny v obchodním rejstříku. Správce daně se mohl pokusit doručit opakovaně či využít např. institutu předvedení. Stěžovateli bylo rovněž znemožněno nahlédnout do části jeho daňového spisu, a to např. do korespondence mezi finančními úřady ohledně p. H., což neodpovídá současnému pojetí nahlížení do spisu ve světle nálezů Ústavního soudu. Správce daně kromě toho uvedl, že se v účetnictví p. H. nenacházejí žádné faktury na subdodávky, když je zřejmé, že se tam nacházet nemohly, protože dodávku předmětných komodit prováděla společnost MAPLE, s.r.o. Nepochopení dané problematiky je zřejmé i z rozsudku městského soudu (a to např. i z problematiky dodávání propagačních materiálů, kde je rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost). Stěžovatel uzavírá, že prokázal, že zdanitelné plnění bylo uskutečněno a použito při jeho podnikání, čímž unesl důkazní břemeno, a to i díky navrhovaným důkazním prostředkům, když však správce daně část navrhovaných důkazů vůbec neprovedl, část zatajil, nesprávně je posoudil a znemožnil stěžovateli seznámit se s jeho myšlenkovými pochody a důvody při hodnocení důkazních prostředků. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.

Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že vytýkací řízení bylo zahájeno řádnou výzvou, protože v době vyhotovení výzvy bylo na základě správci daně známých údajů nemožné výzvu blíže konkretizovat. Výrok výzvy č. j. 373590/01/005522/7372 považuje správní orgán za chybný, avšak správce daně na jejím základě nezpochybnil nárok na odečet daně z předmětných faktur, neboť bylo odlišně vyměřeno z důvodu neprokázání přijetí zdanitelných plnění a nikoliv neprokázání použití. Skutečnost, že výzva č. j. 240409/02/005522/7372 byla vydána až v odvolacím řízení, není porušením zásady dvojinstančnosti, neboť ji vydal správce daně a stěžovatel měl možnost předkládat další důkazní prostředky. Doplňování odvolacího řízení totiž zákon o správě daní a poplatků umožňuje. Ačkoliv správce daně neprověřoval faktury vystavené společností MAPLE, s.r.o., byl tak oprávněn učinit správní orgán na základě ust. § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Důvody, pro které stanovil správce daně daňovou povinnost stěžovateli odlišně, mu byly ozřejměny ve sdělení důvodů rozdílu mezi daní přiznanou a stanovenou vydaným na jeho žádost. Správní orgán dále připouští pochybení, díky kterému nebyla daňovému subjektu umožněna přítomnost výslechu svědka p. N.; jeho opakování však nebylo z důvodu jeho neuznání jako důkaz nutné. Protokol s výpovědí tohoto svědka nemohl být stěžovateli k dispozici, neboť nahlížel do spisu před tím, než se tento uskutečnil. Výslech p. H. nebyl v průběhu daňového řízení navrhován. Jestliže pak stěžovatel navrhoval i výslech jiných osob, mohl si dopředu zjistit, zda-li se tyto osoby na jím uvedených adresách vyskytují a zda-li jsou ochotni převzít předvolání. Správce daně neumožnil stěžovateli nahlížení pouze do části úřední korespondence, byl však seznámen se závěrečnou odpovědí místně příslušného správce daně p. H., ve které bylo sděleno, že tento neprokázal uskutečnění přijetí zdanitelných plnění u stěžovatele. V rámci odvolacího řízení mohl nahlížet i do úředního záznamu shrnujícího průběh vytýkacího řízení u p. H. Správní orgán dále považuje za účelové tvrzení stěžovatele o činnosti společnosti MAPLE s.r.o., které zpochybňuje zejména skutečnost, že by p. H. měl zajišťovat distribuci propagačních materiálů dříve, než je obdržel. U p. H. bylo nezávisle na stěžovateli zahájeno vytýkací řízení, ze kterého vznikly pochybnosti, zda tento skutečně přijal zdanitelná plnění od stěžovatele. I když stěžovatel požadoval zopakování výpovědi p. H. za jeho přítomnosti, nebylo to možné, neboť tento byl nekontaktní. Správní orgán dále zdůraznil, že stěžovatel v průběhu daňového řízení výslech tohoto svědka nenavrhoval a dále odkázal na svá rozhodnutí, ze kterých je patrné, že stěžovatel důkazní břemeno neunesl. Rovněž uvedl, že překročení lhůty pro vedení vytýkacího řízení stanovené pokynem D-144 nemá za následek nezákonnost platebního výměru. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:
Dne 29. 1. 2001 podal daňový subjekt daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2000. Ve výzvě k odstranění pochybností dle ust. § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ze dne 15. 2. 2001, č. j. 51486/01/005522/7372 (dále též i „výzva č. 1“), správce daně uvedl: „Po přezkoumání Vašeho přiznání k dani z přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí 2000 se ukázalo, že je třeba, abyste odpověděl (a-i) – prokázal (a-i), jak je níže uvedeno: Vzhledem k vzniklým pochybnostem o ř. 14, 15, 18, 19, 20, 35, 36, 37, 38, 51, 52, 54 předložte prosím záznamní povinnost k DPH spolu se všemi prvotními doklady, na jejichž základě bylo daňové přiznání zpracováno. Dále předložte peněžní deník.“ Ve výzvě ze dne 18. 12. 2001, č. j. 373590/01/005522/7372, pak správce daně požadoval po daňovém subjektu následující: „Prokažte jinak než daňovým dokladem (fakturami a smlouvami), že přijatá zdanitelná plnění uskutečněná panem V. H. ve 4. čtvrtletí 2000 byla Vámi použita pro Vámi uskutečněná zdanitelná plnění. Předložte přehled všech realizovaných zakázek v období od 1. srpna 2000 do 31.12. 2000 včetně kopií vystavených daňových dokladů.“ Výzvou ze dne 19. 6. 2002 správce daně v odvolacím řízení požádal daňový subjekt o prokázání, že přijal zdanitelné plnění od dodavatele V. H., uvedeného na ve výzvě blíže specifikovaných fakturách. Výzvou ze dne 28. 4. 2003, č. j. 175520/03/005522/8098, požádal správce daně daňový subjekt o prokázání, že částka uvedená na fakturách vystavených V. H. byla výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
V rozhodnutí o odvolání správní orgán konstatoval, že správce daně vyloučil z nároku na odpočet daně z přidané hodnoty faktury vystavené V. H. za výrobu a distribuci propagačních materiálů, neboť jak vyplynulo z dožádání, p. H. žádnými důkazními prostředky neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění ve prospěch daňového subjektu; v jeho účetnictví se nenacházejí žádné faktury za subdodávky přijaté v souvislosti s tvrzenými pracemi ve prospěch daňového subjektu, smlouvy o dílo předložené oběma smluvním stranami se liší. Daňový subjekt navrhl sice výslech několika svědků, avšak dostavil se pouze jeden, ostatní byli nekontaktní. Protože nebyla prováděna daňová kontrola, daňový subjekt nebyl k tomuto výslechu přizván. Ačkoliv tedy daňový subjekt nárokuje odpočet formálně správnými fakturami, nelze je považovat za daňové doklady. Ohledně zákonnosti výzev ze dne 15. 2. 2001 a 18. 12. 2001 správní orgán konstatoval, že jejich obecnost je logická, neboť v okamžiku zahájení vytýkacího řízení nemůže správce daně své pochybnosti blíže vymezit, protože má k dispozici pouze daňové přiznání a předchozí poznámky. Rovněž zdůraznil, že správce daně není povinen ve sdělení dle ust. § 32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků uvádět hodnocení důkazních prostředků a dále že metodické lhůty pro uzavření vytýkacího řízení nemají žádnou právní relevanci ve vztahu k daňovému subjektu. V odvolacím řízení správní orgán prověřil i doklady vystavené společností MAPLE, s.r.o., rovněž za tisk propagačních materiálů. Vzhledem k nekontaktnosti společnosti, nepodání daňového přiznání, správní orgán dospěl k závěru, že daňový subjekt neprokázal přijetí zdanitelného plnění ani v tomto případě a faktury z účetnictví daňového subjektu vyloučil.

Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a důvody v ní uplatněné svým obsahem odpovídají ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných kasační stížností a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Při předběžném hodnocení první námitky stěžovatele týkající se zákonnosti výzvy č. 1 dospěl devátý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci k závěru, že výzva vydaná správcem daně dle ust. § 43 zákona o správě daní a poplatků dostojí požadavkům jasnosti, určitosti, srozumitelnosti a splnitelnosti, jestliže je v jejím textu učiněn odkaz na řádky daňového přiznání, o kterých má správce daně pochybnosti, pakliže současně uvede, jakým způsobem požaduje jeho pochybnosti odstranit. Rozhodující senát však při předběžné poradě zjistil, že výše popsaný právní názor, o který hodlal své rozhodnutí opřít, je v rozporu s právním názorem vysloveným osmým senátem zdejšího soudu v rozsudku ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 Afs 50/2005 - 92, www.nssoud.cz. Dle právního názoru vyplývajícího z tohoto rozsudku je výzva ve vytýkacím řízení odkazující pro prokázání pochybností na určité řádky daňového přiznání s tím, že jsou konkretizovány doklady, jež požaduje správce daně předložit, nezákonná. Z tohoto důvodu usnesením ze dne 4. 12. 2007, č. j. 9 Afs 110/2007 - 87, předložil dle ust.§ 17 odst. 1 s. ř. s. věc rozšířenému senátu. Ten rozhodnutím ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, věc vrátil zpět k rozhodnutí devátému senátu, když vyslovil, že „ve výzvě správce daně podle § 43 daňového řádu musí být uvedeny konkrétní skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. Výzva odkazující pouze na příslušný řádek takového přiznání či hlášení nebo takové písemnosti tomuto požadavku zpravidla neodpovídá“, přičemž výjimkou by byla výlučně situace, kdy již přímo ze samotného obsahu daňového přiznání je patrná skutková okolnost, která zakládá pochybnost správce daně. Tak tomu může být zejména v případě početní nebo jiné podobné nesrovnalosti v daňovém přiznání, např. v matematických vztazích mezi údaji v jednotlivých řádcích daňového přiznání (typicky nesoulad v součtech určitých dílčích položek daňového přiznání) či tehdy, opomene-li daňový subjekt určitou kolonku daňového přiznání vyplnit, ač by vzhledem k okolnostem být vyplněna měla. Pro bližší důvody tohoto názoru odkazuje devátý senát pro stručnost na předmětné usnesení rozšířeného senátu. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že výzva správce daně ze dne 15. 2. 2001 těmto požadavkům nastoleným rozšířeným senátem nedostála. Obsahuje totiž pouhé odkazy na řádky podaného daňového přiznání a zcela obecnou povinnost k předložení záznamní povinnosti a všech dokladů relevantních pro příslušné řádky. Takováto výzva totiž nesděluje pochybnosti správce daně jasným a srozumitelným způsobem tak, aby daňový subjekt byl schopen na ni kvalifikovaně reagovat. Z tohoto důvodu je nutno vyslovit, že předmětná výzva, kterou bylo zahájeno vytýkací řízení, je nezákonná, čímž způsobuje nezákonnost celého následujícího vytýkacího řízení, neboť kde není začátek, nemůže následovat ani zákonný průběh. Kasační stížnost stěžovatele je proto důvodná, rozsudek městského soudu je tedy nutno zrušit.

Vzhledem k charakteru vady řízení před správcem daně považuje Nejvyšší správní soud za nadbytečné přezkoumávat další kasační námitky, neboť se týkají daňového řízení, které je za daného skutkového a právního stavu věci nutno zopakovat. Nejvyšší správní soud však s ohledem na charakter některých stížních námitek a zejména na setrvalou judikaturu nahlížející na problematická ustanovení zákona o správě daní a poplatků poněkud odlišným způsobem než správce daně či správní orgán v roce 2003 nad rámec výše uvedeného zdůrazňuje jako vodítko pro další postup správního orgánu či městského soudu následující:

Ohledně námitky stěžovatele týkající se ve své podstatě porušení zásady dvojinstančnosti řízení před orgány daňové správy Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. 5. 2005, č. j. 4 Afs 34/2003 - 74, www.nssoud.cz, ve kterém vyslovil, že „dospěje-li odvolací orgán po doplnění dokazování (§ 50 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb.) k jinému právnímu posouzení, než ze kterého vyšel správce daně, seznámí s takovým posouzením řádně a včas daňový subjekt. Ten poté v souladu s ustanovením § 48 odst. 7 téhož zákona může ještě v průběhu odvolacího řízení doplňovat a pozměňovat údaje odvolání, formulovat nové námitky, případně doplnit, předložit nebo navrhnout další důkazní prostředky, jež by novou právní kvalifikaci případně vyloučily. Nerespektuje-li odvolací orgán takový postup, porušuje zásadu dvojinstančnosti.“ Ust. § 48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je tak nutno v souladu s výše uvedeným rozhodnutím interpretovat tak, že dává odvolacímu orgánu (v dané věci správnímu orgánu) právo doplňovat odvolací řízení o nové důkazy, avšak za předpokladu, že s nimi řádně seznámí daňový subjekt, a to ovšem ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání, aby měl odvolatel dostatečný prostor na nově doplněná zjištění odvolacího orgánu reagovat. Jak je však zřejmé, v souzené věci správní orgán takovýto postup nedodržel, neboť součástí správního spisu není žádný záznam či listina prokazující výše nastíněný postup. Proto je třeba uzavřít, že správní orgán porušil svým postupem zásadu dvojinstančnosti řízení.

Pokud se jedná o další stížní námitku týkající se porušení zásady součinnosti spočívající v nedostatečné odpovědi správce daně na žádost stěžovatele o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní dle ust. § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků (dále též „sdělení“), považuje Nejvyšší správní soud za vhodné ocitovat z rozsudku tohoto soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 8/2004 - 76, www.nssoud.cz, následující: „Sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou daní a daní vyměřenou správcem daně podle § 32 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemusí obsahovat žádné zvláštní náležitosti: obstojí, pokud obsahuje označení důvodu a odkaz na jeho předchozí projednání. Pro běh odvolací lhůty ve smyslu odst. 10 téhož ustanovení je rozhodné, že správce daně doručil daňovému subjektu vyrozumění, a to bez ohledu na jeho obsah.“ Výkladem a contrario je proto nutno dospět k závěru, že neobstojí takové sdělení, které neobsahuje ani takové základní náležitosti, resp. odůvodnění, jako je důvod změny daňového základu či daně a odkaz na projednání této otázky se správcem daně. V souzené věci se však správce daně ve sdělení ze dne 10. 5. 2002, č. j. 203743/02/005522/7372, omezil na pouhé konstatování, že nebylo prokázáno přijetí zdanitelných plnění od dodavatele uvedené na určitých fakturách. Takové sdělení je však zcela nekonkrétní a nedostatečné. Vzhledem k okolnosti, že správce daně je dle zákona o správě daní a poplatků oprávněn vydávat rozhodnutí – platební výměr bez toho, aby obsahoval odůvodnění, je sdělení, v případě, že správce daně vede daňové řízení arbitrárně (jak tomu bylo v souzené věci), často jediným vyrozuměním správce daně daňovému subjektu o tom, co bylo příčinou změny daňové povinnosti. Poukaz správního orgánu, že odůvodnění postupu správce daně (zejména hodnocení důkazních prostředků) je součástí jeho odůvodnění (tedy rozhodnutí o odvolání), je zcela absurdní, neboť pakliže by bylo postupováno správním orgánem naznačeným způsobem, daňový subjekt by neměl možnost účinné procesní obrany. Je zřejmé, že v situaci, kdy správce daně respektuje zásadu součinnosti a vede daňové řízení v souladu s touto zásadou, stručné odůvodněné sdělení, a to i formou odkazu na příslušné jednání s daňovým subjektem, postačuje; tak tomu ovšem v souzené věci nebylo. I tato námitka stěžovatele je proto důvodná.

Pokud daňový subjekt dále namítá, že mu nebyla umožněna přítomnost při výslechu svědků, Nejvyšší správní soud považuje i tuto námitku za důvodnou. Je již notorietou, že i ve vytýkacím řízení musí správce daně umožnit daňovému subjektu, aby se výslechu svědků mohl zúčastnit a klást svědkům otázky (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, č. j. 5 Afs 14/2004 - 60, publikovaný pod č. 1021/2007 Sb. NSS). Další stížní námitky již není, jak bylo popsáno výše, za tohoto stavu řízení, možno přezkoumat.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2008

JUDr. Radan Malík
předseda senátu

Usnesení ze dne 8. 7. 2008

Plný text

Předpisy:

k § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)*)

Prejudikatura: č. 743/2006 Sb. NSS a č. 1350/2007 Sb. NSS.

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 110/2007-102)

Věc: J. D. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z přidané hodnoty, v řízení o kasační stížnosti žalobce.

Finanční úřad pro Prahu 5 dne 22. 3. 2002 dodatečně doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2000. Proti rozhodnutí se žalobce odvolal k žalovanému, který dne 10. 11. 2003 rozhodnutí správce daně změnil.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 19. 12. 2006 zamítl.

Proti rozsudku brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Nesouhlasil s tím, že soud neuznal jeho námitku ohledně nezákonnosti výzvy vydané správcem daně dne 15. 2. 2001. Výzva neobsahovala žádné konkrétní pochybnosti správce daně o správnosti stěžovatelova přiznání k dani z přidané hodnoty, ačkoliv lze z § 43 d. ř. dovodit, že tyto pochybnosti musí být součástí výroku (dle § 32 odst. 2 d. ř.).

Devátý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžném posouzení věci k závěru, že výzva vydaná správcem daně dle § 43 d. ř. dostojí požadavkům jasnosti, určitosti, srozumitelnosti a splnitelnosti, jestliže je v jejím textu učiněn odkaz na řádky daňového přiznání, o kterých má správce daně pochybnosti, pakliže současně uvede, jakým způsobem požaduje jeho pochybnosti odstranit. Devátý senát vycházel při posuzování věci i z názorů zaujatých v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2005, čj. 5 Afs 153/2004-106, www.nssoud.cz (podle tohoto rozsudku není výzva podle § 43 d. ř. neurčitá, pokud ukládá daňovému subjektu předložení konkrétních dokladů vztahujících se k uskutečněným zdanitelným plněním, která daňový subjekt deklaruje), a ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, www.nssoud.cz (podle něho není správce daně ve vytýkacím řízení omezen pouze na jedinou výzvu daňovému subjektu k doplnění nejasných údajů, vysvětlení nejasností, opravě nepravdivých údajů a k prokázání údajů pravdivých).

Při předběžné poradě zjistil, že výše popsaný právní názor je v rozporu s právním názorem vysloveným osmým senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 3. května 2007, čj. 8 Afs 50/2005-92, www.nssoud.cz. Dle něho je výzva ve vytýkacím řízení odkazující pro prokázání pochybností na určité řádky daňového přiznání s tím, že jsou konkretizovány doklady, jež požaduje správce daně předložit, nezákonná. Proto devátý senát podle § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

Rozšířený senát rozhodl, že ve výzvě správce daně podle § 43 d. ř. musí být uvedeny konkrétní skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. Výzva odkazující pouze na příslušný řádek takového přiznání či hlášení nebo takové písemnosti tomuto požadavku zpravidla neodpovídá. Věc pak vrátil k dalšímu řízení devátému senátu.

Z odůvodnění:

Spornou právní otázkou, kterou má rozšířený senát Nejvyššího správního soudu posoudit, tedy je, zda ve výzvě podle § 43 d. ř. musí správce daně uvést konkrétní důvody, na základě nichž má pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, anebo zda postačí, že ve výzvě uvede, že ohledně určitých položek daňového přiznání má pochybnosti (neuvede však, v čem spočívají), a vyzve daňový subjekt k jejich odstranění konkrétně popsaným způsobem.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o sporné právní otázce uvážil takto:

Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika „právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Součástí pojmu právního státu v jeho soudobém chápání je vyloučení libovůle při výkonu veřejné moci. Proto se také o právech a povinnostech v moderním státě zpravidla rozhoduje vydáváním formalizovaných individuálních aktů aplikace práva zákonem stanoveným procesním postupem a za zákonem stanovených podmínek. Ostatně i Listina základních práv a svobod v čl. 2 odst. 2 předepisuje, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“, a v čl. 4 odst. 1, že „povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“.

Pro projednávanou věc to znamená, že kontrolní oprávnění správce daně mohou být uplatňována jen za podmínek, které stanoví zákon, a způsobem, jenž odpovídá smyslu a účelu příslušných zákonných ustanovení, samozřejmě za jejich ústavně konformní interpretace (tj. zejména tehdy, mají-li uvedená ustanovení ústavně aprobovaný účel). Smyslem a účelem těchto základních ústavních pravidel je jednak zajistit předvídatelnost procesních postupů a rozhodovací praxe orgánů veřejné moci, jednak zaručit, že tyto postupy a tato rozhodovací praxe se budou pohybovat v mezích hodnot a účelů, které ústavní pořádek ochraňuje a má za žádoucí. Moderní materiální právní stát je nutně omezený ve svých pravomocech – jistě jej to činí v určitých ohledech méně akceschopným než diktatury či autoritativní režimy, ovšem toto negativum je vyváženo procesním komfortem adresátů práva, a tedy jejich přiměřenou jistotou o tom, jak a kdy bude stát zasahovat do jejich právní sféry, a tím, že se mohou v zásadě spolehnout, že stát bude prosazovat toliko žádoucí, čili ústavně konformní cíle a hodnoty. Stát si jistě může stanovit relativně široce pojatý a na základě namátkovosti, tj. zejména na principu náhodného výběru či na principu určitých interních (tj. státními orgány nezveřejňovaných) indikátorů založený systém výběru toho, kdo bude podroben kontrole a kdo nikoli a co bude kontrolováno, ovšem jen za předpokladu, že takovýto systém sváže pevnými procesními pravidly umožňujícími kontrolovanému subjektu účinně hájit svá práva. Skutečnost, že kontrolovaný subjekt může být podroben namátkové kontrole, však musí být z ustanovení zákona, zakládajících kontrolní pravomoc příslušného orgánu, zřetelně patrná. Není-li tomu tak, či dokonce jsou-li příslušná zákonná ustanovení formulována tak, že kontrola je podmíněna toliko předchozím splněním určitých podmínek (např. tím, že ten, kdo má být podroben kontrole, se musí předtím chovat určitým způsobem či vykazovat určitou zákonem předepsanou vlastnost), není možno zákon vykládat jako oprávnění kontrolního orgánu k namátkové kontrole, nýbrž jako oprávnění ke kontrole toliko za předpokladu, že jsou splněny zákonem definované podmínky.

Vytýkací řízení je řízením, v němž má správce daně určitá kontrolní oprávnění. Nejedná se sice o oprávnění jít proti vůli kontrolovaného provádět zjišťování skutkového stavu v právní sféře kontrolovaného (tato oprávnění má správce daně v rámci daňového řízení v daňové kontrole, viz zejm. § 16 odst. 2 d. ř.), nicméně jde o oprávnění vyzvat kontrolovaného k doložení určitých skutečností. Podle § 43 odst. 1 d. ř., ve znění aplikovaném na věc stěžovatele (tj. před novelizací provedenou zákonem č. 270/2007 Sb.), platilo, že „vzniknou-li pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, nebo dodatečného daňového přiznání nebo hlášení a dokladů daňovým subjektem předložených nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, sdělí správce daně tyto pochybnosti daňovému subjektu a vyzve jej, aby se k nim vyjádřil, zejména aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal“.

Již ze samotného znění citovaného § 43 odst. 1 d. ř. je zřejmé, že se nejedná o oprávnění správce daně vyzvat k prokázání určitých skutečností kohokoli, nýbrž o oprávnění oslovit toliko takový daňový subjekt, který vykazuje zákonem definovanou vlastnost. Touto vlastností je, že ve vztahu k dotyčnému daňovému subjektu má správce daně pochybnost o správnosti, o průkaznosti nebo o úplnosti podaného daňového prohlášení (resp. dalších zákonem stanovených písemností) nebo o pravdivosti údajů v tomto prohlášení uvedených. Právě existence či neexistence zákonem stanoveného typu pochybnosti správce daně je onou relevantní vlastností, která odlišuje ty daňové subjekty, které mohou být podrobeny postupu správce daně podle § 43 d. ř., a subjekty, které takovému postupu být podrobeny nesmí. Pouze ty subjekty, ve vztahu k nimž pochybnost správce daně o jejich daňově relevantních tvrzeních existuje, mohou být povinny nést případné negativní následky nesplnění povinnosti podat řádné vysvětlení a vyjádření a doložit požadované skutečnosti, která vyplývá z § 43 odst. 1 d. ř. Ve vztahu k jiným subjektům je postup správce daně podle § 43 odst. 1 d. ř. nezákonností, jež nemůže být podkladem pro následný postup proti daňovému subjektu (např. podkladem pro vyměření daně) a výjimečně může podle okolností mít i povahu nezákonného zásahu.

Existence pochybnosti správce daně o zákonem předepsaných skutečnostech je tedy nutnou podmínkou pro zahájení vytýkacího řízení. V materiálním právním státě, v němž je vyloučena libovůle orgánů veřejné moci, musí být existence pochybnosti opřena o skutkové důvody, tj. o důvody objektivně existující a nespočívající toliko v úsudku a vůli příslušných pracovníků správce daně. Jen tak – tedy ověřením existence a povahy těchto skutkových důvodů – je možno zaručit přezkoumatelnost toho, zda příslušný správce daně skutečně pochybnost o tvrzeních daňového subjektu měl, anebo zda ji neměl a požadoval na daňovém subjektu vysvětlení a prokazování jím tvrzených skutečností toliko na základě zákonem nedovoleného náhodného výběru či dokonce na základě z libovůle vycházejícího či jinak mimo zákonná kritéria se pohybujícího úsudku pracovníka správce daně.

Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pochybnost ve smyslu § 43 odst. 1 d. ř. nemusí být jistotou správce daně o tom, že tvrzení daňového subjektu nejsou správná, průkazná, úplná či pravdivá. Něco takového ostatně ani nebude ve většině případů možné, neboť ucelené a najisto postavené poznatky o daňovém subjektu a o pravdivosti jeho daňově relevantních tvrzení lze zpravidla získat až zevrubnou analýzou jeho hospodaření či jiných aktivit. Postačí, půjde-li o důvodné podezření, tj. o podezření založené na dostatečně konkrétních a přesvědčivých poznatcích správce daně či na jeho analýzách obdobné kvality opřených o skutkové důvody. V každém případě tedy musí jít o poznatky či analýzy mající skutkový základ vztahující se k daňově relevantní činnosti daňového subjektu a opírající se o logickou a racionální úvahu. Poznatky mohou mít například charakter informací o obchodní činnosti dalších daňových subjektů obchodujících s prověřovaným subjektem, vůči němuž má být zahájeno vytýkací řízení, ukazují-li tyto poznatky, že jsou v rozporu s tvrzeními prověřovaného subjektu, ač by se měly shodovat. Analýzy mohou být založeny například na dlouhodobém sledování výše daňové povinnosti příslušného daňového subjektu (např. odlišuje-li se přiznávaná daň v určitém zdaňovacím období znatelně od výše daně v jiných zdaňovacích obdobích) či na analýze toku finančních prostředků mezi ním a jinými daňovými subjekty.

Zákon nestanoví pochybnost správce daně jako podmínku pro zahájení vytýkacího řízení náhodou. Povaha tohoto řízení je totiž založena na komunikaci mezi správcem daně a daňovým subjektem, jejímž předmětem jsou právě ona pochybnost a skutkové okolnosti, s nimiž je spojena. Právě proto také § 43 odst. 1 d. ř. předepisuje, že vedle toho, že správce daně musí relevantní pochybnosti mít, musí je rovněž daňovému subjektu sdělit, a to zákonem předepsaným způsobem, který umožňuje naplnit smysl a účel vytýkacího řízení – v této jeho fázi je jím především vytvoření možnosti pro daňový subjekt, aby na podezření správce daně reagoval a jeho pochybnosti rozptýlil a vzniklé nejasnosti či nesrovnalosti týkající se jeho daňové povinnosti vysvětlil, resp. odstranil.

Předmět vytýkacího řízení je (například na rozdíl od daňové kontroly) vymezen a omezen právě pochybnostmi správce daně – jen v rámci okruhu skutečností vztahujících se k jeho pochybnostem je správce daně oprávněn vyzývat daňový subjekt k vysvětlení a daňový subjekt povinen na tyto výzvy reagovat, resp. snášet negativní procesní důsledky nevyhovění těmto výzvám. Je tedy povinností správce daně, aby své pochybnosti i to, jakým způsobem mají být vyvráceny, daňovému subjektu dostatečně konkrétním, jednoznačným, srozumitelným a o skutkové důvody opřeným způsobem sdělil. Nepostačí proto, vyzve-li správce daně daňový subjekt toliko k tomu, aby vysvětlil údaje na určitém řádku či řádcích daňového přiznání – taková výzva totiž postrádá uvedení pochybností, které správce daně ve vztahu k daňové povinnosti daňového subjektu chová.

Výjimkou by byla výlučně situace, kdy již přímo ze samotného obsahu daňového přiznání je patrná skutková okolnost, která zakládá pochybnost správce daně. Tak tomu může být zejména v případě početní nebo jiné podobné nesrovnalosti v daňovém přiznání, např. v matematických vztazích mezi údaji v jednotlivých řádcích daňového přiznání (typicky nesoulad v součtech určitých dílčích položek daňového přiznání), či tehdy, opomene-li daňový subjekt určitou kolonu daňového přiznání vyplnit, ač by vzhledem k okolnostem být vyplněna měla. I v takovém případě však musí správce daně ve výzvě podle § 43 odst. 1 d. ř. popsat uvedenou početní nebo jinou podobnou nesrovnalost tak, aby daňovému subjektu bylo zřejmé, v čem má spočívat.

Argumentace, že u některých typů daní fakticky není možno pro krátkost lhůt (např. lhůty pro vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty) zajistit, aby správce daně byl schopen zformulovat pochybnosti ve smyslu § 43 odst. 1 d. ř., neboť není za tak krátkou dobu schopen si opatřit dostatek informací, není namístě. Jak již shora uvedeno, existence pochybností ve smyslu § 43 odst. 1 d. ř. je zákonnou vstupní podmínkou pro zahájení vytýkacího řízení. Znamená to tedy, že pokud správce daně pochybnosti nemá (a místo nich má pouze pocit či dojem, že s daňovou povinností daňového subjektu není vše v pořádku, nebo dokonce nemá ani to a rozhodl se dotyčný daňový subjekt zkontrolovat preventivně či namátkově), nejsou dány podmínky pro zahájení vytýkacího řízení. Jistě není vyloučeno, že takto mohou prověrce prostřednictvím vytýkacího řízení uniknout určité daňové subjekty, které porušují své daňové povinnosti. Nutno však zdůraznit, že vedle zájmu na řádném výběru daní, který je jistě jedním ze zákonem aprobovaných cílů správy daní (viz zejm. § 2 odst. 1 a 2 d. ř.), je správa daní vedena i vícero jinými ústavními, daňovněprávními a procesními zásadami, kterými je nutno zájem na řádném výběru daní poměřovat a korigovat. Jednou z těchto zásad je také požadavek zákonnosti a předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci vůči daňovému subjektu. Stanoví-li zákon pro uplatnění určité pravomoci správce daně podmínky, nelze je ignorovat. Pokud tedy zákon podmínil zahájení vytýkacího řízení tím, že musí existovat pochybnosti ve smyslu § 43 odst. 1 d. ř. a že tyto pochybnosti musí být daňovému subjektu sděleny (a tím daňovému subjektu říká, že správce daně po něm nemůže požadovat vysvětlení kdykoli, nýbrž jen tehdy, má-li rozumný důvod pochybovat o tvrzeních daňového subjektu), nelze příslušné ustanovení vykládat tak, že vytýkací řízení lze zahájit fakticky i tehdy, když správce daně uvedené pochybnosti nemá a daňovému subjektu je nesdělil.

Působí-li určité ustanovení zákona problémy v aplikační praxi, je věcí zákonodárce, aby je případně změnil, samozřejmě v mezích ústavně dovolených. Pokud by tedy povinnost mít a daňovému subjektu sdělit pochybnosti ve smyslu § 43 odst. 1 d. ř. neúměrně komplikovala kontrolní činnost správce daně, bylo by zejména na výkonné moci, aby případně iniciovala změnu podmínek pro zahájení vytýkacího řízení či zřízení jiných kontrolních oprávnění správce daně. Nejvyšší správní soud však poznamenává, že nejnovější legislativní vývoj nasvědčuje spíše tomu, že zákonodárce má zájem na vyšší ochraně daňových subjektů ve vytýkacím řízení. Novelou § 43 d. ř., provedenou zákonem č. 270/2007 Sb., došlo bez zásadního posunu v obsahu ke zpřesnění jeho dikce tak, že nyní zní: „Vzniknou-li pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, správce daně ve výzvě sdělí daňovému subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu určitou odpověď a předložení důkazních prostředků. Současně správce daně vyzve daňový subjekt, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil, zejména, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně prokázal.“ Z dikce doplněné pasáže § 43 odst. 1 d. ř. je patrné, že účelem novely bylo postavit najisto, že správce daně vskutku musí konkrétním a určitým způsobem sdělit daňovému subjektu, jaké pochybnosti má o jeho tvrzeních.

Uvedený legislativní vývoj naznačuje, že zákonodárce neměl zájem zjednodušit pozici správce daně ve vytýkacím řízení, naopak, měl zájem na zvýšení právní jistoty daňových subjektů a na zvýšení jejich procesního komfortu. Ustanovení § 43 d. ř. bylo změněno na základě pozměňovacího návrhu poslance M. D., s jehož obsahem vyslovil souhlas i ministr financí v rámci projednávání návrhu zákona ve 3. čtení dne 9. 5. 2007 na 14. schůzi Poslanecké sněmovny – viz http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/014schuz/s014240.htm). Z vyjádření ministra financí k pozměňovacímu návrhu je tedy zřejmé, že ani exekutiva samotná necítila v tomto ohledu potřebu zjednodušovat pozici správce daně, naopak, ztotožnila se se záměrem toho, kdo přednesl pozměňovací návrh. Mimo jiné i ve světle tohoto legislativního vývoje by bylo zcela absurdní, aby Nejvyšší správní soud předchozí znění § 43 odst. 1 d. ř., jež se ve svém podstatném obsahu neliší od znění, které přinesla zákonná úprava vyhlášená pod č. 270/2007 Sb., vykládal v rozporu s jeho zněním tak, aby k tíži daňových subjektů připustil, že správce daně může zahájit vytýkací řízení i tehdy, není-li splněna základní vstupní podmínka předepsaná zákonem.

*) S účinností od 31. 10. 2007 byl § 43 změněn zákonem č. 270/2007 Sb.

Právní věta

Ve výzvě správce daně podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, musí být uvedeny konkrétní skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. Výzva odkazující pouze na příslušný řádek takového přiznání či hlášení nebo takové písemnosti tomuto požadavku zpravidla neodpovídá.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací