Rozsudek ze dne 26. 1. 2011
Plný text
k § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb.*) (v textu jen „daňový řád“)
k § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání*)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 29/2010-61)
Věc: Veřejná obchodní společnost 1. správcovská a konkursní proti Finančnímu úřadu v Pardubicích o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.Správce daně vydal zajišťovací příkaz podle § 71 daňového řádu na zajištění daňové povinnosti žalobce na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007, v té době ještě nevyměřené, ve výši 114 00 000 Kč. Na splnění této povinnosti poukázal žalobce částku (resp. částka byla vymožena) 58 290 507, 09 Kč. Následně byl na žalobce prohlášen konkurs. Platebním výměrem ze dne 11. 9. 2007, tedy po vyhlášení konkursu, správce daně žalobci vyměřil daňovou povinnost úpadce na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007 a částku 58 290 507,09 Kč na ni „započetl“.
Žalobce tento postup správce daně reklamoval, neboť měl za to, že v okamžiku účinků prohlášení konkursu měla být předmětná částka s ohledem na § 14 odst. 1 písm. i) a § 28 zákona o konkursu a vyrovnání vydána do konkursní podstaty úpadce. Rozhodnutím ze dne 16. 9. 2009 žalovaný reklamaci žalobce zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, který rozsudkem ze dne 22. 4. 2010 rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v posuzované věci dospěl k závěru, že žalobcova platba nepřestala mít okamžikem prohlášení konkursu charakter zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň ve smyslu § 71 daňového řádu, přičemž tato částka stále patřila do majetku úpadce. Prohlášením konkursu se tato částka stala podle § 6 zákona o konkursu a vyrovnání součástí konkursní podstaty, kdy jedním z účinků prohlášení konkursu je, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce [§ 14 odst. 1 písm. a) citovaného zákona], přičemž započtení na majetek patřící do podstaty není možné [§ 14 odst. 1 písm. i) stejného zákona]. Postupem stěžovatele, který přes prohlášení konkursu použil předmětnou částku k úhradě daňové povinnosti úpadce stanovené až po prohlášení konkursu, stěžovatel porušil uvedená ustanovení. Došlo tak totiž v podstatě k započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, neboť stěžovatel k tomuto postupu již neměl oprávnění. I skryté započtení lze totiž podřadit pod § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Krajský soud zdůraznil v tomto směru dostupnou literaturu a judikaturu k započtení v oblasti práva veřejného, mj. i nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/06, č. 121/2008 Sb. ÚS, č. 342/2008 Sb.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že krajský soud nesprávně interpretoval příslušná ustanovení daňového řádu (zejm. § 71) a zákona o konkursu a vyrovnání (zejm. § 6 a § 14). Nesouhlasil s názorem, že prohlášením konkursu náležela předmětná částka do konkursní postaty úpadce. Zdůraznil, že podle jeho názoru není rozhodné, zda zajištěné peněžní prostředky mají charakter zajištění a do čí majetkové sféry náleží. V okamžiku prohlášení konkursu tu totiž existoval právní titul (zajišťovací příkaz). Vzhledem k tomu, že § 14 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání ani jiné ustanovení tohoto zákona nestanoví, že by zajišťovací příkaz prohlášením konkursu pozbyl své účinnosti, trvá povinnost daňového dlužníka poskytnout zajištění i v průběhu konkursu. Prohlášením konkursu tak podle stěžovatele nedošlo k žádné změně a stěžovatel byl oprávněn požadovat předmětné zajištění a nebyl povinen již realizované plnění vracet do konkursní podstaty. Jediným rozdílem bylo, že stěžovatel již nemohl z titulu zajišťovacího příkazu provést exekuci [§ 14 odst. 1 písm. e) citovaného zákona]. Exekuce však byla provedena ještě před prohlášením konkursu.
Stěžovatel akcentoval, že peněžní prostředky zaplacené (vymožené) podle zajišťovacího příkazu na úhradu zajištěné daně jsou svou povahou peněžními prostředky určenými již k úhradě konkrétní daňové povinnosti, která je již v rozhodnutí o zajištění jednoznačně specifikována co do důvodu, druhu daňové povinnosti a zdaňovacího období. S tím se krajský soud nevyrovnal. Nemůže se totiž jednat o „započtení“ (byť skryté), které předpokládá existenci „přeplatku“, který je možno použít na úhradu existujícího „nedoplatku“. V předmětném případě tu však žádného přeplatku nebylo, což konečně vyplývá i z dikce § 71 daňového řádu.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nevzal v potaz ani charakter a povahu institutu zajištění daně podle § 71 daňového řádu ve vztahu k zajišťovacím prostředkům uvedeným v § 28 zákona o konkursu a vyrovnání. Konkursní úprava je totiž založena na zásadě, že věřitelé, kteří si dostatečně hájili svá práva a ještě před prohlášením konkursu si sjednali některý ze způsobů zajištění, mají privilegovanější postavení, když mají právo, aby jejich pohledávky byly uhrazeny ze zpeněžení předmětu zajištění. Ustanovení § 28 zákona o konkursu a vyrovnání však zajišťovací příkaz podle § 71 daňového řádu mezi takovými zajištěními nevyjmenovává. To však neznamená, že by správce daně měl mít nevýhodnější postavení proti jiným zajištěným věřitelům. Důvod neuvedení institutu zajišťovacího příkazu v § 28 zákona o konkursu a vyrovnání vyplývá dle stěžovatele právě z odlišného charakteru zajištění podle § 71 daňového řádu. Ustanovení § 28 zákona o konkursu a vyrovnání totiž předpokládá vydání věci, práva nebo pohledávky do dispozice správce konkursní podstaty, který tuto věc, právo nebo pohledávku zpeněží a z tohoto zpeněžení uspokojí odděleného věřitele. Povaha zajišťovacího příkazu podle § 71 daňového řádu však takový postup neumožňuje.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podstatou projednávané věci je zodpovězení otázky, zda peněžní prostředky zajištěné správcem daně ještě před prohlášením konkursu na majetek daňového subjektu na základě zajišťovacího příkazu vydaného ve vztahu ke konkrétní dani za konkrétní zdaňovací období podle § 71 daňového řádu je třeba v případě prohlášení konkursu podle zákona o konkursu a vyrovnání, které nastalo ještě před splatností daně či před jejím stanovením, považovat za součást konkursní podstaty. Zdejší soud poznamenává, že se jedná o otázku dosud zdejším soudem ani Nejvyšším soudem ČR neřešenou, byť v dostupné literatuře je nastolována již dlouhodobě (viz např. Taranda, P. K postavení správce daně a veřejnoprávních pohledávek v konkursním řízení (I.). Bulletin komory daňových poradců, 2004, č. 2, s. 28, nebo Drozd, J. Konkursní řízení – činnost správce a daně (IV.). Daně a právo v praxi, 2002, č. 7, s. 34).
V prvé řadě Nejvyšší správní soud považuje za nutné uvést, že zajišťovací příkaz podle § 71 daňového řádu je institutem zajišťovacím. To plyne nejen z názvu tohoto institutu a z nadpisu § 71 „Zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň“, ale i ze samotného textu zákona, když § 71 odst. 2 citovaného zákona výslovně uvádí, že „[s]loží-li daňový subjekt dostatečnou jistotu, jiné zajištění se neprovede a již provedené zajišťovací úkony správce daně zruší“ a § 71 odst. 1 věta druhá výslovně popisuje povahu zajišťovacího příkazu slovy: „V zajišťovacím příkaze uloží daňovému subjektu, aby nejdéle do tří dnů v příkaze uvedenou částku daně zajistil ve prospěch správce daně, a to způsobem v příkaze uvedeným, zejména složením jistoty na jeho účet nebo do určené depozitní úschovy.“ Daňový řád pak zná i jiné způsoby zajištění než „složení jistoty“, a to zástavní právo (§ 72) a ručení (§ 57a), kdy tyto instituty jsou koncipovány obdobně jako zástavní právo a ručení ve vztazích soukromoprávních [srov. § 304 a násl. obchodního zákoníku, § 152 a násl., § 552, § 546 a násl. občanského zákoníku], přičemž zástavní právo a ručení jsou soukromoprávní teorií i praxí pokládány za typické zajišťovací (nikoli např. platební) instituty.
Soukromé právo zná přitom celou škálu zajišťovacích institutů nevyjmenovaných v § 28 zákona o konkursu a vyrovnání, a to dohodu o srážkách ze mzdy či jiných příjmů (§ 551 občanského zákoníku), zajišťovací převod práva (§ 553 občanského zákoníku), zajišťovací postoupení pohledávky (§ 554 občanského zákoníku), ručení (§ 546 a násl. občanského zákoníku, § 304 a násl. obchodního zákoníku), smluvní pokutu (§ 544 a násl. občanského zákoníku, § 300 a násl. obchodního zákoníku) či uznání dluhu (§ 558 občanského zákoníku, § 323 obchodního zákoníku). Stěžovateli tak nelze přisvědčit, že by zákon o konkursu a vyrovnání privilegoval postavením odděleného věřitele všechny věřitele, kteří mají svoji pohledávku zajištěnu. Ustanovení § 28 zákona o konkursu a vyrovnání totiž privileguje postavením oddělených věřitelů jen ty, kdo mají svou pohledávku zajištěnu zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva nebo postoupením pohledávky. Zákon o konkursu a vyrovnání přitom výslovně počítá s tím, že § 28 tohoto zákona nedopadá na veškeré případy zajištění, operuje-li např. v § 66j s pojmem „pohledávka jinak zajištěná“.
Tam, kde u neoddělených zajištěných věřitelů měl zákonodárce v úmyslu odvrátit pro tyto věřitele negativní účinky prohlášení konkursu, tak ve výslovném textu zákona o konkursu a vyrovnání i učinil (srov. § 14 odst. 2 a 3 tohoto zákona).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že peněžní prostředky zajištěné správcem daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 71 daňového řádu na úhradu daně, která nebyla splatná nebo stanovená ke dni prohlášení konkursu podle zákona o konkursu a vyrovnání, je správce daně povinen vydat do konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání]. Neučiní-li tak a použije-li tyto prostředky na úhradu daně, která se stane splatnou (stanovenou) až po prohlášení konkursu, poruší tuto svou povinnost a daňovou pohledávku z nově splatné (stanovené) daně již započítává proti pohledávce správce konkursní podstaty na vydání zajištěných peněžních prostředků. Tím ovšem poruší § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož na majetek patřící do konkursní podstaty není započtení přípustné.
Právní věta
Peněžní prostředky zajištěné správcem daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, na úhradu daně, která nebyla splatná nebo stanovená ke dni prohlášení konkursu podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je správce daně povinen vydat do konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání].
Neučiní-li tak a použije-li tyto prostředky na úhradu daně, která se stane splatnou (stanovenou) až po prohlášení konkursu, poruší tuto svou povinnost a daňovou pohledávku z nově splatné (stanovené) daně již započítává proti pohledávce správce konkursní podstaty na vydání zajištěných peněžních prostředků. Tím ovšem poruší § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož na majetek patřící do konkursní podstaty není započtení přípustné.
Usnesení ze dne 9. 6. 2010
Plný text
9 Afs 29/2010 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. R. Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: 1. správcovská a konkurzní v.o.s., se sídlem [adresa] sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Martinem Razímem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Finanční úřad v Pardubicích, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2009, č. j. 174165/09/248912604762, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 4. 2010, č. j. 52 Ca 54/2009 - 26, o návrhu na přiznání odkladného účinku,
t a k t o :
Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým bylo na základě žaloby žalobce zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 16. 9. 2009, č. j. 174165/09/248912604762, a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl reklamaci žalobce proti postupu správce daně při placení a evidenci daně.
V kasační stížnosti stěžovatel podal rovněž návrh na odkladný účinek podané kasační stížnosti, neboť krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného o zamítnutí reklamace a žalovaný bude nucen o reklamaci rozhodnout znova v souladu s právním názorem krajského soudu, s nímž však nesouhlasí. Krajský soud totiž vyslovil názor, že prohlášením konkurzu na společnost LETKA TEAM a.s. (dále jen „úpadce“) se částka 58 290 507,09 Kč, poukázaná na základě exekučních příkazů stěžovateli, stala součástí konkurzní podstaty úpadce, přičemž postupem stěžovatele, který v podstatě použil část majetku spadajícího do konkurzní podstaty, tj. výše uvedenou poukázanou částku, k vymožení zajištění povinnosti uložené zajišťovacím příkazem, došlo k porušení ustanovení o účincích prohlášení konkurzu vyplývajících z § 14 odst. 1 písm. a) a § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkurzu a vyrovnání“). Krajský soud vyslovil názor, že takovým postupem v podstatě došlo k započtení na majetku patřícího do konkurzní podstaty, čímž stěžovatel, aniž by na to měl právo, použil na úhradu daňové povinnosti úpadce zajištěné a vyměřené na základě platebního výměru výše uvedenou částku majetku patřící do konkurzní podstaty. Stěžovatel tak neoprávněně nakládal s majetkem patřícím do konkurzní podstaty. Stěžovatel má však za to, že pokud by měl vyhovět právním názorům krajského soudu a předmětnou částku navrátit v dalším řízení do konkurzní podstaty úpadce, vzniká tak důvodná obava, že pokud Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zruší, nebude možné předmětnou částku z konkurzní podstaty již vyzískat zpět. Tím bude podle stěžovatele způsobena nenahraditelná újma, přičemž dává důraz na výši této částky. Poukazuje, že takovým postupem by byl ohrožen zájem státu na stanovení a vybrání daně a veřejný zájem, neboť předmětná částka je příjmem státního rozpočtu. Rovněž podotýká, že pokud Nejvyšší správní soud dospěje k názoru o udělení odkladného účinku kasační stížnosti, nebudou tím žádným způsobem dotčena práva úpadce ani třetích osob. Navíc u stěžovatele nehrozí, že by v případě potvrzení napadeného rozsudku Nejvyšším správním soudem bylo zmařeno vrácení předmětné částky do konkurzní podstaty.
Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Nejdříve zdejší soud konstatuje, že také správní orgán může na základě § 107 s. ř. s. navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce podle § 73 odst. 2 a 4 téhož zákona. Přiměřeným užitím citovaných ustanovení v kasačním řízení je v prvé řadě třeba rozumět, že stěžovatel se může domáhat odkladného účinku poukazem na stejné zákonné podmínky jako žalobce. Stěžovatel, ať už žalobce či žalovaný správní orgán, musí podat návrh na přiznání odkladného účinku především s odůvodněním, jaké negativní důsledky mu výkon rozhodnutí krajského soudu přináší, které resp. zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě. Nejvyšší správní soud pak v každém konkrétním případě uváží ve vztahu k zákonným podmínkám, zda je možné a vhodné odkladný účinek kasační stížnosti přiznat.
Je nutno podotknout, že s ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy je přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, přičemž samotné tvrzené ohrožení veřejného zájmu spočívajícího v řádném stanovení a vybrání daní nemůže vést k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Podobným způsobem a s přihlédnutím ke své konkrétní věcné působnosti by totiž mohl argumentovat každý správní orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, neboť činnost všech správních orgánů směřuje k uspokojení toho či onoho veřejného zájmu. Přiznání odkladného účinku je proto vyhrazeno pro výjimečné případy, v nichž lze s největší mírou pravděpodobnosti očekávat, že při nepřiznání odkladného účinku bude na straně stěžovatele způsobena nenahraditelná újma, a tato újma bude nezhojitelná (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49, publikované pod č. 982/2006 Sb. NSS).
Stěžejním pojmem je zde pojem nenahraditelné újmy. Tento neurčitý právní pojem byl již Nejvyšším správním soudem vyložen, např. v usnesení ze dne 5. 10. 2004, č. j. 6 Afs 25/2003 - 59, publikovaném na www.nssoud.cz, a to tak, že nenahraditelná újma, která by stěžovateli při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí mohla vzniknout a jež je základní podmínkou pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit. Důvody možného vzniku nenahraditelné újmy jsou vždy subjektivní, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
Nejvyšší správní soud se při posuzování žádosti o přiznání odkladného účinku předmětné kasační stížnosti nejprve zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti, které by dokládaly možnost právě definované nenahraditelné újmy. V souzené věci stěžovatel uvádí, že o odkladný účinek žádá s ohledem na skutečnost, že pokud bude předmětná částka 58 290 507,09 Kč navrácena na základě napadeného rozsudku krajského soudu do konkurzní podstaty úpadce, je zde jen velmi malá pravděpodobnost, že v případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu, bude stěžovatel schopen tuto částku znova vyzískat. Zdejší soud dospěl k závěru, že tuto obavu stěžovatele lze považovat za důvodnou. Ve chvíli, kdy by totiž byly pohledávky věřitelů uspokojeny správcem konkurzní podstaty (zde žalobcem) z konkurzní podstaty v rámci rozvrhu podle § 30 a § 32 zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. ve chvíli, kdy by došlo k uspokojení pohledávek věřitelů z předmětné částky, bylo by velmi náročné, zda-li vůbec možné, se této částky zpět na jednotlivých věřitelích domoci, v případě, že by zdejší soud vyhověl kasační stížnosti stěžovatele a napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Tím by skutečně mohlo dojít s největší pravděpodobností k nenahraditelné a nezhojitelné újmě stěžovatele. Ve světle výše uvedeného se v této souvislosti Nejvyšší správní soud zabýval rovněž otázkou výjimečnosti tohoto případu. Tu zdejší soud shledává ve skutečnosti probíhajícího konkurzního řízení, kdy by se předmětná částka mohla dostat uspokojením věřitelů úpadce z konkurzní podstaty do právní sféry třetích osob, zcela odlišných od účastníků předmětného řízení, přičemž v takovém případě by bylo, jak bylo výše uvedeno, velmi náročné, zda-li vůbec možné, se této částky zpět na jednotlivých věřitelích domoci. Takovou situaci považuje zdejší soud za zcela odlišnou od situace, kdy by se jednalo o tvrzení nenahraditelné újmy ve vztahu k např. vrácení přeplatku na dani účastníku řízení, jak tomu bylo ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49. S ohledem na předestřené má Nejvyšší správní soud za to, že se v dané věci jedná o skutečnou hrozbu nenahraditelné újmy. Shledal proto, že stěžovatel svými tvrzeními obsahově naplnil právní pojem nenahraditelné újmy, čímž splnil první podmínku pro přiznání odkladného účinku.
Dále se zdejší soud zabýval druhou podmínkou, za níž lze odkladný účinek přiznat. Tou je podmínka, že se odkladný účinek nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob. Soud dospěl k názoru, že přiznání odkladného účinku předmětné kasační stížnosti se v daném případě nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob nedotkne. V úvahu by přicházelo dotčení práv věřitelů úpadce, nicméně zdejší soud má za to, že toto dotčení není nepřiměřené ve vztahu k výše uvedené hrozbě pravděpodobné obtížnosti, ne-li nemožnosti, vymoci předmětnou částku na věřitelích úpadce zpět v případě, že by Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti dospěl k závěru, že je nutno rozsudek krajského soudu zrušit a správce konkurzní podstaty by mezi tím poměrně uspokojil pohledávky jednotlivých věřitelů úpadce. Zdejší soud podotýká, že za situace, že by kasační stížnost byla neúspěšná a dospěl by ke stejnému názoru jako krajský soud, výkon práv věřitelů v rámci konkurzního řízení by tak byl po dobu účinků přiznání odkladného účinku kasační stížnosti pouze dočasně pozdržen, což zdejší soud nepovažuje v dané věci za nepřiměřené dotčení nabytých práv těchto věřitelů.
Dotčení nabytých práv třetích osob ostatně nenamítal ani žalobce v rámci svého vyjádření ke kasační stížnosti, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku zamítl. Ve vyjádření uplatnil pouze argumentaci vycházející z výše zmíněného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49, ve kterém bylo uvedeno, že tvrzená újma spočívající v ohrožení veřejného zájmu na řádném stanovení a vybírání daní a ve zkrácení státního rozpočtu v souvislosti s vrácením přeplatku na dani jako důsledku pravomocného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu v daňové věci, není důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětné usnesení se týkalo zcela odlišné věci a nelze jej v daném případě bez dalšího použít, přestože i v daném případě se jedná o ohrožení veřejného zájmu na stanovení a vybírání daní. Podmínky, za nichž stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku, jsou v právě projednávané věci zcela odlišné, přičemž opakuje, že výjimečnost daného případu spatřuje právě v probíhajícím konkurzním řízení.
Přiznání odkladného účinku je vázáno také na podmínku, že jeho přiznání nesmí být ani v rozporu s veřejným zájmem. Rovněž tuto poslední podmínku považuje Nejvyšší správní soud za splněnou, neboť je nepochybné, že je veřejným zájmem, aby byly daně vyměřeny a vybrány v souladu se zákonem, a nebyl tak krácen státní rozpočet, i když je v souladu s výše uvedeným nutno zdůraznit, že pouhý tento veřejný zájem, bez prokázání výjimečnosti situace, nenahraditelné a nezhojitelné újmy, by rozhodně dostatečným důvodem k přiznání odkladného účinku nebyl.
Nejvyšší správní soud tak na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém návrhu osvědčil ve smyslu § 73 s. ř. s., ve spojení s § 107 s. ř. s., skutečnosti, které potvrzují možnost vzniku výjimečného a závažného stavu, který by bylo jen stěží, ne-li vůbec, možno v dalším běhu času odčinit. Proto jeho návrhu na přiznání odkladného účinku vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. R. Malík
předseda senátu