Rozsudek ze dne 3. 9. 2018
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Czechoslovak Spirit s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 1, zast. Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem [adresa] Hodonín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. 4889-2/2016-900000-304.1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Mast - Jägermeister SE, se sídlem [adresa] zast. Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou se sídlem [adresa] Plzeň, a II) REMY COINTREAU CZECH REPUBLIC s.r.o., se sídlem [adresa] b, Praha 4, zast. Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem Komenského nám. 56/10, Brandýs nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2018, č. j. 62 Af 46/2016 - 120,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 8. 2015, č. j. 124259/2015-530000-31. Správce daně rozhodl dle § 42d odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), o zabrání 4 962 ks lihoviny Jägermeister o obsahu balení 1 litr a obsahu lihu 35 % (dále jen „vybrané výrobky“), které byly zajištěny rozhodnutími ze dne 28. 3. 2012, č. j. 19168-3/2012-016200-024, a ze dne 27. 4. 2012, č. j. 25860-3/2012-016200-024.
[2] Dle krajského soudu správce daně byl oprávněn postupovat dle § 42d zákona o spotřebních daních, neboť pro uvolnění zajištěných vybraných výrobků (§ 42c zákona) nebyly splněny podmínky, a jiný typ rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Není-li vlastník zajištěných výrobků znám, připadá v úvahu pouze rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků dle 42d odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Citované ustanovení dopadá i na situace, kdy se k vlastnictví vybraných výrobků hlásí více osob a nelze jednoznačně stanovit, kdo je jejich vlastníkem.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že v průběhu správního řízení předložila nabývací titul k vybraným výrobkům i doklad o úhradě kupní ceny. Nemohla vědět, že předmět kupní smlouvy pochází z trestné činnosti a že spotřební daň není uhrazena. Poukázala na § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 19. 2. 2012, podle nějž bylo možno nabýt vlastnické právo od nevlastníka. Kupní smlouvou ze dne 19. 2. 2009 prokázala existenci svého vlastnického práva k vybraným výrobkům, neboť tyto nabyla v dobré víře, uhradila za ně kupní cenu a současně není dán žádný důvod neplatnosti smlouvy.
[4] Krajský soud proto nesprávně posoudil skutkový stav, neboť měl dovodit, zda je vlastníkem stěžovatelka či někdo jiný. Je v rozporu se zákonem a se zásadou libovůle dovozovat, že vlastník zboží znám není. Nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že otázka vlastnictví není pro posuzovanou věc relevantní. Tato otázka určuje povahu rozhodnutí o dalším osudu zajištěného zboží. Zatímco rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků je individuálním právním aktem zasahujícím do sféry jedince, o zabrání výrobků lze rozhodnout ochranným opatřením, tyto pojmy však nelze zaměňovat.
[5] Správce daně zboží nejprve zajistil, aby je posléze předal policii pro účely trestního řízení. Policie následně zboží hodlala vydat stěžovatelce, avšak poté co předmětné usnesení bylo napadeno stížností, vydala zboží do úschovy soudu, u kterého je vedeno řízení o určení vlastnictví. Do této situace vstoupil správce daně a rozhodl o zabrání zboží s tím, že jiný postup mu není umožněn, o věci musí rozhodnout a nemůže vyčkávat rozhodnutí okresního soudu o vlastnictví věci. Stěžovatelka má za to, že je-li mezi více stranami veden spor o vlastnictví zboží, není možno uvedeným postupem zbavit stěžovatelku možnosti stanovit své vlastnické právo v soudním řízení. Proto navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že meritorní rozhodnutí bylo vydáno z důvodu, že bylo prokázáno, že s předmětnými vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních, resp. nebyly splněny zákonné podmínky pro jejich uvolnění, což stěžovatelka nezpochybňuje. S ohledem na zmíněnou absenci důvodu pro uvolnění těchto výrobků není z hlediska jejich dalšího osudu podstatná znalost konkrétního vlastníka v rozhodné době, neboť z hlediska uvedeného zákona je výsledek rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků i o jejich propadnutí identický (v obou případech se jejich vlastníkem stane stát).
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatelka namítá důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem.
[9] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti z důvodu tvrzené nezákonnosti a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Dle § 42d odst. 1 zákona o spotřebních daních, ve znění platném do 31. 12. 2015, [p]okud správce daně nerozhodne o uvolnění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, rozhodne o jejich
a) propadnutí v případě, že je vlastník těchto výrobků nebo dopravního prostředku znám, nebo
b) zabrání v ostatních případech.
[11] Uvolnění zajištěných vybraných výrobků (nebo dopravního prostředku) upravuje § 42c zákona o spotřebních daních. Dle odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení, ve znění platném do 31. 12. 2015, [s]právce daně rozhodne o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, pokud se prokáže, že s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 nebo 2.
[12] O zajištění vybraných výrobků rozhodl správce daně z důvodu uvedeného v § 42 odst. 2 písm. b) a c) zákona o spotřebních daních. Citované ustanovení ve znění platném do 31. 12. 2012 stanovilo, že [n]ejedná-li se o vybrané výrobky pro osobní spotřebu nebo není-li prokázáno oprávněné nabytí vybraných výrobků za ceny bez daně, celní úřad nebo celní ředitelství tyto vybrané výrobky zajistí, jestliže
a) jsou skladovány bez dokladu uvedeného v § 5,
b) údaje uvedené na dokladu podle písmene a) jsou nesprávné nebo nepravdivé, nebo
c) doklad uvedený v písmenu a) je pozměněný nebo padělaný.
[13] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. 12. 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS sankce za nedodržení povinnosti přepravovat či skladovat vybrané výrobky s vyžadovanými doklady přímo nestanoví, což je ve vztahu práva EU a vnitrostátního práva pravidlem. Logicky to vede k tomu, že členské státy si sankce za nedodržení předpisů stanoví samy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 Afs 148/2014 - 70).
[14] Z výše uvedených ustanovení zákona o spotřebních daních vyplývá, že správce daně má pouze dvě možnosti, jak může řízení o zajištěných vybraných výrobcích ukončit. Buďto zajištěné výrobky uvolní (§ 42c), nebo naopak rozhodne o jejich propadnutí či zabrání (§ 42d). O jejich uvolnění rozhodne, prokáže-li se, že s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 nebo 2 zákona o spotřebních daních. V opačném případě postupuje dle § 42d zákona. Jinými slovy správce daně vydá rozhodnutí podle § 42d odst. 1 zákona o spotřebních daních poté, co bylo prokázáno, že s výrobky bylo nakládáno některým ze způsobů uvedených v § 42 odst. 1 nebo 2 téhož zákona.
[15] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nijak nezpochybňuje závěr správních orgánů, že v posuzovaném případě bylo s vybranými výrobky nakládáno způsobem uvedeným v § 42 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních, soud má za prokázané, že vybrané výrobky nebyly určeny pro osobní spotřebu, nebyly oprávněně nabyty za ceny bez daně a byly skladovány na základě dokladu, na němž byly uvedeny nesprávné nebo nepravdivé údaje. Předpoklady pro postup dle § 42d odst. 1 citovaného zákona tedy byly naplněny. Mezi účastníky řízení zůstala spornou toliko otázka, zda správce daně za této situace s přihlédnutím k okolnostem případu oprávněně rozhodl o zabrání vybraných výrobků z důvodu, že jejich vlastník nebyl znám.
[16] Správce daně nemůže libovolně „volit“ mezi jednotlivými způsoby, kterými ukončí řízení o zajištěných vybraných výrobcích. Dle zásady legality musí rozhodnout způsobem, který zákon pro danou situaci předvídá. Jak vyplývá z předestřené dikce zákona o spotřebních daních (§ 42d odst. 1), nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků je neexistence předchozího rozhodnutí o jejich uvolnění a okolnost, že je znám jejich vlastník. Tímto způsobem lze ukončit řízení o zajištěných vybraných výrobcích pouze tehdy, pokud o vlastníkovi zajištěných vybraných výrobků nepanují žádné pochybnosti. Není-li splněn tento předpoklad, nemůže správce daně rozhodnout o propadnutí zajištěných vybraných výrobků a nezbývá mu než rozhodnout o jejich zabrání. To znamená, že o zabrání zajištěných vybraných výrobků rozhodne správce daně tehdy, neuplatňuje-li vlastnické právo žádná osoba, a dále ve všech případech, kdy panují důvodné pochybnosti o konkrétním vlastníkovi nebo o tom, které konkrétní osobě vlastnické právo svědčí, např. z důvodu plurality osob, které k věci vlastnické právo uplatňují.
[17] K takové situaci došlo i v posuzované věci. Stěžovatelka sice předložila nabývací titul (kupní smlouvu), avšak správce daně v průběhu řízení o zajištěných vybraných výrobcích zjistil, že tyto byly před jejich nabytím ze strany prodávajícího odcizeny na území Německa a celá transakce byla vyšetřována orgány činnými v trestním řízení jako podvod. Tvrzení stěžovatelky, že vybrané výrobky nabyla v dobré víře, bylo na základě zjištěných skutečností kvalifikovaně zpochybněno v daňovém i trestním řízení. Jakkoliv policie v usnesení o vydání vybraných výrobků konstatovala, že není pochyb o jejím vlastnickém právu, nelze odhlédnout od toho, že toto usnesení následně Okresní státní zastupitelství v Rokycanech pro nesoulad se zákonem zrušilo. Poukázalo na to, že k věcem uplatňuje vlastnické právo nejen stěžovatelka, ale i osoba zúčastněná na řízení I). V takovém případě lze dle § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, věc vydat jen tehdy, jestliže vzhledem ke zjištěným okolnostem o uplatněném právu na věc ze strany konkrétní osoby nevznikají žádné pochybnosti. Okresní státní zastupitelství v Rokycanech však shledalo, že takové pochybnosti zde panují a vyjmenovalo konkrétní důvody, pro které lze o dobré víře stěžovatelky pochybovat (nabytí od likvidované společnosti, kupní cena byla nižší než cena obvyklá, absence dokladů prokazujících původ či historii zboží). Právě na toto usnesení správce daně v rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků odkazoval. Rovněž žalovaný poukazoval na nestandardní okolnosti obchodu, z nichž bylo možno nabýt pochybnosti o původu zboží a prodávajícím. Nejvyšší správní soud považuje v tomto kontextu za nestandardní minimálně to, že údaj o úhradě spotřební daně byl na faktuře doplněn na základě požadavku stěžovatelky a že tato nedisponovala žádnými listinami, které by prokazovaly původ či jakoukoliv (celní nebo daňovou) historii zboží. Správní orgány tedy předestřely pádné argumenty, pro které nebylo možno považovat vlastnictví vybraných výrobků ze strany stěžovatelky za nesporné. Současně však správní orgány neměly dostatek poznatků, aby mohly jednoznačně prohlásit, že vlastníkem je jiná osoba [osoba zúčastněná na řízení I)], neboť ta svou procesní aktivitu v daňovém řízení směřovala k popření vlastnického práva stěžovatelky.
[18] Cílem řízení o zajištěných vybraných výrobcích není zjišťování a určení jejich skutečného vlastníka, nýbrž prokázání, zda s nimi bylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 nebo 2 zákona o spotřebních daních. Potvrdí-li se tato skutečnost, dojde k zabavení vybraných výrobků a jejich převedení do vlastnictví státu. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že tento následek je sankcí za porušení zákona o spotřebních daních (viz rozsudek ze dne 3. 3. 2010, č. j. 1 Afs 12/2010 - 107). Správní orgány se otázce vlastnického práva věnovaly v rozsahu nezbytném pro popsaný účel daňového řízení. Jestliže po provedeném daňovém řízení nemohl být vlastník jednoznačně identifikován, tj. v dikci zákona nebyl znám, postupoval správce daně v souladu se zákonem, když řízení ukončil vydáním rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků dle § 42d odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních.
V. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými, proto kasační stížnost zamítl dle § 110 odst. 1, věty třetí, s. ř. s.
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1, věty první, s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti náleželo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[21] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení vychází z § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, přičemž z důvodů hodných zvláštního zřetele jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoby zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil, přičemž nebyly shledány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2018
JUDr. Radan Malík
Usnesení ze dne 9. 5. 2018
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Czechoslovak Spirit s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 1, zast. Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem [adresa] Hodonín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. 4889-2/2016-900000-304.1, za účasti osoby zúčastněné na řízení I) Mast - Jägermeister SE, se sídlem [adresa] zast. Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou se sídlem [adresa] Plzeň, a II) REMY COINTREAU CZECH REPUBLIC s.r.o., se sídlem [adresa] b, Praha 4, zast. Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem Komenského nám. 56/10, Brandýs nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2018, č. j. 62 Af 46/2016 – 120, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 14. 8. 2015, č. j. 124259/2015-530000-31, jímž bylo rozhodnuto o zabrání 4 962 ks lahví lihoviny Jägermeister o objemu 1 l, obsahu lihu 35 %, s tím, že se jejich vlastníkem stává stát. Stěžovatelka a osoby zúčastněné na řízení byly účastníky správního řízení proto, že připadaly v úvahu jako (původní) vlastníci těchto výrobků.
[2] Společně s podáním kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. V doplnění svého návrhu uvedla, že právní úprava umožňuje využití některých zabraných výrobků přímo pro potřeby organizačních složek státu, jejich prodej v dražbě či zničení. Zmínila také riziko neodborného nakládání, zejména skladování. Má za to, že pokud dojde ke znehodnocení nebo dokonce zničení výrobků, nebude možné je dále prodat a ona nebude moci dosáhnout navrácení prostředků, které vynaložila na jejich koupi, a přijde o předpokládaný zisk. Vznikne jí tak újma, která je nepoměrně větší, než by mohla přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. Přiznání odkladného účinku nepovažuje za rozporné s veřejným zájmem.
[3] Žalovaný k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že odmítá tvrzení stěžovatelky o možném budoucím prodeji zabraných výrobků. Bez ohledu na to, zda bylo rozhodnuto o zabrání výrobků, nebo by po určení jejich skutečného vlastníka soud rozhodl o jejich propadnutí, jejich vlastníkem se stává stát. Výrobky se tedy ani hypoteticky nemohou dostat do dispozice stěžovatelky. V případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by navíc došlo ke zvyšování nákladů na skladování výrobků. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[4] Osoby zúčastněné na řízení se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřily.
[5] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom užije přiměřeně § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tedy musí být splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Aby mohl být návrh na přiznání odkladného účinku úspěšný, musí navrhovatel především dostatečně konkrétně tvrdit újmu, která mu hrozí na základě výkonu nebo jiných právních účinků rozhodnutí, vůči němuž návrh na přiznání odkladného účinku směřuje.
[8] Nejvyšší správní soud s ohledem na vyjádření žalovaného předně uvádí, že pro účely rozhodnutí o přiznání odkladného účinku musí vycházet z toho, že stěžovatelka je potenciálním vlastníkem zabraných výrobků a že se mohou dostat do její dispozice.
[9] Rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svojí povahou dočasným rozhodnutím, sloužícím k prozatímnímu uspořádání poměrů mezi účastníky. Soud v něm nerozhoduje o meritu věci ani nepředjímá výsledek jeho budoucího posouzení. V mnoha případech nemá možnost zjistit, zda navrhovateli skutečně vznikne újma, kterou tvrdí. Pro účely rozhodování o tomto návrhu proto postačí předpoklad, že by tento následek mohl nastat.
[10] Otázka, kdo výrobky vlastní (respektive původně vlastnil), doposud nebyla vyřešena a z napadeného správního rozhodnutí i rozsudku krajského soudu vyplývá, že se stěžovatelkou bylo počítáno jako s jedním ze subjektů, který by vlastníkem být mohl. Nejvyšší správní soud nemůže v tuto chvíli předjímat, jakým způsobem bude v projednávané věci rozhodnuto a zda nedojde ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Nepřísluší mu činit si úsudek o budoucím postupu jiných orgánů v jiných věcech. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka prezentuje sled událostí, který v tuto chvíli nelze vyloučit.
[11] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda újma, kterou stěžovatelka tvrdí, pro ni představuje natolik citelný zásah, že odůvodňuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z citovaných ustanovení totiž plyne, že přiznání odkladného účinku je výjimečným institutem, který by tedy měl být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Byť by čistě jazykový výklad § 73 odst. 2 mohl svádět k závěru, že při posuzování, zda odkladný účinek přiznat, či nikoli, se poměřuje pouze vzájemný poměr újmy žadatele a újmy jiných osob, není tomu tak. Takovýto mechanický výklad by totiž opomíjel základní znak tohoto institutu, kterým je právě jeho výjimečnost.
[12] Pojímání odkladného účinku jako výjimky z pravidla znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě nebylo uplatněno pravidlo, dle kterého kasační stížnost nemá mít odkladný účinek. Významnou bude újma spíše tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde-li sice při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho životě, fungování, činnosti (srovnej také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56).
[13] Újma, kterou stěžovatelka popisovala ve svém návrhu, takové intenzity nedosahuje. Byť může nastat situace, že stěžovatelka nikdy nedostane zpět do své dispozice zabrané výrobky, o kterých tvrdí, že byly v jejím vlastnictví, jedná se o zastupitelné věci běžné povahy, pravděpodobně standardní kvality, přesně určeného množství a tedy i ceny. I kdyby tedy nastala situace, které se stěžovatelka obává, tvrzená újma by byla relativně snadno napravitelná poskytnutím finanční náhrady. Zabrané výrobky jsou lahve běžné lihoviny Jägermeister a jejich případné zničení by pro stěžovatelku nemohlo mít jiný důsledek než finanční ztrátu. Opačná situace by nastala např. u zásadního uměleckého díla, jehož hodnotu nelze redukovat na peníze a jehož poškození či zničení by vedlo k takové újmě, kterou by nebylo možné finanční náhradou napravit. Je zjevné, že tak tomu v projednávané věci není. Stěžovatelka ani netvrdila, že by pro ni odejmutí majetkové hodnoty odpovídající nákladům a zisku z prodeje zabraných výrobků znamenalo významnější omezení majetkové kapacity, ohrozilo její podnikání apod.
[14] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že krajský soud na návrh stěžovatelky přiznal odkladný účinek její žalobě a že tento návrh byl odůvodněn shodně jako návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Se závěry krajského soudu, uvedenými v usnesení ze dne 4. 5. 2016, č. j. 62 Af 46/2016 – 36, však nesouhlasí. Jak bylo výše uvedeno, k přiznání odkladného účinku nemůže vést pouze skutečnost, že stěžovatelce hrozí újma, která je potenciálně větší než újma, která by přiznáním odkladného účinku nastala jiným osobám (krajský soud ji poměřoval s újmou na straně žalovaného, respektive České republiky, která bude muset nést náklady na další skladování zabraných výrobků). Jak bylo výše vysvětleno, takový přístup by vedl k tomu, že přiznání odkladného účinku nebude výjimkou, ale pravidlem, což je s ohledem na citovanou zákonnou úpravu nepřípustné.
[15] Za popsaných okolností nebyla dána již první z podmínek pro přiznání odkladného účinku. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky musí být splněny kumulativně, soud se dalšími z nich nezabýval a kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu