Rozsudek ze dne 3. 2. 2022
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. H., zast. Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Teplárna České Budějovice, a.s., se sídlem [adresa] České Budějovice, zast. JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2019, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2020, č. j. 50 A 75/2019 – 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2020, č. j. 50 A 75/2019 – 40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce zaslal dne 4. 9. 2019 žalované žádost dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), ve které požadoval poskytnutí dvou darovacích smluv. Žalovaná na žádost žalobce reagovala rozhodnutím ze dne 11. 9. 2019, ve kterém žalobci sdělila, že podle § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jeho žádosti nemůže vyhovět, neboť požadované informace (smlouvy) jsou obchodním tajemstvím.
[2] Žalobce se proti vyřízení své žádosti odvolal. Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 9. 2019 předchozí vyřízení žádosti potvrdila a současně uvedla, že navíc ani není povinnou osobou podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, a proto nemůže podnět žalobce vyřídit. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve věci společnosti ČEZ, a. s.
[3] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí žalované o vyřízení žádosti i o odvolání žalobce zrušil a nařídil jí podle § 16 odst. 5 zákona o přístupu k informacím požadované informace poskytnout.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka v první řadě namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právních otázek krajským soudem. Dle stěžovatelky ji krajský soud nesprávně posoudil jako veřejnou instituci, když vycházel pouze z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9 As 60/2012 – 62, který dříve stěžovatelku za veřejnou instituci označil. Vůbec se však nezabýval argumentací stěžovatelky nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve věci ČEZ, a. s., a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, ve věci státního podniku Letiště Praha.
[6] Stěžovatelka je přesvědčena, že ve světle nálezu ČEZ nesplňuje definiční kritéria veřejné instituce stanovená v nálezu Letiště Praha. Jednotlivá kritéria sama ve své kasační stížnosti podrobně posuzuje. Poukázala též na možný rozpor extenzivního výkladu pojmu „veřejná instituce“ s evropským právem, konkrétně se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru, a dovolává se eurokonformního výkladu zákona.
[7] S ohledem na to, že se stěžovatelka nepovažuje za veřejnou instituci, a tedy povinný subjekt v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, namítá nedostatek aktivní legitimace žalobce a svojí pasivní legitimace v dané věci. Domnívá se tak, že v řízení před krajským soudem existovaly a stále existují důvody pro zastavení řízení.
[8] Stěžovatelka nakonec namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů. Krajský soud se podle ní nedostatečně vypořádal s její argumentací, že smlouvy, jichž se poskytnutí týká, stěžovatelka považuje za obchodní tajemství.
[9] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky uvedl, že se neztotožňuje s výkladem pojmu „veřejná instituce“ provedeným stěžovatelkou. Na rozdíl od stěžovatelky má za to, že z větší části splňuje kritéria pro posouzení povahy veřejné instituce tak, jak jsou stanovena v nálezech Letiště Praha a ČEZ. Poukázal přitom např. na skutečnost, že stěžovatelka byla založena Fondem národního majetku, který byl shledán za veřejnou instituci. Ve vztahu k námitce obchodního tajemství žalobce ve svém vyjádření poukázal na zveřejnění požadovaných smluv v registru smluv (bez uvedení darovaných částek) a na úryvek časopisu Teplárenský zpravodaj z ledna roku 2020, ve kterém se hovoří o sponzorském příspěvku stěžovatelky nadaci města ve výši 100 tisíc Kč. Dle žalobce je tak absurdní, když stěžovatelka sama smlouvy zveřejnila a chlubí se výší příspěvku ve zpravodaji, a pak požadované informace označuje za obchodní tajemství. Navrhl kasační stížnost stěžovatelky zamítnout.
[10] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalobce replikou. Uvedla, že i společnost ČEZ, o které Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, že veřejnou institucí není, byla založena Fondem národního majetku ČR. Vyjádřila se k působnosti obce ve vztahu k ní, kdy opět ve světle nálezu ČEZ poukázala na to, že vytváření jejích orgánů i její případné zrušení a následná likvidace se řídí občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích, nikoliv zákonem o obcích.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s. ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
[12] Kasační stížnost je důvodná, byť z jiných, než stěžovatelkou prezentovaných důvodů. Rozhodující senát shledal vadu řízení před krajským soudem, kterou se musel zabývat i bez návrhu, tedy i bez odpovídající námitky stěžovatelky (§ 109 odst. 4, věta za středníkem, s. ř. s.).
[13] V průběhu řízení před krajským soudem došlo s účinností od 2. 1. 2020 ke změně § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, který nově zní: „Nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů.“
[14] Podle § 69 s. ř. s. je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným „správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla“. Jedná se o specifický případ procesního nástupnictví. Při přechodu působnosti v důsledku změny zákona tak musí správní soud jednat s orgánem, na který působnost přešla. Neučiní-li tak, zatíží řízení vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2020, č. j. 3 As 340/2020 – 57, odst. [14], ve věci Pražská strojírna, a.s.).
[15] Nejvyšší správní soud již dříve rozhodoval v obdobných věcech, jako je věc nyní projednávaná, a zrušil rozhodnutí správních soudů z důvodu, že v průběhu řízení přešla v důsledku daného ustanovení působnost z původní žalované na Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“) jako odvolací orgán (srov. již citovaný rozsudek NSS č. j. 3 As 340/2020 – 57, dále např. rozsudky NSS ze dne 19. 11. 2020, č. j. 10 As 244/2020 – 40, ve věci Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s., ze dne 12. 11. 2020, č. j. 3 As 288/2020 – 40, ve věci Česká televize, a ze dne 30. 10. 2020, č. j. 4 As 155/2020 – 42, ve věci Kancelář prezidenta republiky).
[16] Stěžovatelka je akciovou společností, a proto nelze určit jí nadřízený orgán podle § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. citovaný rozsudek NSS č. j. 3 As 340/2020 – 57, odst. [13]). S účinností od 2. 1. 2020 přešla ze zákona působnost k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace z osoby stojící v čele povinného subjektu, u nějž nelze nadřízený orgán určit dle § 178 správního řádu, na ÚOOÚ. V souladu s § 69 s. ř. s. tak v průběhu řízení před krajským soudem došlo k procesnímu nástupnictví a žalovaným ve věci se stal ÚOOÚ. Krajský soud proto měl od 2. 1. 2020 jednat s ÚOOÚ jako se žalovaným, nikoliv se stěžovatelkou. Stěžovatelce (původní žalované) lze přiznat postavení osoby zúčastněné na řízení podle § 34 odst. 1 s. ř. s. (srov. tamtéž, odst. [21]).
[17] Tím, že krajský soud v projednávané věci nejednal v řízení před krajským soudem s ÚOOÚ jako se žalovaným, zatížil toto řízení vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud povinen jednat s ÚOOÚ.
[18] Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že vzhledem k vadě řízení, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, nemohl nyní posuzovat námitky stěžovatelky v kasační stížnosti. Nijak tedy neposuzoval zejména vlastní předmět sporu, tj. právní otázku, zda stěžovatelka je nebo není veřejnou institucí, a tedy povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a zda byla povinna podle tohoto zákona poskytnout žalobci požadované informace (darovací smlouvy), které navíc považuje za obchodní tajemství.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zde uvedeným (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3, věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu
Usnesení ze dne 13. 8. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. H., zast. Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Teplárna České Budějovice, a.s., se sídlem [adresa] České Budějovice, zast. JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2020, č. j. 50 A 75/2019 – 40,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým soud rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna poskytnout žalobci ověřenou kopii darovací smlouvy č. [číslo smlouvy] a ověřenou kopii darovací smlouvy č. [číslo smlouvy], a to do 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku.
[2] Proti napadenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, s níž spojila i návrh na přiznání odkladného účinku. Uvedla, že z důvodů vyložených v kasační stížnosti se domnívá, že není veřejnou institucí. Konstatovala, že zpřístupnění skutečností majících povahu obchodního tajemství je nevratným zásahem. Pokud by byly informace zpřístupněny, bylo by tím obchodní tajemství vyzrazeno a tento následek by se nedal nijak odčinit. V případě, že by vydala smlouvu žalobci v souladu s napadeným rozhodnutím, vznikla by jí zjevná újma, která by nemohla být jakkoli nahrazena uvedením do původního stavu (neboť by bylo obchodní tajemství prolomeno navždy). V případě poskytnutí obchodního tajemství obsaženého ve smlouvách by do značné míry došlo ke zmaření účelu, pro nějž stěžovatelka zahájila nynější řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka dále poukázala na to, že neexistuje žádný veřejný zájem, se kterým by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu.
[3] Kasační stížnost nemá podle § 107 odst. 1 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; užije přiměřeně § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[4] Soud upozorňuje na mimořádnou povahu odkladného účinku. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je mimořádným opravným prostředkem. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé a výjimečné případy. Soud k tomu dodává, že není možné obecně definovat výčet případů, který je možné zahrnout pod § 73 odst. 2 s. ř. s., protože uvedené ustanovení patří mezi normy s vysoce abstraktní hypotézou.
[5] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, ale naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno. Vznik takto chápané újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu. Při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto třeba, aby se soud primárně zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti, které by dokládaly možnost vzniku jeho nepoměrně větší újmy oproti jiným osobám. Tyto skutečnosti jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
[7] V dané věci podala stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku, neboť by podle ní poskytnutím darovacích smluv došlo k prolomení obchodního tajemství a nyní vedené řízení by tak do značné míry ztratilo svůj smysl.
[8] Nejvyšší správní soud nejdříve posuzoval podmínku výrazného nepoměru v újmě na obou stranách sporu, tj. zda okamžité splnění povinností vyplývajících z napadeného rozsudku představuje nepoměrně větší újmu než nevýhoda plynoucí z dočasného odložení právní moci tohoto rozsudku. Shledal přitom, že pokud by stěžovatelka poskytla předmětné smlouvy, vyprázdnilo by to do značné míry smysl dalšího projednání kasační stížnosti. Předmětem řízení o kasační stížnosti je totiž otázka, zda stěžovatelka je povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, či nikoliv, resp. zda tuto otázku správně posoudil krajský soud, případně zda byla povinna poskytnout informace (resp. smlouvy), které považovala za obchodní tajemství. Pokud by Nejvyšší správní soud vyřešil právní otázku ve prospěch stěžovatelky, tj. napadený rozsudek krajského soudu by zrušil a tím zbavil stěžovatelku povinnosti poskytnout informace, šlo by o úspěch ryze akademický, neboť poskytnutím informací by došlo k případnému odhalení obchodního tajemství. Naproti tomu přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemůže za této situace představovat újmu na právech žalobce, neboť pokud Nejvyšší správní soud shledá, že kasační stížnost je nedůvodná, poskytnutí informací se z jeho pohledu nanejvýš „pouze“ odloží na pozdější dobu.
[9] Nejvyšší správní soud dále posoudil žádost o přiznání odkladného účinku i z hlediska existence důležitého veřejného zájmu, s nímž by bylo přiznání odkladného účinku v rozporu, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Obecně existuje veřejný zájem na poskytování informací, což potvrzuje i samotná skutečnost, že zákonodárce se rozhodl k jeho zachování přijmout obecně závaznou právní úpravu v podobě zákona o svobodném přístupu k informacím. V projednávané věci ovšem tento obecný veřejný zájem je nutno posoudit s možným uložením povinnosti v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo-li by osobě soukromého práva přiznáno postavení veřejné instituce povinné poskytovat informace v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16). Tato právní otázka bude předmětem meritorního přezkumu, jehož výsledek nelze nyní předjímat. Srovná-li však Nejvyšší správní soud uvedené, dospívá k závěru, že v prvé řadě je nutné zabránit riziku porušení ústavního příkazu vyplývajícího z citovaného článku Listiny základních práv a svobod.
[10] Přiznáním odkladného účinku Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu