Rozsudek ze dne 4. 6. 2015
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: CEMEX Sand, k.s., se sídlem [adresa] zast. JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem [adresa] Hradec Králové, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2012, č. j. SBS/26195/2012/ČBÚ-22, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 57 A 74/2012 – 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 6. 2012, č. j. SBS/04477/2012/OBÚ-06/4, kterým byl vydán předchozí souhlas k smluvnímu převodu dobývacího prostoru Mítov z převodce, společnosti C4SC78 s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 5 – Smíchov (dále jen „převodce“), na stěžovatelku.
[2] Předmětem sporu je posouzení podmínek, které musí být splněny, aby mohlo dojít k převodu dobývacího prostoru. Konkrétně se jedná o podmínky týkající se vytvoření finančních rezerv na sanace a rekultivace pozemků dotčených dobýváním a na vypořádání důlních škod dle § 31 odst. 6 a § 37a odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném v posuzované době (dále jen „horní zákon“). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by veškeré prostředky tvořící finanční rezervy musely být uloženy na vázaných účtech. Má za to, že povinnost ukládat finanční rezervy na vázané účty se týká pouze té části rezerv, která byla vytvořena až po novelizaci zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen „zákon o rezervách“), zákonem č. 438/2003 Sb., účinném od 1. 1. 2004, respektive až po novele horního zákona provedené zákonem č. 313/2006 Sb., účinné od 22. 6. 2006. Správní orgány zastávají opačný názor a požadují vytvoření finančních rezerv na vázaných účtech ve výši, v jaké je má převodce dobývacího prostoru jak v rezervách vedených v účetnictví (tzv. účetní rezervy, dle předchozí právní úpravy před účinností uvedených novel), tak na zvláštních vázaných účtech.
[3] Krajský soud konstatoval, že povinnost uložit zcela konkrétní finanční prostředky ve výši vytvořených rezerv na zvláštní vázané účty v bance vychází z novely zákona o rezervách. V přechodných ustanoveních zákona č. 438/2003 Sb., je uvedeno, že se relevantní ustanovení ohledně ukládání finančních rezerv na zvláštní vázané účty (§ 10a zákona o rezervách) použije poprvé za období, za které se podává daňové přiznání, počínající v roce 2004. Z této úpravy nelze bez dalšího, jak to činí stěžovatelka, dovozovat, že povinnost ukládat peněžní prostředky rezerv na zvláštní vázané účty v bance je povinností až u rezerv vytvořených po novele zákona o rezervách, tedy od 1. 1. 2004. Zohlednil, že dobývací prostor je převáděn za podmínek stanovených v předchozím souhlasu ke smluvnímu převodu dobývacího prostoru (zejména podmínky č. 1 týkající se vstoupení stěžovatelky do práv a povinností převodce), že převodce musel rezervy vedené toliko v účetnictví při převodu dobývacího prostoru v souladu s § 4 zákona o rezervách rozpustit, a konečně, že k převodu dobývacího prostoru dochází po novele zákona, kdy již není podle platné právní úpravy možné vytvářet finanční rezervy pouze v účetní podobě vedením na analytickém účtu. Na podporu své argumentace odkázal na důvodové zprávy k příslušným novelám horního zákona i zákona o rezervách.
[4] Vyšel i ze znění § 4 odst. 1 zákona o rezervách a § 18a zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění účinném v posuzované době. Dovodil, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru a o povolení hornické činnosti jsou závazná i pro právní nástupce účastníků řízení. Tomu odpovídá podmínka č. 1 předchozího souhlasu ke smluvnímu převodu dobývacího prostoru, na základě které bude ve smlouvě o převodu dobývacího prostoru jednoznačně uvedeno, že se nabyvatel (stěžovatelka) stává právním nástupcem vstupujícím do práv a povinností a přejímajícím na sebe všechna práva a povinnosti od převodce ve vztahu k dobývacímu prostoru a v něm prováděné hornické činnosti, a že dnem převodu dobývacího prostoru přecházejí na nabyvatele všechny dosud nevypořádané závazky, které v souvislosti se stanovením dobývacího prostoru a dosavadní činností v něm vznikly. Převodce neměl dosud uloženy všechny finanční prostředky na zvláštních vázaných účtech, proto byl povinen rezervu vytvořenou pouze v účetnictví na základě § 4 odst. 1 zákona o rezervách zrušit. Stěžovatelka tedy bude povinna zajistit sanace a rekultivace všech pozemků dotčených těžbou a vypořádat důlní škody, a to i ty, které souvisí s těžbou realizovanou převodcem a za tímto účelem je její povinností vytvořit finanční rezervy, které však nemůže za stávající právní úpravy evidovat pouze v účetnictví. Jiný způsob vytváření rezerv na sanace a rekultivace pozemků dotčených těžbou a na vypořádání důlních škod není dle platné právní úpravy možný.
[5] Krajský soud neshledal ze strany správních orgánů žádné zneužití situace, že je dobývací prostor převáděn, ani porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatelka dovolávala. Stěžovatelka nebyla znevýhodněna či diskriminována oproti jiným držitelům dobývacích prostor.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Vychází z názoru, podle něhož nemůže být povinnost složit zákonné rezervy na vázaný účet uložena za období předcházející novele zákona o rezervách a horního zákona. Z přechodných ustanovení novely zákona o rezervách dovozuje, že je třeba rozlišovat rezervy vytvořené za období předcházející novelám a rezervy vytvořené poté. Z § 4 odst. 1 zákona o rezervách nevyplývá povinnost, aby stěžovatelka rezervy převzaté za období, kdy zákon složení rezerv na zvláštním vázaném účtu neukládal, na vázaný účet uložila. Stejně tak nelze tuto povinnost dovodit z horního zákona. Krajský soud podle ní dále nesprávně aplikoval zásadu lex specialis derogat legi generali. Domnívá se, že přechodné ustanovení zákona o rezervách je v otázce povinností vytvářet rezervy na vázaných účtech speciální k úpravě obsažené v horním zákoně. Horní zákon stanovuje povinnost vést rezervy na vázaném účtu a zákon o rezervách doplňuje, že tato povinnost se týká pouze rezerv vytvářených poprvé podle přechodného ustanovení novely zákona o rezervách.
[8] Přiléhavou neshledala ani aplikaci § 37a odst. 4 horního zákona, z něhož krajský soud dovozuje povinnost uložit veškeré dosud vytvořené rezervy na vázaný účet. Jiné organizace by pak ale byly v prodlení s uložením finančních prostředků za předchozí období na vázaný účet a všem by tudíž hrozilo pozastavení povolení k dobývání. Citované ustanovení je proto třeba vykládat ve smyslu zákazu retroaktivity tak, že se jeho účinky vztahují až na období po novelizaci.
[9] Dále se cítí dotčena na svých právech nerespektováním čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože jí byla uložena povinnost za období, ve kterém ji právní předpisy nestanovily. Správní orgány tím zneužily okolnosti převodu mezi dvěma organizacemi, protože dosavadnímu držiteli práv k dobývacímu prostoru by bez převodu nemohly uložit povinnost převést finanční prostředky z analytických účtů na zvláštní účty vázané. Stěžovatelka je tímto postupem nepřípustně diskriminována oproti držitelům dobývacích prostor, kteří tyto prostory nabyli před příslušnou zákonnou novelizací.
[10] S ohledem na uvedené navrhla, aby soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu. Uvedl, že převzetím dobývacího prostoru přechází na nabyvatele všechna práva spojená s dobývacím prostorem, nabyvatel se stává nástupcem převodce a všech jeho případných předchůdců. Jednou z povinností je vytvářet finanční rezervy. Jestliže převodce byl povinen zrušit vytvořené finanční rezervy, je stěžovatelka povinna tyto finanční rezervy v plné výši vytvořit v souladu s platným rozhodnutím správního orgánu I. stupně o schválení výše jejich tvorby. Protože rezervy jsou tvořeny za současného znění zákona o rezervách a horního zákona, nemůže jinak, než tyto finanční rezervy uložit na zvláštní vázané účty v bance. Jiný způsob vytvoření rezerv by byl v přímém rozporu s § 10a odst. 1 zákona o rezervách a § 37a odst. 4 horního zákona. Rezervy vytvářené pouze účetně nejsou dostatečné vzhledem k účelům, které mají plnit. Nedošlo při tom k namítané retroaktivitě, rozhodnutím správního orgánu I. stupně není uložena povinnost vytvářet finanční rezervy za minulá období, ale je požadováno, aby byla zajištěna rezerva vytvořená převodcem, kterou musel rozpustit. Žalovaný neshledává ani zvýhodňování držitelů, kteří nabyli dobývací prostory před relevantními novelami zákona o rezervách a horního zákona, a diskriminaci stěžovatelky. V otázce rezerv musí být postupováno dle současné právní úpravy.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžejní otázka posuzovaného případu se týká toho, zda je stěžovatelka povinna vytvářet finanční rezervy na vázaných účtech i za období před novelami zákona o rezervách a horního zákona, či zda je takový postup diskriminační a v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod a rezervy za tato období postačí vést v podobě účetních rezerv. Spornou otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 83/2014 - 38, a to ve vztahu k týmž účastníkům řízení jako v nynějším případě. Zdejší soud nemá důvodu se od závěrů zde přijatých odchylovat.
[14] Podle § 37a odst. 1 horního zákona [k] zajištění vypořádání důlních škod je organizace povinna vytvářet rezervu finančních prostředků. Výše rezervy vytvářené na vrub nákladů musí odpovídat potřebám na vypořádání důlních škod v časovém průběhu podle jejich vzniku, popřípadě v předstihu před jejich vznikem (§ 37 odst. 4). Tato rezerva je nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
[15] Podle § 37a odst. 2 horního zákona, ve znění novely č. 313/2006 Sb. účinné od 21. 6. 2006, „[v]ytváření rezerv podle odstavce 1 a podle § 31 odst. 6 podléhá schválení příslušným obvodním báňským úřadem, který schvaluje též čerpání z těchto rezerv po dohodě s ministerstvem životního prostředí České republiky. Tyto finanční prostředky se ukládají na zvláštní vázaný účet v bance a nesmějí být předmětem ručení ani konkursu vedeného na majetek dlužníka, popřípadě předmětem vyrovnání podle zvláštního právního předpisu, ani nemohou být předmětem nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (novelizovanou část zvýraznil zdejší soud). Obvodní báňský úřad si před vydáním rozhodnutí o čerpání z těchto rezerv vyžádá vyjádření dotčené obce. V případě organizací s majetkovou účastí státu rozhoduje obvodní báňský úřad v dohodě s ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky“.
[16] Podle § 10a zákona o rezervách, ve znění novely č. 438/2003 Sb. účinné od 1. 1. 2004, „[p]eněžní prostředky ve výši rezerv tvořených podle § 9 a 10 se ukládají na zvláštní vázaný účet v bance a nesmějí být předmětem ručení nebo konkursu vedeného na majetek poplatníka podle zvláštního právního předpisu. Za období, za které se podává daňové přiznání, je zaúčtovaná tvorba rezerv výdajem (nákladem) na dosažení, zajištění a udržení příjmů pouze do výše částky převedené ve prospěch zvláštního vázaného účtu nejpozději do dne podání daňového přiznání. Peněžní prostředky z tohoto účtu mohou být čerpány pouze na výdaje, na jejichž úhradu byly vytvořeny“.
[17] Podle čl. V bodu 2 novely č. 438/2003 Sb. zákona o rezervách „[u]stanovení § 10a zákona č. 593/1992 Sb., ve znění tohoto zákona, se použije poprvé za období, za které se podává daňové přiznání, počínající v roce 2004, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak“.
[18] Podle § 10a odst. 1 zákona o rezervách, ve znění novely č. 223/2006 Sb. účinné od 1. 6. 2006, „[p]eněžní prostředky ve výši rezerv tvořených podle § 9 a § 10 odst. 1 nebo rezerv vymezených v § 10 odst. 2 se ukládají na samostatný účet v bance se sídlem na území České republiky nebo v případě rezerv vymezených v § 10 odst. 2 se souhlasem příslušného obvodního báňského úřadu, příslušného krajského úřadu nebo Správy úložišť radioaktivního odpadu také na samostatný účet v bance se sídlem [adresa] který je určen výhradně pro ukládání prostředků rezerv tvořených podle § 9 a § 10 odst. 1 nebo rezerv vymezených v § 10 odst. 2 příjmu z prodeje státních dluhopisů pořízených z prostředků tohoto účtu a popřípadě výnosů z prostředků těchto rezerv (dále jen "zvláštní vázaný účet"). Výnosy z prostředků rezerv se pro účely tohoto ustanovení rozumí výnosy z peněžních prostředků vázaných na zvláštním vázaném účtu a úrokové výnosy ze státních dluhopisů pořízených z prostředků zvláštního vázaného účtu. Peněžní prostředky zvláštního vázaného účtu mohou být čerpány pouze na účely, na které byly rezervy vytvořeny, s výjimkou uvedenou v odstavci 4. Poplatník zřídí pro jednotlivý účel tvorby rezervy vždy pouze jeden zvláštní vázaný účet, který je veden v českých korunách nebo v eurech“.
[19] Podle čl. II bodu 3 novely č. 223/2006 Sb. zákona o rezervách „[u]stanovení § 10a zákona č. 593/1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije poprvé za zdaňovací období počínající v roce 2006“.
[20] Převod dobývacího prostoru je smíšeným institutem soukromoprávní povahy s výraznou veřejnoprávní ingerencí (§ 27 odst. 7 horního zákona). Samotný převod se uskutečňuje sice na základě smlouvy o převodu dobývacího prostoru, ale uzavření této smlouvy je podmíněno vydáním předchozího souhlasu, ve kterém stanovuje obvodní báňský úřad podmínky k uskutečnění převodu. Jednou z nich je i povinnost k vytváření finančních rezerv k sanaci a rekultivaci pozemků dotčených těžbou (§ 36 odst. 1 horního zákona) a k vypořádání důlních škod (§ 37a odst. 1 horního zákona) podle pravidel platné právní úpravy. Tvorbu finančních rezerv mimo horní zákon upravuje dále i zákon o rezervách. Rozdíl v přístupu obou zákonů k otázce rezerv spočívá v tom, že zatímco smyslem příslušných ustanovení horního zákona je vytváření chráněných finančních prostředků pro odstraňování externalit spojených s těžbou, smyslem zákona o rezervách je vymezení způsobu tvorby a výše rezerv pro účely výpočtu základu daně z příjmů. Polemika stěžovatelky s výroky krajského soudu týkajícími se vztahu mezi oběma předpisy je nerelevantní. Závěry správních orgánů a krajského soudu totiž obstojí z dále uvedených důvodů.
[21] Převodce podal žádost o převod dobývacího prostoru na stěžovatelku ke dni 13. 1. 2012. V době rozhodování správního orgánu I. stupně ukládal horní zákon ve znění pozdějších novel jednoznačně v § 37a odst. 2 povinnost vytvářet finanční rezervy na zvláštním vázaném účtu a obsahově stejná povinnost vyplývala i z § 10a odst. 1 zákona o rezervách. Citované ustanovení horního zákona nabylo účinnosti ke dni 22. 6. 2006 a ustanovení zákona o rezervách se mělo poprvé použít za období, za které se podávalo daňové přiznání, začínající v roce 2004. Jelikož žádost o předchozí souhlas k převodu dobývacího prostoru byla podána za účinnosti citované právní úpravy, musel správní orgán I. stupně v rozhodnutí o předchozím souhlasu, stanovit tvorbu rezerv v souladu s touto účinnou právní úpravou. Stěžovatelka do doby převedení dobývacího prostoru neměla žádné rezervy, u kterých by podle přechodných ustanovení mohla přicházet v úvahu aplikace různých znění horního zákona a zákona o rezervách. Teprve na základě smlouvy o převodu dobývacího prostoru, jejíž obsah podléhá stanoveným podmínkám citovaného předchozího souhlasu, bude vytvářet rezervy finančních prostředků.
[22] Proto musí vytvořit finanční rezervy v souladu s právními předpisy platnými a účinnými v době převodu, a to bez ohledu na to, zda převodce příslušné rezervy vytvořil v souladu se zákonem a rozhodnutím o předchozím souhlasu na vázaném účtu a v souvislosti s převodem práv k dobývacímu prostoru tyto vypořádá se stěžovatelkou, či nikoli. Vypořádání rezerv mezi převodcem a stěžovatelkou je věcí smluvního ujednání mezi těmito společnostmi, do něhož Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší zasahovat.
[23] Námitka porušení zákazu retroaktivity není důvodná. „Zpětné působení normy (pravá retroaktivita) je takový případ působnosti právní normy v čase, kdy její účinnosti se vztahuje i na právní vztahy (právní skutečnosti) vzniklé před její platností. Normy se zpětnou účinností jsou spíše výjimkou. Zákonodárce pečlivě zvažuje retroaktivní normu, vycházeje z toho, že retroaktivita právních norem ve svých důsledcích znamená, že jsou právním subjektům ukládány povinnosti, které dříve neměly. Nepravá retroaktivita souvisí s ochranou nabytých práv a s problematikou zásahů do těchto práv a je důsledkem změn v právním řádu. Nejde o zpětnou účinnost v pravém slova smyslu. Při změně právní úpravy musí být vznik právních vztahů, a tedy subjektivních práv a právních povinností posuzován vždy podle zákonů účinných v době jejich vzniku, rozsah těchto práv a povinností by však měl být v zásadě shodný pro všechny právní subjekty a musí se (s určitými výjimkami) měnit s účinností nových zákonů. Nepravá retroaktivita tedy nezasahuje do minulosti. Řeší časový střet dvou právních norem. Znamená, že vznik a platnost právních vztahů, právní skutečností a právního chování se posuzuje podle dříve platných norem, obsah právních vztahů se posuzuje podle normy účinné v době, kdy se o těchto právních vztazích rozhoduje“ (Kubů, L. Hungr, P. Osina, P. Teorie práva. Praha: Linde Praha, a. s, 2007. str. 82 - 83). V nyní posuzovaném případě vznikla stěžovatelce povinnost vytvářet rezervy až v době, kdy účinná právní úprava spojovala vytváření finančních rezerv s jejich ukládáním na zvláštním vázaném účtu. Nebyla jí proto uložena žádná povinnost do minulosti (pravá retroaktivita) a ani nebyl nově změněn obsah jejích povinností (nepravá retroaktivita).
[24] Nelze přisvědčit ani námitce, že by se výše uvedeným výkladem ostatní organizace dostaly do prodlení s uložením finančních prostředků na vázaný účet. Posuzovaná situace je oproti postavení organizací, které začaly vytvářet finanční rezervy před účinností citovaných norem horního zákona a zákona o rezervách, odlišná a soudu z povahy výkonu soudní moci – ochrany subjektivních práv prostřednictvím rozhodování konkrétních sporů – nepřísluší řešit hypotetické právní otázky týkající se povinností těchto jiných organizací.
[25] Závěrem lze uvést, že výkladu pro vytváření finančních rezerv na zvláštních vázaných účtech svědčí i úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodových zprávách k citovaným novelám. V důvodové zprávě k novelizaci horního zákona zákonem č. 313/2006 Sb. v obecné části byl shrnut právní stav před účinností novely: „Problematika tvorby a čerpání finančních rezerv na úhradu důlních škod, na sanace a rekultivace je v současnosti věcně řešena v zákonu č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Platná úprava však neobsahuje povinnost ukládat tyto zajišťující finanční prostředky na zvláštní vázaný účet tak, aby v případě insolvence a konkurzu těžební společnosti nezůstaly veškeré závazky na zahlazení následků hornické činnosti na státu.“ Změna ustanovení § 37a odst. 2 horního zákona pak „[…] poskytuje vyšší záruky ve srovnání se současnou praxí, že si důlní společnosti vytvoří v průběhu dobývání nerostných surovin dostatečné finanční rezervy k zajištění vypořádání důlních škod tím, že příslušným státním orgánům, tj. obvodním báňským úřadům, umožní účinně kontrolovat, zda těžební organizace má zřízen a řádně veden zvláštní vázaný účet v bance, na který ukládá peněžní prostředky k zajištění vypořádání důlních škod“. Obdobně důvodová zpráva k novele č. 438/2003 Sb. v části upravující zákon o rezervách popisuje začlenění § 10a zákona o rezervách, jímž se „[…] zavádí povinnost ukládat na vázaný účet v bance prostředky vytvořených rezerv. Prostředky účetně vytvářených rezerv nebo jejich část, které poplatník uplatňuje v základu daně a snižuje, nebo eliminuje tak svoji daňovou povinnost, budou vázány na zvláštním účtu. Důvodem navrhované změny je, aby tyto zdroje, které již byly odebrány veřejným rozpočtům ve formě krácení daňového výnosu, byly k dispozici v okamžiku jejich skutečné potřeby, a to bez ohledu na finanční situaci poplatníka, a nemohly se stát ani součástí konkursní podstaty úpadce. Odstraňování ekologických škod tak bude v menší míře závislé na okamžité ekonomické situaci poplatníka a neumožní se použití těchto rezerv na jiné než vymezené účely“.
[26] Teleologický výklad je proto ve shodě s historickým výkladem vůle zákonodárce, jehož primárním cílem bylo ode dne účinnosti zákonných novel uložit organizacím povinnost vytvářet finanční rezervy na zvláštním vázaném účtu k odstraňování externalit spojených s těžbou.
[27] Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když uložily stěžovatelce povinnost vytvořit finanční rezervu na zvláštních vázaných účtech v souladu se zákonem a v mezích své zákonné pravomoci; proto svým postupem neporušily čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 3. 7. 2014
Plný text
pokračování 9 As 186/2014 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: CEMEX Sand, k.s., se sídlem [adresa] zast. JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem [adresa] Hradec Králové, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2012, č. j. SBS/26195/2012/ČBÚ-22, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 57 A 74/2012 – 74, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského ze dne 6. 6. 2012, č. j. SBS/04477/2012/OBÚ-06/4, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 8. 2012, č. j. SBS/26195/2012/ČBÚ-22.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím došlo k zamítnutí odvolání stěžovatelky a k potvrzení rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 6. 2012, č. j. SBS/04477/2012/OBÚ-06/4, jímž byl vydán předchozí souhlas k převedení dobývacího prostoru Mítov ze společnosti C4SC78 s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 5, na stěžovatelku. Výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, jejíž součástí byl i návrh na přiznání odkladného účinku.
[2] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se opírá o skutečnost, že dle bodu 6) předchozího souhlasu vydaného správním orgánem I. stupně musí být smlouva o převodu dobývacího prostoru příslušnému úřadu (správnímu orgánu I. stupně) předložena do šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o předchozím souhlasu. Právní moci přitom rozhodnutí nabylo doručením rozhodnutí žalovaného, tedy ke dni 14. 8. 2012. Následně byl žalobě přiznán odkladný účinek usnesením krajského soudu ze dne 14. 1. 2013, č. j. 57 A 74/2012 – 31. Právní mocí napadeného rozsudku, tj. dne 6. 6. 2014, byly účinky původního rozhodnutí obnoveny. Stěžovatelka považuje za pravděpodobné, že do dne 6. 12. 2014 (tedy ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku) nebude o její kasační stížnosti rozhodnuto, a tedy nebude ve stanovené lhůtě předložena smlouva o převodu dobývacích prostor. Po uplynutí lhůty nebude správní orgán I. stupně povinen předloženou smlouvu akceptovat, a pokud by nebyla kasační stížnost úspěšná, účastníci řízení o udělení předběžného souhlasu s převodem dobývacích prostor by již nemohli smlouvu uzavřít a byli by nuceni podat novou žádost o převod dobývacích prostor. Takový postup by byl neúčelný a zatěžoval by jak stěžovatelku, tak správní orgán I. stupně. Dále odkázala na usnesení krajského soudu, kterým byl žalobě přiznán odkladný účinek, a v němž soud shledal, že přiznáním odkladného účinku nemůže dojít k újmě dalších osob a skutečnost přiznání odkladného účinku nemůže být ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Dle stěžovatelky splnění obou podmínek trvá. Proto navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[3] Žalovaný k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že bude-li s odkladným účinkem kasační stížnosti souhlasit jakožto osoba zúčastněná na řízení organizace C4SC78 s.r.o., nemá námitek proti přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] Jelikož společnost C4SC78 s.r.o. nesdělila krajskému soudu na výzvu, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, nemá tato společnost postavení osoby zúčastněné na řízení a zdejší soud ji nevyzýval k vyjádření se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Dle § 107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Dle § 73 odst. 2 s. ř. s. musí být pro přiznání odkladného účinku naplněny dva předpoklady. Soud tak přizná žalobě (či kasační stížnosti) odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, k tomu, aby mohl být kasační stížnosti takový účinek přiznán, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy tak má stěžovatel (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012 - 32 či ze dne 23. 1. 2014, č. j. 6 Ads 99/2013 – 11), jenž musí v odůvodnění svého návrhu konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Důvody možného vzniku újmy jsou vždy subjektivní, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
[7] V daném případě byla povinnost tvrzení splněna. Na základě předchozího souhlasu správního orgánu I. stupně musí stěžovatelka splnit podmínky v něm stanovené, a to zejména vyčíslit částku rezervy finančních prostředků na sanace a rekultivace prostředí a tuto složit na zvláštní vázaný účet. I povaha plnění této povinnosti bude předmětem zkoumání před Nejvyšším správním soudem. Zároveň existuje povinnost předložit smlouvu o převodu dobývacích prostor správnímu orgánu I. stupně do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Pokud nebude o kasační stížnosti rozhodnuto v této lhůtě, případně nebude rozhodnuto ve lhůtě, která by stěžovatelce poskytovala dostatek času ke splnění uložených povinností spojených s předložením smlouvy o převodu dobývacích prostor, a kasační stížnosti nebude přiznán odkladný účinek, stěžovatelka nebude schopna dodržet stanovenou lhůtu a v důsledku toho jí vznikne nepoměrně větší újma, jelikož bude nucena znovu absolvovat celý proces od žádosti o vydání předchozího souhlasu znovu. Přiznáním odkladného účinku naopak nemůže vzniknout újma jiným osobám, protože stanovená povinnost směřuje pouze vůči osobě stěžovatelky. Uvažovat by bylo možné pouze o újmě společnosti C4SC78 s.r.o., pokud by jí rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení s rozhodnutím žalovaného omezovalo v jejích právech. Tak tomu však není. Ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého byla příslušná rozhodnutí vydána, upravuje souhlas s převodem dobývacího prostoru jako předchozí. Závisí tedy pouze na smluvních stranách, zda vydaného souhlasu využijí nebo nikoliv a nelze vyloučit ani udělení dalšího předchozího souhlasu s převodem na jiného nabyvatele, pokud by taková potřeba vznikla. Společnost C4SC78 s.r.o. tak není ve svých právech omezena tím, že dojde k přiznání odkladného účinku. Dle Nejvyššího správního soudu je tedy první podmínka splněna.
[8] Rovněž zdejší soud neshledal, že by v daném případě bylo přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v rozporu s veřejným zájmem, přičemž je nutno konstatovat, že žalovaný ani žádný rozpor s veřejným zájmem netvrdil. Je tedy splněna i druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
[9] Následně bylo třeba vyrovnat se s otázkou, zda by přiznání odkladného účinku vůbec mohlo oddálit nepříznivé účinky napadeného správního rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelce. Tímto problémem se Nejvyšší správní soud již dříve zabýval a v usnesení ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 – 96, publikovaném pod č. 786/2006 Sb. NSS dospěl k závěru, že „odkladný účinek podle § 107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo“. Dále pak pokračoval: „Za této situace pak nutným důsledkem uvedeného závěru je i nezbytnost vymezit v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odkladném účinku rozsah tohoto odkladného účinku, tj. zda se vztahuje 1) pouze na rozhodnutí krajského soudu či jeho část nebo 2) pouze na správní rozhodnutí, k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem, v němž bylo kasační stížností napadené rozhodnutí vydáno, vedlo nebo vede či na část tohoto správního rozhodnutí, anebo konečně 3) ve vztahu k soudnímu i správnímu rozhodnutí (či k jejich částem) současně.“
[10] Nejvyšší správní soud v souladu s citovaným rozhodnutím vymezil rozsah odkladného účinku tak, že jeho přiznáním se pozastavují až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem účinky rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 6. 6. 2012, č. j. SBS/04477/2012/OBÚ-06/4, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 8. 2012, č. j. SBS/26195/2012/ČBÚ-22. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu nebylo důvodu kasační stížnosti odkladný účinek přiznávat.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu
Právní věta
Ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, upravuje souhlas s převodem dobývacího prostoru jako předchozí. Závisí tedy pouze na smluvních stranách, zda vydaného souhlasu využijí nebo nikoliv.