9 Azs 46/2026

Plný text

9 Azs 46/2026 - 29
pokračování

[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobců: a) S. A., b) A. A., c) nezl. A. A., a d) nezl. R. A., žalobci c) a d) zast. žalobci a) a b), zákonnými zástupci, všichni zast. Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem [adresa] Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 11. 2023, č. j. OAM63/ZAZA11ZA192023 a č. j. OAM62/ZAZA11ZA192023, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2026, č. j. 62 Az 42/2023141,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2026, č. j. 62 Az 42/2023141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovenému zástupci Mgr. Martinovi Vlčkovi, advokátovi se sídlem [adresa] Havířov, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 14 736 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Výše nadepsanými rozhodnutími žalovaný rozhodl, že opakované žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany jsou nepřípustné podle § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o žádostech zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu. První žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovaný zamítl rozhodnutími ze dne 7. 5. 2021. Žaloby podané žalobci proti těmto rozhodnutím zamítl krajský soud, navazující kasační stížnosti žalobců odmítl Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[2] V případě žalobkyně b) a jejích nezletilých dětí, žalobců c) a d), žalovaný nyní konstatoval, že oproti první žádosti o udělení mezinárodní ochrany již žalobkyně b) netvrdila obavy z návratu do vlasti kvůli problémům svého manžela, žalobce a), s ázerbájdžánskou policií. Tentokrát obecně poukazovala na policejní svévoli, korupci a nedemokratický režim panující v Ázerbájdžánu a zmínila pronásledování několika cizích osob. Tyto osoby ale dle žalovaného představovaly opoziční politiky nebo veřejně známé politické či lidskoprávní aktivisty a blogery, což není případ žalobkyně b) ani jejího manžela. Současný politický režim přitom v Ázerbájdžánu panoval již v době řízení o první žádosti žalobkyně b), žalovaný jej tehdy zohlednil a žádná nová konkrétní tvrzení ani důkazy týkající se přímo žalobkyně b) a jejího manžela, které by mohly nasvědčovat možnosti azylově relevantního pronásledování či hrozbě vážné újmy, žalobkyně b) nyní nesdělila. Žalovaný zároveň neshledal, že by vycestování žalobkyně b) a jejích dětí nepřiměřeně zasáhlo do jejich práva na rodinný a soukromý život nebo že by došlo k porušení nejlepšího zájmu nezletilých dětí, a to ani z důvodů, že starší syn zde již tři roky plní povinnou školní docházku. Vycestováním nedojde ani k porušení práva dětí na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví nebo k omezení práva dětí na vzdělání. Nakonec, konfliktem o území Náhorního Karabachu nejsou zasaženy ostatní oblasti Ázerbájdžánu.

[3] Obdobně žalovaný posoudil opakovanou žádost žalobce a) o udělení mezinárodní ochrany. Navíc uvedl, že problémy žalobce a) s ázerbájdžánskou policií a tvrzení o obavách ze zadržení, neboť se na něj chodí ptát policie, nejsou novou skutečností. Žalovaný nepovažoval za novou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že se o žalobce a) ve vlasti zajímaly policejní orgány, ani to, že před osmi nebo devíti měsíci (tedy v lednu nebo v únoru 2023) obdržel žalobce a) informaci od svého bratrance, že se na něj cestou do obce A. ptala bratranci neznámá osoba. Osoba nebyla v policejní uniformě a to, že ji bratranec žalobce a) neznal, je dle žalovaného vysvětlitelné tím, že v obci A. žije 17 tisíc lidí. Od doby skončení řízení o první žádosti žalobce a) o udělení mezinárodní ochrany zároveň nedošlo k podstatnému zhoršení politické a bezpečnostní situace v Ázerbájdžánu. Žalobce a) to ani netvrdil.

[4] Žalobci se proti rozhodnutím žalovaného bránili samostatnými žalobami, které krajský soud spojil do jednoho řízení. Následně nyní napadeným rozsudkem obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud doplnil dokazování Informacemi Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (OAMP) a Ministerstva zahraničních věcí z let 2024 a 2025 k bezpečnostní a politické situaci v Ázerbájdžánu, k činnosti tamní policie a k situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti. Zjistil, že vládnoucí režim se od roku 2003 nezměnil, poslední volby (v roce 2024) nesplňovaly mezinárodní standardy a vláda nepodnikla kroky k potrestání představitelů státních institucí či členů bezpečnostních složek, kteří se dopustili porušení lidských práv. Dále krajský soud zjistil, že v Ázerbájdžánu dochází v místech zadržení bezpečnostními složkami k systematickému zneužívání praktik představujících mučení a jiné kruté a nelidské zacházení a policie je spojována s porušováním lidských práv včetně mučení.

[5] Na základě zjištěných skutečností krajský soud s ohledem na azylový příběh žalobců, především žalobce a), shledal, že nelze a priori vyloučit, že jim v případě návratu do vlasti hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Zjištění učiněná žalovaným nebyla dle krajského soudu dostatečná a závěry žalovaného byly zkratkovité a nedostatečné. Dle krajského soudu je třeba v případě žalobců přihlédnout k tomu, že nedemokratický režim trvá v Ázerbájdžánu již desítky let a v dohledné době nelze předpokládat zlepšení. Za situace, kdy žalovaný nezpochybňuje zadržení žalobce a) pro jeho odmítání vstupu do prorežimní politické strany a pro účast žalobce a) na setkání opozičních osob, dospěl krajský soud k závěru, že existují zásadní pochybnosti o tom, zda lze vyloučit riziko existence vážné újmy žalobců při jejich návratu do vlasti.

[6] Krajský soud zavázal žalovaného, aby v dalším řízení s ohledem na tvrzení žalobců zásadním způsobem doplnil skutkový stav, a to opatřením si relevantních a aktuálních informací o zemi původu. Až poté bude možné relevantně posoudit přípustnost opakovaných žádostí žalobců.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobců

[7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě kterých požadoval napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[8] Stěžovatel namítl, že krajský soud se dopustil nesprávného právního posouzení a nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Měl za to, že dostál své povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav věci a vyšel z aktuálních a relevantních podkladů. Dle stěžovatele žalobci nyní uváděli stejné důvody žádosti o azyl jako v prvních žádostech s dodatkem, že jsou tu zvyklí žít a chtějí zde zůstat. Problémy žalobce a) nejsou novou skutečností, neboť jejich azylová relevance již byla přezkoumána v řízení o první žádosti a tyto problémy nezakládaly důvod k udělení azylu či doplňkové ochrany. Žalobce a) zároveň nyní netvrdil podstatné zhoršení situace v Ázerbájdžánu, což ani stěžovatel neshledal, jak v souladu s judikaturou NSS uvedl ve svých rozhodnutích. Stěžovatel v této souvislosti připomněl, co musí vyplývat z rozhodnutí o zastavení řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/201196, č. 2642/2012 Sb. NSS.

[9] Stěžovatel popsal, že ve svých rozhodnutích vycházel z výpovědí žalobců, z jimi doložených materiálů, z rozhodnutí o prvních žádostech žalobců a z informací a zpráv OAMP, Mezinárodní organizace pro migraci, organizace Human Rights Watch, Ministerstva zahraničních věcí a České tiskové kanceláře z let 2022 a 2023 ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Ázerbájdžánu. Zopakoval, že ve věci žalobců nezjistil azylový posun ani závažnou změnu situace v zemi původu, aby bylo třeba meritorního posouzení opakovaných žádostí. Již při posuzování prvních žádostí vyplynulo, že v zemi původu existuje neutěšená situace na poli lidských práv, avšak samo o sobě to nezakládá důvod k udělení mezinárodní ochrany žalobci a) a jeho rodině.

[10] Stěžovatel namítl, že postupoval v souladu s judikaturou NSS, dle které při posuzování přípustnosti opakované žádosti není cílem znovu komplexně vyhodnotit situaci v zemi původu, ale správní orgán se zaměřuje na to, zda se objevily nové skutečnosti, které by měl vzít v potaz. Takové nové skutečnosti se dle stěžovatele nyní neobjevily, a to ani dle aktualizovaných zpráv o zemi původu použitých krajským soudem. Krajský soud citace o zneužívání praktik policií nijak nevztáhl na případ žalobců a ani neozřejmil a nepodložil, v čem se měla situace vůči žalobcům natolik zhoršit. Ze zprávy OAMP z října 2025 k ázerbájdžánské policii navíc plyne, že ačkoliv se objevila oznámení o tvrdém přístupu policie, v zemi existuje řada ochranných mechanismů. Zprávy rovněž popisují úspěšný institucionální boj s korupcí, a naopak nepopisují vážnou újmu v případě návratu do vlasti.

[11] Stěžovatel uzavřel, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku použil jen obecné informace o nedobrém stavu policie a o zemi původu. Nesprávně tedy označil zjištění učiněná stěžovatelem za nedostatečná a zkratkovitá. Nemůže obstát ani obecné tvrzení krajského soudu, že je nutné přihlédnout k tomu, že nedemokratický režim trvá v Ázerbájdžánu desítky let. Uvedené nezakládá existenci vážné újmy v případě žalobců.

[12] Žalobci ve svém společném vyjádření navrhli kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Souhlasili s krajským soudem, že závěr stěžovatele, že jim v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma, je předčasný a založený na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Dle žalobců stěžovatel v rozporu s ustálenou judikaturou NSS neprovedl individualizované hodnocení jejich situace. Nesouhlasili, že by neuváděli nové skutečnosti. Předložili celou řadu podkladů k doložení svých tvrzení o zhoršující se situaci v zemi původu, dle kterých v Ázerbájdžánu dochází k systematickému porušování lidských práv ze strany státních orgánů a policie, lidé jsou nezákonně stíháni a odsuzováni a policie se dopouští mučení a nelidského zacházení. Tato příkoří se přitom dějí i lidem bez politické angažovanosti. S těmito skutečnostmi se stěžovatel vypořádal nedostatečně a zkratkovitě. Závěr stěžovatele, že většině neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu pronásledování či vážná újma nehrozí, je dle žalobců v rozporu s jejich podklady a informacemi OAMP.

[13] Žalobci nesouhlasili také s tím, že v zemi původu nedošlo k relevantní změně situace. Ani tyto závěry stěžovatele nemají oporu v podkladech, ze kterých vycházel. Žalobci se ohradili také proti tvrzení stěžovatele, že v zemi původu existuje řada ochranných mechanismů proti postupům policie. Jsou přesvědčeni, že jim v případě návratu do vlasti hrozí reálné nebezpečí a vážná újma. Připomněli azylový příběh žalobce a) a že jejich rodinní příslušníci byli opakovaně neznámými osobami dotazováni na aktuální místo pobytu žalobců. Oproti stěžovateli považují žalobci za logické, že takové osoby nebyly v policejní uniformě. Bezpečnostní složky běžně pracují v utajení. Žalobci netvrdí, že každému navrátilci do Ázerbájdžánu hrozí vážná újma, ale jsou přesvědčení, že jim by z důvodu předchozích konfliktů žalobce a) s režimem reálně mohla.

[14] K vývoji situace v zemi původu žalobci poukázali na zprávu organizace Amnesty International ze dne 23. 1. 2025, ze které má vyplývat všeobecné a systematické potlačování svobod občanů, jež se netýká jen politických aktivistů a příznivců opozice. Dále odkázali na zprávu organizace Human Rights Watch ze dne 22. 12. 2025, ze které má plynout eskalace represí vůči politickým aktivistům nebo příznivcům opozice. Tato zpráva dle žalobců potvrzuje praxi, kterou zažil žalobce a). Žalobci mají za to, že z důvodu předchozích vyšetřování a uvěznění žalobce a) a následnému útěku z Ázerbájdžánu jsou považováni za odpůrce režimu a takto s nimi bude v případě návratu nakládáno.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a za stěžovatele jedná pověřený zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání (§ 102 a násl. s. ř. s.).

[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).

[17] K obsahu neurčitého pojmu přesah vlastních zájmů stěžovatele kasační soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve kterém se nepřijatelností podrobně zabýval. Ve vztahu k přijatelnosti kasační stížnosti žalovaného (správního orgánu) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/200659, č. 1143/2007 Sb. NSS, konstatoval, že kasační stížnost lze považovat za přijatelnou, pokud je shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu (obdobně srov. usnesení NSS ze dne 14. 10. 2021, č. j. 9 Azs 157/202129, odst. [16]).

[18] V nyní projednávané věci kasační soud ve shodě se stěžovatelem shledal, že krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu k otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Kasační stížnost je proto přijatelná a Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[19] Kasační stížnost je důvodná.

[20] Stěžovatel shledal opakované žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnými podle § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu.

[21] Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla žádost nepřípustná, podalli cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

[22] Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu platilo, že ministerstvo (nynější stěžovatel) posoudilo přípustnost opakované žádosti a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které

a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a

b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

[23] Stěžovatel příhodně připomněl rozsudek rozšířeného senátu č. j. 3 Azs 6/201196, dle kterého je předmětem předběžného posouzení opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany to, zda žadatel uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které bez vlastního zavinění nebyly předmětem předchozího pravomocně skončeného řízení a mohou být relevantní pro azyl nebo doplňkovou ochranu, popřípadě zda nastala taková změna poměrů v zemi původu, která by mohla založit opodstatněnost nové žádosti. Rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí obsahovat odůvodnění o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ (viz odst. [19] rozsudku č. j. 3 Azs 6/201196, obdobně např. rozsudek NSS ze dne 19. 7. 2024, č. j. 5 Azs 80/202428, odst. [15]).

[24] V řízení o opakované žádosti se tedy neposuzuje znovu důvodnost již jednou projednané žádosti. Institut opakované žádosti neslouží ani k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti a již posouzeného příběhu (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 7. 2025, č. j. 4 Azs 267/202440, odst. [26], obdobně nedávná usnesení NSS ze dne 20. 8. 2026, č. j. 22 Azs 144/202640, odst. [10], nebo ze dne 26. 8. 2026, č. j. 22 Azs 125/202637, odst. [7]).

[25] Zároveň platí, že vzhledem k přímému účinku článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice, pozn. NSS) vychází krajský soud ve věcech mezinárodní ochrany ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí. Vyloučeno ani není, aby si opatřil aktuální informace o zemi původu žadatele, a to i v řízení o opakované žádosti (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2021, č. j. 1 Azs 292/202151, odst. [27] až [30], obdobně nedávné usnesení NSS ze dne 13. 8. 2026, č. j. 1 Azs 87/202634, odst. [18]).

[26] V nyní projednávané věci si byl krajský soud uvedených východisek vědom, jak je patrné z bodů 12., 16. a 17. napadeného rozsudku. Dokonce doplnil dokazování aktuálními zprávami o zemi původu (viz bod 13. napadeného rozsudku). Věcné posouzení ze strany krajského soudu však výše citované judikatuře neodpovídá, dokonce je s ní v rozporu.

[27] Především z napadeného rozsudku neplyne, jaké nové skutečnosti či zjištění uváděli žalobci ve svých opakovaných žádostech. Krajský soud naopak explicitně poukazuje na azylový příběh žalobců spočívající v zadržení žalobce a) a v jeho problémech v zaměstnání v zemi původu, který však byl předmětem prvních žádostí žalobců [viz usnesení NSS ze dne 29. 12. 2022, č. j. 3 Azs 342/202166, odst. [2] a [19], ve věci žalobce a), a ze dne 4. 1. 2023, č. j. 8 Azs 342/202174, odst. [1] a [17], ve věci žalobkyně b) a žalobců c) a d)]. Ze závěrů napadeného rozsudku učiněných na základě aktuálnějších zpráv o zemi původu, než ze kterých vycházel stěžovatel ve svých rozhodnutích, zároveň nevyplývá, že by dle krajského soudu došlo v Ázerbájdžánu k takové zásadní změně situace, která by mohla zakládat opodstatněnost nových žádostí žalobců o udělení mezinárodní ochrany. Jinými slovy z napadeného rozsudku neplyne, že a v jakém ohledu se zásadně změnila situace v zemi původu žalobců.

[28] Není proto zřejmé, z jakých důvodů neobstály opačné závěry stěžovatele obsažené v napadených rozhodnutích, tj. že žalobci žádné nové azylově relevantní skutečnosti neuváděli a současný režim v Ázerbájdžánu panoval již v době řízení o prvních žádostech žalobců. Není ani patrné, v jakém smyslu má stěžovatel dle krajského soudu zásadním způsobem doplnit skutkový stav (bod 25. napadeného rozsudku). Jak bylo uvedeno výše, v rámci posuzování přípustnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se neprovádí skutkové doplňování již jednou posouzeného azylového příběhu.

[29] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že napadený rozsudek je nesprávný, resp. nepřezkoumatelný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (ke konkrétnímu obsahu pojmu nepřezkoumatelnosti srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008136, č. 1795/2009 Sb. NSS). Kasační soud proto napadený rozsudek zrušil.

[30] Za této situace se Nejvyšší správní soud věcně nezabýval otázkou, zda žalobci skutečně ve svých opakovaných žádostech uvedli nové skutečnosti, ani zda v zemi jejich původu došlo k zásadní změně situace a žalobcům v případě návratu do ní hrozí vážná újma. Takové posouzení ze strany kasačního soudu by totiž bylo nyní předčasné. Ze stejného důvodu se Nejvyšší správní soud ani blíže nezabýval podklady k aktuální situaci v Ázerbájdžánu, na které žalobci poukázali ve vyjádření ke kasační stížnosti, neboť by to bylo nadbytečné.

IV. Závěr a náklady řízení

[31] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zde uvedeným (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[32] O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3, věta první, s. ř. s.). Žalobci však byli v řízení o kasační stížnosti zastoupeni advokátem, kterého ustanovil krajský soud. V takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.) a povinnost rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce za řízení o kasační stížnosti má Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2018, č. j. 9 Afs 248/201855, odst. [12], implicitně též rozsudek ze dne 12. 1. 2024, č. j. 5 Azs 11/202339, odst. [28]).

[33] Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon, a to sepis vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Jelikož šlo o společný úkon při zastupování více osob, náleží advokátovi snížená odměna (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Konkrétně se odměna za každou ze společně zastoupených osob z plné výše krátí o aritmetický průměr procentních hodnot snížení stanovených v § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2026, sp. zn. III. ÚS 2554/25, zejména body 32. a 33.). To znamená, že v případě čtyř společně zastoupených žalobců se odměna sníží ve vztahu ke každému z nich o 30 % (0 % + 20 % + 40 % + 60 % = 120 % : 4 = 30 %). Snížená odměna za jeden úkon tedy činí 3 234 Kč (4 620  1 386) a celková odměna za 4 zastoupené osoby činí 12 936 Kč. K tomu je třeba připočíst 4 x 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu. Odměna a náhrada hotových výdajů nejsou zvýšeny o daň z přidané hodnoty, neboť ustanovený zástupce výslovně kasačnímu soudu sdělil, že není plátcem této daně.

[34] Zástupci žalobců tedy náleží odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 14 736 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. října 2026

JUDr. Radan Malík

předseda senátu