Plný text
Nad 104/2026 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: S. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupen JUDr. Radislavem Bražinou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem [adresa] a, Praha 4, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 A 26/2026, o nesouhlasu Městského soudu v Praze s postoupením věci Krajským soudem v Ostravě,
takto:
Nesouhlas Městského soudu v Praze s postoupením věci, která je u něj vedena pod sp. zn. 18 A 26/2026, je důvodný.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou dne 15. 5. 2026 u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v nevyhovění jeho žádosti o přemístění z Věznice Heřmanice do Vazební věznice a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác (dále jen „Věznice Praha Pankrác“). V žalobě namítal, že žalovaná nezohlednila závažnou zdravotní a sociální situaci jeho rodiny a nevydala rozhodnutí s řádným odůvodněním a poučením o opravných prostředcích, a porušila tak jeho procesní práva. Navrhl proto, aby soud určil, že byl tento zásah nezákonný, zakázal žalované v něm pokračovat a přikázal jí žádost o přemístění posoudit znovu. K žalobě připojil podklady, ze kterých vyplývá, že ředitel Věznice Heřmanice s přemístěním žalobce souhlasil, zatímco ředitel Věznice Praha Pankrác nesouhlasil. Jiné okolnosti, například zda a případně jak byla žádost dále posuzována žalovanou, ze žaloby ani jejích příloh zjevné nejsou.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že není k řízení místně příslušný, a usnesením ze dne 4. 6. 2026, č. j. 22 A 24/2026-7, postoupil věc Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“).
[3] Městský soud přípisem ze dne 9. 7. 2026, č. j. 18 A 26/2026-11, předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti podle § 7 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť s postoupením věci nesouhlasí, resp. je považuje za předčasné. Krajský soud podle něj bez dalšího dovodil, že žalovanou je Vězeňská služba České republiky, a vyšel přitom z usnesení NSS ze dne 18. 10. 2018, č. j. Nad 220/2018-19, o již uskutečněném přemístění odsouzeného na základě dohody ředitelů daných věznic. V nynější věci však z podkladů plyne jen to, že s přemístěním žalobce souhlasil ředitel Věznice Heřmanice, zatímco ředitel Věznice Praha Pankrác nesouhlasil. K dohodě ředitelů tedy nedošlo a není zřejmé, zda či jak žádost dále posuzovalo generální ředitelství Vězeňské služby (dále jen „generální ředitelství“). Městský soud dále poukázal na nejasnosti ohledně zvoleného žalobního typu a napadeného jednání, neboť žalobce vedle nezákonného zásahu namítá i nevydání řádného rozhodnutí a zároveň není zřejmé proti jakému jednání veřejné správy žalobce brojí. Krajský soud měl proto podle městského soudu nejprve vyzvat žalobce k upřesnění tvrzeného nezákonného zásahu a správního orgánu za něj odpovědného, případně i k odstranění pochybností ohledně zvoleného žalobního typu. Teprve poté měl určit, kterému správnímu orgánu je vytýkané jednání přičitatelné, a podle toho posoudit místní příslušnost.
[4] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem městského soudu a shledal jeho nesouhlas s postoupením věci důvodným.
[5] Podle § 7 odst. 2 věty první s. ř. s., „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.“
[6] Podle § 9 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), ve znění účinném od 1. 7. 2021, „[…] Přemístit odsouzeného podle věty druhé lze na základě
a) rozhodnutí generálního ředitelství Vězeňské služby z důvodů hodných zvláštního zřetele v zájmu zabezpečení plnění účelu výkonu trestu nebo zabezpečení plnění úkolů Vězeňské služby anebo z důvodu poskytnutí potřebných zdravotních služeb, nebo
b) vzájemné dohody ředitelů věznic uplatňujících obdobné programy zacházení s odsouzenými za účelem prohloubení výchovného vlivu výkonu trestu.“
[7] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že po podání návrhu na zahájení řízení je soud povinen nejprve postavit najisto, jakou žalobu (ve smyslu žalobních typů) žalobce podal, čeho se jí domáhá, a zda je žaloba přípustná; teprve potom se může zabývat místní příslušností k projednání žaloby a případně ji postoupit místně příslušnému soudu (viz usnesení ze dne 22. 2. 2017, č. j. Nad 311/2016-58, nebo ze dne 15. 2. 2024, č. j. Nad 20/2024-212).
[8] Nejvyšší správní soud proto shledal, že v nyní posuzované věci nebyly ze strany Krajského soudu v Ostravě naplněny podmínky pro postup dle § 7 odst. 6 věty první s. ř. s. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že postoupení věci krajským soudem bylo předčasné, jelikož v dané věci dosud nebylo postaveno najisto, který správní orgán je žalovaným a jakou žalobu (ve smyslu žalobních typů) žalobce podal.
[9] Nelze přehlédnout, že z žaloby plynou zejména pochybnosti, o tom, zda žalobce označuje za nezákonný zásah nevyhovění jeho žádosti o přemístění a komu toto jednání přičítá (z dosavadních podkladů plyne, že s přemístěním žalobce nesouhlasil ředitel Věznice Praha Pankrác, avšak žalobce označuje jako žalovanou Českou republiku - Vězeňskou službu České republiky), anebo zda spatřuje zásah v nepřemístění z Věznice Heřmanice do Věznice Praha Pankrác, a proto považuje za správní orgán, který je za nepřemístění odpovědný Vězeňskou službu České republiky.
[10] Krajský soud založil svůj závěr o místní příslušnosti městského soudu zejména na usnesení NSS ze dne 18. 10. 2018, č. j. Nad 220/2018-19. Závěry tohoto usnesení jsou však na nyní projednávanou věc použitelné jen omezeně. V době jeho vydání totiž § 9 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6. 2021 svěřoval další umísťování odsouzených generálnímu ředitelství ve spolupráci s ředitelem věznice, v níž odsouzený nastoupil výkon trestu. Výslovný právní základ pro přemístění po vzájemné dohodě ředitelů věznic byl tehdy obsažen pouze v § 10 odst. 1 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6. 2021. Nejvyšší správní soud proto ve zmiňovaném usnesení vyložil dohodu ředitelů jako pouhou konkretizaci zákonné kompetence generálního ředitelství a za žalovaný správní orgán tedy považoval právě generální ředitelství. Ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění účinném od 1. 7. 2021 naproti tomu zakotvuje možnost přemístění na základě vzájemné dohody ředitelů věznic přímo v zákoně, a to jako alternativu k rozhodnutí generálního ředitelství. Závěr usnesení č. j. Nad 220/2018-19 proto nelze na nynější právní úpravu bez dalšího mechanicky přenášet.
[11] Nejvyšší správní soud dále přihlédl k tomu, že žalobce své podání označil jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, současně však namítá, že ve věci jeho žádosti nebylo vydáno řádně odůvodněné rozhodnutí s poučením o opravných prostředcích a domáhá se nového posouzení žádosti. Ze žaloby tak není dostatečně zřejmé, zda žalobce brojí proti nevyhovění žádosti (či nepřemístění) jako tvrzenému zásahu, nebo proti nevydání rozhodnutí. Za této situace měl krajský soud postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. žalobce vyzvat k doplnění a konkretizaci tvrzeného nezákonného zásahu a správního orgánu za něj odpovědného, případně i k odstranění pochybností ohledně správnosti zvoleného žalobního typu. Teprve poté bude možné posoudit místní příslušnost soudu.
[12] Tento postup odpovídá závěrům ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Soud si musí v první řadě ozřejmit, jaké jednání veřejné správy žalobce označuje za nezákonný zásah. Musí žalobce, případně i postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. „přimět“ k natolik jednoznačnému a konkrétnímu (zejména skutkovému) popisu uvedeného jednání, aby bylo možno v dalším kroku zkoumat, zda, kdy a za jakých okolností se takto specifikované jednání vskutku odehrálo (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, věc ŽAVES, dále též rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2024, č. j. 6 As 72/2024-27 a rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 As 254/2025-85).
[13] Správní soud tak má v první řadě po žalobci důsledně požadovat, aby k údajnému zásahu veřejné správy, proti kterému brojí, uvedl všechny podstatné skutkové okolnosti, na základě nichž může soud určit, jakou povahu napadené jednání veřejné správy mělo a kdo byl jeho původcem. Nesplní-li žalobce svoji povinnost tvrzení, je třeba, aby jej soud patřičně konkrétním způsobem k doplnění žaloby vyzval postupem podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s. Na základě tvrzení žalobce, eventuálně doplněného na výzvu soudu, a s přihlédnutím k dalším případným informacím, které má soud k dispozici (např. z vyjádření osob či orgánů, které jako potenciální žalovaní připadají v úvahu), pak soud posoudí, kterému správnímu orgánu je s ohledem na tato tvrzení jednání, jež má být podle žalobce nezákonným zásahem, přičitatelné. Takový správní orgán by měl být v řízení žalovaným (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2016, č. j. 2 As 201/2016-30, nebo také usnesení NSS ze dne 28. 5. 2021, č. j. Nad 79/2021-64). V případě, že by krajský soud dospěl k jinému právnímu hodnocení toho, kdo má být žalovaným, než jak to vyplývá z postoje žalobce, je povinen na svůj právní závěr žalobce upozornit a vyzvat jej, aby na něj případně reagoval (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014-53, č. 3196/2015 Sb. NSS).
[14] Bez předchozí konkretizace žaloby tedy nemohl krajský soud sám dovodit, že původcem žalobou vytýkaného jednání je právě Vězeňská služba České republiky, a na tomto základě věc postoupit městskému soudu. Postoupil-li tedy za dané procesní situace krajský soud věc městskému soudu, aniž by nejdřív postupoval tak, jak je nastíněno výše, učinil tak předčasně.
[15] Nejvyšší správní soud tedy považuje nesouhlas městského soudu s postoupením věci za důvodný. Věc se proto vrací zpět krajskému soudu, který bude postupovat tak, jak bylo naznačeno v bodu 13 tohoto usnesení. Tento závěr nepředjímá, kterému správnímu orgánu bude po odstranění vad žaloby vytýkané jednání přičitatelné, ani případný další postup krajského soudu ohledně místní příslušnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2026
Milan Podhrázký
předseda senátu