Nejvyšší správní soud

7 As 2/2011

I. Okolnost, že při realizaci stavby připadá v úvahu kácení dřevin, již sama o sobě zakládá možnost účastenství občanských sdružení podle § 70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v řízení o povolení stavby, neboť kácením dřevin nepochybně může být dotčen zájem na jejich ochraně. II. Smyslem a účelem účasti občanských sdružení podle § 70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve stavebních řízeních není blokace, zdržování a protahování realizace stavebního záměru procesními obstrukcemi, nýbrž to, aby kvalifikovaně, tj. odbornými argumenty z oblasti ochrany životního prostředí, urbanismu apod., hájila dotčené (veřejné) zájmy ochrany přírody a krajiny v konkurenci jiných veřejných zájmů a zájmů soukromých.

8 As 23/2010

Negativním důsledkem opakovaného porušování předpisů o provozu na pozemních komunikacích je dosažení 12 bodů a pozbytí odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla (§ 123c zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). K opětovnému nabytí této způsobilosti může dojít pouze postupem dle § 123d tohoto zákona, tedy uplynutím jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění a prokázáním, že se žadatel podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti. Takto získaných bodů se již řidič nemůže zbavit řádným chováním, s nímž počítá § 123e odst. 1 uvedeného zákona, byť by v důsledku odkladného účinku podání námitek proti záznamu o dosažení 12 bodů nadále disponoval řidičským oprávněním.

3 Ads 163/2010

Opakovaný výdej léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin v množství až několika desítek balení na jeden výdej představuje nejen porušení zákonných povinností lékárníka, ale i porušení etických a profesních pravidel výkonu farmacie [§ 49 odst. 3 in fine zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, účinného do 31. 12. 2007, § 83 odst. 4 in fine zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, účinného od 1. 1. 2008, § 9 odst. 2 písm. a) a § 18 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře].

1 As 22/2011

I. Na rozhodování Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a.s., o poskytování podpor podle § 2da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, se vztahuje správní řád z roku 2004. II. Odvolacím orgánem proti rozhodnutí Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a.s., o neposkytnutí podpory podle § 2 da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je Ministerstvo zemědělství (§ 178 odst. 2 správního řádu z roku 2004). III. Rozhodnutí Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a.s., o neposkytnutí podpory podle § 2da zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je přezkoumatelné ve správním soudnictví.

62Ca 47/2009

Jestliže dodavatel svému odběrateli pro další prodej zboží stanoví ceník s doporučenými cenami, pak byť by se jednalo o ceny dodavatelem formálně „pouze doporučené

7 As 12/2011

Posouzení, zda v televizi vysílaná reklama na humánní léčivé přípravky zaměřená na širokou veřejnost obsahovala zřetelnou výzvu k pečlivému pročtení příbalové informace [§ 5a odst. 5 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy] lze v případě, že výzva měla povahu textu vysílaného spolu s reklamním spotem, učinit pouze na základě zhlédnutí předmětného reklamního spotu v takové technické kvalitě obrazu, v jaké byl prezentován ve vysílání televiznímu divákovi. Pouze za těchto podmínek lze posuzovat všechny aspekty mající vliv na zřetelnost výzvy (zejména typ písma či kontrast textu a pozadí, ale i délku textu a složitost sdělované informace).

2 Afs 27/2009

I. Řízení o dodatečném daňovém přiznání zahájené včasným podáním dodatečného daňového přiznání na daň nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti (§ 41 odst. 4 věta první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, odkazující na prekluzivní lhůtu podle § 47 odst. 1 a odst. 2 věty první téhož zákona) nemůže skončit „automaticky“ uplynutím času bez věcného posouzení dotyčného dodatečného daňového přiznání jen proto, že po jeho zahájení uplyne zmíněná prekluzivní lhůta II. I po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je správce daně v řádně zahájeném řízení o dodatečném daňovém přiznání oprávněn užít procesních prostředků a postupů podle citovaného zákona k prověření tvrzení daňového subjektu uvedených v přiznání.

2 Afs 88/2010

Nastanou-li zákonem předvídané podmínky pro povolení splátek daně (§ 60 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), musí je správce daně na žádost povolit. Diskreční oprávnění se uplatní až při vlastním rozhodování o konkrétní výši povolených splátek a stanovení splátkového kalendáře; může tedy povolit i splátky vyšší, než daňový subjekt navrhoval.

8 Afs 41/2010

Jestliže obec, která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, uskutečňovala úplatné převody movitých věcí nikoli „při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy“ ve smyslu § 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ale jako subjekt soukromoprávních vztahů, byla u těchto prodejů povinna uplatnit daň na výstupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové.

Konf 4/2011

Umožní-li poskytovatel služby elektronických komunikací uživateli objednat a konzumovat službu s vyjádřenou cenou (příloha 1 bod 7 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí a služeb elektronických komunikací), jejíž obsah je uživateli sdělen prostřednictvím sítě a služeb elektronických komunikací, jde o výjimku předvídanou § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích; spor o zaplacení ceny za takovou službu (službu obsahu) přísluší rozhodnout soudu.

2 Afs 20/2011

Časový test způsobující osvobození od daně, který je obsažený v § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, se vztahuje též na případy, kdy doba mezi nabytím a prodejem bytu přesahující 5 let v sobě zahrnuje i dobu, po kterou prodejce nebyl vlastníkem tohoto bytu, nýbrž byl jeho nájemcem na základě smlouvy o užívání družstevního bytu.

1 As 95/2010

I. Správní soudy postupují ode dne účinnosti zákona č. 61/2006 Sb., podle § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb. i ve věcech, v nichž byla žádost o informace podána přede dnem účinnosti zákona č. 61/2006 Sb. II. Soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti ve smyslu § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, i částečně, nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí jen některé z více požadovaných informací. Současně povinnému subjektu nařídí tuto informaci poskytnout. III. Soud musí nařídit poskytnutí požadované informace podle § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinnému subjektu. Nařídil-li soud poskytnutí informace jinému subjektu (zde odvolacímu orgánu), uložil povinnost v rozporu se zákonem.

4 Ads 163/2009

Dávky důchodového pojištění, které již byly vyplaceny v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, nelze zpětně vymáhat. Snížení či odnětí důchodu, jakož i zastavení jeho výplaty [§ 56 odst. 1 písm. a) či c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění] lze ze zákona provádět zásadně toliko do budoucna, s výjimkou případů, kdy tyto dávky byly vyplaceny neprávem v důsledku zaviněného porušení povinností ze strany příjemce dávky (§ 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Podle § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení lze přeplatek vymáhat za splnění výše uvedených předpokladů výhradně po příjemci dávky (či zvláštním příjemci dávky podle § 118 odst. 1 téhož zákona), a nikoliv po jiné osobě (zde osobě s dispozičním právem k účtu zemřelého příjemce).

4 Aps 3/2011

V řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je za použití analogie podle § 69 s. ř. s. žalovaným přímo ze zákona také správní orgán, na nějž přešla působnost správního orgánu, který podle žalobního tvrzení nezákonný zásah provedl.

1 As 33/2011

I. Správní orgán nemusí uvádět zdroj, z něhož se dozvěděl o existenci obecně známé skutečnosti. Naproti tomu musí uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé tzv. úřední skutečnosti ( § 50 odst. 1 správního řádu z roku 2004). II. Pokud správní orgán nezachytí stav internetové stránky, kterou vzal v potaz pro své rozhodování, ať již tiskem nebo uložením na elektronický nosič dat, znemožní tak správnímu soudu úkol vycházet při přezkumu rozhodnutí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Je proto nezbytné, aby důkazy z internetu, které správní orgán nashromáždí, byly přezkoumatelně označeny datem svého pořízení.

3 Ans 38/2010

Jestliže je odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podáno osobou, která tvrdí, že s ní mělo být jednáno jako s účastníkem správního řízení a že je tzv. opomenutým účastníkem, je správní orgán povinen o takovém odvolání vydat rozhodnutí i v případě, že odvolání vyhodnotí jako nepřípustné (§ 92 správního řádu z roku 2004). Pokud správní orgán vyřídí takové odvolání pouhým neformálním přípisem, jedná se o nečinnost ve smyslu § 80 správního řádu z roku 2004 a § 79 s. ř. s.

5 As 7/2011

Podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu z roku 2004 v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k § 82 odst. 4 téhož zákona lex specialis Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat § 82 odst. 4 správního řádu (zásady koncentrace řízení). Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá.

1 Afs 106/2010

Úkony finančního ředitelství učiněné v průběhu finanční revize (§ 1 odst. 4 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění účinném do 31. 12. 1999) nejsou způsobilé přerušit běh prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

30A 30/2010

Aby bylo možné konstatovat zákonnost použitých opatření ve vztahu k rozpuštění shromáždění (§ 12 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím), které bylo oznámeno a nebylo zakázáno, je nezbytné vyjevit účastníkům shromáždění při jeho rozpuštění nejenom právní, ale rovněž skutkové důvody takového kroku.

8 As 37/2010

I. Maximální doba studia dle čl. 4 odst. 13 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy a čl. 4 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Právnické fakulty je objektivní lhůtou, ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Do této lhůty se počítá i doba přerušení studia. II. Byť by byly zdravotní důvody legitimním důvodem pro přerušení studia a je třeba je respektovat, vždy musí být na přerušení studia nahlíženo jako na dobrodiní poskytované vysokou školou v případech, kdy není možné řádně plnit studijní povinnosti. III. Je třeba odlišovat zápis na univerzitu resp. na fakultu a zápis do příslušného úseku studia. Není proto vyloučeno, aby student, který dosud nesplnil předepsané studijní povinnosti, byl znovu zapsán do prvního ročníku. To však neznamená, že mu znovu počíná plynout objektivní maximální lhůta pro trvání studia.

8 Afs 35/2010

V případě účtování na dohadný účet pasivní je třeba zachovat princip, že účtováno je pouze o plnění, které se reálně uskutečnilo, avšak dosud není známa jeho přesná výše. Pokud přiznání ročních odměn automaticky nevyplývalo pouze z odvedení práce ve zdaňovacím období, ale též z hospodářského výsledku, záviselo na návrhu a schválení roční odměny nadřízenými a konečně na schválení auditovaného hospodářského výsledku představenstvem daňového subjektu, nebylo možné o těchto odměnách účtovat ve zdaňovacím období, za které tato složka mzdy náleží.

9 Afs 81/2010

I. Daňovou účinnost fakticky vynaloženého nákladu, jakož i zdanitelnost dosažených příjmů, nelze opírat pouze o soukromoprávní hodnocení platnosti smlouvy. Za příjmy z pronájmu nebytových prostor podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, lze pro daňové účely považovat veškeré příjmy, které byly za užívání nebytových prostor obdrženy, pokud objektivně mohly být přijaty jako protihodnota za užívání či oprávnění užívat předmětné prostory. II. Pokud daňové subjekty, které na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy na jedné straně dosáhly příjmů, jež lze pro daňové účely podřadit pod příjmy z pronájmu, a na druhé straně uplatnily daňově uznatelné náklady, nereflektují na soukromoprávní důsledky neplatnosti smlouvy, tj. jednají tak, jako by tato smlouva byla bezvadná, pak neplatnost smlouvy nemá na zdanitelnost dosažených příjmů a daňovou uznatelnost uplatněných nákladů žádný vliv.

57A 66/2010

Ač zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v § 77 odst. 5 nestanoví žádná kritéria, ze kterých má správní orgán v řízení o povolení výjimky z místní a přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích vycházet, je nutné tato kritéria dovodit z § 43 odst. 5 a § 78 odst. 2 téhož zákona. Pro udělení výjimky musí být dány důvody hodné zvláštního zřetele a současně udělením výjimky nesmí být zmařen účel místní či přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích.

1 As 102/2010

Rozhodnutí Rady Českého rozhlasu o odvolání generálního ředitele z funkce podle § 9 odst. 6 zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, je úkonem pracovněprávním. K jeho přezkumu je dána pravomoc soudům v občanském soudním řízení podle § 7 o. s. ř.

1 Ao 1/2011

Rámcový vzdělávací program vydaný podle § 4 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), je tzv. vnitřním předpisem, nikoliv opatřením obecné povahy.

1 As 21/2011

I. Pro splnění povinnosti vyplývající z § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, nestačí znát jen okruh pravděpodobných řidičů, nýbrž je třeba vědět, které konkrétní osobě bylo přikázáno nebo svěřeno řízení vozidla, resp. komu bylo umožněno vozidlo řídit. II. Neví-li provozovatel vozidla, komu svěřil nebo přikázal řízení vozidla [§ 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu], nemůže věrohodně tvrdit, že tímto řidičem byla osoba jemu blízká. III. Součástí objektivní stránky jiného správního deliktu podle § 125 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, není jednání pachatele spočívající v nesdělení údajů potřebných k určení totožnosti řidiče vozidla. Pachatel je trestán pouze za nevědomost o totožnosti řidiče vozidla. IV. Skutečnost, že zástupce zastupoval žalobce již ve správním řízení, nemá sama o sobě vliv na nárok tohoto zástupce na mimosmluvní odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení před krajským správním soudem [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu].

6 Azs 40/2010

I. Při posuzování důvodů pro vyloučení z doplňkové ochrany podle § 15a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, lze za činy v rozporu se zásadami a cíli Organizace spojených národů považovat (a) činy, ohledně nichž je konsensus v mezinárodním právu, že jsou dostatečně závažným a trvajícím porušováním lidských práv, aby bylo možné je označit za pronásledování; nebo (b) činy výslovně označené orgány OSN za rozporné se zásadami a cíli OSN. II. Na činech v rozporu se zásadami a cíli OSN se žadatel mohl podílet nejen tím, že je spáchal sám, ale také tím, že se na jejich spáchání účastnil podle § 15a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. III. Míru odpovědnosti žadatele o mezinárodní ochranu, který donášel informace na své spolupracovníky státním orgánům, je nutno zkoumat individuálně podle jeho znalostí o tom, k čemu budou předané informace použity a podle jeho úmyslu způsobit předáním informací činy v rozporu se zásadami a cíli OSN.

2 As 21/2011

I. Povinná mlčenlivost advokátů (§ 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) je sama o sobě nevylučuje z působnosti zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. II. Pokud jsou obsahem tiskového prohlášení osobní údaje, které (1) byly dostupné i z jiných zdrojů než z databáze, kterou advokát disponoval, (2) nepožívají zvláštní způsob ochrany a (3) důvod jejich zveřejnění není samoúčelný, nýbrž spočívá výhradně v reakci na mediální

5 Afs 20/2010

I. Dobíjecí kupóny služby Oskarta nejsou samostatným produktem, nemohou tedy existovat bez služeb poskytovaných stěžovatelem (poskytovatelem telekomunikačních služeb). Představují pouze prostředek platby za služby, které samy tvoří produkt relevantního trhu (ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže). Poptávka po dobíjecích kupónech není fakticky poptávka po "dobíjecích kupónech II. Dobíjecí kupóny představují balíček předplacených služeb mobilního operátora (prepaid III. Konečný spotřebitel si prostřednictvím distributorů nekupuje "dobíjecí kupón

1 Afs 101/2010

I. Integrovaný sazebník Evropských společenství Taric (Tarif Intégré Communautaire II. Užije-li deklarant v celním řízení určitý kód Taric, je celní orgán oprávněn předpokládat, že tím odkazuje na konkrétní zboží a konkrétní obchodní opatření, s nimiž je příslušný kód Taric svázán. Shodně je třeba nahlížet na užití kódu Taric celním orgánem ve správním rozhodnutí. III. Pro uložení antidumpingového cla podle čl. 1 nařízení Rady (ES) č. 954/2006 je rozhodující dovoz výrobků definovaných v tomto článku. Kódy Taric (případně doplňkové kódy Taric) obsažené v tomto nařízení samy o sobě uložení konečného antidumpingového cla nezakládají, nýbrž slouží pouze jako stručná identifikace dovozů, na něž čl. 1 citovaného nařízení dopadá.

8 Afs 48/2009

Výrazem "cena platná v okamžiku nabídky" v § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009 se rozumí cena prodávajícím aktuálně požadovaná; skutečnost, zda jde o cenu dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není pro posouzení, zda prodávající splnil své povinnosti podle uvedeného ustanovení, rozhodná.

5 Afs 35/2009

Daňového dlužníka lze vyrozumět o předpisu penále nejpozději ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání nedoplatku, jenž je základem pro určení penále (§ 63 odst. 4 věta třetí část věty za středníkem zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 ve spojení s § 70 odst. 1 téhož zákona). Tato lhůta začne plynout od data původní splatnosti daně. Skutečnost, kdy byl vyměřen samotný tento poplatek, je pro určení počátku běhu uvedené lhůty nerozhodná.

1 As 79/2009

Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech případu.

6 Ads 114/2010

Ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, je třeba vykládat tak, že stát nese veškeré náklady spojené s řízením o příspěvku na živobytí, mimořádné okamžité pomoci a doplatku na bydlení podle tohoto zákona, tedy i náklady, které v tomto řízení vzniknou účastníkovi řízení; jedná se totiž o evidentní odchylku od obecné úpravy správního řádu z roku 2004 (§ 79). Nárok na náhradu nákladů však vzniká účastníku řízení pouze v případě, že tyto náklady byly vynaloženy nutně a účelně a pokud postup účastníka řízení nevykazuje znaky zneužití práva.

8 As 15/2011

I. Existence lhůty pro rozhodnutí správního orgánu o zákazu shromáždění (§ 11 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím) není v rozporu s ústavním pořádkem ani nevede ke snížení požadavků kladených na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí. II. V případě zákazu shromáždění (§ 10 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím)odůvodněného poukazem na jeho skutečný účel odlišný od oznámeného je správní orgán povinen své závěry prokázat. III. Zákaz shromáždění v místě, kde by bylo ohroženo zdraví jeho účastníků [§ 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím], nelze odůvodnit poukazem na možné rušení shromáždění a případné střety účastníků shromáždění s jejich ideovými odpůrci. IV. Neobstojí zákaz shromáždění odůvodněný nutností excesivního omezení dopravy (§ 10 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím), pokud správní orgán mj. nezakázal jiné shromáždění ve stejné lokalitě a obdobném čase. V. V případě kolize

5 As 73/2010

Rozhodnutí o zastavení řízení dle § 76 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je rozhodnutím, kterým se nerozhoduje o věci samé, je toliko procesní povahy a nepředstavuje překážku rei iudicatae

62Ca 15/2009

I. Ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, je ustanovením kogentním, které připouští pouze dvě formy poskytnutí jistoty: složení peněžní částky na účet zadavatele a bankovní záruku. Volba formy jistoty je ponechána na dodavatelích a zadavatel nesmí volbu formy žádným způsobem omezit. II. Závěr ohledně přiměřenosti, a tím i zákonnosti stanovených ekonomických a finančních kvalifikačních předpokladů (§ 55 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách) a technických kvalifikačních předpokladů (§ 56 téhož zákona) nemůže být výsledkem arbitrární úvahy abstrahující od podmínek na trhu, na němž soutěž o získání veřejné zakázky má probíhat, ani od konkrétních důsledků, které takto stanovené kvalifikační předpoklady s ohledem na podmínky panující na trhu mohou z pohledu účasti dodavatelů v soutěži o získání veřejné zakázky vyvolat.

15 Af 93/2012

I. Závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, č. 39/2011 Sb. ÚS, o konkludentním vyměření daně v případě marného uplynutí lhůty k vyměření daně, nelze vztáhnout na případ, kdy daňový subjekt žádající o vrácení sporného nadměrného odpočtu na DPH (popř. jeho jednatel a společník) byl současně pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně pro neexistenci uskutečněného zdanitelného plnění, z něhož je uplatňován nárok na vrácení nadměrného odpočtu (§ 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). II. Je nepřípustné, aby se daňový subjekt dovolával nároku, který měl původ v kriminálním jednání (simulovaný řetězcový obchod) a používal jej jako podporu pro své další úkony (vrácení nadměrného odpočtu na DPH), neboť toto počínání je v příkrém rozporu s dobrými mravy a s římskoprávními zásadami, že z bezpráví nemůže povstat právo nebo že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti (§ 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).

7 Azs 79/2009

Krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

8 Azs 303/2019

I. Z rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie (zde matky občana České republiky) z důvodu obcházení zákona účelově prohlášeným souhlasem o otcovství vůči nezletilému dítěti [§ 87f odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky] přímo neplyne definitivní povinnost cizince území České republiky opustit, a to ani s ohledem na stanovenou lhůtu k vycestování anebo následně udělený výjezdní příkaz (§ 50 citovaného zákona). Nepřiměřenost zásahu takového rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince, resp. jeho nezletilého dítěte (občana České republiky), tak nelze bez dalšího shledat pouze v tom, že cizinec na území České republiky o toto nezletilé dítě výhradně pečuje. II. Pokud je nezletilé dítě (občan České republiky) pobývající s cizincem na území České republiky na cizinci závislé, nemůže být cizinec k povinnosti vycestovat z území nucen. Jestliže by společně s ním muselo z území vycestovat i nezletilé dítě, bylo by jako občan České republiky nuceno k opuštění vlasti (čl. 14 odst. 4 věta druhá Listiny základních práv a svobod), resp. jako občan Evropské unie k opuštění území Evropské unie [čl. 20 odst. 2 písm. a) Smlouvy o fungování EU]. Pokud by naopak na území České republiky zůstalo a cizinec byl nucen vycestovat bez něj, byl by takový postup v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a s právem rodiče na péči o dítě, resp. právem dítěte na péči rodiče (čl. 32 odst. 4 věta před středníkem Listiny základních práv a svobod). III. Není-li nucená realizace vycestování cizince možná z důvodu, že na území České republiky pečuje o nezletilé dítě, které je občanem České republiky, je cizinec po udělení výjezdního příkazu, který je též dočasným oprávněním k pobytu na území České republiky, oprávněn požádat o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, tedy z důvodu, že mu ve vycestování z území brání překážka na jeho vůli nezávislá. Tato překážka vycestování je časově omezená a trvá po dobu, kdy je nezletilé dítě odkázáno na výchovu a péči ze strany cizince. Zákaz „odepření pobytu“ ve smyslu rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 3. 2011, Ruiz Zambrano

1 As 7/2011

I. Občanské sdružení, jehož cílem je ochrana životního prostředí, přírody a krajiny, může být aktivně legitimováno k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vydanému ve stavebním řízení nejen na základě svého účastenství ve správním řízení podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ale i podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, a to v případě, naplní-li podmínky § 8 odst. 5 tohoto zákona (resp. § 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí). II. Ustanovení § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, je třeba rozumět tak, že „přezkoumání podmínek

8 As 82/2010

Správní orgán je při rozhodování o výši sankce (ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) za přestupek (zde za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích) povinen hodnotit, zda není při přihlédnutí k pachateli dříve uloženým trestům možné využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení.

1 Afs 91/2010

I. Pojem "závazek" obsažený v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci). II. Přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Věřitel tak poskytnutím peněžních prostředků dlužníkovi žádný závazek nehradí, není proto poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.

2 Afs 4/2011

Žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí České národní banky vydanému podle § 10 odst. 9 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 278/2009 Sb.), kterým mu nebyl udělen souhlas s výkonem funkce člena představenstva pojišťovny, přestože nebyl účastníkem předchozího správního řízení.

22A 10/2011

Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, při určení majetku svěřeného zřizovatelem k hospodaření příspěvkové organizace neumožňuje jinou volbu, než jeho vymezení ve zřizovací listině, resp. ve změně zřizovací listiny, zastupitelstvem kraje [§ 35 odst. 2 písm. j) ve spojení s § 36 odst. 1 písm. a), j), l) a m) zákona o krajích]. Rada kraje tedy na sebe nesmí vztahovat pravomoc, která přísluší výhradně zastupitelstvu kraje, a to ani poukazem na to, že ve vztahu k příspěvkovým organizacím plní dle § 59 odst. 1 písm. i) zákona o krajích zakladatelské a zřizovatelské funkce. Těmito funkcemi totiž § 59 odst. 1 písm. i) citovaného zákona nerozumí dispozice zejména s nemovitým majetkem zřizovatele (kraje) včetně jeho svěření příspěvkové organizaci do správy, ale činnosti především organizační a personální povahy.

62A 8/2010

Pokud žalovaný správní orgán ustanoví ve správním řízení znalce podle § 56 správního řádu z roku 2004 a uloží mu předložit písemný posudek v určité lhůtě, avšak znalec ve stanovené lhůtě posudek nepředloží a správní orgán jej k tomu nevyzve ani neučiní žádné kroky k získání posudku po dobu delší než 5 měsíců od uplynutí stanovené lhůty, je nečinný. Ustanovení § 71 odst. 3 písm. b) správního řádu z roku 2004 totiž prodlužuje lhůtu pro vydání rozhodnutí pouze o dobu nutnou ke zpracování znaleckého posudku. Takovou dobou je pak zásadně rozuměna lhůta stanovená správním orgánem pro vypracování znaleckého posudku, případně správním orgánem prodloužená na řádnou a důvodnou žádost ustanoveného znalce.

3 Ads 129/2010

I. Pro zhodnocení doby zaměstnání v jedné z preferovaných pracovních kategorií (I., II. pracovní kategorie) získané v období účinnosti předchozích právních úprav důchodového zabezpečení až do zrušení systému pracovních kategorií k 1. 6. 1992 bylo rozhodující výslovné zařazení konkrétního druhu práce vykonávaného pracovníkem v příslušném resortním seznamu (§ 14 a § 17 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, provedené nařízením vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení). II. Byl-li druh práce vykonávaný stěžovatelem (v tomto případě chemik - velinář na provozu ftalanhydrid) výslovně zařazen v příslušném resortním a také vnitropodnikovém seznamu ve II. pracovní kategorii, pak stěžovatel nemůže úspěšně namítat, že se jednalo o druh práce odůvodňující zařazení v I. pracovní kategorii, a to ani tehdy, bylo-li jeho pracoviště vystaveno škodlivým vlivům způsobeným sousedícím provozem zařazeným do I. pracovní kategorie.

1 As 110/2010

I. Povinnosti stanovené nařízením jako právním aktem Evropské unie (čl. 249 Smlouvy ES, resp.dnes čl. 288 Smlouvy o fungování EU) nemohou být uloženy rovněž národní legislativou. Je proto zásadně vyloučeno, aby určité jednání porušilo povinnost stanovenou nařízením a současně i obsahově shodnou povinnost uloženou českým zákonem. II. Správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. g) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech ve znění zákona č. 314/2006 Sb. se lze dopustit jak porušením povinnosti stanovené právními předpisy EU upravujícími dozor nad přepravou odpadů, tak pouze porušením povinnosti stanovené zákonem o odpadech pro přeshraniční přepravu odpadu. III. Skutkovou podstatu správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. g) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. 314/2006 Sb. může naplnit i přepravce odpadu, pokud se poskytováním svých služeb podílí na porušení zákazu přepravovat na území České republiky odpad za účelem jeho odstranění (§ 54 odst. 2 zákona o odpadech).

6 Ao 6/2010

Vzhledem k účelu zásad územního rozvoje (§ 36 stavebního zákona z roku 2006) upřesnit záměry politiky územního rozvoje (§ 31 citovaného zákona) nepostačuje, pokud zásady územního rozvoje politiku územního rozvoje bez její další konkretizace pouze přejímají. Míra konkrétnosti vymezení ploch nadmístního významu a požadavků na jejich využití v zásadách územního rozvoje musí být taková, aby bylo možno zvažovat všechny varianty a alternativy využití těchto ploch nadmístního významu a vyhodnotit splnění požadavku přiměřenosti zvoleného řešení zejména ve vztahu k ochraně životního prostředí a k právům dotčených osob.

2 Ao 6/2010

I. Rozhodnutí o ochranném pásmu letiště vydané podle § 39 stavebního zákona z roku 1976 je třeba na základě článku II bodu 6 zákona č. 301/2009 Sb., kterým se mění zákna č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, považovat za opatření obecné povahy. II. Pravomoc a působnost správního orgánu při vyhlašování ochranného pásma je třeba posuzovat ve vztahu k okamžiku vydání rozhodnutí; ochranné pásmo kolem letiště byl v roce 1995 oprávněn zřídit stavební úřad. III. Pokud stavební zákon z roku 1976 vylučoval v řízení účast vlastníka pozemků, na které ochranné pásmo dopadá, nemůže být procesní pasivita kladena k tíži ani jeho právnímu nástupci. IV. Pokud smyslem a účelem zřízení ochranného pásma byla ochrana okolí letiště před hlukem z jeho provozu, pak proto zájmu na využití vlastnictví pozemků navrhovatelem nestojí zájem na provozu letiště, ale zájem na ochranu zdraví subjektů žijících na vymezeném území.