Nejvyšší správní soud

1 As 85/2013

6 Ads 41/2013

Výstraha vyslovená znalci podle § 20 písm. c) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném do 31. 12. 2011 není sama o sobě rozhodnutím přímo přezkoumatelným ve správním soudnictví postupem dle § 65 a násl. s. ř. s.

8 Aps 2/2013

I. Konkrétní obsah programu zasedání zastupitelstva obce a seřazení jeho jednotlivých bodů je součástí práva obce na samosprávu. Zařazení nového bodu na program zasedání zastupitelstva až v průběhu tohoto zasedání připouští § 94 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Schválení takto nově zařazeného bodu je možné jen tehdy, je-li takový návrh věcně připraven ke schválení a nebrání-li schválení jiné zákonné ustanovení. II. Schválení územního plánu usnesením zastupitelstva obce není zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., ale neoddělitelnou součástí procesu vydání opatření obecné povahy, jehož přezkumu se lze domáhat v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s.

4 Ads 128/2012

I. Výjimka podle § 31 odst. 2 s. ř. s. ze zásady, že ve věcech správního soudnictví rozhodují krajské soudy ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců musí být vykládána restriktivně; specializovaný samosoudce bude rozhodovat jen ve věcech výslovně tam uvedených, nebo ve věcech, u nichž to stanoví zvláštní zákon.; II. V případě, kdy správní orgán rozhoduje podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a posuzuje, zda určité jednání příslušníka bezpečnostního sboru má znaky přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nejde o „klasické řízení ve věci přestupku“ a o žalobách proti takovému rozhodnutí rozhodne krajský soud v tříčlenném senátu podle § 31 odst. 1 s. ř. s.

4 Ads 134/2012

8 As 101/2012

I. Pokud správní orgán rozhoduje v obnoveném řízení o správním vyhoštění cizince, je třeba, aby stanovil v souladu s § 100 odst. 5 správního řádu z roku 2004, od kdy nastávají účinky nového rozhodnutí ve věci (§ 99 tohoto zákona). To umožňuje lépe zohlednit konkrétní okolnosti případu. Správní orgán musí zřetelně stanovit, zda doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (§ 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010), začala plynout vykonatelností původního rozhodnutí o správním vyhoštění, nebo začne plynout vykonatelností nového rozhodnutí po proběhnuvší obnově. II. Plynutí doby k opuštění republiky a doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, nejsou jedinými účinky rozhodnutí o správním vyhoštění. Mezi tyto účinky rovněž patří zejména možnost vydat cizinci cestovní průkaz totožnosti k vycestování (§ 114 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), možnost cizince zajistit (§ 124 citovaného zákona), či hrozba jeho zařazení do evidence nežádoucích osob a z toho vyplývající důsledky (§ 154 odst. 6 téhož zákona).

4 Ads 55/2013

O služební pohotovost vykonávanou na jiném místě než ve vojenských objektech dle § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, se může jednat i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost

7 Afs 98/2012

I. Společný slovník pro veřejné zakázky (CPV) podporuje transparentnost zadávání veřejných zakázek. Zásadně by nemělo docházet k situaci, kdy předmět veřejné zakázky nelze podřadit pod žádný z CPV kódů. Ačkoliv v některých případech může nastat situace, kdy je třeba vybírat z více kódů, je důležité, aby si zadavatel pro název oznámení o zakázce zvolil pouze jeden [§ 47 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a příloha I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2195/2002 o společném slovníku pro veřejné zakázky (CPV)]. II. Vadný není postup, který opomíjí některý z nepodstatných prvků zakázky. Za diskriminační pro uchazeče je však třeba považovat takový postup, který rezignuje na označení podstatného, zpravidla převažujícího, znaku veřejné zakázky [§ 47 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a příloha I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2195/2002 o společném slovníku pro veřejné zakázky (CPV)].

1 Ans 10/2013

8 As 119/2012

Nikoli každé podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zakládá možnost legálně setrvat na území. Domněnka, že nebylo-li o uvedené žádosti rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti (§ 60 odst. 7 téhož zákona), se uplatní pouze tehdy, pokud je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu. Pokud žádost podává cizinec, který pobývá na území České republiky na základě výjezdního příkazu, tato domněnka se neuplatní.

5 Ans 2/2013

7 As 95/2011

I. Za skutečnost určující počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty podle § 61 odst. 1 věty první zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, je třeba považovat již pouhou vědomost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení. Pro počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je proto rozhodující, kdy se do dispoziční sféry Rady pro rozhlasové a televizní vysílání dostane informace o možném porušení citovaného zákona. Musí se však jednat o takovou informaci, z níž je alespoň v základních rysech zřejmé, v čem konkrétně má porušení citovaného zákona spočívat. Za takovou informaci je třeba považovat podnět diváka, který obsahuje dostatečné údaje o pořadu, jehož odvysíláním měl provozovatel vysílání porušit citovaný zákon (vysílací čas, program, na kterém byl odvysílán, poukaz na konkrétní vytýkané jevy).; II. Na počítání běhu subjektivní prekluzívní lhůty pro uložení pokuty Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (§ 61 odst. 1 věta první zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání) nelze aplikovat § 40 odst. 1 písm. a) a c) správního řádu z roku 2004.

7 Aos 4/2013

4 As 69/2013

Pokud cizinci zabrání ve včasném podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu (resp. o prodloužení doby jeho platnosti) důvody na jeho vůli nezávislé, je povinen při následném podání žádosti v dodatečné lhůtě tří pracovních dnů po zániku těchto důvodů (§ 47 odst. 1 věta druhá zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) uvést, že žádost podává opožděně právě z této kvalifikované příčiny, a doložit existenci důvodů, které mu ve včasném podání žádosti zabránily.

9 As 131/2011

5 Azs 13/2013

Otázku, zda je důvodné se domnívat, že zajištěný cizinec, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, je při rozhodování správního orgánu o povinnosti tohoto cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců [§ 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] nutno posuzovat tak jako obdobný důvod pro vyhoštění cizince [§ 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky]. Takovým důvodem tedy může být jen jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Bude-li pojem „nebezpečí pro veřejný pořádek

5 As 124/2011

I. Povinný subjekt, a případně ani právnická osoba, jejíž je povinný subjekt součástí, nejsou legitimovány k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., která by směřovala proti úkonu nadřízeného orgánu, jímž bylo rozhodnuto podle § 16a odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o stížnosti žadatele o informaci týkající se požadované úhrady za poskytnutí informace. Takovou žalobu krajský soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jakožto návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. II. Stanovisko nadřízeného orgánu, který rozhodl podle § 16a odst. 7 písm. b) nebo c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o stížnosti žadatele o informaci týkající se požadované úhrady za poskytnutí informace, je pro povinný subjekt závazné, pokud jde o podmínky, za nichž má požadovanou informaci poskytnout. Nesouhlasí-li však povinný subjekt s výší úhrady, jak vyplynula ze stanoviska nadřízeného orgánu, má tento povinný subjekt, případně právnická osoba, jejíž je součástí, možnost následně se domáhat na žadateli v občanském soudním řízení zaplacení příslušné zbývající částky úhrady, která povinnému subjektu dle jeho přesvědčení náleží.

7 Afs 78/2013

6 As 118/2013

9 Aos 1/2013

3 Ads 134/2012

2 Aps 7/2012

Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona). Při výkonu posledně zmiňované pravomoci nevystupuje jako správní orgán, ale jako jakýkoli vlastník lesa v národním parku; proti opatřením vyplývajícím z výkonu této pravomoci se tak nelze bránit žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.

7 As 46/2013

k § 45 odst. 2, § 46 odst. 2 a § 58 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění zákonů č. 147/2001 Sb. a č. 552/2005 Sb.*) I. Poplatek za delší studium (§ 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) a poplatek za další studium (§ 58 odst. 4 téhož zákona) jsou ústavně přípustnými omezeními základního práva podle čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Pravidlo zakotvené v § 58 odst. 3 v části věty za středníkem zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, jež stanoví, že „do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně podle § 45 odst. 3 nebo § 46 odst. 3, přičemž období, ve kterém student studoval v takovýchto studijních programech a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia započítávají pouze jednou III. Vyměřuje-li veřejná vysoká škola absolventovi poplatek za studium, musí postupovat podle § 58 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a vyměřit poplatek za další studium, bez ohledu na to, že existuje v matrice studenta záznam o předchozích studiích ukončených jinak než řádně, v nichž studoval před řádným ukončením svého předchozího studia. Až v případě, kdy celková doba studia absolventa v dalším studiu přesáhne standardní dobu studia podle § 45 odst. 2 nebo § 46 odst. 2 zákona o vysokých školách, lze postupovat podle § 58 odst. 3 citovaného zákona a vyměřit absolventovi poplatek za delší studium.

9 Aos 4/2013

4 Ads 65/2013

Ustanovení § 143 odst. 10 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, nepředstavuje překážku pro budoucí zdanění výsluhových příspěvků přiznaných v době, kdy byly výsluhové náležitosti osvobozeny od daně z příjmu [§ 36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů].

7 Afs 77/2012

Smyslem a účelem § 26 odst. 5 a 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je zajistit, že odepisován bude pouze majetek již skutečně pořízený a způsobilý k užívání za účelem dosahovat, udržovat nebo zajišťovat zdanitelný příjem. Uznatelnost odpisů nelze vyloučit jen proto, že poplatník majetek skutečně pořízený a způsobilý k užívání eviduje (a tedy nevyvstávají pochyby o tom, kdy byl pořízen a že je způsobilý užívání), avšak nesprávným způsobem, a v souvislosti s tím jej jako daňový náklad nesprávně uplatnil.

8 Afs 30/2012

I. Ustanovení zákona o daních z příjmů [§ 29 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k 1. 1. 1993] a zákona o účetnictví [§ 25 odst. 4 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném k 1. 1. 1993] o reprodukční pořizovací ceně je třeba vykládat tak, aby pomocí nich byla určena co možná nejpřesněji taková cena (částka vyjádřená v penězích), za niž by poplatník v daném místě a v dané době pořídil hmotný majetek o stejných rozhodných vlastnostech, jaký měl v oné době on sám. Reprodukční pořizovací cena tedy odpovídá ceně, za kterou by si poplatník svůj vlastní hmotný majetek mohl ve stavu, v němž se tento majetek tehdy nacházel, pořídit za stavu trhu s daným hmotným majetkem (nemovitostmi) v rozhodné době, tedy obecné ceně tohoto majetku v rozhodné době. II. V reprodukční pořizovací ceně činžovního domu se musí projevit všechny jeho rozhodné vlastnosti v rozhodné době, které tak či onak ovlivňují jeho cenu, tedy zejména v jaké se nachází lokalitě, jak je využitelný, v jakém je technickém stavu a především jaký je zájem na trhu o nemovitosti tohoto druhu. Je velmi dobře možné, že na cenu domu v rozhodné době může mít mnohem větší vliv jeho poloha než skutečnost, jak starý a jak opotřebený v této době dům byl. Naopak v jiné lokalitě a u jiného druhu nemovitosti by mohl být určující jiný její rys, třeba právě stav opotřebení. Je na znalci, aby při určení ceny příslušné nemovitosti vzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti a použil některou z dostupných metod určení obecné ceny (typicky srovnávací, výnosovou, nákladovou) nebo jejich kombinaci takovým způsobem, aby cena byla určena co nejpřesněji.

3 Ads 95/2012

Jestliže pojištěnec pobíral sirotčí důchod i poté, co mu vznikl pracovní poměr, odpovídá za vrácení takto přijatých částek sirotčího důchodu, neboť věděl či musel z okolností předpokládat, že mu důchod již nenáleží. Na vzniku povinnosti vrátit částky neprávem přijatého sirotčího důchodu nic nemění ani skutečnost, že pojištěnec splnil svou oznamovací povinnost v zákonem stanovené lhůtě, ani skutečnost, že důchod pobíral formou výplaty na svůj bankovní účet.

3 As 76/2013

4 Ads 67/2013

2 As 134/2011

Soudy a soudci: postih jednání soudce ve výkonu funkce Aplikace zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích [v daném případě § 49 odst. 1 písm. a) a § 68 citovaného zákona], na jednání soudce, kterého se dopustil při vlastním výkonu své funkce, je vyloučena. Na tyto případy dopadá režim kárné odpovědnosti soudců (§ 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů).

8 As 73/2012

8 As 70/2011

Nejbližší stav techniky pro účely posouzení vynálezecké činnosti (§ 6 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích) může být určen na základě kombinace znaků více než jednoho dokumentu, pokud nejsou tyto dokumenty rozporné.

8 As 37/2013

I. Ustanovení § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, se vztahuje pouze na „rodinný dům, garáž a další stavby a zařízení související s užíváním rodinného domu II. Pro posouzení odstupových vzdáleností staveb podle § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, je rozhodná povaha daného objektu jako stavby ve smyslu stavebního práva (§ 2 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006), nikoliv občanského práva. III. Skutečnost, že parkoviště není považováno za stavbu ve smyslu občanského práva, nebrání závěru, že parkoviště může být stavbou pro účely stavebního práva, pokud splňuje předpoklady § 2 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006.

5 Afs 83/2012

I. Předložil-li žalobce při jednání na podporu svých tvrzení soudu rozsudek Soudního dvora EU, tím spíše jednalo-li se o skutkově i právně obdobnou věc s věcí právě projednávanou, bylo povinností soudu se s názorem v tomto rozsudku uvedeným argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí a odůvodní, proč jej nepovažuje pro danou věc za relevantní II. Skutečnost, že pořizovatel zboží nepodal v jiném členském státě daňové přiznání, nemůže být bez dalšího určujícím důkazem o tom, že tam zboží skutečně přepraveno nebylo (§ 64 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). III. Důkazní břemeno daňového subjektu není bezbřehé (§ 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty); naopak je omezeno principy fungování jednotného trhu. Stejně jako si daňový subjekt, jakožto dodavatel, nemůže při svých obchodních aktivitách počínat neopatrně, neboť by pak nebyl schopen prokázat dobrou víru, resp. musí přijmout „všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že operace, kterou provádí, jej nepovede k účasti na daňovém podvodu

1 Afs 21/2013

1 As 45/2013

1 Afs 11/2013

I. Absolutní neplatnost právního úkonu může mít odlišné účinky v oblasti soukromého práva a v oblasti vybírání daní. Daňové účinky může vyvolávat i závazek vzniklý na základě absolutně neplatného právního úkonu, pokud tento závazek fakticky existoval a odrazil se v majetkové sféře daňového subjektu. Následné odúčtování tohoto závazku tak představuje pro daňový subjekt reálný příjem (přírůstek majetku), který podléhá dani z příjmů, v tomto případě dani z příjmů právnických osob (§ 18 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů).; II. Žalovaný správní orgán (zde Odvolací finanční ředitelství), který byl úspěšný v řízení před krajským soudem, má ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů, jež mu vznikly v souvislosti s cestou na jednání před krajským soudem.

1 As 67/2013

I. Při časově omezeném vyslání cizince k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání není třeba žádat o nové povolení k zaměstnání (§ 145 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 382/2008 Sb.). II. Argument obcházením zákona, zastíráním jiného právního jednání nebo zneužitím práva nemůže v obecné rovině vyloučit uplatnění celého jinak dovoleného institutu, jako je pracovní cesta nebo přeložení dle zákoníku práce z roku 2006 (§ 42 a § 43).

7 Afs 69/2013

2 Afs 13/2013

Aprk 40/2013

I. Smysl prohlášení navrhovatele, že trvá na návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů), spočívá v tom, aby mohl příslušný soud posoudit, zda bylo navrhovateli provedením procesních úkonů ze strany soudu, vůči němuž jsou průtahy v řízení namítány, beze zbytku vyhověno a zda tak byl navrhovatel plně uspokojen v případě nejednotnosti náhledu na danou otázku ze strany navrhovatele a soudu, který úkony provedl. II. Při posuzování důvodnosti návrhu na určení lhůty, u něhož soud, vůči němuž jsou namítány v řízení průtahy, má za to, že provedl všechny navrhované procesní úkony, se v první řadě zkoumá, zda bylo návrhu postupem tohoto soudu plně vyhověno. Až v případě, že by tomu tak nebylo a veškeré navrhované úkony provedeny nebyly, je namístě posuzovat, zda ve vztahu k nim dochází k průtahům. Nemá význam zkoumat, zda dochází k průtahům u procesního úkonu, který již byl proveden. III. Pokud navrhovatel v jediném podání prohlásí, že trvá na návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu a zároveň jej v tom samém podání vezme zpět, Nejvyšší správní soud takový návrh věcně projedná. Trvání na návrhu a jeho současné zpětvzetí jsou objektivně vzájemně se vylučující úkony, při jejichž hodnocení je třeba akcentovat základní smysl řízení o daném návrhu, jímž je ochrana před případnými průtahy v soudním řízení. Taková ochrana přitom může být efektivně poskytnuta jen při meritorním projednání návrhu.

4 As 83/2013

4 As 28/2013

I. Audiovizuální záznam pořízený policistou ve službě o průběhu úředního úkonu je záznamem pořízeným orgánem veřejné moci, nikoli záznamem soukromým, a to i přesto, že byl záznam pořízen na soukromý mobilní telefon policisty, jehož záměrem bylo použít záznam pouze pro svou vlastní potřebu, a nebyl tedy po jeho pořízení úředně evidován a archivován. II. Ustanovení § 60 a § 62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, obsahují dostatečnou právní úpravu zmocňující policii k pořizování audiovizuálních záznamů dokumentujících průběh úředního úkonu. Pokud audiovizuální záznam zasahující do práva na soukromí fyzické osoby (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) pořízený policií o průběhu úředního úkonu nebyl dle § 60 zákona o Policii České republiky pořízen a zpracován tak, aby byl zabezpečen proti neoprávněnému přístupu, změně, zničení, zneužití nebo neoprávněnému zpracování, jedná se o záznam, který nebyl pořízen v souladu se zákonem, a proto jej nelze dle § 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004 použít jako důkaz ve správním řízení. III. Je-li ve správním řízení použit důkaz získaný v rozporu se zákonem (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004), nemusí to být vždy bez dalšího důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení dle § 76 odst. 1 s. ř. s. Žaloba může být nedůvodná, pokud lze i při odhlédnutí od nezákonného důkazu z ostatních důkazů provedených ve správním řízení učinit jednoznačný závěr, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, obstojí.

4 Ads 44/2013

Ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011, neumožňovalo organizačním složkám státu a dalším státem zřízeným zaměstnavatelům dobrovolně si zvolit plnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením formou odvodu do státního rozpočtu. Zmíněné ustanovení však nebránilo úřadu práce, aby takovému zaměstnavateli stanovil povinnost poukázat odvod do státního rozpočtu podle § 82 odst. 3 téhož zákona.

7 Afs 64/2011

Nebyly-li daňové pohledávky za dlužníkem podle § 40a odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, včas, tedy do jejich přezkumu v přezkumném jednání, uhrazeny zvláštní formou „započtení

4 As 11/2013

Vyměření poplatku za delší studium podle § 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, je odvozeno od trvání standardní doby studia. Standardní doba studia podle § 61 téhož zákona počíná dnem zápisu do studia, kdy se z dané osoby stává student, a končí dnem ukončení studia podle § 55 odst. 1 (absolvování studia) nebo § 56 odst. 1 a 2 (jiné způsoby ukončení studia), kdy osoba přestává být studentem. Dojde-li k přerušení studia podle § 54 citovaného zákona, pak ode dne přerušení do dne opětovného zápisu do studia osoba není studentem, a neběží tak ani standardní doba studia. Pokud standardní doba studijního programu studovaného stěžovatelem (magisterský studijní program Právo a právní věda) činí pět let a stěžovatel tuto dobu překročil o více než jeden rok (tedy studoval déle), je povinen nést negativní následek v podobě poplatku za delší studium.

7 As 17/2013

I. Vymezení okruhu účastníků územního řízení (§ 85 stavebního zákona z roku 2006) vyžaduje s ohledem na konkrétní okolnosti případu komplexní posouzení situace v území a zohlednění nejrůznějších vlivů, neboť v úvahu přichází u vlastníků sousedních staveb a pozemků dotčení nejrůznějšího druhu. II. Umožňuje-li situace v terénu zhotovit přístup k umísťované stavbě více způsoby (po různých komunikacích), pak v zásadě každý z vlastníků pozemku nebo stavby, jehož práva budou zasažena provozem po těchto komunikacích, může být účastníkem územního řízení (§ 85 stavebního zákona z roku 2006). Rozhodné je, zda intenzita zásahu do jeho vlastnického práva představuje přímé dotčení. Určujícím měřítkem může být intenzita zvýšení dopravy a míra negativních efektů s tím spojených, ale i povaha provozu umísťované stavby a vlastnosti přilehlých komunikací. Pokud je možné vyloučit, že tyto komunikace budou v souvislosti s provozem stavby využívány více než doposud, pak lze zpravidla vyloučit i přímé dotčení vlastníků pozemků, přes které má být příjezd k umísťované stavbě umožněn.

1 As 90/2011

I. Pokud cizinec zajištěný za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, požádá o udělení mezinárodní ochrany, avšak tato žádost je podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a pokračování zajištění je objektivně nutné, vydá policie nové rozhodnutí o správním zajištění podle § 124 uvedeného zákona. Ve výroku tohoto rozhodnutí uvede, že důvody k zajištění daného cizince dle původního rozhodnutí o zajištění (případně rozhodnutí o prodloužení zajištění) nadále trvají. Nebudou-li splněny uvedené podmínky a zároveň nebude možné rozhodnout o povinnosti cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování podle § 46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být zajištění bez zbytečného odkladu ukončeno dle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky. II. Při posuzování existence reálného předpokladu výkonu správního vyhoštění v době, během níž může být cizinec dle § 125 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v potaz i to, zda je cizinec žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. V konkrétním případě může tato skutečnost vést k závěru o nutnosti ukončit jeho zajištění, neboť naplnění účelu zajištění se bude jevit nepravděpodobným. Pokud však řízení ve věci mezinárodní ochrany není v době rozhodování o prodloužení zajištění ještě skončeno, nelze zpravidla předjímat, jak Ministerstvo vnitra v tomto řízení rozhodne a zda žaloba proti eventuálnímu negativnímu rozhodnutí ministerstva bude mít odkladný účinek.

6 As 62/2013

Za překážku na vůli cizince nezávislou ve smyslu § 47 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, nelze považovat takovou překážku, která podle všech okolností případu objektivně nezabránila cizinci v podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu.