I. ÚS 1435/09

Odůvodnění

I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Uvedl, že obecné soudy postupovaly nadměrně formalisticky, nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly k nesprávnému závěru, že mu postupem orgánů činných v trestním řízení škoda nevznikla. Protože se k ukrývání uchýlil v důsledku nepřípustného nátlaku na jeho osobu již na počátku trestního řízení, měly orgány činné v trestním řízení vůči němu postupovat jako vůči uprchlému a meritorně rozhodnout, neboť již k 1. lednu 1999 měly prokazatelně k dispozici veškeré důkazy, které odůvodňovaly zastavení trestního stíhání, a jeho další výslech v roce 2003 již žádné nové skutečnosti nepřinesl. Nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení tak bylo stěžovateli znemožněno, v období mezi 1. lednem 1999 a 3. březnem 2003 podnikat a rozmnožovat tak svůj majetek. II. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 2,254.355,-- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Poté, co věc prošla odvolacím řízením, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, čj. 13 C 70/2003 - 105, žalobu stěžovatele zamítl. K jeho odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2006, čj. 39 Co 10/2006 - 123, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, čj. 25 Cdo 1479/2007 - 134, jako nepřípustné odmítnuto.

III. Ústavní soud předesílá, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, kdy by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen takovými vadami, které by měly za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jeho účastníků. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a argumenty stěžovatele v ní uplatněnými dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, které neshledaly důvodným jeho nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, vzniklý v důsledku jím tvrzeného nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení. V ústavní stížnosti zopakoval totožné námitky, které již adresoval soudům obecným, přičemž tvrdí, že svým postupem zasáhly do jeho práva na soudní ochranu. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, ve světle výše uvedených zásad, přičemž takové vady, které by mohly způsobit zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu, v nich neshledal. K námitce stěžovatele, vztahující se k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, pak Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž mu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Existenci takového rozporu sice stěžovatel tvrdil, ale Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Obecné soudy došly na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovatel ukončil svou podnikatelskou činnost nikoliv na základě sdělení obvinění a následného postupu orgánů činných v trestním řízení, ale svým vlastním rozhodnutím. Pokud sám vypověděl, že podnikatelskou činnost ukončil v roce 1995 pro neúspěch podnikatelského záměru a další podnikatelskou činnost nezahájil, nelze jeho výslech ze dne 24. září 1996 a následný postup orgánů činných v trestním řízení spojovat s předchozím ukončením jeho podnikatelské činnosti. Existenci škody ve formě ušlého zisku z podnikání se tak stěžovateli před obecnými soudy nepodařilo prokázat. Stěžovatel rovněž neprokázal existenci "nepřípustného nátlaku" na svou osobu na počátku trestního řízení, ani skutečnost, že mu orgány činné v trestním řízení bránily ve výkonu jeho podnikatelské činnosti. Ani v ústavní stížnosti neuvedl, z jakých důkazů tyto okolnosti vyplývají a z jakých důvodů je obecné soudy měly hodnotit jinak. Pokud stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení měly již k 1. lednu 1999 k dispozici veškeré důkazy, které odůvodňovaly zastavení trestního stíhání proti němu, nelze mu dát za pravdu, neboť v průběhu trestního stíhání byl postupně obviněn z různých trestných činů, a to podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), poté podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a nakonec podle § 250 odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona a jeho součinnost tak byla nezbytná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že v době od října 1996 do prosince 2002 s orgány činnými v trestním řízení nespolupracoval, a nebylo tak možno zajistit jeho účast na vyšetřovacích úkonech. Řízení muselo být proto opakovaně přerušováno a k návrhu obhájce bylo pak vedeno jako proti uprchlému. Ústavní soud v dané věci nemá, co by obecným soudům - z hlediska ústavnosti jejich postupu a rozhodování - vytkl. Otázkou příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou, spočívající v nemožnosti podnikat, a stěžovatelem tvrzeným nesprávným úředním postupem, se obsáhle zabývaly a s námitkami stěžovatele se vypořádaly způsobem, který ústavně právní nedostatky nevykazuje. Jejich právní závěry zřetelně vyplývají z provedených důkazů. Srozumitelně a přesvědčivě vyargumentovaly, proč mají za to, že stěžovatel neprokázal, že by ke vzniku škody v jeho případě došlo. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, je třeba připomenout, že tato skutečnost opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Z výše uvedených důvodů jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2009 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu