I. ÚS 1503/26

Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelka v civilním sporu domáhala po vedlejší účastnici (dále jen "stát") zaplacení náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Ta jí měla být způsobena v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, které proti ní bylo v minulosti vedeno. Nyní se stěžovatelka domáhá zrušení všech tří soudních rozhodnutí v tomto sporu. Tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Shrnutí předchozího řízení

2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem rozhodoval o stěžovatelčině žalobě, u níž připustil změnu tak, že předmětem řízení byl nakonec požadavek stěžovatelky vůči státu na zaplacení částky 59 881 741 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 56 337 174,51 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení (výrok I.). Obvodní soud řízení částečně zastavil co do částek 4 743 078,61 Kč, 3 600 Kč a 0,30 Kč, a to vždy spolu s úrokem z prodlení z těchto částek (výrok II.), dále rozhodl o povinnosti státu zaplatit stěžovatelce částku 877 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 9. 2021 do zaplacení (výrok III.), žalobu zamítl co do částky 59 004 241,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení (výrok IV.) a konečně stěžovatelce uložil povinnost nahradit státu náklady řízení (výrok V.). Částečně tak vyhověl žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 90 000 Kč jako nákladů na svou obhajobu v souvislosti se svým trestním stíháním, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 1/2009. Stěžovatelka se rovněž v žalobě domáhala náhrady škody ve výši 3 206 408 Kč připadající na ušlý výdělek žalobkyně za dobu jejího trestního stíhání a konečně ve výši 56 585 333,10 Kč odpovídající škodě, jejíž vznik souvisel se zajištěním nemovité věci stěžovatelky, resp. náhradní majetkové hodnoty představované vyplaceným pojistným plněním, k němuž v souvislosti s trestním řízením došlo.

3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodoval o odvolání obou stran. Napadený rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku III. částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 799 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jinak tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výroky I. a II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky následně napadeným usnesením odmítl, a to zčásti pro vady, jež nebyly ve lhůtě dle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka ve vztahu k této části námitek nedostála své procesní povinnosti vymezit některé z hledisek přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., čímž nesplnila povinné náležitosti mimořádného opravného prostředku dle § 241a odst. 2 o. s. ř. Její dovolání tudíž v tomto rozsahu nemohl Nejvyšší soud věcně projednat. Ve zbylé části pak Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížností namítá porušení svého práva na spravedlivý proces včetně práva na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Obecné soudy jí totiž nepřiznaly, s výjimkou částečné náhrady nákladů vynaložených v průběhu trestního stíhání na obhajobu, náhradu škody ani majetkové újmy, ačkoliv její trestní stíhání trvalo zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu. Upozorňuje na usnesení č. j. 1 T 1/2009-6027 ze dne 18. 8. 2020, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl o zastavení trestního stíhání stěžovatelky pod bodem 1. obžaloby podle § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu, s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a pod bodem 2. obžaloby podle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu promlčení trestního stíhání. Zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu trvání trestního stíhání dle stěžovatelky soud v tomto usnesení také výslovně konstatoval. Stěžovatelka tedy považuje následující postup obecných soudů ve svém civilním sporu se státem za rozporný se svým právem na spravedlivý proces. Požaduje proto, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.

Posouzení věci Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas a k tomu oprávněnou stěžovatelkou. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky, ohledně kterých dle názoru Nejvyššího soudu nedostála své procesní povinnosti vymezit některé z hledisek přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., čímž nesplnila obligatorní náležitosti mimořádného opravného prostředku dle § 241a odst. 2 o. s. ř. (viz body 7 až 9 napadeného usnesení), je třeba upozornit na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu.

7. Podle této judikatury platí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález sp. zn. II. ÚS 1625/21, body 27 až 28, a usnesení sp. zn. I. ÚS 3615/25). Ústavní soud tak v nynější věci není příslušný k projednání návrhu v rozsahu odpovídajícím příslušným částem napadených rozsudků obvodního soudu a městského soudu. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani náznakem nezpochybňuje, že by její dovolání vadami netrpělo.

8. Dále Ústavní soud není povolán rušit, co již bylo změněno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 138/25, bod 7). Není tedy příslušný k projednání nynějšího návrhu ani v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhá zrušení části vyhovujícího výroku III. napadeného rozsudku obvodního soudu, v níž byl změněn výrokem I. napadeného rozsudku městského soudu. K projednání návrhu stěžovatelky ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud příslušný je.

9. V tomto zbylém rozsahu je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

10. Ústavní soud ustáleně vychází z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V tomto řízení je oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. To v nynější věci Ústavní soud neshledal.

11. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv obecnými soudy prakticky v tom, že soudy v jejím civilním sporu se státem z velké části nevyhověly její žalobě, přestože její trestní stíhání, které bylo v minulosti pravomocně zastaveno, mělo trvat zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu. K těmto tvrzeným zásahům však nepředkládá žádné konkrétní důvody či jakoukoliv ústavněprávně relevantní argumentaci. Ústavní soud sice není vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti. Stěžovatelka je však povinna tvrdit a argumenty podporovat své námitky neústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 63 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3262/23, bod 8.). Je třeba upozornit, že samotná nespokojenost stěžovatelky s výsledkem civilního řízení nezakládá rozpor s jejím právem na spravedlivý proces.

12. Obecné soudy své závěry o nedůvodnosti žaloby stěžovatelky založily na tom, že její nárok připadající na část tvrzeného ušlého zisku z pronájmu nemovitosti, dále na částku, na kterou stěžovatelka vyčíslila snížení hodnoty zajištěných peněz, a konečně na část požadovaného ušlého výdělku byl promlčen (viz bod 27 napadeného rozsudku městského soudu). Požadavku na zaplacení zbývající částky připadající na tvrzený ušlý výdělek stěžovatelky ze zaměstnání soudy nevyhověly kvůli chybějící příčinné souvislosti (viz bod 37 napadeného rozsudku městského soudu). Ve vztahu k tvrzeným navýšením ceny oprav zajištěné nemovitosti v důsledku inflace dle závěrů soudů skutečná škoda prokazatelně nevznikla (viz bod 36 napadeného rozsudku městského soudu). Konečně měly soudy za to, že příčinou vzniku zbývající škody, tedy ušlého zisku z pronájmu nemovitosti, nebylo zajištění této nemovitosti v rámci trestního řízení, ale požár a skutečnost, že stěžovatelka sjednané nájemné po příslušném nájemci nevymáhala (viz bod 35 napadeného rozsudku městského soudu). Žádný z těchto závěrů stěžovatelka relevantně nezpochybnila ve svém dovolání (viz bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) ani ve své nynější stížnosti.

13. Ústavní soud v dané věci ani neshledal, že by obecné soudy svévolně aplikovaly normy podústavního práva nebo že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy se v dané věci s argumentací stěžovatelky naopak vypořádaly dostatečně a své závěry přesvědčivě a logicky odůvodnily.

14. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2026

Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu