Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti URBANITY Tachov Alfa s.r.o., sídlem [adresa] Praha 10, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 52/2026-502 ze dne 30. 3. 2026 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 19 C 101/2020-483 ze dne 21. 1. 2026, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Ing. S. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená usnesení představují rozhodnutí o nákladech řízení, které probíhá u Okresního soudu v Ostravě o žalobě stěžovatelky. Soudy nyní napadenými rozhodnutími rozhodovaly samostatnými usneseními o nákladech řízení poté, co byla věc částečně vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení po zrušení jeho rozsudku Krajským soudem v Ostravě.
3. Okresní soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 750 619 Kč. Krajský soud jednak toto rozhodnutí změnil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 702 119 Kč, jednak uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 120 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje napadená rozhodnutí jako protiústavní. Okresnímu soudu vytýká, že ji zatížil povinností nést náklady vedlejšího účastníka, přestože nepřezkoumal účelnost jednotlivých vyúčtovaných položek. Konkrétně stěžovatelka rozporuje náhradu za dva znalecké posudky a za opakované porady vedlejšího účastníka s advokátem. Krajskému soudu vytýká, že většinu jejích námitek paušálně odmítl a nevypořádal je.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval procesními předpoklady k projednání ústavní stížnosti. Protože Ústavní soud není povolán rušit, co již bylo změněno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 138/25, bod 7), není příslušný k projednání nynějšího návrhu v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení okresního soudu. To bylo totiž v plném rozsahu změněno výrokem I. napadeného usnesení krajského soudu. K projednání návrhu směřujícího proti usnesení krajského soudu Ústavní soud příslušný je a současně jsou v tomto rozsahu splněny i všechny další procesní předpoklady.
6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pracuje s judikaturou Ústavního soudu, která považuje rozhodování o nákladech řízení za integrální součást soudního řízení, při němž je také třeba respektovat požadavky spravedlivého procesu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele (stěžovatelky) či extrémnímu vykročení z procesních pravidel (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 nebo stěžovatelkou odkazované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2849/23, bod 7).
8. Je ale nutné upozornit, že později se problematikou nákladů řízení Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že: "Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. bod 11 výše). [...] Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
9. Tyto závěry Ústavní soud následně aplikoval např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 (viz jeho body 21 až 37) a od té doby z nich vychází.
10. Z judikatury Ústavního soudu a zejména z citovaného stanoviska pléna jinými slovy plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ústavní soud by totiž jinak působil jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší (srov. znovu nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37, a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/24, bod 6; I. ÚS 689/25, body 2 až 5; či. IV. ÚS 2528/21, bod 11).
11. To platí i pro rozhodování o nákladech řízení, které nejsou bagatelní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 532/25, bod 6; či I. ÚS 1153/25, bod 9). To znamená, že výše náhrady nákladů, které má stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi dle napadených rozhodnutí zaplatit, k posunu nyní projednávané věci do ústavní dimenze nestačí.
12. Posuzovanou ústavní stížnost neprovázejí ani další mimořádné okolnosti, ostatně stěžovatelka žádné takové netvrdí. Podstatou její ústavní stížnosti je pouhá polemika s účelností úkonů provedených advokátem vedlejšího účastníka a s přiznáním náhrady nákladů vedlejšímu účastníkovi za zpracované znalecké posudky. Věc tedy zůstává v rovině výkladu podústavního práva a nesvědčí o žádném širším problému v oblasti rozhodování o nákladech řízení, tj. nepřesahuje vlastní zájem stěžovatelky.
13. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Její ústavní stížnost proto odmítl dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (v části směřující proti usnesení krajského soudu) a dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (v části směřující proti usnesení okresního soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu