Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate a.s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem [adresa] C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2014, č. j. 5 Afs 127/2013-42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 29 Af 17/2012-91, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 7. 12. 2011, č. j. MMB/455815/2011 a č. j. MMB/455816/2011 a proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - sever ze dne 7. 9. 2011, č. j. OF/024271/11/2 a č.j. OF/024270/11/2, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna a Úřadu městské části města Brna, Brno - sever takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 2 odst. 3 a 4, článku 90 a 95 Ústavy, článku 2 odst. 2, článku 11 odst. 1 a 5, článku 26 odst. 1 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žádný ze správních orgánů ani správních soudů se řádně nevypořádaly s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení, povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčena, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád dle jejího mínění nepřipouští stanovení daně v daném případě bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Opačný postup správce daně znamenal nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelka též poukázala na to, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rozvedla a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 29 Af 17/2012-91, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 7. 12. 2011, č. j. MMB/455815/2011 a č. j. MMB/455816/2011. Prvním z těchto rozhodnutí Magistrát města Brna změnil k odvolání stěžovatelky pouze odůvodnění rozhodnutí o přeplatku Úřadu městské části města Brna, Brno - sever ze dne 7. 9. 2011, č. j. OF/024271/11/2, tak, že se označení obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna "č. 9/2010" nahrazuje označením "č. 21/2010". Druhým z uvedených rozhodnutí Magistrát města Brna zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí správce poplatku ze dne 7. 9. 2011, č. j. OF/024270/11/2, o přeplatku. Úřad městské části města Brna, Brno - sever uvedenými rozhodnutími nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení vratitelného přeplatku podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu, vzniklého podle stěžovatelky na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu ve výši 185 000 Kč za období 1. 7. 2011 - 30. 9. 2011 a ve výši 89 139 Kč za období 1. 7. 2010 - 30. 9. 2010. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna ani Úřadu městské části města Brna, Brno - sever nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 576/13 ze dne 17. 4. 2013) Tak tomu je i v nyní projednávané věci, kdy se obdobnou věcí téže stěžovatelky Ústavní soud zabýval již např. v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3243/13 a sp. zn. III. ÚS 3343/12 (a dalších). V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O citovaných ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2878/13, usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3243/13, a usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3343/12, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že jsou jí předchozí usnesení Ústavního soudu známa, ovšem tvrdí, že ačkoliv se i nyní posuzovaná ústavní stížnost týká stejné věci, skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné. Ústavní soud však v této souvislosti konstatuje, že pokud jde o tvrzené odlišné skutkové a právní okolnosti namítané v nyní posuzované věci, jedná se o shodné námitky, kterými se rovněž zabýval Ústavní soud již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3792/13 a sp. zn. II. ÚS 3734/13, neboť v uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie opět téměř identické ústavní stížnosti, včetně předmětného tvrzení odlišných skutkových a právních okolností, přičemž v uvedených řízeních soudy rovněž uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Pokud stěžovatelka nyní nově dodává, že Nejvyšší správní soud v obdobné věci (5 Afs 113/2013) řízení přerušil, aby vyčkal rozhodnutí ve věci 2 Afs 68/2012, Ústavní soud uvádí, že v nyní projednávané věci se Nejvyšší správní soud (na rozdíl od věci pod sp. zn. 2 Afs 68/2012) námitkou neexistence pravomocného platebního výměru ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nezabýval jako opožděně podanou. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu