Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti 1. Bc. L. R. a 2. T. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018 č. j. 25 Cdo 275/2018-770, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2016 č. j. 57 Co 171/2016-634 a usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 4. února 2016 č. j. 130 C 88/2008-624, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla dne 28. 5. 2018 doručena ústavní stížnost, ve které se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 130 C 88/2008-624, odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatele 1. proti rozsudku téhož soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 130 C 88/2008-561, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody na zdraví. 3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 3. 2016, č. j. 57 Co 171/2016-634, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), odvolání stěžovatelky 2. odmítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel 1. dovolání s tím, že nesouhlasí se závěry obou soudů. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 25 Cdo 275/2018-770.
5. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé se již mnohokrát obrátili na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou a na nedostatky byli opakovaně upozorňováni s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 4117/17, II. ÚS 3864/17, IV. ÚS 20/18, I. ÚS 291/18). Stěžovatelé i nadále volí postup, kterým nesplňuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byli soudem mnohokrát poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatelů, aby vady odstranili, resp. aby další jejich podání již tyto vady neobsahovalo. Přístup stěžovatelů tak nesvědčí o jejich pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv. 6. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže stěžovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. 7. Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 21/18, I. ÚS 127/18, II. ÚS 189/18, jakož i v řadě dalších, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2018
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj