Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2010, sp. zn. 19 Co 1976/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 25. 1. 2011 doručena ústavní stížnost, kterou si stěžovatel sepsal sám a ve které navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 19 Co 1976/2010.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K ústavní stížností nebyla připojena kopie rozhodnutí, jehož zrušení je navrhováno. Z provedeného lustra bylo zjištěno, že stěžovatel podal, od roku 2007, již sto ústavních stížností, z nichž nejméně 50 bylo odmítnuto pro neodstranění vad, zejména proto, že nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z mnoha řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován (kupř. řízení sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09 atd.).
Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v jeho případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé v paměti stěžovatele zafixovat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatele o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním.
Proto soudce zpravodaj, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 3. února 2011
František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu