Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků L., zastoupeného Mgr. Pavlem Prokopem, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2025 č. j. 62 Co 137/2024-583 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. ledna 2024 č. j. 21 C 332/2018-453, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a L. F. a B. J., jako vedlejších účastníků řízení,, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí zároveň v rozporu s čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejších účastnících zaplacení peněžité částky. Obvodní soud napadeným rozhodnutím uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 40 283 Kč (výrok I), žalobu zamítl v části, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 129 717 Kč (výrok II), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 9 482 Kč (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 4 118 Kč (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V, VI).
3. Městský soud v Praze (po kasačním zásahu Nejvyššího soudu) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 82 967 Kč, jinak jej ohledně částky 46 750 Kč v tomto výroku potvrdil (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 184 358 Kč (výrok III).
4. Stěžovatel proti rozhodnutí městského soudu i proti rozhodnutí obvodního soudu podal ústavní stížnost, kterou pro nepřípustnost (předčasnost) z důvodu probíhajícího dovolacího řízení Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 2381/25 odmítl. Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. 26 Cdo 2208/2025 dovolání vedlejšího účastníka odmítl (řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka probíhá pod sp. zn. I. ÚS 3680/25).
II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele lze pochybovat o nestrannosti senátu městského soudu. Ten podle stěžovatele hledal možnosti, jak přes závazný právní názor Nejvyššího soudu rozhodnout v konečném důsledku tak, aby byl vedlejší účastník co nejméně sankcionován. A to přesto, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. 26 Cdo 2663/2024 si vedlejší účastník své odměny vyplácel nezákonně. Městský soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principem legitimního očekávání. Podle stěžovatele je rozhodnutí v rozsahu zamítnutí nároku na zaplacení částky 46 750 Kč z důvodu promlčení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Městský soud za počátek běhu promlčecí lhůty považoval den konání jednání shromáždění, na němž se shromáždění jako nejvyšší orgán stěžovatele dozvědělo o vyplácení odměn vedlejšímu účastníkovi. Dovodil, že shromáždění bylo oprávněno rozhodnout o vymáhání plnění povinností uložených členům společenství k tomu příslušným orgánem společenství podle zákona a podle stanov, když tato činnost nebyla svěřena do působnosti výboru. Nesprávně dovodil, že se na věc neaplikuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 27 Cdo 1532/2017. Podle stěžovatele však městským soudem aplikované ustanovení stanov nejde na věc aplikovat. Lhůta měla počít běžet až v okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl nově zvolený výbor. Rozhodnutí městského soudu je navíc argumentačně nekonzistentní.
6. Stěžovatel ani nesouhlasí s použitím § 143 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovateli nelze přičítat, že si členové výboru navzájem podepsali dohody o provedení práce. Vedlejší účastníci přitom nemohli být v dobré víře ohledně uzavření dohod o provedení práce a na jejich neplatnosti se podíleli. Není ani pravdou, že stěžovatel bez výhrad přijímal a konzumoval výsledky práce vedlejších účastníků při správě domu a nemovitosti.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nebyl oprávněn podat ústavní stížnost proti výrokům I a III rozsudku obvodního soudu, výroku I rozsudku městského soudu a výroku II rozsudku městského soudu v části, v níž byl změněn výrok II rozsudku obvodního soudu. V tomto rozsahu bylo žalobě stěžovatele vyhověno a ústavněprávní přezkum by se tak nemohl pozitivně projevit v jeho právní sféře.
8. Ve zbytku byla ústavní stížnost podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelova první ústavní stížnost byla Ústavním soudem usnesením sp. zn. I. ÚS 2381/25 odmítnuta jako návrh nepřípustný (z důvodu předčasnosti). Stěžovatel právě posuzovanou ústavní stížnost podal ve lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2208/2025 a z těchto důvodů ji Ústavní soud považuje za včasnou.
10. Ústavní stížnost ale nelze považovat za včasnou ohledně výroku IV rozsudku obvodního soudu (tj. zamítnutí nároku stěžovatele vůči vedlejší účastnici), neboť v tomto rozsahu bylo o nároku stěžovatele definitivně rozhodnuto již rozsudkem ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. 26 Cdo 2663/2024, jímž bylo dovolání stěžovatele v této části odmítnuto (srov. rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2663/2024, bod 15). Na tom nic nemění ani usnesení sp. zn. I. ÚS 2381/25, neboť rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2663/2024 byl stěžovateli doručen 1. 4. 2025 (což Ústavní soud ověřil u obvodního soudu) a i první ústavní stížnost stěžovatele (podaná 15. 8. 2025) byla v tomto rozsahu opožděná.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. V posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž byla ve věci samé zamítnuta jeho žaloba na zaplacení peněžité částky ve výši 46 750 Kč. Pro posouzení bagatelnosti je přitom rozhodný samotný předmět řízení v době rozhodování a k nákladům řízení či příslušenství se nepřihlíží (srov. usnesení ze dne 30. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 3169/24, bod 5). Uvedená částka nepřesahuje 50 000 Kč a lze ji proto považovat za bagatelní. To zakládá bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24, bod 6). Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, bod 33, nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11). Bylo přitom především na stěžovateli, aby vysvětlil, proč je věc přes svou bagatelnost ústavněprávně významná.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byl zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (kvantitativní hledisko), resp. že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (kvalitativní hledisko). Jeho argumentace se zaměřuje především na výklad podústavního práva, resp. stanov stěžovatele. S ohledem na výše uvedené by taková argumentace mohla vést ke kasačnímu postupu Ústavního soudu zejména v případě, že by byla rozhodnutí v tomto ohledu svévolná. Městský soud ale srozumitelně vyložil, z jakých důvodů považoval nárok stěžovatele v tomto rozsahu za promlčený i z jakých důvodů neaplikoval stěžovatelem předestřenou judikaturu. Reagoval přitom na převážnou část námitek, které stěžovatel uvádí i v ústavní stížnosti. Vyšel z toho, že stěžovatel (resp. shromáždění) se dozvěděl o vyplácených odměnách ze zprávy o hospodaření. Takový závěr přitom není rozporný (jak stěžovatel dovozuje) se závěrem městského soudu, že schválení zprávy o hospodaření nebylo schválením odměn. Schválení zprávy o hospodaření, resp. účetních závěrek, souvisí zejména s účetnictvím (srov. zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví), a jeho účelem tak nemuselo být schvalování vyplacených odměn. Posouzení městského soudu tak Ústavní soud za excesivní nebo svévolné nepovažuje.
13. Stěžovatel dále brojí proti nákladovým výrokům. K této problematice se Ústavní soud dlouhodobě staví zdrženlivě. Ačkoliv i tato rozhodnutí mohou mít dopad do majetkové sféry stěžovatele, zpravidla sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (viz např. nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20, bod 20, nebo nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18, bod 15). Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
14. Ani v tomto ohledu Ústavní soud natolik mimořádné okolnosti, které by odůvodnily jeho zásah, neshledal. Městský soud zjevně vyšel z toho, že stěžovatel ze zprávy o hospodaření věděl o vyplácených odměnách, přesto sám nepřijal stanovami předvídané usnesení o odměnách vedlejších účastníků, tento stav akceptoval a následně odměny zpětně vymáhal. Je třeba připomenout, že bylo především na obecných soudech, aby hodnotily provedené důkazy a z nich učinily skutková zjištění. Samotná možnost odlišného hodnocení důkazů a na to navázané právní posouzení není dostatečným důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
15. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ani stěžovatelovy pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího senátu městského soudu o neústavnosti napadených rozhodnutí nesvědčí. Své pochybnosti totiž stěžovatel zakládá výhradně na závěrech městského soudu, které nebyly v jeho prospěch. Taková okolnost však bez dalšího pochybnosti o nestrannosti nezakládá. Nadto, jak již bylo uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by závěry městského soudu byly svévolné, resp. že by z jiných důvodů opodstatnily kasační postup Ústavního soudu.
16. Vzhledem výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. bod 7), zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. bod 10) a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu