Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci návrhu S. M., směřujícího proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3254/2016-108 ze dne 9. 11. 2016, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4815/2016-110 ze dne 9. 11. 2016 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4330, 4331/2016-623 ze dne 27. 10. 2016, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Dne 23. 12. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, v němž navrhovatel brojí proti v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedeným usnesením Nejvyššího soudu pro zásah do svého základního práva na spravedlivý proces.
Toto podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel k dnešnímu dni obrátil na Ústavní soud ve věcech již více než 125 podání, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá žádné rozumné pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl dostatečně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v nyní projednávané věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Postupoval tak stejně, jako v případě stejného stěžovatele učinil - jen v poslední době - např. již usneseními sp. zn. II. ÚS 3380/16, II. ÚS 2931/16, III. ÚS 2788/16, I. ÚS 2737/16 nebo II. ÚS 3710/16. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2016
Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka