Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] f, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 2004/2014-1044 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2013 č. j. 15 Co 510/2013-981, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla dne 13. 2. 2015 doručena ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 2004/2014-1044 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2013 č. j. 15 Co 510/2013-981. Stěžovatel, který vystupoval v exekučním řízení v postavení povinného, se u Ústavního soudu domáhal zrušení označených rozhodnutí obecných soudů (o potvrzení usnesení soudní exekutorky o příklepu k nemovitostem v dražbě) pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než Ústavní soud provede věcný přezkum napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mj. i to, zda byla podána včas.
3. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu má právo podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost musí být podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána v rámci lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, se kterým je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 4. Posledním opravným prostředkem ve věci stěžovatele bylo dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 2004/2014-1044, jež bylo stěžovateli doručeno dne 3. 12. 2014. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, kdy mu bylo napadené usnesení dovolacího soudu doručeno, avšak požádal Ústavní soud (s argumentací o možnosti aplikace § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, i na řízení před Ústavním soudem) o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť zmeškání lhůty bylo vyvoláno horečnatým chřipkovým onemocněním od 2. 2. 2015 do 11. 2. 2015, kdy byl stěžovatel neschopen práce. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla stěžovatelem podána až dne 13. 2. 2015, stalo se tak po uplynutí lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu. Tato procesní lhůta je kogentní, a proto ji není možno prodloužit, ani nelze zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti Ústavním soudem prominout (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 2431/13, ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1879/13, ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1861/12, ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3159/11 nebo ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2898/07). 5. Protože tedy Ústavní soud nemá zákonnou možnost, jak zmeškání lhůty stěžovateli prominout (a to bez ohledu na důvod zmeškání), nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout pro nedodržení lhůty podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2016
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj