Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ELZIMEX Polička, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 379/2009-12, a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 Nc 3319/2009-88, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 Nc 3319/2009-88, nařídil podle vykonatelného notářského zápisu notáře JUDr. O. P. ze dne 30. 12. 2008, č. j. Nz 149/2008, N 170/2008 (dále jen "NZ"), k uspokojení pohledávky oprávněné KOMMA ELEKTRO, s. r. o. (dále jen "oprávněná") ve výši 5.879.723 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné (dále jen "stěžovatelka"). Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora Mgr. M. D., Exekutorský úřad Sokolov. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), usnesením ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 379/2009-12, usnesení okresního soudu potvrdil. Odvolací soud poukázal na to, že NZ, na podkladě kterého byla exekuce nařízena, je dostatečně určitý, srozumitelný a obsahuje všechny náležitosti stanovené § 63 a § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "NŘ"). Z NZ - článku "za prvé" jasně vyplývá závazek stěžovatelky zaplatit oprávněné kupní cenu za zboží stanovené dohodou ve výši 6.379.723 Kč včetně DPH a je stanoven rovněž způsob splatnosti dluhu ve splátkách a sjednána ztráta výhody splátek. V oddíle "za druhé" je obsažen souhlas stěžovatelky s vykonatelností NZ. Krajský soud neshledal obsahovou neurčitost kupní smlouvy, která byla tímto NZ sepsána, ani v existenci části "za páté" NZ, neboť tato část pojednává o jiném závazku stěžovatelky a na obsah kupní smlouvy nemá vliv, byť se ke kupní smlouvě určitým způsobem vztahuje. Krajský soud v odůvodnění poukázal na to, že tato část vysvětluje důvod, pro který je kupní cena sjednána ve výši o 30 % nižší než je skutečná hodnota zboží a jaký závazek stěžovatelka z tohoto důvodu přijala. Krajský soud dodal, že otázka případné platnosti takového závazku není předmětem tohoto řízení a na posouzení určitosti a platnosti kupní smlouvy obsažené v NZ nemá vliv. Odvolací soud má NZ proto za materiálně vykonatelný exekuční titul. Krajský soud dále prohlásil, že se námitkou nedostatku splatnosti celého dluhu pro ztrátu výhody splátek nezabýval a vycházel z tvrzení oprávněné, že ke ztrátě lhůt u stěžovatelky došlo. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 593/2000, v němž je vyjádřena zásada, že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vychází exekuční soud z tvrzení oprávněného o tom, že nastala u povinného "ztráta splátek" a opak je možno zkoumat v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud konečně - ke stěžovatelčině námitce zániku pohledávky jednostranným započtením - odkázal na ustálenou soudní praxi, podle které je možné k námitce zániku vymáhané pohledávky započtením přihlédnout nikoli v řízení o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, ale až v řízení o zastavení exekuce. Krajský soud proto uzavřel, že pro nařízení exekuce byly splněny všechny podmínky a Okresní soud ve Svitavách nepochybil, pokud návrhu na nařízení exekuce vyhověl.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 379/2009-12, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 Nc 3319/2009-88, napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které uvedla, že jimi došlo k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11, práva podnikat podle čl. 26 a práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Prohlásila, že porušená práva jsou garantována též Úmluvou o lidských práva a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), a to čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka zejména poukázala na to, že exekuce nebyla nařízena důvodně (mimo jiné) proto, že ke ztrátě výhody splátek nedošlo; uvedla, že výklad institutu ujednání o ztrátě výhody splátek podávaný odvolacím soudem a oprávněnou (a některými odbornými komentáři) právní jistotu dlužníka naprosto neguje a porušuje základní práva dlužníka. Tím bylo zasaženo nejen do vlastnického práva stěžovatelky, ale také do jejího práva na podnikání. Stěžovatelka poukázala na to - co do námitky nedostatku splatnosti celého dluhu pro ztrátu výhody splátek - že odvolací soud sice odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 593/2000 a na v něm vyjádřenou zásadu že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vychází exekuční soud z tvrzení oprávněného o tom, že nastala u povinného ztráta splátek a opak je možno zkoumat v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud prý však přehlédl pokračování odůvodnění citovaného usnesení, ve kterém je uvedeno, že v případě, kdy je "z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí patrno, že tvrzení o ztrátě výhody splátek nemůže být správné, pak si musí soud ověřit, zda ke ztrátě výhody splátek skutečně došlo". Stěžovatelka má zato, že taková situace v souzené věci nastala, neboť oprávněná v návrhu na nařízení exekuce vycházela z nesprávné úvahy o automatické splatnosti celé pohledávky. Stěžovatelka uvedla, že vyjádření oprávněné k jejímu odvolání jí nebylo doručeno a bylo jí tak upřeno právo repliky na tvrzení oprávněné v uvedeném vyjádření. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neměla možnost se s vyjádřením oprávněné vypořádat a došlo proto k porušení jejího práva na spravedlivý proces (rovnosti práv účastníků řízení). Stěžovatelka konečně namítla, že kupní smlouva sepsaná formou NZ je neurčitá a proto nemůže být platným exekučním titulem. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, podle něhož se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 379/2009-12, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 Nc 3319/2009-88, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obecné soudy (a to především Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích) právem poukázaly na charakter a na zásady řízení o výkonu rozhodnutí podle vykonatelného NZ. Krajský soud provedl podrobné hodnocení náležitostí NZ se svolením k vykonatelnosti; dovodil především jeho určitost a srozumitelnost, stanovení způsobu splatnosti dluhu ve splátkách a sjednání ztráty jejich výhody; stejně tak přesvědčivě odkázal na jednotlivé části NZ, z nichž je zřejmé, že NZ (se svolením k vykonatelnosti) je exekučním titulem. Ústavní soud tedy považuje za liché úvahy stěžovatelky, které v podstatě zpochybňují povahu a vypovídací schopnost daného NZ a nahrazují jej toliko spekulativní úvahou. Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v jejím tvrzení na údajně přehlédnuté pokračování odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 593/2000, ve kterém je uvedeno, že v případě, kdy je "z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí patrno, že tvrzení o ztrátě výhody splátek nemůže být správné, pak si musí soud ověřit, zda ke ztrátě výhody splátek skutečně došlo"; z obsahu návrhu na nařízení exekuce (č.l. 3 - 5 soudního spisu) totiž nic takového dovodit nelze. Ostatně, krajský soud v již napadeném usnesení otázku splatnosti dluhu ve splátkách a ztráty jejich výhody posuzoval a Ústavní soud nemá důvodu na jeho argumentaci cokoli měnit. Krajský soud tedy odkaz na citované usnesení Nejvyššího soudu (a na v něm vyjádřenou zásadu že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vychází exekuční soud z tvrzení oprávněného o tom, že nastala u povinného ztráta splátek) použil adekvátně a není proto důvodné dovozovat, že by měl krajský soud za výše uvedené situace ověřovat, zda ke ztrátě výhody splátek došlo. Ústavní soud nemá důvod pochybovat ani o irelevantním charakteru výtky stěžovatelky týkající se postupu krajského soudu, který rozhodl bez nařízení jednání a vyjádření oprávněné k jejímu odvolání jí nedoručil. Tu lze poukázat zejména na charakter a na procesní povahu exekučního řízení. V této souvislosti se lze dovolat především ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) a § 253 odst. 1 o. s. ř., podle nichž jednání v souzené věci nebylo třeba nařizovat; navíc, výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného (jednání soud nařizuje jen tehdy považuje-li to za nutné podle § 253 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení ani potud, pokud stěžovatelka namítla, že jí bylo odepřeno právo na repliku k vyjádření oprávněné ke stěžovatelčině odvolání, neboť toto právo z žádného ustanovení o. s. ř. nelze dovodit; podle § 210 odst. 1 o. s. ř. samo odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Za tohoto stavu nelze v souzené věci - z hlediska ústavnosti - dovodit ani povinnost soudu doručit vyjádření oprávněné ke stěžovatelčině odvolání a nelze tedy dovozovat ani porušení práva stěžovatelky na repliku vůči němu, jehož se dovolává. Ústavní soud ještě jednou připomíná v odůvodnění krajského soudu dostatečně zřetelně uvedený odkaz na povahu exekučního stádia řízení a na rozhodování v tomto stadiu. Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou obecných soudů výsledkem jejich právního posouzení věci a argumenty uvedené v odůvodnění obou usnesení nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu Ústavního soudu