Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM - společenské hry, s. r. o., se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32Cdo 3874/2011-112 z 30. 11. 2011, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22Co 516/2010-87 z 30. 5. 2011 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8C 441/2009-43 z 17. 8. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem došlým Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2012, označeným jako ústavní stížnost, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, a to pro údajné porušení celé řady základních práv a svobod. Zároveň žádá o poskytnutí adekvátních lhůt k doplnění ústavní stížnosti.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že tomu tak není, neboť stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Není-li splněna podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepisu ústavní stížnosti advokátem, stanovená fyzickým či právnickým osobám ustanovením § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud stěžovatele podle § 41 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyzve k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Tento postup však není nutný v každém případě. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle citovaného ustanovení je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci Ústavním soudem. Pokud však stěžovateli dříve (v předchozích řízeních) poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; ve své podstatě to představuje i obcházení lhůt stanovených v § 72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu, neboť zákonná šedesátidenní lhůta je plně dostačující k podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování návrhu či k odstraňování jeho vad stěžovatele zvýhodňuje oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Z mnoha řízení, jichž se stěžovatelka a její jednatel a společník Ing. P. Ch. (jako fyzická osoba) u Ústavního soudu účastnili, plyne, že stěžovatelka byla Ústavním soudem opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučována. Byla-li tedy opakovaně a dostatečně informována o tom, že je mj. nezbytné, aby byla ústavní stížnost sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který by stěžovatelku zastupoval, musela si být rovněž již v okamžiku podání nyní posuzované ústavní stížnosti vědoma zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti takového návrhu. Současně bylo stěžovatelce známo výše prezentované stanovisko, takže si musela být vědoma rovněž toho, že její ústavní stížnost může být bez dalšího odmítnuta (viz např. řízení pod sp. zn. I. ÚS 2831/10). Za dané situace, neboť lze považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad jejího podání, nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení za přiměřené aplikace ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Stejně rozhodl Ústavní soud i ve srovnatelné věci téhož stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 3134/11. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vojen Güttler soudce zpravodaj