I. ÚS 976/26

Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastník využíval pozemky ve vlastnictví stěžovatele. Konkrétně tak, že na nich je umístěno vodohospodářské dílo (retenční nádrž X) a jeden z pozemků je zároveň silničním pomocným pozemkem místní komunikace III. třídy. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce ve sporu o zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v právě popsaném užívání pozemků, úspěšný byl však jen částečně. Nyní se stěžovatel domáhá zrušení všech tří soudních rozhodnutí v tomto sporu. Tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Shrnutí předchozího řízení

2. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem žalobě stěžovatele zčásti vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 177 096 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 160 901 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Stěžovatel se vůči vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky 337 997 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za omezení výkonu vlastnického práva v období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016. Vedlejší účastník měl podle stěžovatele využívat pozemky (které v rozhodné době stěžovatel vlastnil) tak, že na jejich části je trvale umístěno vodní dílo (retenční nádrž X) a jeden z pozemků je zároveň silničním pomocným pozemkem místní komunikace III. třídy. Obvodní soud posoudil žalobní nárok stěžovatele zčásti jako bezdůvodné obohacení a zčásti jako náhradu za zákonem zřízené věcné břemeno podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen "vodní zákon"), za nějž vlastníku náleží jednorázová náhrada. Nárok stěžovatele dle § 59a vodního zákona obvodní soud zamítl a ve zbylé části žalobě vyhověl.

3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že co do částky 16 209 Kč žalobu zamítl, a ve zbytku tento výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I), ve výroku II jej také potvrdil (výrok II) a konečně rozhodl o nákladech nalézacího řízení i následujících odvolacích a dovolacích řízení (výroky III a IV). Městský soud o odvoláních stěžovatele i vedlejšího účastníka totiž rozhodoval již potřetí, jeho předchozí dvě rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil. V nyní napadeném rozsudku městský soud stěžovatelův nárok posoudil výlučně jako nárok na náhradu podle § 59a vodního zákona. Za účelem stanovení výše obvyklého nájemného zopakoval městský soud důkaz znaleckým posudkem znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s. r. o. z roku 2017 ve znění jeho doplňku z roku 2019 (dále jen "posudek ESA"), na jehož základě metodou simulovaného nájemného stanovil výši obvyklého nájemného za rozhodné období. V reakci na předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu pak městský soud výši náhrady dále korigoval s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Přitom zohlednil zejména výši kupní ceny i skutečnost, že stěžovatel o absolutním omezení vlastnického práva k pozemkům věděl již od počátku. Vodní dílo včetně příslušenství na nich totiž bylo umístěno dříve, než pozemky získal. Proto při výpočtu náhrady s kapitalizací na 5 let městský soud náhradu snížil o 50 %.

4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Nesouhlasil se stěžovatelem, který brojil proti postupu městského soudu při určení výše kompenzace a tvrdil rozpor se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud měl způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s odůvodněním výše kompenzace, za dostatečný, uspokojivý a celkově souladný s ustálenou judikaturou. Ve vztahu k dalším námitkám potom stěžovatel dle názoru Nejvyššího soudu nedostál své procesní povinnosti vymezit některé z hledisek přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., čímž nesplnil obligatorní náležitosti mimořádného opravného prostředku dle § 241a odst. 2 o. s. ř.

Argumentace stěžovatele a vyjádření vedlejšího účastníka a replika stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Brojí proti formalistickému způsobu hodnocení důkazů, nerespektujícím jeho základní lidská práva a považuje soudy zjištěný skutkový stav za zcela rozporný s provedenými důkazy. Vytýká obecným soudům, že rozhodovaly ve věci samé, aniž by měly k dispozici úplný soudní spis, neboť dle jeho názoru zcela opomenuly původní verzi posudku ESA z roku 2017 a zabývaly se pouze jeho aktualizací z roku 2019. Dále soudy dle stěžovatele opakovaně přehlížely, že jeden z dotčených pozemků je využíván jako silniční pomocný pozemek komunikace III. třídy a nikdy nebyl součástí vodního díla. Stěžovatel má dále za to, že v důsledku těchto pochybení obecných soudů jsou i jejich právní závěry v příkrém rozporu s dokazovanými skutečnostmi. V tomto smyslu upozorňuje na nedostatečné odůvodnění výpočtu konečné výše kompenzace, provedeného městským soudem. Za spornou potom považuje otázku jednorázové povahy náhrady. Podle stěžovatele jsou proto napadená rozhodnutí vnitřně rozporná a obsahují logické vady, v tom stěžovatel spatřuje projev libovůle a rozpor se základními principy právního státu, které vyplývají z čl. 1 odst. 1 Ústavy, přičemž v tomto kontextu odkazuje na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu, která taková pochybení obecných soudů považují za rozporná s ústavním pořádkem, např. na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1030/25. Stěžovatel proto požaduje, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.

6. Ústavní soud obdržel vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník v něm upozornil, že věc byla opakovaně projednána soudy všech stupňů. Městský soud podle něj v napadeném rozsudku respektoval závazné právní názory Nejvyššího soudu. Dále upozornil, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, pokud nejsou výsledkem zjevné svévole či excesu a nezasahují do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Odkázal přitom na rozhodovací praxi Ústavního soudu. K dalším konkrétním stěžovatelovým námitkám odkázal na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Argumentaci považuje pouze za pokračující polemiku stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů bez ústavněprávní roviny, přičemž má za to, že s jeho námitkami se již soudy vypořádaly přesvědčivě. Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

7. Vyjádření vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice. Stěžovatel v replice zrekapituloval některé pro něj klíčové body ústavní stížnosti. Upozornil, že obecné soudy opakovaně přehlédly, že jeden z pozemků není a nikdy nebyl součástí vodního díla. Rozporoval dále tvrzení vedlejšího účastníka, že městský soud zopakoval důkaz posudkem ESA z roku 2017 v podobě jeho doplňku z roku 2019. Dle stěžovatele není takový postup možný, když původní posudek ESA z roku 2017 byl jako důkaz před obvodním soudem proveden již v roce 2018, tedy před samotným vznikem doplňku z roku 2019, a tato původní verze se již v soudním spisu nenachází. Podle stěžovatele se soudy měly zabývat také původní podobou posudku ESA z roku 2017, což neučinily. Konečně stěžovatel opět upozornil, že posudek ESA z roku 2017 používá odlišnou metodu výpočtu, jiný vzorek smluv a dochází k odlišným znaleckým závěrům, než doplněk posudku ESA z roku 2019. Na důkaz svých tvrzení zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu také údajnou kopii posudku ESA z roku 2017, kterou měl dohledat ve svém archivu. Na své stížnosti v celém rozsahu nadále trvá.

Posouzení věci Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas a k tomu oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení výroků I, III a IV rozsudku obvodního soudu, neboť tyto výroky byly již změněny městským soudem. Ústavní soud totiž není povolán rušit, co již bylo změněno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 138/25, bod 7).

9. Ve zbylém rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

10. Ústavní soud předně upozorňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V tomto řízení je oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. To v nynější věci Ústavní soud neshledal.

11. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů v rovině skutkové i právní. Stěžovatel také tvrdí celkovou nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost všech napadených rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavní soud zpravidla nevstupuje do jeho sféry a nereviduje jeho postup při hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z ústavněprávního hlediska je podstatné, aby soudy důkazy přezkoumatelně hodnotily a aby své závěry přesvědčivě vysvětlily. Podle Ústavního soudu obecné soudy těmto požadavkům v nynější věci dostály a jejich rozhodnutí nevykazují ústavně relevantní vady. Napadená rozhodnutí zcela jistě nejsou projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nepřiléhavé jsou tak v tomto směru stěžovatelovy odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž taková pochybení obecných soudů označuje za rozporná s ústavním pořádkem.

12. Stěžovatel konkrétně rozporuje, jak městský soud vypočetl konečnou výši kompenzace, a vytýká Nejvyššímu soudu, že tento způsob výpočtu aproboval. Ústavní soud je toho názoru, že postup obecných soudů je v tomto směru srozumitelný a dostatečně odůvodněný. Městský soud výši obvyklého nájemného, stanovenou znaleckým posudkem na základě metody simulovaného nájemného, dále korigoval s přihlédnutím ke konkrétním zjištěným okolnostem (viz rekapitulaci jeho rozsudku výše). Městský soud navíc celý výpočet i v reakci na předcházející řízení u Nejvyššího soudu logicky a uspokojivě vysvětlil (konkrétně viz body 25 až 28 napadeného rozsudku městského soudu, k závěrům Nejvyššího soudu viz body 16 až 17 jeho usnesení).

13. Dále stěžovatel vytýká obecným soudům, že opakovaně přehlížely, že jeden z jeho pozemků není a nikdy nebyl součástí vodního díla a za jeho užívání je tak třeba namísto náhrady dle § 59a vodního zákona poskytnout náhradu za bezdůvodné obohacení. Se stěžovatelem však ani v tomto směru nelze souhlasit. Touto otázkou se podrobně zabýval městský soud již v dřívější fázi odvolacího řízení, a uzavřel, že pozemek je součástí násypového tělesa hráze vodního díla (viz rekapitulaci v bodě 5 napadeného rozsudku městského soudu). Také Nejvyšší soud v napadeném usnesení upozornil, že tato otázka již byla dříve vyřešena, stěžovatelova námitka byla navíc pro svůj skutkový charakter z jeho přezkumu vyloučena (viz bod 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

14. Konečně nelze přisvědčit ani stěžovatelovým námitkám ohledně chybějící verze znaleckého posudku ESA z roku 2017, respektive nakládání s jeho doplňkem z roku 2019. Doplněk byl zpracován kvůli opravě administrativní chyby vzniklé kopírováním a obecné soudy uvedly, že neměly důvod o závěrech vyjádřených v posudku (který byl opatřen znaleckou doložkou) pochybovat. Ústavní soud i v této souvislosti odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se s totožnou námitkou stěžovatele dostatečně vypořádal již v dovolacím řízení (viz bod 18 jeho usnesení a také body 23 a 24 napadeného rozsudku městského soudu). Pouze nad rámec se Ústavní soud seznámil s materiálem, který mu stěžovatel zaslal v replice. Ústavní soud - jak již zaznělo - dokazování obecných soudů nereviduje. Jedná-li se skutečně o kopii posudku ESA z roku 2017 (což stěžovatel nijak nedoložil), jeho znění (vychází z údajů o jiných pozemcích, než kterých se řízení u obecných soudů týkalo) koresponduje se závěry obecných soudů o administrativní chybě. Tvrdí-li pak stěžovatel, že posudek ESA z roku 2017 pracuje s odlišnou metodou výpočtu či že dochází k jiným znaleckým závěrům než doplněk z roku 2019, lze to proto považovat za logický důsledek opravy původních administrativních chyb.

15. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2026

Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu