II. ÚS 1004/14

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 3. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Je přesvědčena, že odvolání podala řádně a včas. Postupem soudu prvního stupně, kterým bylo odvolání podle § 208 odst. 1 o. s. ř. odmítnuto pro opožděnost pouze z důvodu, že nebylo přihlédnuto k elektronickému podpisu podání se zaručeným elektronickým podpisem, které nebylo dle § 42 odst. 3 o. s. ř. doplněno písemně, i přehnaně formalistickým postupem odvolacího soudu, jenž se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, tak mělo být porušeno ústavní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka současně žádá o přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014 byl soudce Radovan Suchánek, jemuž byla ústavní stížnost přidělena jako soudci zpravodaji, vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Předseda Ústavního soudu dne 16. 4. 2014 přidělil ústavní stížnost jako soudci zpravodaji Jiřímu Zemánkovi.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Kolíně č. j. 14 C 71/2011-116 ze dne 21. 11. 2012, ve spojení s doplňujícím usnesením č. j. 14 C 71/2011-151 ze dne 6. 5. 2013, bylo podle § 208 odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako opožděně podané odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 14 C 71/2011-87 ze dne 27. 9. 2012 (kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti obci Tuklaty na zaplacení částky 2 134 079 Kč). Dalším napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením potvrzeno. Odvolací soud se poté, co doplnil dokazování ke způsobu podání odvolání stěžovatelky, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odvolání došlé soudu 8. 10. 2012 od právního zástupce stěžovatelky nebylo opatřeno elektronickým podpisem. Protože nebylo ve smyslu § 42 odst. 3 o. s. ř. doplněno ve lhůtě do tří dnů předložením jeho originálu, nebylo možno k podání přihlížet. Pokud odvolání s platným elektronickým podpisem bylo soudu doručeno dne 15. 11. 2012, stalo se tak opožděně, neboť odvolací lhůta marně uplynula 12. 10. 2012.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje požadované formální náležitosti a další podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Primárně se zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná.

Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).

Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti uvedených orgánů minimalizovat. Zasáhnout může jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele, a to pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před samotnými těmito orgány, byť i v jiném než dosud vedeném řízení.

V projednávané věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle § 219 o. s. ř. potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako opožděné. Takové rozhodnutí je možné ve smyslu ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost, neboť podle tohoto ustanovení platí, že účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Z obsahu ústavní stížnosti se však nepodává, že by stěžovatelka tento opravný prostředek využila. Tvrdí-li tedy, že ze strany obecných soudů došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany tvrzených práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit v této fázi jako nepřípustnou (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2755/13 ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 841/13 ze dne 13. 3. 2013, týkající se obdobné problematiky, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2014

Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj

Odůvodnění

1. Soudce Radovan Suchánek, člen II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 1004/14, přípisem ze dne 1. dubna 2014 oznámil předsedkyni I. senátu, že se považuje za podjatého, jelikož k osobě zástupce stěžovatelky má dlouhodobý přátelský vztah. Nad to soudce Radovan Suchánek uvedl, že od roku 2010 až do svého nástupu do funkce soudce Ústavního soudu byl v advokátní kanceláři právního zástupce stěžovatelky advokátním koncipientem.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

4. Nezávislost a nestrannost soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je přitom třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní kritérium pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je vždy zapotřebí vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.

6. Osobní vztah k zástupci účastníka řízení, tedy vztah, který je způsobilý založit podjatost soudce, byl v posuzovaném případě shledán. V souladu s výše nastíněnými principy tak I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vyloučení soudce z projednávání ústavní stížnosti, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu