Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. H. a 2) I. B., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti výroku I v části, v níž byly potvrzeny výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně, a proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 365/2025-523 ze dne 29. 1. 2026 a výrokům III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 8 C 163/2019-463 ze dne 21. 7. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a dále a) České kanceláře pojistitelů, sídlem [adresa] Praha 4, a b) Domova pro seniory X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelé žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 ("obvodní soud") domáhali proti vedlejším účastníkům zaplacení každý 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za smrt jejich otce v únoru 2017, za jejíž hlavní a podstatnou příčinu úmrtí považovali rozvoj proleženin čtvrtého stupně a rozsáhlé levostranné pneumonie, kterým předcházela dlouhodobá imobilizace otce v důsledku nehody v prosinci 2005. Další příčinou měla být nedostatečná úroveň zdravotní péče v zařízení vedlejšího účastníka b).
3. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl (výroky I a II), uložil stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnice a) ve výši 152 641,50 Kč a vedlejší účastnice b) ve výši 168 069 Kč (napadené výroky III a IV) a rozhodl o vrácení nespotřebované části zálohy na znalečné (výrok V). Při výpočtu odměny za zastoupení obou vedlejších účastnic vyšel z tarifní hodnoty 1 000 000 Kč.
4. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení (zčásti napadený výrok I) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit každému vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 40 535 Kč (napadené výroky II a III). Odvolací soud vyšel pro účely nákladů odvolacího řízení z hodnoty 2 000 000 Kč. Uvedl, že předmět sporu vymezili částkou 1 000 000 Kč pro každého z nich, aniž tento žalobní požadavek blíže upřesnili vyjma odkazu na zákonná ustanovení. Podle odvolacího soudu proto obvodní soud správně stanovil odměnu za právní zastoupení podle § 7 advokátního tarifu.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně určily tarifní hodnotu. Tvrdí, že již ze žaloby a jejích skutkových tvrzení bylo zřejmé, že vystupovali jako sekundární oběti a že uplatněné nároky se týkaly zásahu do jejich osobnostních práv v souvislosti s úmrtím otce. Ve vztahu k vedlejší účastnici a) podle nich uplatnili jednak nárok odpovídající jednorázovému odškodnění pozůstalých podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964, jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 téhož zákona. Ve vztahu k vedlejší účastnici b) uplatnili nárok na náhradu duševních útrap podle § 2959 občanského zákoníku.
6. Dále poukazují na to, že podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 činila tarifní hodnota ve věcech osobnostních práv 50 000 Kč. Od 1. 1. 2025 pak podle § 9a odst. 1 písm. a) advokátního tarifu činí tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však 500 000 Kč. Obecné soudy podle nich tato ustanovení pominuly, neboť obvodní soud vycházel z tarifní hodnoty 1 000 000 Kč a odvolací soud v odvolacím řízení z částky 2 000 000 Kč.
7. Konečně odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 občanského zákoníku aplikuje § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Dovolávají se rovněž nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3362/22 ze dne 7. 8. 2024, podle něhož tarifní hodnota 50 000 Kč přichází v úvahu v případě neúspěchu žalobce, není-li dán základ požadovaného nároku závisejícího na úvaze soudu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelé nesouhlasí s nákladovými výroky obecných soudů. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou - tím spíše, nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bod 34).
11. Posuzovaná ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatelů nepřesahuje. Stěžovatelé tvrdí nesprávný a podle jejich názoru svévolný výklad advokátního tarifu, nikoli však žádné další mimořádné okolnosti, pro něž by právě jejich nákladová věc měla nabýt ústavněprávního významu. Ani existence dřívější judikatury, která se zabývala typově obdobnou otázkou v nákladové věci, přitom sama o sobě neznamená, že Ústavní soud věcně přezkoumá další obdobnou věc, nepřesahuje-li svými okolnostmi vlastní zájmy stěžovatelů (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2817/24 ze dne 23. 4. 2025, bod 27; nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, zejména body 30 až 31).
12. Uvedený přístup se uplatní i ve věcech, v nichž náklady řízení nejsou kvalitativně bagatelní. Ani případná výše náhrady nákladů proto sama o sobě nepostačuje k posunu věci do ústavní roviny (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 532/25 ze dne 30. 4. 2025, bod 6; či usnesení sp. zn. I. ÚS 3208/25 ze dne 2. 4. 2026, bod 21). Projednávanou věc přitom žádné další mimořádné okolnosti neprovázejí; stěžovatelé ostatně ani netvrdí, v čem by jejich případ přesahoval vlastní zájem, kupř. v podobě systémového pochybení v rozhodovací praxi obecných soudů dosud neřešeného judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1153/25 ze dne 8. 7. 2025, bod 9; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3146/25 ze dne 10. 12. 2025, bod 16). Již z tohoto důvodu lze ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22, na který stěžovatelé odkazují, na projednávanou věc nedopadají. Tento nález se týkal náhrady nemajetkové újmy na zdraví, konkrétně bolestného a ztížení společenského uplatnění. Právě u těchto nároků Ústavní soud dovodil, že je při určení náhrady nákladů řízení namístě vycházet zásadně z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoli z paušální tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. též nález sp. zn. II. ÚS 263/26 ze dne 21. 5. 2026, body 18 až 22). Z uvedeného nálezu však nelze dovodit obecné pravidlo, že nepoužití paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč ve všech ostatních věcech osobnostních práv představuje porušení ústavně zaručených práv; naopak tato judikatura spíše vychází z preference použití § 8 odst. 1 advokátního tarifu v penězi ocenitelných věcech (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2548/25 ze dne 2. 4. 2026, body 7 až 10; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 263/26, bod 28).
14. Relevantní je také skutečnost, že advokátní tarif byl s účinností od 1. 1. 2025 změněn. Ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy nyní § 9a odst. 1 advokátního tarifu stanoví zvláštní pravidlo, podle něhož se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však částka 500 000 Kč. Právní úprava použitelná do 31. 12. 2024 tak již byla nahrazena novou úpravou, která pro budoucí řízení poskytuje zvláštní pravidlo. Také proto není v nyní posuzované věci dán výrazný sjednocovací potenciál Ústavního soudu ohledně předchozí právní úpravy [srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 933/25 ze dne 24. 2. 2026, body 6 až 10].
15. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že u úkonů učiněných po 1. 1. 2025 měly obecné soudy zohlednit novou právní úpravu, zejména limit tarifní hodnoty podle § 9a odst. 1 advokátního tarifu. Především odvolací soud měl výslovně odůvodnit, proč pro účely nákladů odvolacího řízení vycházel z částky 2 000 000 Kč a jak se do jeho úvah promítla novelizace advokátního tarifu. Ani tato skutečnost však sama o sobě nezakládá důvod ke kasačnímu zásahu.
16. U obvodního soudu šlo podle odůvodnění jeho rozsudku o jeden úkon právní služby u vedlejší účastnice a) a dva úkony právní služby u vedlejší účastnice b). V odvolacím řízení šlo u každé z vedlejších účastnic o dva úkony právní služby. I při výpočtu pro stěžovatele nejpříznivějším, tedy při použití tarifní hodnoty 500 000 Kč na všechny úkony učiněné po 1. 1. 2025, by byli stěžovatelé povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení o 16 940 Kč méně ve vztahu k vedlejší účastnici a) a o 19 360 Kč méně ve vztahu k vedlejší účastnici b), celkem tedy o 36 300 Kč včetně DPH. Tento rozdíl zjevně nepřesahuje hranici bagatelnosti. Jak již bylo přitom uzavřeno (viz bod 12 výše), stěžovatelé netvrdí žádné mimořádné okolnosti ani konkrétní přesah vlastního zájmu, které by odůvodňovaly výjimku z neopodstatněnosti stížnosti ve vztahu k bagatelním nákladům řízení. Za této situace není zásah Ústavního soudu namístě.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu