Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Janem Humplikem, advokátem, sídlem [adresa] Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2014 č. j. 7 To 185/2014-375, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí.
2. Ústavní stížnost není přípustná.
3. Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
5. Pokud stěžovatel všechny procesní prostředky vyčerpá, musí mít Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout (shledal-li by k tomu právem stanovené předpoklady) právě proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (a tím efektivně korigovat - rovněž z hlediska systémové hierarchie - možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod). V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.
6. Jak vyplývá z příloh k ústavní stížnosti, v projednávané věci bylo jí napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem předmětem přezkumu v dovolacím řízení, když Nejvyšší soud podané dovolání odmítl svým usnesením ze dne 1. 4. 2015 č. j. 3 Tdo 396/2015-33. Z ústavní stížnosti však neplyne, že by posledně uvedené rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, neboť v jejím petitu je požadováno výslovně toliko zrušení výše označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Aby bylo předejito přílišnému formalismu a věc postavena zcela na jisto, Ústavní soud za této situace ještě stěžovateli zaslal výzvu k odstranění vad návrhu, ve které jej poučil, že z podaného návrhu musí být nepochybné, proti jakému rozhodnutí či postupu kterého orgánu veřejné moci směřuje, a vyzval jej, aby sdělil, zda skutečně žádá zrušení výhradně jen rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2014 č. j. 7 To 185/2014-375. Ve své odpovědi na tuto výzvu stěžovatel Ústavní soud informoval, že žádá skutečně toliko zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2014 č. j. 7 To 185/2014-375. Zrušení předmětného usnesení Nejvyššího soudu ani k této výzvě stěžovatel nenavrhl.
7. Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností, představuje dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. V pochybnostech je přitom na místě úmysl stěžovatele v tomto směru ověřit, aby odmítnutí ústavní stížnosti nebylo přílišným formalismem. Pokud však stěžovatel příslušné rozhodnutí o posledním procesním prostředku nenapadne ani přes Ústavním soudem učiněnou výzvu k odstranění nejasností, Ústavnímu soudu již nic jiného, než ústavní stížnost odmítnout, nezbývá [srovnej závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00) a judikaturu Ústavního soudu představovanou např. usneseními sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, II. ÚS 1710/10, IV. ÚS 2976/08, III. ÚS 2013/09, I. ÚS 2452/10, I. ÚS 4839/12, IV. ÚS 365/13, II. ÚS 2980/14 či IV. ÚS 2195/14, dostupnými na www.usoud.cz].
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost usnesením odmítl pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Radovan Suchánek v. r. soudce zpravodaj