Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 59/2026-224 ze dne 14. 4. 2026 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 Nc 13131/2024-153 ze dne 11. 11. 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a dále a) P. H., b) T. H., nezletilého c) T. H a nezletilé d) N. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka coby babička nezletilých vedlejších účastníků ("nezletilí") domáhala úpravy styku s nimi. Okresní soud Plzeň-sever ("okresní soud") napadeným rozsudkem její návrh zamítl. Odůvodnil, že nezletilí nemají se stěžovatelkou navázaný pevný citový vztah a že členové rodiny mají natolik konfliktní vztahy, že nezletilé poškozují. V jejich nejlepším zájmu je proto, aby styk nezletilých se stěžovatelkou probíhal i nadále v režii jejich rodičů. Nic jim přitom nebrání navštívit stěžovatelku, která bydlí v sousední nemovitosti. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy při rozhodování o styku s nezletilými vyložily rozhodný § 927 občanského zákoníku formalistickým způsobem, který prakticky znemožňuje ochranu vztahu mezi prarodičem a dítětem v situaci, kdy je narušován konfliktem mezi dospělými a kdy je kontakt stěžovatelky s nezletilými plně závislý na vůli rodičů. Obecným soudům vyčítá, že založily svá rozhodnutí téměř výlučně na konfliktnosti vztahů, aniž provedly dostatečné posouzení otázky, zda by přiměřeně nastavený styk mohl probíhat bez negativních dopadů na děti. Namítá, že nebyl proveden znalecký posudek zaměřený na otázku vhodného modelu kontaktu, ačkoli byl navrhován.
4. Dále stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí vykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů. Obecné soudy ji označují za "konfliktní osobu", aniž by pro to byly dostatečné podklady, přičemž žádné osobnostní poruchy u ní zjištěny nebyly. Odvolací soud navíc přikládal zásadní význam vyjádřením nezletilého, aniž by dostatečně reflektoval jeho věk, závislost na rodičích a možný vliv dlouhodobého konfliktu mezi dospělými. Rovněž namítá, že soudy opomněly návrh kolizního opatrovníka na postupné rozšiřování styku. Podle stěžovatelky obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. II. ÚS 395/22 ze dne 28. 7. 2022 a usnesení sp. zn. II. ÚS 76/25 ze dne 3. 4. 2025.
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že značná část dokazování byla vedena nikoli ke zjištění nejlepšího zájmu nezletilých, ale k hodnocení jejích osobnostních vlastností, jejího chování na bývalém pracovišti, jejích sporů s matkou a dalších rodinných konfliktů. Nebylo přitom prokázáno, že by tato tvrzení měla přímý negativní dopad na nezletilé děti. Připomíná, že po narození nezletilého navštěvovala stěžovatelka rodinu své dcery velmi často a byla součástí rodinného života, k čemuž soudy nepřihlédly.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud zastává k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech zdrženlivý postoj. Rozhodování v této citlivé oblasti je především věcí obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení mohou nejlépe posoudit skutkové okolnosti věci a přijmout rozhodnutí odpovídající zejména zájmům nezletilých dětí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014). Ústavní soud zkoumá zejména to, zda soudy postupovaly v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a zda své závěry přezkoumatelně a logicky odůvodnily (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2821/18 ze dne 16. 4. 2019, bod 12).
9. Při rozhodování o styku dítěte s prarodičem podle § 927 občanského zákoníku je rozhodující nejlepší zájem dítěte. Prarodiče sice zpravidla patří mezi osoby dítěti blízké a jejich vztah s vnoučaty může požívat ochrany rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, to však neznamená, že by styk prarodiče s dítětem byl automatický nebo že by jej bylo možné posuzovat stejně jako styk rodiče s dítětem. Rodiče vykonávají rodičovskou odpovědnost a odpovídají za výchovu dítěte; jejich postoj proto nelze pominout, byť jejich nesouhlas sám o sobě k zamítnutí návrhu nepostačuje. Soud musí hodnotit zejména kvalitu vztahu dítěte k prarodiči, dopad případné absence styku na dítě, názor dítěte a konkrétní rodinné poměry včetně toho, zda a jak se konflikt mezi dospělými promítá do situace dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 1081/20 ze dne 30. 8. 2021, body 20 až 24; nález sp. zn. II. ÚS 395/22 ze dne 28. 7. 2022, body 22 až 24).
10. Obecné soudy předestřená východiska nepominuly. Návrh stěžovatelky nezamítly pouze kvůli existenci rodinného konfliktu ani jen proto, že rodiče se samostatným stykem nesouhlasí. Vyšly z toho, že rodiče stěžovatelce kontakt s nezletilými umožňují, byť v režii rodičů, a že citový vztah mezi stěžovatelkou a nezletilými nebyl vybudován na takové úrovni, aby odůvodňoval styk v požadovaném, resp. soudem stanoveném pravidelném rozsahu bez přítomnosti rodičů. Přihlédly rovněž k výraznému konfliktu mezi rodiči a stěžovatelkou, k dlouhodobě prezentovanému názoru staršího nezletilého a k tomu, že oba nezletilí velmi silně vnímají atmosféru v rodině.
11. Ústavněprávně relevantní pochybení nelze spatřovat ani v tom, že nebyl proveden znalecký posudek k vhodnému modelu styku. Především se okresní soud tímto důkazním návrhem zabýval a vysvětlil, proč jej považoval za nadbytečný - nejde proto o tzv. opomenutý důkaz. Soudy měly k dispozici vyjádření opatrovníka, zprávy OSPOD, zprávy psycholožky PhDr. Nejedlé k nezletilému T., poznatky z dosavadních kontaktů, vyjádření rodičů i stěžovatelky a pohovor se starším nezletilým. Za této situace nebylo z ústavního hlediska nezbytné zatěžovat nezletilé dalším znaleckým zkoumáním. Závěr, že soudní úprava samostatného styku není v současné době v jejich nejlepším zájmu, proto má oporu v dostatečně zjištěném skutkovém stavu.
12. Opodstatněná není ani námitka, že odvolací soud přikládal nepřiměřenou váhu názoru staršího nezletilého. Odvolací soud jej nepřevzal mechanicky ani izolovaně. Naopak výslovně připustil, že názor nezletilého je zčásti ovlivněn rodiči, neboť dítě žijící s rodiči ve společné domácnosti přejímá jejich postoje. Současně však neshledal, že by rodiče tyto postoje vědomě ovlivňovali ve snaze vyloučit stěžovatelku ze života nezletilých. Názor staršího nezletilého proto hodnotil jako jeden z podkladů vypovídajících o tom, že styk bez přítomnosti rodičů při existenci výrazného konfliktu a za dané rodinné situace není v nejlepším zájmu nezletilých. Takový postup nevybočuje z požadavku, aby názor dítěte byl významným, nikoli však výlučným vodítkem při zjišťování jeho nejlepšího zájmu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2724/25 ze dne 16. 1. 2026, bod 27).
13. Na věc nedopadají ani závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 395/22 způsobem, jak dovozuje stěžovatelka. Ústavní soud v něm sice zdůraznil široký, nikoli mechanický výklad § 927 občanského zákoníku, učinil tak však za skutkově odlišných okolností. Šlo o situaci, v níž matka nezletilé zemřela krátce po jejím narození, prarodiče byli nejbližšími příbuznými ze strany zemřelé matky, kontakt s nimi dříve probíhal a otec jej následně fakticky neumožňoval. Ústavní soud proto zdůraznil potřebu zachovat dítěti možnost vytvořit si vztah k rodině zemřelého rodiče do budoucna. V nynější věci naopak rodiče kontakt stěžovatelky s nezletilými zcela neblokují, děti stěžovatelku znají, starší nezletilý samostatný styk odmítá a soudy hodnotily konkrétní dopady výrazného rodinného konfliktu na nezletilé. Uvedený nález proto nelze v takto individualizovaných věcech zobecnit tak, že by obecné soudy měly pravidelný styk prarodiče s dítětem upravit vždy, jakmile o něj prarodič usiluje.
14. Ani odkaz stěžovatelky na usnesení sp. zn. II. ÚS 76/25 na tomto závěru nic nemění. Předně nejde o závazný nález (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario). Nadto bylo toto usnesení vydáno za jiných skutkových okolností, kdy již vztah babičky s dětmi existoval a soudy rizika plynoucí z rodinného konfliktu zohlednily omezenou formou styku. Samo uvedené usnesení ostatně připomíná, že ve vysoce individualizovaných věcech styku nezletilých s příbuznými lze jen stěží přenášet závěry učiněné v jiných skutkových poměrech (viz zejm. jeho body 22 až 25).
15. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, posoudily věc z hlediska nejlepšího zájmu nezletilých a svá rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnily. Nesouhlas stěžovatelky s jejich hodnocením důkazů a se závěrem, že soudní úprava samostatného styku není v současné době v nejlepším zájmu nezletilých, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu